Lubomír Martínek

Rozpravy, polemiky a úvahy o tom, co lze považovat za důstojnou náplň života a obhajoba lidského práva rozhodovat o svém bytí i na jeho samotném konci, ve chvíli, kdy člověk ztrácí možnost ukončit život vlastní rukou. Kniha se žánrově pohybuje na pomezí reportáže, eseje a etického cestopisu. Obsah knihy Klub obyčejných smrtelníků je časově ohraničen rokem 2019 a místně vymezen českým prostředím. V takto zvoleném rámci provádí autor pátrání na ožehavé téma eutanazie. V podstatě se tedy jedná o vymezování tohoto složitého pojmu formou dialogů i osobních úvah, jeho zasazování do souvislostí, včetně přesahů do oblastí, které s touto problematikou blíže či vzdáleně souvisejí. Rozumí se samo sebou, že tak složité téma nemůže být pojednáno vyčerpávajícím způsobem, nicméně jeho různé aspekty jsou naznačeny v základních rysech, které mohou posloužit jako výchozí body k vlastním úvahám, ať už se čtenář instinktivně či vědomě kloní na jednu nebo druhou stranu. Formálně zvolil autor přístup chronologický. Kniha, jež se žánrově pohybuje na pomezí reportáže, eseje a etického cestopisu, začíná popisem loučení se zesnulým přítelem. Teprve zvolna a postupně přecházejí rozpravy a polemiky v úvahy o tom, co lze považovat za důstojnou náplň života. Toto takřka detektivní pátrání se pozvolna proměňuje v obhajobu lidského práva rozhodovat o náplni vlastního života i na jeho samotném konci ve chvíli, kdy člověk ztrácí možnost ukončit život vlastní rukou. Skutečnost, že autorův postoj k tomuto závažnému rozhodnutí je jednoznačně od prvních stánek deklarován, nevylučuje nejistotu, váhavost, vědomí složitosti a souvislostí s tímto nelehkým rozhodnutím spojených. A, což jistě není zanedbatelné, poskytuje možnost nahlédnout do názorů opačných, vycházejících z odlišných premis a pracujících s jinými argumenty.

Francie měla od 19. století otevřenou náruč pro zahraniční přistěhovalectví. Obyvatelé českých zemí netvořili žádnou výjimku i oni hojně využívali nabízenou příležitost. Každý migrační proud ústící do francouzských měst i venkova představuje jedinečný stav při vytváření sociálních vztahů mezi imigranty. Je přetrvávajícím napětím mezi potenciálem původního domova, odkud migranti odcházeli, a potenciálem země, kam se stěhovali a kde hledali svůj nový domov. Fyzický přesun člověka z jedné země do druhé byl sice jen vnějším přemístěním několika věcných potřeb, které posloužily k překonání momentální změny způsobu existence po přesídlení. Následovalo však další dlouhodobé přemísťování součástí a jednotlivin původního domova, které se odehrávalo více v myslích lidí a nebylo již jen věcmi, které se vešly do zavazadel na cestu. O neviditelném přesouvání původního českého domova do francouzského prostředí, které se vleklo za migranty, a o zpětných vazbách na domov kdesi v české kotlině se pokouší pojednat tato kniha. Při hledání motivů a smyslů přesídlení jednotlivců a při popisu charakteristiky kultury dvou domovů dospívá práce k tezi o bipolaritě přirozené touhy člověka po svobodě na jedné straně a druhé straně o nezbytné míře zodpovědnosti nejen za vlastní osud, ale za osudy těch, které migrant nechal v onom prvním domově. Text knihy dějově obnáší modelovou situaci moderního českého exulantství, kterou vytvořil rebel Josef Václav Frič. Zastavuje se u individualit zahraničního odboje za první světové války představující například rivalitu malíře Františka Kupky a Edvarda Beneše nebo naopak blízkost Kupky k T. G. Masarykovi či básníku J. S. Macharovi. Skládá respekt vůči činům sochaře Otty Gutfreunda, který navzdory obětavému boji za oba domovy, za český i francouzský, jen shodou náhod unikl trestu smrti. Věnuje se také dalším a dalším desítkám osob, z nichž vybíráme básníka a výtvarníka Jiřího Koláře (sb)