Silvester Lavrík strana 2 z 3

Muž fajčí v prebúdzajúcej sa jarnej záhrade... je pod mrakom, chladno... atmosféra pripomína koniec januára, aj keď je marec. Muž chvíľu premýšľa, potom ide dovnútra venovať sa svojim záležitostiam. Nasledujúceho dňa je však ešte chladnejšie.. a keď o niekoľko dní začne vo vzduchu poletovať sneh, mužovi je jasné, že to, na čo myslel, sa naozaj stalo: opäť je tu jeseň a po nej ďalšia zima... Záhrada sa k životu nezobudí. Po úspešnej životopisnej knihe venovanej básnikovi Ivanovi Blatnému prichádza autor so zbierkou štrnástich poviedok mapujúcich dobu autorovho dospievania a frapantnosť všedných dní päťdesiatnika vystaveného nástrahám nového tisícročia. Kniha je tretím titulom stredoeurópskej edície K4. V jej rámci vychádzajú v tom istom kalendárnom roku knihy z Česka, Maďarska, Poľska a Slovenska. Zámerom edície je priniesť zážitok z čítania súčasnej stredoeurópskej literatúry – súčasne.

Historický román inšpirovaný láskou v neláskavých časoch a príbehmi ľudí, ktorí ich museli žiť. Rozprávačkou príbehu bohatého na dobové reálie a smiech cez slzy je Icíkova Anička, vystrkovská hviezdička. Ani nie Židovka, len Icíkova, teda dcéra bánovského komunistu, čo sa kamarátil s krivonosými. Spomína na skvelo naplánovanú slovenskú budúcnosť, ktorej sa nikdy nedostalo tej výsady, aby sa stala aspoň obstojnou minulosťou. Rozpráva o tom, ako slovenský prezident a bánovský farár Jozef Tiso chodieval každú nedeľu na šachovú partiu, medenú tortu a kus reči do lekárnikovej váženej rodiny, aby tam odolával invektívam domáceho pána a šarmu domácej panej, ktorá pod jeho vplyvom prestúpila od luteránov ku katolíkom. Dozvedáme sa, ako precenil seba a podcenil Slovákov. Prvý slovenský prezident zlyhal ako politik, kňaz a človek, hovorí jedna z postáv príbehu, ktorá tak, ako mnohé ďalšie, má predobraz v žijúcom človeku. Našou najväčšou traumou je, že si to nevládzeme priznať, dodáva jeho autor. Nie nahlas, pred svetom. Doma, v tichu sme doňho ešte stále zaľúbení nešťastnou láskou, ktorá nemá šancu byť opätovaná. A to je zase naše jediné šťastie. Keď jej podľahneme, bude to to isté ako objatie smrti, dozvedáme sa z tohto románu o láske a neláske vlasti k svojim ľuďom a o zradných miestach v kolektívnej pamäti. Román sa opiera o tri zdroje – historickú faktografiu, ústne podanie a autorskú fikciu.

"Zu je učitelka klavíru. Bydlí v jedné z těch neobyčejných vil v ještě neobyčejnější bratislavské ulici jménem Palisády. Ta vila je celý její svět. Řekneme-li, že Palisády jsou ulice, pak se vystavujeme smrtelně nebezpečnému zjednodušení. Snad hranice světů, město ve městě. Nejpravděpodobněji však nenápadná živoucí tepna metropole. Žilka plná krve, bez obchodů a lákadel obchodních tříd, zato však plná magie i konvenčního realismu, stačí neobratně přitlačit a vzdechy vzrušení i pouhé dýchání přestávají existovat. To jsou Palisády, do nichž je zasazeno vyprávění o Zu a jejích přátelích. Zu je slepá, to jen tak mimochodem. Funkcionalistickou vilu, jejíž tvary zná Zu zpaměti, by rád přeměnil na prosperující hotel Alte. Je totiž developer, to jsou ti, kteří něco rychle koupí, aby za rohem totéž se ziskem prodali. A jak už to tak bývá, Zu se do Alteho zamiluje. Katastrofa, anebo alespoň zápletka je na světě. Lavrík je mistrem vyprávění. Divoká fantazijnost jde ruku v ruce s moderním jazykem a schopností rychlých (filmových) střihů. Autor je tvůrcem soudobého jazyka, aniž by vypadl z děje a slova by se mu zaškrtávala v masomlýnku nekontrolovaného automatismu. Slovenská kritika se shodla, že Lavríkův román je především poctou slovenštině. Český čtenář má unikátní příležitost – číst knihu, kterou do „bratrského“ jazyka převedl sám autor. Jak prohlásil, tak naposledy, protože překlad pro něj byl psaním „nové knihy“. Zu je slovenský román, který můžeme číst česky v původním znění."

