Silvester Lavrík

Povedať o protagonistoch románu v poviedkach Naivné modlitby, že sú hrdinami, by bolo nespravodlivé. Voči hrdinom predovšetkým.Napriek tomu v nich heroizmus je. Dobre schovaný. Pre pozorného čitateľa môže byť zážitkom hľadať ho. Skepsu príbehov v tomto kalendári našich historických aj každodenných zlyhaní vyvažuje svižné tempo rozprávania, prekvapivo nasvietené súvislostia razantný humor.

Zu je učitelka klavíru. Bydlí v jedné z těch neobyčejných vil v ještě neobyčejnější bratislavské ulici jménem Palisády. Ta vila je celý její svět. Řekneme-li, že Palisády jsou ulice, pak se vystavujeme smrtelně nebezpečnému zjednodušení. Snad hranice světů, město ve městě. Nejpravděpodobněji však nenápadná živoucí tepna metropole. Žilka plná krve, bez obchodů a lákadel obchodních tříd, zato však plná magie i konvenčního realismu, stačí neobratně přitlačit a vzdechy vzrušení i pouhé dýchání přestávají existovat. To jsou Palisády, do nichž je zasazeno vyprávění o Zu a jejích přátelích.Zu je slepá, to jen tak mimochodem. Funkcionalistickou vilu, jejíž tvary zná Zu zpaměti, by rád přeměnil na prosperující hotel Alte. Je totiž developer, to jsou ti, kteří něco rychle koupí, aby za rohem totéž se ziskem prodali. A jak už to tak bývá, Zu se do Alteho zamiluje. Katastrofa, anebo alespoň zápletka je na světě. Lavrík je mistrem vyprávění. Divoká fantazijnost jde ruku v ruce s moderním jazykem a schopností rychlých (filmových) střihů. Autor je tvůrcem soudobého jazyka, aniž by vypadl z děje a slova by se mu zaškrtávala v masomlýnku nekontrolovaného automatismu.Slovenská kritika se shodla, že Lavríkův román je především poctou slovenštině. Český čtenář má unikátní příležitost – číst knihu, kterou do „bratrského“ jazyka převedl sám autor. Jak prohlásil, tak naposledy, protože překlad pro něj byl psaním „nové knihy“. Zu je slovenský román, který můžeme číst česky v původním znění.

Ide o historický román, kde dobové reálie, dobové historické fotografie, jedna bánovecká urbánna legenda, skutočné postavy a umná fabulácia vytvára fascinujúci útvar, pri ktorom čitateľa mnohokrát zaskočíme otázkou, či je to všetko pravda, napoly pravda alebo akí sme my vlastne (ne)znášanlivý národ. Dej je zasadený do obdobia Slovenského štátu.

Muž fajčí v prebúdzajúcej sa jarnej záhrade... je pod mrakom, chladno... atmosféra pripomína koniec januára, aj keď je marec. Muž chvíľu premýšľa, potom ide dovnútra venovať sa svojim záležitostiam. Nasledujúceho dňa je však ešte chladnejšie.. a keď o niekoľko dní začne vo vzduchu poletovať sneh, mužovi je jasné, že to, na čo myslel, sa naozaj stalo: opäť je tu jeseň a po nej ďalšia zima... Záhrada sa k životu nezobudí. Po úspešnej životopisnej knihe venovanej básnikovi Ivanovi Blatnému prichádza autor so zbierkou štrnástich poviedok mapujúcich dobu autorovho dospievania a frapantnosť všedných dní päťdesiatnika vystaveného nástrahám nového tisícročia. Kniha je tretím titulom stredoeurópskej edície K4. V jej rámci vychádzajú v tom istom kalendárnom roku knihy z Česka, Maďarska, Poľska a Slovenska. Zámerom edície je priniesť zážitok z čítania súčasnej stredoeurópskej literatúry – súčasne.

