Jan Keller

Žijeme ve společnosti služeb a slovo služba patří k těm, která používáme téměř denně. Přitom je to slovo mnoha významů, z nichž některé si přímo odporují, jak autor ukazuje v první části knihy věnované genezi služeb v evropských dějinách - od biblického pojetí služby až po její ztělesnění v institucích, jakými jsou stát či trh. Druhá část knihy pak pojednává o struktuře současné společnosti služeb. Prostřednictvím popisu světa sluhů a služek od počátku modernity autor objasňuje, proč v posledních dekádách dochází k tomu, co sociologové označují jako návrat služebníků. S využitím bohatých důkazů ukazuje, že budoucnost služeb bude záviset především na vývoji příjmových a majetkových nerovností. Jen s tím rozdílem, že zatímco v 19. století zajišťoval obsluhu prosperujících domácností proud mladých dívek z venkova, dnes tuto roli přebírají migrantky z chudších zemí.

Kniha prezentuje hlavní rysy vývoje francouzského sociologického myšlení od poloviny 20. století do současnosti. V této souvislosti sleduje přechod od průmyslové společnosti ke společnosti postindustriální, od společnosti národní ke globální a od modernity k postmodernitě. Tyto proměny sleduje nejen v teoretické rovině, ale také v jednotlivých oblastech společenského dění a v rovině každodenního života. Sleduje přitom nejen to, jak se mění samotná sociální realita, ale prezentuje také zásadní spory a diskuse, které se v souvislosti s tím ve francouzské sociologii odehrály a odehrávají. Právě francouzská sociologie má pro takový rozbor ty nejvhodnější parametry. Jako jediná národní sociologie totiž disponuje právě již od poloviny 20. století nástrojem pro zachycení proměn sociální struktury. Má podobu „socioprofesních kategorií“ a umožňuje sledovat trendy vývoje profesní struktury a v souvislosti s tím dráhy sociální mobility. V tomto rámci jsou vyloženy proměny ve světě práce a zaměstnání, kdy se Francie proměnila ze země drobných podnikatelů a živnostníků v typickou zaměstnaneckou společnost. Součástí tohoto rozboru jsou důsledky masového vstupu žen na trh práce, zavádění nových typů pracovních kontraktů, zásadní proměny vzdělanostní a kvalifikační úrovně populace ale také nové formy pracovních konfliktů a návrat masové nezaměstnanosti. V této části je prezentována diskuse o perspektivách společnosti zaměstnání. Navazuje rozbor proměn fungování formálních organizací, a to jak v soukromé, tak ve veřejné sféře. Je rozebrán jednak vývoj sociologie organizace, jednak problematika managementu. V této souvislosti jsou představeny hlavní body diskusí o inovacích v oblasti způsobů řízení soukromých firem i veřejných institucí, ale také polemiky týkající se dopadů těchto nových forem managementu na zaměstnance a výsledků snah aplikovat je při řízení institucí veřejné sféry. Následuje rozbor proměn v oblasti školství, kterému francouzská sociologie věnuje již tradičně velkou pozornost, neboť republikánská škola byla a je považována za jeden z hlavních pilířů integrity společnosti. Nástroj v podobě socioprofesních kategorií umožňuje sledovat vztahy mezi růstem vzdělanosti populace, proměnami sociální struktury a dynamikou sociální mobility. Právě v souvislosti se zmasověním vzdělávání je ve francouzské sociologii již od 60. let vedena celá řada zásadních sporů a diskusí, které kniha podrobně rozebírá. Sociologie rodiny, která se rovněž ve Francii rozvíjí především od 60. let minulého století, reaguje na výrazné proměny jak ve vztazích mezi manžely a partnery, tak ve vztazích mezi rodiči a dětmi. Právě od konce 60. let procházejí tyto vztahy prudkými změnami, přičemž jsme svědky neustávajících diskusí a odlišných pokusů o interpretaci tohoto vývoje. Střetávají se důkazy o narůstající křehkosti moderní rodiny s důkazy o přetrvávání významu této instituce napříč generacemi. Argumenty o zeslabování vztahů manželských jsou konfrontovány s argumenty o posilování vztahů příbuzenských v rámci mezigenerační solidarity. Vývoj sociologie města, jehož rozborem tato část práce končí, v sobě v syntetickém pohledu zrcadlí všechny prvky analyzované v předchozích částech. Přechod Francie od venkovské k městské kultuře se výrazně urychlil právě počátkem druhé poloviny 20. století. To zásadně poznamenalo jak podobu sociální struktury, tak dynamiku sociální mobility. Podobně pronikavě se změnil charakter trhu práce, vznik zaměstnanecké společnosti je jen druhou tváří přesunu obyvatel z venkova do měst. Byla to v prvé řadě městská populace, kdo prošel procesem zmasovění vzdělání. Rodinné a příbuzenské vztahy jsou rovněž nejhlouběji modifikovány v prostředí městské kultury. Přesun obyvatel do měst úzce souvisí s přechodem k postindustriální společnosti, koresponduje s nástupem globální společnosti a patří k základním předpokladům formování postmoderního myšlení. Diskuse, které probíhají v této oblasti, se týkají problematiky sociální segregace a tzv. sociáln

