Antonie Králová

S Biancou jsem se potkal ve výtahu. Když jsme uvízli, jela se mnou pořídit rozhovor. Kvůli mému oblečení mě krásná novinářka s havraními vlasy považovala za poslíčka. Neměla ani ponětí, že ve skutečnosti jsem Dex Truitt, bohatý, úspěšný obchodník, jehož pojmenovala „Pan Pracháč“ a s nímž měla provést interview. Bianca mi řekla, jak moc nemá ráda lidi Dexova typu – snobské, přechytralé, nažehlené muže, kteří nedokáží ocenit ty nejjednodušší věci v životě. Takže když se výtah konečně rozjel, zrušil jsem rozhovor a zanechal ji v domnění, že jsem někdo úplně jiný – kurýr jménem Jay, co jezdí na kole. Líbilo se mi, jak se dívala na toho chlapíka, a nechtěl jsem, aby to skončilo. Začal jsem s ní chodit jako „Jay“ – a její rozhovor s mým skutečným já s ní vyřídil po e-mailu. Nečekal jsem, že naše vzájemné jiskření bude stejně silné i přes internet. Nečekal jsem, že z toho vzejde takový blázinec. Nečekal jsem, že Jay a Dex se do ní zamilují. A že ona se zamiluje do těch dvou. Až na to, že oba muži jsem byl já. A když to zjistila, oběma nám hrozilo, že ji ztratíme. Na ten den mě nemohlo nic připravit. A já jsem nebyl ani zdaleka připravený na to, co přišlo potom. Všechno krásné musí jednou skončit, že?

Moje plánovaná dovolená pro dva se nečekaně proměnila v osamělý výlet. Než abych se tím trápila, sbalila jsem kufry s pocitem, že týden v luxusním hotelu je přesně to, co potřebuju. Ale jako by jedna katastrofa nestačila, ocitla jsem se bez střechy nad hlavou, stejně jako stovky dalších lidí. Už to vypadalo, že místo vysněné dovolené budu spát na zemi v hotelové hale. Jenže pak jsem zaslechla, jak se jeden krasavec vydává za hosta, který dosud nedorazil, aby mohl využít jeho rezervaci. Když jsem se doslechla, že se jedná o dva pokoje, místo toho, abych ho prozradila, začala jsem dělat, že jsem jeho sestra. Tak začal příběh „Mila a Maddie“. Z bezvýchodné situace se náhle stalo dobrodružství. Můj falešný bratr mě několik dní prováděl okolím svého rodného města. Když nastal čas odjezdu, ani jednomu z nás se ještě nechtělo rozloučit. A tak místo toho, abychom se vrátili domů, vydali jsme se spolu na cestu autem. Z každé zastávky jsme si odvezli suvenýr na památku. Ale přestože to mezi námi jiskřilo, nikdy k ničemu nedošlo. Milo věděl, že se zrovna vzpamatovávám z rozchodu a nechtěl toho zneužít. Proto jsme se na konci výletu dohodli, že se sejdeme znovu za tři měsíce. Chtěla jsem se s ním znovu setkat. Ale když jsem se vrátila domů, realita na mě dopadla plnou vahou. A začala jsem se bát, že svého krásného neznámého ztratím navždy. Bude pro něj v mém životě místo? Nebo se vzpomínka na něj stane jen mým nejmilejším suvenýrem?