Anička z Bánovců nad Bebravou, hrdinka, jež měla reálný předobraz. Lehce autistická dívenka, dcerka bánovského komunisty, který se kamarádil s židáky, důvěřivá a dobrá křesťanka, způsobem sobě vlastním vypráví příběh svůj, příběh svého města, příběh své země Slovenska. Druhá světová válka a Slovenský štát, často nebezpečně idealizovaný. A monsignor Tiso, první slovenský prezident a politik, který kolaboroval s nacistickým Německem a vypravoval židovské transporty do koncentračních táborů; přesto jej i dnes mnozí uctívají. Dívčino vyprávění je proloženo dobovými novinovými zprávami a fotografiemi. Anička Tisa osobně znala, obdivovala jej, pravidelně ho vídala a psala za něj dopisy vojákům na frontu. I díky tomu je příběh muže, který se jako politik přecenil, jako kněz zklamal a jako člověk selhal, daleko silnější, plastičtější a znepokojivější. Rozčarování lidí blízkých, emotivních či slabých duchem, lidí, kteří vás bezmezně milovali, má totiž dopad daleko drtivější než jakákoli racionální úvaha a obžaloba odpůrců nebo historiků... Cena Jána Johanidesa 2018 laureát. Anasoft Litera 2017 a Cena René 2017 finalista. Vydání knihy podpořilo Literárně informační centrum v Bratislavě.

Dokuromán s týmto názvom prináša životný príbeh Margity Czóbelovej, ženy, ktorú maľoval Nándor Katona a kreslil Elemér Köszeghy. Ona sama maľovala a videla maľovať mystického impresionistu Ladislava Mednyánszkeho. Pre londýnske vydavateľstvá ilustrovala detektívky a dobrodružné romány. V sedemdesiatych rokoch tvorila angažované plagáty oslavujúce vyslanie sovietskeho Sputnika do Vesmíru. Strážky, Budapešť, Viedeň, Londýn... a opäť Strážky pod Tatrami. Renesančný kaštieľ obklopený parkom, cez ktorý preteká rieka Poprad. Plávala v nej aj v zime, maľovala, lyžovala, jazdila na koni. Nepochopená dobou, sama ju stroho komentujúc v nespočetných denníkových záznamoch. Akurátnym slovom, písmom drobným ako mrznúci dážď. Popritom zachraňovala rodný kaštieľ, päťstoročnú knižnicu s tisíckami cenných zväzkov a obrazy Ladislava Mednyánszkeho i portréty spišských a oravských županov. Po rozpade Rakúsko-Uhorska prvý raz, po boľševickom znárodňovaní v roku 1948 zďaleka nie posledný raz. Všetky obrazy, knihy a rodinné písomnosti sa jej podarilo uchovať len vďaka vlastnej vynaliezavosti a svojráznemu šarmu. Dokázala to napriek tomu, že ľudí s takýmto osudom je okolie náchylné považovať za čudákov, ak nie rovno bláznov. Vojny, rozpady impérií, revolúcie a totalitné režimy dvadsiateho storočia zobrali Margite Czóbelovej temer všetko, vrátane budúcnosti. Pokiaľ ide o národnosť, československé úrady do jej cestovnej legitimácie napísali, že je miešanka. No hrdosť, pamäť a humor si vziať nedala. Lásku, predovšetkým ku koňom a k rodnému kraju, takisto nie. Bola schopná ľúbiť a veriť aj v časoch, keď milovať nebolo koho. Nepredpojaté a pozorné čítanie doby a príbehu poslednej k. & k. barónky nám môže pomôcť chápať a predvídať nebezpečné tendencie dneška. V jednotlivcoch, národoch aj ideológiách.

