Jan Keller strana 2 z 2

Kniha se zabývá ideálem a realitou takzvané společnosti vzdělání. V širokém historickém záběru a v celoevropském kontextu zkoumá proměny, jimiž prošla škola a vzdělávání v průběhu 20. století. Na tomto teoretickém půdorysu provádí empirický výzkum české populace ve vztahu k požadavkům trhu práce. Zabývá se mimo jiné otázkou významu sítí neformálních kontaktů a známostí při uplatnění na něm. Dále se zabývá problémem vnitřní diferenciace vysokoškolsky vzdělaných lidí v České republice z hlediska jejich objektivní úspěšnosti i z hlediska jejich subjektivního ocenění vlastní pozice a perspektiv na trhu práce. Závěrem se autoři zabývají otázkou, nakolik se dnes u nás rýsují obrysy dvourychlostní společnosti vzdělání.

Kniha je kritickým pojednáním o dnešní situaci sociálního státu a o jeho perspektivách v prostředí globalizované ekonomiky. Autor dokumentuje, nakolik globalizace zužuje prostor pro řešení interních problémů sociálního státu, jako je stárnutí populace, zm

Kdo jsou "kornukopiáni"? Co je "kargo"? A jak souvisí jedno či druhé s "tyttytainmentem"? Jak se platí "silniční daň"? Kdo je "elitář", kdo "marginál", kdo "soucitný intelektuál"? Nová kniha jednoho z nejoriginálnějších českých sociologů ve dvou stovkách miniesejů podává jedinečný obraz své éry, éry "posledních dostihů". Kellerův slovník Abeceda prosperity dozajista nemůže při svých útlých rozměrech nahradit nejobjemnější encyklopedie, jako je ta Ottova. Ale pro mnohé, kteří nechtějí ztratit v našem překotném čase orientaci, se dost možná stane jejím posledním dodatkem.

Práce se zabývá proměnami sociální struktury dnešní společnosti. Autor hájí tezi, podle níž společnost přechází od pouhé nerovnosti k naprosté nesouměřitelnosti. Tuto tezi dokládá na řadě údajů a sleduje procesy, které tuto proměnu způsobují. Podává charakteristiku tří sociálních světů (elita, střední vrstvy, deklasovaní), které se od sebe prudce vzdalují a žijí v nesouměřitelných podmínkách. Zároveň je v knize popsáno, jakými způsoby společenské vědy zakrývají přechod od nerovnosti k nesouměřitelnosti. V této souvislosti autor analyzuje například pojmy sociální kapitál, sociální vyloučení a nová sociální rizika. Propojuje teorie sociální stratifikace, sociologie města, sociologie organizace a některých dalších disciplín a ukazuje, jakou hrozbu představuje sociální nesouměřitelnost pro demokracii a pro budoucnost otevřené společnosti.

Práce pojednává o problematice nových sociálních rizik. Na rozdíl od většiny odborné literatury tato rizika nejen popisuje, nýbrž se snaží objasnit jejich šíření v souvislosti s přechodem k tzv. poprůmyslové společnosti a procesem deindustrializace. Autor vysvětluje, proč probíhající reformy nepovedou ke zmírňování, ale naopak k dalšímu šíření nových sociálních rizik, která v našich podmínkách výrazně zasáhnou také střední vrstvy. Analýza se pohybuje ve třech rovinách: na nejobecnější úrovni pos tihuje základní rysy neoliberálního projektu transformace společnosti, v rovině sociální politiky se věnuje dopadům probíhajících reforem na českou společnost a v rovině empirické zkoumá na příkladu ostravských domácností, jakými způsoby se lidé snaž í s dopady nových sociálních rizik vyrovnat. Autor vysvětluje, proč se expanze nových sociálních rizik nevyhne České republice, proč tato rizika postihnou ve výrazné míře i střední vrstvy a proč se ve své naléhavosti projeví především v bytové otázce .

Další vydání úspěšné učebnice Úvod do sociologie, kterou napsal Jan Keller, nás seznamuje s vybranými pojmy, s nimiž pracuje sociologie, s některými klíčovými osobnostmi vývoje sociologického myšlení a především s problémy, které se tato disciplína snaží řešit.Důraz je kladen na historické okolnosti, které vedly ke vzniku sociologie a které poznamenaly celý její charakter. Sociologie je chápána jako produkt moderní společnosti, jejích nesporných úspěchů, ale také nebezpečných ohrožení a závažných sociálních problémů.Kniha by měla čtenáři umožnit v základní míře se orientovat v různosti sociologických škol a směrů a učinit si představu o tom, nakolik si různé výklady sociální reality navzájem konkurují a v jaké míře jsou naopak komplementární.

