Lenka Karfíková

Jedno z raných Augustinových děl, pojednání O pravém náboženství, bývá pokládáno za jeho první soustavnější výklad o křesťanství a zároveň za pokus reagovat na antické představy o filosofii a náboženství, k jejichž podrobnější kritice se hipponský biskup dostane o čtvrt století později v obsáhlém výkladu O Boží obci. Vedle pokusu o vyrovnání s antickou kulturou tato díla spojuje důraz na dějinnou ekonomii Božího plánu spásy.

Jedno z raných Augustinových děl, pojednání O pravém náboženství, bývá pokládáno za jeho první soustavnější výklad o křesťanství a zároveň za pokus reagovat na antické představy o filosofii a náboženství, k jejichž podrobnější kritice se hipponský biskup dostane o čtvrt století později v obsáhlém výkladu O Boží obci. Vedle pokusu o vyrovnání s antickou kulturou tato díla spojuje důraz na dějinnou ekonomii Božího plánu spásy.

Základní dílo křesťanského myšlení Zásadní teologický spis Aurelia Augustina, klíčového myslitele pozdní antiky a západního křesťanství, se zevrubným úvodem přední znalkyně jeho díla Lenky Karfíkové.

Aurelius Augustinus (354-430) není jen největším teologickým učitelem západního křesťanství, ale zároveň originálním filosofickým myslitelem, který v mnohém navázal na antické zdroje platonské, stoické a částečně aristotelské a v zajímavé křesťanské syntéze je zprostředkoval středověkému i novověkému myšlení. Stěží bychom našli téma evropské filosofie, pro něž by Augustin nebyl jednou z hlavních inspirací, ať už je to motiv času, svobody nebo lásky, ba dokonce hlubiny lidského nevědomí. Tato kniha si v sedmi dílčích studiích všímá nejen těchto typicky augustinovských témat, ale i některých méně známých otázek, jako je pozornost mysli, promýšlení aristotelské kategorie relace nebo pojetí umění.

Aurelius Augustinus (354–430) není jen největším teologickým učitelem západního křesťanství, ale zároveň originálním filosofickým myslitelem, který v mnohém navázal na antické zdroje platonské, stoické a částečně aristotelské a v zajímavé křesťanské syntéze je zprostředkoval středověkému i novověkému myšlení. Stěží bychom našli téma evropské filosofie, pro něž by Augustin nebyl jednou z hlavních inspirací, ať už je to motiv času, svobody nebo lásky, ba dokonce hlubiny lidského nevědomí. Tato kniha si v sedmi dílčích studiích všímá nejen těchto typicky augustinovských témat, ale i některých méně známých otázek, jako je pozornost mysli, promýšlení aristotelské kategorie relace nebo pojetí umění.

Vysoké hodnocení tělesnosti je jedním z nejnápadnějších rysů, které křesťanství vneslo do kultury a myšlení pozdní antiky. Víra v Boha, který se vtělil, měla přitom vliv také na představu o člověku. Podle starokřesťanských autorů řeckého jazyka, o něž jde v této knize především (Klement Alexandrijský, Origenes, Řehoř z Nyssy a další), člověk není jen bytostí, k jejíž identitě náleží individuální tělo, ale navíc bytostí pevně začleněnou do kosmického řádu. Křesťanská naděje ve vzkříšení těla je tak v jejich podání nadějí v záchranu a proměnu všech lidských bytostí, ba celého veškerenstva. Díky tomuto poselství je křesťanství těchto autorů zajímavé i pro člověka 21. století, který znovu začíná chápat kosmický rozměr své odpovědnosti a zároveň si ve světě redukovaném na digitální média znovu uvědomuje význam tělesnosti pro svou identitu i pro společenství s druhými.

Plotin, filosof alexandrijského vzdělání, který působil v letech 244–269 jako učitel v Římě, byl nejen zakladatelem novoplatonské školy, ale zároveň podstatně ovlivnil raně křesťanské autory. Ti se jeho myšlením inspirovali jak ve své spiritualitě duchovního výstupu k neuchopitelnému božství, tak i ve formulaci závažných témat křesťanské teologie, jako je nauka o Trojici v Bohu, o Duchu svatém, o spojení božství a lidství v Kristu. Kniha tento vliv mapuje u teologů řeckého jazyka od 4. do 7. století. Autorka je překladatelkou Plotinova pojednání V,3(49), které vyšlo pod názvem „O sebepoznání“ (Praha 2014), zároveň se dlouhodobě zabývá raně křesťanskými autory filosofického zaměření.

Proměny Augustinova pojetí přátelství se ve své nové knize rozhodla sledovat znalkyně jeho díla Lenka Karfíková.

Prof. Lenka Karfíková se ve své nové knize obrací k té stránce Origenova díla, která bývá vedle jeho eschatologie, tedy konečného obnovení všech věcí zbavených porušitelné tělesnosti, pokládána za nejspornější: k jeho představám o původu duše a jejím příchodu do pozemského těla.

Kniha se v šesti studiích obrací k dvěma vrcholným postavám křesťanské pozdní antiky Řehořovi z Nyssy a Aureliu Augustinovi. Tito autoři čtvrtého a pátého století do velké míry určili podobu křesťanské teologie a filosofie následujících staletí v její řecké a latinské verzi. Je velmi zajímavé sledovat při interpretaci jejich díla nejen tradici křesťanského myšlení v jejím zrodu, ale zároveň uchopení a přetvoření antických filosofických motivů, k němuž zde dochází. Závěrečná, sedmá studie je věnována autorovi mnohem pozdějšímu, je však rovněž pozoruhodným dokladem křesťanské recepce antických otázek, tentokrát Abélardovy interpretace Porfyriovy Isagoge. Ve svém celku studie ukazují nejen navázání křesťanských autorů na antické vzory, ale také specifika křesťanského myšlení, za něž lze pokládat důraz na lidskou volbu, na světový řád tvořený božským číselným uspořádáním, který je však zároveň lidským úkolem, a rovněž pokus myslet jediné božství jako jednotu tří navzájem rovných osob nebo pochopit jednotlivinu v její nezaměnitelnosti jako východisko myšlení.

Kniha s podtitulem "Studie k Augustinovi, Plótinovi, Abelardovi, Dionysiu Areopagitovi a Anselmovi" obsahuje šest studií k dějinám pozdně antického a středověkého myšlení, soustředěných kolem dvou tematických ohnisek, na nichž je patrná kontinuita i diskontinuita mezi filosofií antiky a středověku. Prvním z těchto témat je otázka idejí, obecného a jednotlivého, druhým pojetí věčnosti a času. Přílohu tvoří Abelardův výklad obecnin podle Logica „Ingredientibus“.

Soubor sedmi statí věnovaných třem autorům 4. až 12. křesťanského století, s hlavním zaměřením k tématům času a řeči. Augustinova proslulá analýza času je zde ukázána ve spojitosti s jeho pojetím řeči jako klíče k řečově uspořádané paměti, obsahující vroz