Je krátce po válce a spišským Strážkám vládne revoluční národní výbor pod dohledem majora Rudé armády. Ovládá vše, až na místní baronku Margitu Czóbelovou. Mladý komunista Šlauko dostane za úkol ji jako nájemník zámku hlídat a slídit. Baronka lest prokoukne, ale nechá Šlauka sedávat v ateliéru, kde místo krajin maluje portrét Lenina, aby se i ona zapojila do zavádění nových pořádků. Šlauko poslouchá její vzpomínky, pomalu propadá jejímu kouzlu i vlastní hanbě a coby vypravěč pak skládá obraz z osudů lidí známých i neznámých a z dějin kdysi bohaté Spiše propletených s dějinami Evropy. Margita Czóbelová (18911972) prožila život plný zvratů. Války, rozpady impérií, revoluce a totalitní režimy jí vzaly skoro všechno, hrdost a humor si ale vzít nenechala. Také se jí podařilo za chránit rodinné obrazy, písemnosti a zámeckou knihovnu. Vše (včetně díla svého strýce, malíře Ladislava Mednyánszkého) odkázala Slovenské národní galerii. Silvester Lavrík na základě barončiných deníků a dalších dokumentů vykreslil barvitý portrét jedné podivuhodné ženy a malého kusu stejně podivu hodné země. Vydání knihy podpořilo Literárně informační centrum v Bratislavě.

"Mert hiszen minek nekem az olyan szerelem, amibe beleszédülök, ami a magasba repít, aztán meg ott hagy azok kénye-kedvére, akik azt hiszik, hogy ezek a szavak az övéik, csak mert ők használják a leggyakrabban, ők kiabálják a leghangosabban." A történet elbeszélője, Anna (létező személy) naivan tiszta lélekkel figyeli a körülötte zajló történéseket. A környezete által szellemileg visszamaradottnak tartott Anička a Bánovce nevű kisváros lelkipásztora, Jozef Tiso (az ország leendő elnöke) gyorsírója lesz, és sajátos prizmáján át meséli el a körülötte zajló, sorsfordító eseményeket. A történelmi tényanyagra, szemtanúk beszámolóira és művészi fikcióra támaszkodó, emberi sorsokat, szerelmeket nyomon követő regény a történelem sötét korszakába, és azon belül az 1939-45-ös szlovák bábállamba vezeti el olvasóját.