Název knihy Sociologie středních vrstev má dva významy. Na jedné straně kniha popisuje proměny středních vrstev v průběhu modernity. Líčí vývoj od starých středních vrstev v období omezeně liberální modernity přes nové střední vrstvy období organizované modernity až po dnešní třetí vlnu středních vrstev, která nastupuje v době, kdy se mění struktura společnosti od pouhé nerovnosti v naprostou nesouměřitelnost, což navozuje krizi středních vrstev.Autor Jan Keller se zabývá také mentalitou středních vrstev a jejími proměnami v uplynulých dvou stoletích. Druhý význam knihy spočívá v tom, že samotná sociologie je v ní pojata jako konstrukt středních vrstev, jako způsob, kterým si střední vrstvy vykládají své postavení ve společnosti, promýšlejí svůj vztah vůči ní a ujasňují si možnosti i meze svého jednání.Autor dokládá, že v rámci sociologie a za pomoci poměrně abstraktních kategorií, pojmů a schémat si střední vrstvy řeší své tři hlavní problémy: kam vlastně patří, co je pojí s druhými a co všechno si mohou vzhledem ke svému postavení ještě dovolit. Konstatuje, že ve všech těchto ohledech je situace středních vrstev silně ambivalentní. Jejich sociální umístění je zdrojem velkých aspirací a zároveň neméně velkých obav. Mají totiž ambice vrstev horních, ale disponují pouze prostředky srovnatelnými spíše se zdroji těch, kdo stojí pod nimi. Autor se věnuje rozboru příznaků nastupující krize středních vrstev a ukazuje, jak se tato krize odráží v samotných nástrojích sociologické analýzy.

Práce se zabývá proměnami sociální struktury dnešní společnosti. Autor hájí tezi, podle níž společnost přechází od pouhé nerovnosti k naprosté nesouměřitelnosti. Tuto tezi dokládá na řadě údajů a sleduje procesy, které tuto proměnu způsobují. Podává charakteristiku tří sociálních světů (elita, střední vrstvy, deklasovaní), které se od sebe prudce vzdalují a žijí v nesouměřitelných podmínkách. Zároveň je v knize popsáno, jakými způsoby společenské vědy zakrývají přechod od nerovnosti k nesouměřitelnosti. V této souvislosti autor analyzuje například pojmy sociální kapitál, sociální vyloučení a nová sociální rizika. Propojuje teorie sociální stratifikace, sociologie města, sociologie organizace a některých dalších disciplín a ukazuje, jakou hrozbu představuje sociální nesouměřitelnost pro demokracii a pro budoucnost otevřené společnosti.

Téma bezdomovectví patří k těm, o nichž se poměrně často mluví, avšak hlubší zamyšlení nad ním dosud chybělo. Kniha sociologa Jana Kellera tuto mezeru objevným způsobem zaplňuje. Autor rozlišuje bezdomovectví fyzické a statusové. Fyzické bezdomovectví chápe jako poslední stadium procesu sociálního vyloučení, bezdomovectví statusové přisuzuje těm částem středních vrstev, které jsou ohroženy sociálním sestupem. Z pohledu domova a hrozby jeho ztráty postupně přibližuje problematiku komunitních studií a hnutí, podává stručné dějiny konceptu sociální exkluze a popisuje reakce sociálně vyloučených na ztrátu domova. V prostředí nových sociálních hnutí hledá autor postoje, jež vedly k rozvoji tzv. postmoderního myšlení. To charakterizuje jako poslední službu, kterou příslušníci servisní třídy prokazují systému, jenž je zbavuje jejich dřívějšího privilegovaného postavení. Rozlišuje při tom postmodernismus služebný a karnevalový, aby ukázal různé způsoby, jimiž postmoderna ve skutečnosti slouží tomu systému, který sama kritizuje. Závěr publikace je věnován analýze sociálního konstruktivismu a jeho rozlišení na několik typů podle radikálnosti, se kterou je vyzvedávána libovolnost výkladů reality.

Kniha esejů Odsouzeni k modernitě dokládá v jedenadvaceti kapitolách jednoduché tvrzení: Ani moderní společnost se nevyhnula tomu, o čem byli staří Řekové přesvědčeni, že je osudem veškerých dějin. Nevyhnula se pohybu v kruhu. U řady problémů, s nimiž se moderní společnost od svých počátků potýká, se mění pouze vnější kulisy, jejich povaha zůstává stále stejná. Stejná je i bezmocnost, s níž tváří v tvář těmto problémům stojíme. Překvapivě neměnné jsou stesky na krutost lidských osudů, na sociální nespravedlnost, na podlost finančních spekulantů a na zkorumpovanost politiky. Svědectví o odsouzení ke stále témuž nachází Jan Keller v románech století devatenáctého i v novelách století dvacátého. Nalézá v nich rovněž dlouhou řadu projevů toho, co bývá vydáváno za příznaky takzvané postmoderní společnosti. Diagnóza modernity v dílech literární klasiky se překvapivě shoduje s mnohem pozdějšími a dokonce současnými sociologickými teoriemi.