Ide o historický román, kde dobové reálie, dobové historické fotografie, jedna bánovecká urbánna legenda, skutočné postavy a umná fabulácia vytvára fascinujúci útvar, pri ktorom čitateľa mnohokrát zaskočíme otázkou, či je to všetko pravda, napoly pravda alebo akí sme my vlastne (ne)znášanlivý národ. Dej je zasadený do obdobia Slovenského štátu.

Zu je učitelka klavíru. Bydlí v jedné z těch neobyčejných vil v ještě neobyčejnější bratislavské ulici jménem Palisády. Ta vila je celý její svět. Řekneme-li, že Palisády jsou ulice, pak se vystavujeme smrtelně nebezpečnému zjednodušení. Snad hranice světů, město ve městě. Nejpravděpodobněji však nenápadná živoucí tepna metropole. Žilka plná krve, bez obchodů a lákadel obchodních tříd, zato však plná magie i konvenčního realismu, stačí neobratně přitlačit a vzdechy vzrušení i pouhé dýchání přestávají existovat. To jsou Palisády, do nichž je zasazeno vyprávění o Zu a jejích přátelích.Zu je slepá, to jen tak mimochodem. Funkcionalistickou vilu, jejíž tvary zná Zu zpaměti, by rád přeměnil na prosperující hotel Alte. Je totiž developer, to jsou ti, kteří něco rychle koupí, aby za rohem totéž se ziskem prodali. A jak už to tak bývá, Zu se do Alteho zamiluje. Katastrofa, anebo alespoň zápletka je na světě. Lavrík je mistrem vyprávění. Divoká fantazijnost jde ruku v ruce s moderním jazykem a schopností rychlých (filmových) střihů. Autor je tvůrcem soudobého jazyka, aniž by vypadl z děje a slova by se mu zaškrtávala v masomlýnku nekontrolovaného automatismu.Slovenská kritika se shodla, že Lavríkův román je především poctou slovenštině. Český čtenář má unikátní příležitost – číst knihu, kterou do „bratrského“ jazyka převedl sám autor. Jak prohlásil, tak naposledy, protože překlad pro něj byl psaním „nové knihy“. Zu je slovenský román, který můžeme číst česky v původním znění.

Povedať o protagonistoch románu v poviedkach Naivné modlitby, že sú hrdinami, by bolo nespravodlivé. Voči hrdinom predovšetkým.Napriek tomu v nich heroizmus je. Dobre schovaný. Pre pozorného čitateľa môže byť zážitkom hľadať ho. Skepsu príbehov v tomto kalendári našich historických aj každodenných zlyhaní vyvažuje svižné tempo rozprávania, prekvapivo nasvietené súvislostia razantný humor.

Vydanie diela jedného z našich najvýznamnejších divadelných tvorcov mladšej strednej generácie Silvestra Lavríka prezentuje výber jeho divadelných hier v rozpätí posledných pätnástich rokov, kedy sa dramatik zapísal do povedomia kultúrnej verejnosti ako originálny a v slovenskom kontexte výnimočný divadelný autor. Zbierka obsahuje hry: Katarína, Posledný letný deň, Uschni, láska moja, Alžbeta Báthory a Tichý dom. Autorom úvodnej štúdie k zbierke je významný český divadelný režisér J. A. Pitínský.

Perokresba je tradičná výtvarná technika. Oceľové pierko, drevená rúčka, kalamár s tušom. Portréty, veduty, žánrové výjavy. Ilustrácie, obrázky k návodom na použitie. Karikatúra, vtip, komiks. Rytmus čmárania na okraj. To všetko ponúka perokresba. Technika postavená na zvládnutí pera. O to sa pokúša aj táto kniha. Aké tradičné. Silvester Lavrík

Kristína už roky nemá dobrú náladu. Nič si z toho nerobí. Iba ju to zabíja. Dala si darček. Grécko. Pôjde k moru. Sama. Konečne sama... Je to jej veľké víťazstvo. A ešte čosi. Kristína má alergiu na slnko. Muž je dobyvateľ, žena citadela. Muž koná, žena prosto je. Ak muž a žena hovoria o tom istom, nikdy nehovoria o tom istom. Vraj. Odborníci na autorské písanie odporúčajú písať o tom, čo je človeku najbližšie. A o tom, čo autora zaujíma. Svet žien je mi blízky a zaujíma ma. Provokuje. Je pre mňa susedovou záhradou, v ktorej som nikdy nebol. Možno som si párkrát uchmatol jablko. Kristína je žena, ktorá vedľa svojho muža desať rokov mlčala. Aj on mlčal. Ak dvaja mlčia, nikdy nemlčia o tom istom. Ako muž – autor som v tejto knižke namiesto conquisty skúsil opačný postup. Nechal som hovoriť Kristínu. Villa Lola je text, ktorý pôvodne vznikol pre javisko. Postavy Kristíny sa ujala Ingrid Timková. Je skvelá. Vidno to aj na fotografiách Jany Nemčokovej. Autor