Posledná k.&k. barónka Dokumorán S týmto názvom prináša životný príbeh Margity Czóbelovej, ženy, ktorú maľoval Nándor Katona a kreslil Elemér Köszeghy. Ona sama maľovala a videla maľovať mystického impresionistu Ladislava Mednyánszkeho. Pre londýnske vydavateľstvá ilustrovala detektívky a dobrodružné romány. V sedemdesiatych rokoch tvorila angažované plagáty oslavujúce vyslanie sovietskeho Sputnika do Vesmíru. Strážky, Budapešť, Viedeň, Londýn... a opäť Strážky pod Tatrami. Renesančný kaštieľ obklopený parkom, cez ktorý preteká rieka Poprad. Plávala v nej aj v zime, maľovala, lyžovala, jazdila na koni. Nepochopená dobou, sama ju stroho komentujúc v nespočetných denníkových záznamoch. Akurátnym slovom, písmom drobným ako mrznúci dážď. Popritom zachraňovala rodný kaštieľ, päťstoročnú knižnicu s tisíckami cenných zväzkov a obrazy Ladislava Mednyánszkeho i portréty spišských a oravských županov. Po rozpade Rakúsko-Uhorska prvý raz, po boľševickom znárodňovaní v roku 1948 zďaleka nie posledný raz. Všetky obrazy, knihy a rodinné písomnosti sa jej podarilo uchovať len vďaka vlastnej vynaliezavosti a svojráznemu šarmu. Dokázala to napriek tomu, že ľudí s takýmto osudom je okolie náchylné považovať za čudákov, ak nie rovno bláznov. Vojny, rozpady impérií, revolúcie a totalitné režimy dvadsiateho storočia zobrali Margite Czóbelovej temer všetko, vrátane budúcnosti. Pokiaľ ide o národnosť, československé úrady do jej cestovnej legitimácie napísali, že je miešanka. No hrdosť, pamäť a humor si vziať nedala. Lásku, predovšetkým ku koňom a k rodnému kraju, takisto nie. Bola schopná ľúbiť a veriť aj v časoch, keď milovať nebolo koho. Nepredpojaté a pozorné čítanie doby a príbehu poslednej k. & k. barónky nám môže pomôcť chápať a predvídať nebezpečné tendencie dneška. V jednotlivcoch, národoch aj ideológiách. Barónka Margita Czóbelová (1891 – 1972), neter maliara Ladislava Mednyánszkeho, prežila väčšinu svojho života pod Tatrami. Na základe záznamov v archíve Akadémie výtvarných umení v Budapešti tu Margita spolu so sestrou Mariannou študovala v školskom roku 1915 - 1916. Prvá svetová vojna ich štúdium prerušila. V rokoch 1916 a 1922 Margita vystavovala na Národnom salóne v Budapešti. Začala tvoriť nielen ako maliarka, ale i ilustrátorka, predovšetkým pre anglické vydavateľstvá. Jej kariéru prerušila situácia po prvej svetovej vojne. Počas vojny sa stratil jej brat István. Strýko Ladislav Mednyánszky umrel v roku 1919. Sestra Marianna zomrela mladá 19. apríla 1929. Margita doopatrovala rodičov - otec spisovateľ, filozof a ekonóm István Czóbel zomrel 30. apríla 1932, mama Margita (Miri) Czóbelová, rod. Mednyánszka, umrela 5. júna 1937. Počas druhej svetovej vojny zostala Margita Czóbelová osamotená. V prostredí plnom protirečení a represálií to nemala ľahké. Zvodom doby ani revanšistickým náladám však nepodľahla. Po politických zmenách v roku 1948 prišla o rodinný majetok a pozemky. Šport, jazda na koni a mnoho ďalších aktivít udržiavali drobnú Margitu Czóbelovú v psychickej aj fyzickej kondícii. Izolovanosť barónky v prostredí Strážok ovplyvnila i jej výtvarnú tvorbu. V období medzi svetovými vojnami sa venovala hlavne ilustráciám (rozprávky Hansa Christiana Andersena, prózy Cecilie Tormayovej). Tvorila farebne svieže kompozície z parku v kaštieli, krajinomaľby inšpirované Mednyánszkeho dielami. Portrétovala členov a členky rodiny. Významnú časť jej prác predstavujú autoportréty. Podobne ako Ladislav Mednyánszky aj ona tvorila na maliarske plátno i na rôzne druhy papierov. Takisto často maľovala na obe strany. Po druhej svetovej vojne sa medzi jej témami objavujú aj menej obvyklé, či očakávané námety z modernizujúcich sa Tatier i zo socialistického sveta. Niektoré z nich vznikli na objednávku ako podklady pre plagáty k výročiu boľševickej revolúcie v Rusku (VOSR). Dôležitou črtou jej života bola krotká, no nezdolateľná viera v silu zdravého rozumu a sústavné konanie dobra. Prejavovalo sa aj v tom, že hoci vlastných potomkov nemala, tem

Historický román inšpirovaný láskou v neláskavých časoch a príbehmi ľudí, ktorí ich museli žiť. Rozprávačkou príbehu bohatého na dobové reálie a smiech cez slzy je Icíkova Anička, vystrkovská hviezdička. Ani nie Židovka, len Icíkova, teda dcéra bánovského komunistu, čo sa kamarátil s krivonosými. Spomína na skvelo naplánovanú slovenskú budúcnosť, ktorej sa nikdy nedostalo tej výsady, aby sa stala aspoň obstojnou minulosťou. Rozpráva o tom, ako slovenský prezident a bánovský farár Jozef Tiso chodieval každú nedeľu na šachovú partiu, medenú tortu a kus reči do lekárnikovej váženej rodiny, aby tam odolával invektívam domáceho pána a šarmu domácej panej, ktorá pod jeho vplyvom prestúpila od luteránov ku katolíkom. Dozvedáme sa, ako precenil seba a podcenil Slovákov. Prvý slovenský prezident zlyhal ako politik, kňaz a človek, hovorí jedna z postáv príbehu, ktorá tak, ako mnohé ďalšie, má predobraz v žijúcom človeku. Našou najväčšou traumou je, že si to nevládzeme priznať, dodáva jeho autor. Nie nahlas, pred svetom. Doma, v tichu sme doňho ešte stále zaľúbení nešťastnou láskou, ktorá nemá šancu byť opätovaná. A to je zase naše jediné šťastie. Keď jej podľahneme, bude to to isté ako objatie smrti, dozvedáme sa z tohto románu o láske a neláske vlasti k svojim ľuďom a o zradných miestach v kolektívnej pamäti. Román sa opiera o tri zdroje – historickú faktografiu, ústne podanie a autorskú fikciu.