Kniha reaguje na současnou migrační krizi, ale ta není jejím hlavním tématem Pojednává o hlubších strukturních napětích a rozporech skrytých v základech Evropské unie. Autor vychází z dokladů o narůstajících nerovnostech mezi regiony a zeměmi EU a objasňuje, proč se nedaří rozšířit koncept sociálně tržní ekonomiky na Evropskou unii jako celek. Sleduje rozpory mezi strategiemi velkých korporací a mechanismy solidarity, které financují převážně střední vrstvy. Na řadě příkladů ukazuje, jak se Evropské unii nedaří propojit prvek konkurence s principem solidarity a jak tento nesoulad vyvolává napětí a konflikty mezi různými skupinami zemí EU. V čem spočívá rozpor mezi kupeckou a občanskou logikou? Proč se zvyšují nerovnosti mezi různými částmi Evropské unie? Myslí někdo vážně boj proti daňovým rájům? Kdo zajišťuje solidaritu v Evropě? Může Evropa vzkvétat, když střední vrstvy chřadnou? Co ve skutečnosti znamená sociální integrace? Víme, jaké Evropy chceme více?

Kniha se zabývá dopady jedné z největších sociokulturních změn druhé poloviny 20. století, nebývalého nárůstu nové společenské kategorie adolescentů. Autor rozebírá mentalitu těch, kdo se nalézají v přechodné životní fázi, pro kterou je charakteristická neuzavřenost životních voleb. Tato nová sociální kategorie co do svého počtu i významu neobyčejně sílí po druhé světové válce, tedy v období, které je přechodné též z hlediska celé společnosti na cestě od společnosti průmyslové k postindustriální. Kniha analyzuje, jak v této situaci došlo ke vzniku kultu věčného mládí, koncentrovaného kolem motivů touhy bez hranic, popření autorit a iluze neomezené individuální volby. Autor dokládá, nakolik kult věčného mládí inspiroval takzvané postmoderní myšlení. Dále ukazuje, jak tento způsob myšlení přetrvává i v situaci, kdy se od přelomu 70. a 80. let vynořují obrysy společnosti hypermoderní. Pečlivě budovaný kult mládí převrací skutečné vztahy ve společnosti. Pomáhá zakrývat fakt, že vlastnosti, které jsou přičítány mladé generaci, jsou ve skutečnosti požadavky přicházející zvenčí a vyvolávané logikou fungování firem, politiky a médií. Kult věčného mládí pomáhá zastírat poměry, ve kterých vyrůstají nové generace, a odvádí pozornost od skutečných problémů, jimž musejí čelit. Tento uměle pěstovaný kult neúprosně popohání k vyšší výkonnosti příslušníky všech generací v zájmu zvyšování profitu především velkých firem a finančních trhů.

Kniha bude kritickým pojednáním o dnešní situaci sociálního státu a o jeho perspektivách v prostředí globalizované ekonomiky. Autor dokumentuje, nakolik globalizace zužuje prostor pro řešení interních problémů sociálního státu, jako je stárnutí populace, změny na úrovni rodiny a změny na trhu práce. Na příkladu vývoje v jednotlivých evropských zemích ukazuje, jakým způsobem reagují na tyto tlaky různé typy sociálního státu. V této souvislosti podrobuje kritice koncept "modernizace" sociálního státu, jenž se stal jedním z ústředních hesel dnešního politického a mediálního diskursu. Všímá si především krize solidarity, která je doprovodným jevem této modernizace. Kriticky se zabývá řadou návrhů na to, jak prohlubující se krizi sociálního státu řešit.

Kniha jednoho z nejoriginálnějších českých sociologů ve dvou stovkách miniesejů podává jedinečný obraz své éry, éry posledních dostihů .

Kniha jednoho z nejoriginálnějších českých sociologů ve dvou stovkách miniesejů podává jedinečný obraz své éry, éry posledních dostihů .

Už je to téměř dvacet let, co lidé vystoupili proti neudržitelným poměrům. Proti poměrům, kdy mocní, kteří mysleli jen na sebe, kárali ty dole, že se málo snaží. Proti poměrům, kdy politika byla považována za obživu lidí, kteří nemají odborně ani lidsky na to, aby se živili nějak poctivěji. Proti poměrům, kdy konexe a známosti byly důležitější než podaný výkon. Proti poměrům, kdy suverenita země byla omezena pobytem cizích vojáků na našem území. Dvacet let je v českých dějinách ideální doba k bilancování. Ve více než stovce krátkých textů sociolog Jan Keller ukazuje, jak nepříjemně dnešní poměry připomínají časy, které jsme si přáli jednou pro vždy překonat.