Kniha se zabývá dopady jedné z největších sociokulturních změn druhé poloviny 20. století, nebývalého nárůstu nové společenské kategorie – adolescentů. Autor rozebírá mentalitu těch, kdo se nalézají v přechodné životní fázi, pro kterou je charakteristická neuzavřenost životních voleb. Tato nová sociální kategorie co do svého počtu i významu neobyčejně sílí po druhé světové válce, tedy v období, které je přechodné též z hlediska celé společnosti na cestě od společnosti průmyslové k postindustriální. Kniha analyzuje, jak v této situaci došlo ke vzniku kultu věčného mládí, koncentrovaného kolem motivů touhy bez hranic, popření autorit a iluze neomezené individuální volby. Autor dokládá, nakolik kult věčného mládí inspiroval takzvané postmoderní myšlení. Dále ukazuje, jak tento způsob myšlení přetrvává i v situaci, kdy se od přelomu 70. a 80. let vynořují obrysy společnosti hypermoderní. Pečlivě budovaný kult mládí převrací skutečné vztahy ve společnosti. Pomáhá zakrývat fakt, že vlastnosti, které jsou přičítány mladé generaci, jsou ve skutečnosti požadavky přicházející zvenčí a vyvolávané logikou fungování firem, politiky a médií. Kult věčného mládí pomáhá zastírat poměry, ve kterých vyrůstají nové generace, a odvádí pozornost od skutečných problémů, jimž musejí čelit. Tento uměle pěstovaný kult neúprosně popohání k vyšší výkonnosti příslušníky všech generací v zájmu zvyšování profitu především velkých firem a finančních trhů.

Kniha podává výklad dějin sociologického myšlení s přihlédnutím k proměnám, jimiž prochází moderní společnost v dnešní době. Autor vychází z analogie mezi krizí tradiční společnosti, z níž se zrodila modernita, a současnou krizí organizované modernity, jejíž příchod byl z různých úhlů zachycen v teoriích klasiků sociologie. Kniha se tak snaží na jedné straně podat výklad základních kategorií sociologického myšlení u zhruba desítky předních sociologů 19. a počátku 20. století. Zároveň na druhé straně usiluje o teoretické propojení této myšlenkové tradice s nejaktuálnějšími problémy dnešní doby. Autor dospívá k názoru, že mnohé prvky sociologické tradice mohou posloužit k orientaci v současných proměnách modernity.

Kniha prezentuje hlavní rysy vývoje francouzského sociologického myšlení od poloviny 20. století do současnosti. V této souvislosti sleduje přechod od průmyslové společnosti ke společnosti postindustriální, od společnosti národní ke globální a od modernity k postmodernitě. Tyto proměny sleduje nejen v teoretické rovině, ale také v jednotlivých oblastech společenského dění a v rovině každodenního života. Sleduje přitom nejen to, jak se mění samotná sociální realita, ale prezentuje také zásadní spory a diskuse, které se v souvislosti s tím ve francouzské sociologii odehrály a odehrávají. Právě francouzská sociologie má pro takový rozbor ty nejvhodnější parametry. Jako jediná národní sociologie totiž disponuje právě již od poloviny 20. století nástrojem pro zachycení proměn sociální struktury. Má podobu „socioprofesních kategorií“ a umožňuje sledovat trendy vývoje profesní struktury a v souvislosti s tím dráhy sociální mobility. V tomto rámci jsou vyloženy proměny ve světě práce a zaměstnání, kdy se Francie proměnila ze země drobných podnikatelů a živnostníků v typickou zaměstnaneckou společnost. Součástí tohoto rozboru jsou důsledky masového vstupu žen na trh práce, zavádění nových typů pracovních kontraktů, zásadní proměny vzdělanostní a kvalifikační úrovně populace ale také nové formy pracovních konfliktů a návrat masové nezaměstnanosti. V této části je prezentována diskuse o perspektivách společnosti zaměstnání. Navazuje rozbor proměn fungování formálních organizací, a to jak v soukromé, tak ve veřejné sféře. Je rozebrán jednak vývoj sociologie organizace, jednak problematika managementu. V této souvislosti jsou představeny hlavní body diskusí o inovacích v oblasti způsobů řízení soukromých firem i veřejných institucí, ale také polemiky týkající se dopadů těchto nových forem managementu na zaměstnance a výsledků snah aplikovat je při řízení institucí veřejné sféry.