"Zu je učitelka klavíru. Bydlí v jedné z těch neobyčejných vil v ještě neobyčejnější bratislavské ulici jménem Palisády. Ta vila je celý její svět. Řekneme-li, že Palisády jsou ulice, pak se vystavujeme smrtelně nebezpečnému zjednodušení. Snad hranice světů, město ve městě. Nejpravděpodobněji však nenápadná živoucí tepna metropole. Žilka plná krve, bez obchodů a lákadel obchodních tříd, zato však plná magie i konvenčního realismu, stačí neobratně přitlačit a vzdechy vzrušení i pouhé dýchání přestávají existovat. To jsou Palisády, do nichž je zasazeno vyprávění o Zu a jejích přátelích. Zu je slepá, to jen tak mimochodem. Funkcionalistickou vilu, jejíž tvary zná Zu zpaměti, by rád přeměnil na prosperující hotel Alte. Je totiž developer, to jsou ti, kteří něco rychle koupí, aby za rohem totéž se ziskem prodali. A jak už to tak bývá, Zu se do Alteho zamiluje. Katastrofa, anebo alespoň zápletka je na světě. Lavrík je mistrem vyprávění. Divoká fantazijnost jde ruku v ruce s moderním jazykem a schopností rychlých (filmových) střihů. Autor je tvůrcem soudobého jazyka, aniž by vypadl z děje a slova by se mu zaškrtávala v masomlýnku nekontrolovaného automatismu. Slovenská kritika se shodla, že Lavríkův román je především poctou slovenštině. Český čtenář má unikátní příležitost – číst knihu, kterou do „bratrského“ jazyka převedl sám autor. Jak prohlásil, tak naposledy, protože překlad pro něj byl psaním „nové knihy“. Zu je slovenský román, který můžeme číst česky v původním znění."

Je krátce po válce a spišským Strážkám vládne revoluční národní výbor pod dohledem majora Rudé armády. Ovládá vše, až na místní baronku Margitu Czóbelovou. Mladý komunista Šlauko dostane za úkol ji jako „nájemník“ zámku hlídat a slídit. Baronka lest prokoukne, ale nechá Šlauka sedávat v ateliéru, kde místo krajin maluje portrét Lenina, aby se i ona zapojila do zavádění nových pořádků. Šlauko poslouchá její vzpomínky, pomalu propadá jejímu kouzlu i vlastní hanbě a coby vypravěč pak skládá obraz z osudů lidí známých i neznámých a z dějin kdysi bohaté Spiše propletených s dějinami Evropy. Margita Czóbelová (1891–1972) prožila život plný zvratů. Války, rozpady impérií, revoluce a totalitní režimy jí vzaly skoro všechno, hrdost a humor si ale vzít nenechala. Také se jí podařilo za chránit rodinné obrazy, písemnosti a zámeckou knihovnu. Vše (včetně díla svého strýce, malíře Ladislava Mednyánszkého) odkázala Slovenské národní galerii. Silvester Lavrík na základě barončiných deníků a dalších dokumentů vykreslil barvitý portrét jedné podivuhodné ženy a malého kusu stejně podivuhodné země.

Originálny literárny hlas s nezvyčajným videním sveta, sústredený pozorovateľ života so zmyslom pre detail i absurdnosť, výborný rozprávač so zaujímavými štýlotvornými postupmi, – píše o autorovi v doslove knihy Zuzana Bariaková. Exkluzívna reedícia poviedkovej tvorby vychádza k 20. výročiu od debutu Silvestra Lavríka v limitovanej plátenej ExEdícii s razbou. „Stetnutie sveta reality a fantázie, ktorý je výraznou tematickou líniou v súčasnej slovenskej próze, využíva aj Silvester Lavrík. Vo svojej zbierke poviedok Allegro barbaro sa snaží o nabúranie realistického pohľadu priamo v kontexte realistickej poetiky, a to jej prepojením s nonsensom a absurditou. Epizódam zo všedného života dáva Lavrík fantazijný rozmer tým, že do východiskového sveta reality zapája nejaký úplne nezmyselný alebo iracionálny prvok. Narúša proporcie, pričom absurdný moment má vo vystupňovanej podobe upozorniť na stav citového neuspokojenia a osamelosti“ (Dana Kršáková) „Je těžké rozhodnout, jestli je v Lavríkově literární tvorbě výraznější dramatický nebo prozaický tvar. S jistotou však můžeme tvrdit, že próza velmi silně ovlivňuje drama a naopak. Silvester Lavrík si bere z povídky příběh, který staví nade vše, a také mistrovskou fabulaci. Tvorba dramatu v něm vedle toho zakořenila smysl pro výstavbu dialogu a propracované charaktery postav. Všechna jeho literární díla jsou v neposlední řadě ovlivněna segmentací podobnou filmovým střihům a konečně i výtvarným cítěním i myšlením, což dosvědčují Lavríkovy literární vizuální obrazy, z nichž skládá mozaiku příběhu.“ (Kristýna Vyhlídová) „Spätné premietanie niekoľkých životov. Presné, osudové príchody na miesto, kde sa musí prísť. Presný "timing". Tragikomédia, kde je tragédia znova začiatkom vzťahu [...] Ešte predtým nás autor znova tým už spomenutým presným štýlom, vo vetách nasýtených významom, oboznámi so životom všetkých protagonistov, vlastne s tým z ich života, čo je podstatné: detaily a myšlienky... Všetko sú slová a tie plynú u Lavríka vo vetách, ktoré by sme už možno mohli nazvať "lavríkovské". Sú určené na hlasné čítanie, jeho vety majú vysokú "zvukovú kvalitu". (Mila Haugová) „Silvester Lavrík ve svých prózách variuje hlavně stinnou stránku svazků (manželských, mileneckých), jejich korozi a rozpadání. Hlavním poetickým prostředkem, pomocí něhož autor buduje své texty a který stojí za působivostí jednotlivých povídek, je nadsázka – v práci s postavami i zápletkami. Kumulací abnormálních rysů lidské povahy a neobvyklých situací, v nichž se Lavríkovi duševně chromí hrdinové ocitají – to vše na malém textovém úseku, dosahuje tragikomického a groteskního efektu.“ (Helena Vyplelová)

Audiokniha Nedeľné šachy s Tisom, ktorú napísal Silvester Lavrík. Historický román inšpirovaný láskou v neláskavých časoch a príbehmi ľudí, ktorí ich museli žiť. Rozprávačkou príbehu bohatého na dobové reálie a smiech cez slzy je Icíkova Anička, vystrkovská hviezdička. Ani nie Židovka, len Icíkova, teda dcéra bánovského komunistu, čo sa kamarátil s krivonosými.

Milan Lasica vo vašej obývačke, Dušan Jamrich vo vašom aute. Robo Roth na vašej chate, Táňa Pauhofová s vami pri rannom behu. Divadelné predstavenie u vás doma. Slovensko NOIR je multižánrové dielo, ktoré spojilo 17 popredných slovenských autorov, 17 hercov, režisérov, muzikantov a talentovanú akademickú maliarku.

Audiokniha Slovensko KRIMI, ktorú prináša Prešporské divadlo v spolupráci s Vydavateľstvom SLOVART. Obsahuje devätnásť originálnych textov slovenských aj dvoch českých renomovaných autorov. Nevšedná zbierka poviedok s kriminálnou zápletkou Prešporské divadlo v spolupráci s Vydavateľstvom SLOVART prináša v zbierke poviedok Slovensko KRIMI devätnásť originálnych textov slovenských aj dvoch českých renomovaných autorov.