Kniha podává výklad dějin sociologického myšlení s přihlédnutím k proměnám, jimiž prochází moderní společnost v dnešní době. Autor vychází z analogie mezi krizí tradiční společnosti, z níž se zrodila modernita, a současnou krizí organizované modernity, jejíž příchod byl z různých úhlů zachycen v teoriích klasiků sociologie. Kniha se tak snaží na jedné straně podat výklad základních kategorií sociologického myšlení u zhruba desítky předních sociologů 19. a počátku 20. století. Zároveň na druhé straně usiluje o teoretické propojení této myšlenkové tradice s nejaktuálnějšími problémy dnešní doby. Autor dospívá k názoru, že mnohé prvky sociologické tradice mohou posloužit k orientaci v současných proměnách modernity. Je dnešní vývoj triumfem modernity, anebo jejím selháním? Lze ještě vymyslet něco nového po Marxovi, Weberovi a Paretovi? Znamená proces individualizace nárůst svobody? Mýlili se více osvícenci, anebo konzervativní myslitelé? Byly organizace nadějí modernity, anebo jejím prokletím? Pohybuje se modernita v kruhu?

Kniha se zabývá dopady jedné z největších sociokulturních změn druhé poloviny 20. století, nebývalého nárůstu nové společenské kategorie adolescentů. Autor rozebírá mentalitu těch, kdo se nalézají v přechodné životní fázi, pro kterou je charakteristická neuzavřenost životních voleb. Tato nová sociální kategorie co do svého počtu i významu neobyčejně sílí po druhé světové válce, tedy v období, které je přechodné též z hlediska celé společnosti na cestě od společnosti průmyslové k postindustriální. Kniha analyzuje, jak v této situaci došlo ke vzniku kultu věčného mládí, koncentrovaného kolem motivů touhy bez hranic, popření autorit a iluze neomezené individuální volby. Autor dokládá, nakolik kult věčného mládí inspiroval takzvané postmoderní myšlení. Dále ukazuje, jak tento způsob myšlení přetrvává i v situaci, kdy se od přelomu 70. a 80. let vynořují obrysy společnosti hypermoderní. Pečlivě budovaný kult mládí převrací skutečné vztahy ve společnosti. Pomáhá zakrývat fakt, že vlastnosti, které jsou přičítány mladé generaci, jsou ve skutečnosti požadavky přicházející zvenčí a vyvolávané logikou fungování firem, politiky a médií. Kult věčného mládí pomáhá zastírat poměry, ve kterých vyrůstají nové generace, a odvádí pozornost od skutečných problémů, jimž musejí čelit. Tento uměle pěstovaný kult neúprosně popohání k vyšší výkonnosti příslušníky všech generací v zájmu zvyšování profitu především velkých firem a finančních trhů.

Profesor Keller ve své nejnovější knize ukazuje, jak se změnil ráz politiky v západním světě, a proč se tak změnil. Proč "pravicové" strany přestaly hájit lidskou svobodu a proč "levicové" strany přestaly hájit zájmy chudých. Autor o ní říká v úvodu toto: Žijeme ve velmi zvláštní době. Levicové politické strany prohrávají volby a prakticky ve všech zemích jsou na ústupu. Globální kapitalismus triumfuje ve stále dalších a dalších zemích. Všude se privatizuje. Sociální státy někdejší pýcha levicové ideologie jsou neúnosně zadluženy. Mluví se stále vážněji o agónii levice. Ve stejné době přitom zaznívá varování, že levicoví kulturní revolucionáři ovládli klíčové instituce a hrozí zlikvidovat celou západní kulturu. Z vysokých škol a z médií se šíří ideologie rovnostářství právě v době, kdy se rozevírají sociální nůžky a narůstají ekonomické nerovnosti v rovině příjmů i majetků. Velké nadnárodní koncerny a úspěšní miliardáři tyto revoluční výzvy, namířené údajně proti jejich moci, plně podporují. K vítězství levičáků toužících převychovat člověka dochází v téže době, kdy je každý člověk povinen pohlížet na sebe jako na podnikatele se sebou samým a všemožně usilovat o zhodnocení svého lidského kapitálu. Ve stejné době, kdy nadnárodní koncerny řízené v naprosté většině bílými muži diktují své podmínky celým státům a kontinentům, je bílý muž obviňován za svoji rasistickou a koloniální minulost. Z ekonomicky nejvyspělejších kapitalistických zemí přichází volání po kulturní revoluci ne nepodobné tomu, co mělo kdysi dovést ke komunismu rozvojovou Čínu. Ke kulturní revoluci se hlásí především dobře situovaní příslušníci vyšších středních vrstev. Chtějí dělat revoluci namířenou proti zastaralému myšlení nižších středních vrstev. Těm, kdo jsou úplně nahoře, to ani v nejmenším nevadí. Těm, kdo jsou úplně dole, to ani v nejmenším nepomáhá. Tato kniha pojednává o hybridní politice, tedy o velice zvláštní dělbě práce mezi pravicovými neoliberály, kteří zdeformovali liberalismus, a levicovými neomarxisty, kteří zkarikovali marxismus.

Kniha reaguje na současnou migrační krizi, ale ta není jejím hlavním tématem Pojednává o hlubších strukturních napětích a rozporech skrytých v základech Evropské unie. Autor vychází z dokladů o narůstajících nerovnostech mezi regiony a zeměmi EU a objasňuje, proč se nedaří rozšířit koncept sociálně tržní ekonomiky na Evropskou unii jako celek. Sleduje rozpory mezi strategiemi velkých korporací a mechanismy solidarity, které financují převážně střední vrstvy. Na řadě příkladů ukazuje, jak se Evropské unii nedaří propojit prvek konkurence s principem solidarity a jak tento nesoulad vyvolává napětí a konflikty mezi různými skupinami zemí EU. V čem spočívá rozpor mezi kupeckou a občanskou logikou? Proč se zvyšují nerovnosti mezi různými částmi Evropské unie? Myslí někdo vážně boj proti daňovým rájům? Kdo zajišťuje solidaritu v Evropě? Může Evropa vzkvétat, když střední vrstvy chřadnou? Co ve skutečnosti znamená sociální integrace? Víme, jaké Evropy chceme více?

Jan Keller sleduje politické dění velmi pečlivě a soustavně, vyslovuje se bez prodlení a bez servítků. Píše komentáře, jako se jiní věnují osobním deníkům. Rozdíl je v tom, že Keller se nezabývá sebou, ale jde mu o společnost, o to, jak tady v Českužijeme, kdo a co tady dělá, kdo nám lže a co za tím může být. Kniha Jsme tady doma je uspořádaná do deseti kapitol. Každá z nich představuje některé z klíčových politických témat: od zadlužování k pohledu na to, co je dnes levice a pravice. Jde tak o svéráznou kroniku doby doplněnou slovníčkem vybraných politických aktérů, kteří po sehrané roli často mizí do zapomnění.

Kdo jsou "kornukopiáni"? Co je "kargo"? A jak souvisí jedno či druhé s "tyttytainmentem"? Jak se platí "silniční daň"? Kdo je "elitář", kdo "marginál", kdo "soucitný intelektuál"? Nová kniha jednoho z nejoriginálnějších českých sociologů ve dvou stovkách miniesejů podává jedinečný obraz své éry, éry "posledních dostihů". Kellerův slovník Abeceda prosperity dozajista nemůže při svých útlých rozměrech nahradit nejobjemnější encyklopedie, jako je ta Ottova. Ale pro mnohé, kteří nechtějí ztratit v našem překotném čase orientaci, se dost možná stane jejím posledním dodatkem.

Už je to téměř dvacet let, co lidé vystoupili proti neudržitelným poměrům. Proti poměrům, kdy mocní, kteří mysleli jen na sebe, kárali ty dole, že se málo snaží. Proti poměrům, kdy politika byla považována za obživu lidí, kteří nemají odborně ani lidsky na to, aby se živili nějak poctivěji. Proti poměrům, kdy konexe a známosti byly důležitější než podaný výkon. Proti poměrům, kdy suverenita země byla omezena pobytem cizích vojáků na našem území. Dvacet let je v českých dějinách ideální doba k bilancování. Ve více než stovce krátkých textů sociolog Jan Keller ukazuje, jak nepříjemně dnešní poměry připomínají časy, které jsme si přáli jednou pro vždy překonat.

Už je to téměř dvacet let, co lidé vystoupili proti neudržitelným poměrům. Proti poměrům, kdy mocní, kteří mysleli jen na sebe, kárali ty dole, že se málo snaží. Proti poměrům, kdy politika byla považována za obživu lidí, kteří nemají odborně ani lidsky na to, aby se živili nějak poctivěji. Proti poměrům, kdy konexe a známosti byly důležitější než podaný výkon. Proti poměrům, kdy suverenita země byla omezena pobytem cizích vojáků na našem území. Dvacet let je v českých dějinách ideální doba k bilancování. Ve více než stovce krátkých textů sociolog Jan Keller ukazuje, jak nepříjemně dnešní poměry připomínají časy, které jsme si přáli jednou pro vždy překonat.