Lubomír Martínek

Kniha Lubomíra Martínka, má zřetelně bilanční charakter. Autor rozdělil život protagonisty do pěti barevných období: bílého, černého, modrého, červeného a žlutého. Jim předchází „soukromý pravěk“, tj. část dětství, na které si člověk neuchoval vlastní vzpomínky. Závěrečná část stojící mimo barevné spektrum, je tvořena objevy, které hlavní postava, do značné míry alter ego autora, v průběhu putování učinila. Na tomto relativně přehledném půdorysu Martínek vybudoval konstrukci v podobě stručných, často vyloženě fragmentárních „epizod“, z nichž postupně skládá portrét – mozaiku. Jednotlivé fragmenty odkazují ke klíčovým okamžikům života protagonisty, cosi na způsob křižovatek, na nichž byl průběžně nucen se rozhodovat, jakým směrem pokračovat, případně svrhnout ze sebe tíži rozhodování a uchýlit se do bezpečí některé z četných forem fatalismu. Při objevování vlastních možností i hranic mu napomáhají postavy, s nimiž se průběžně setkává. Před čtenářem tak v náznacích defilují osoby zcela neznámé, osoby známé pouze zasvěceným i osoby známé z veřejného prostoru. Vzhledem k tomu, že hrdina dobrovolně, ale i z nutnosti vynucené předchozími zkušenostmi, prošel řadou naprosto odlišných prostředí, vznikl kaleidoskop, jehož zamýšleným cílem je naznačit absurditu, paradoxnost, rozporuplnost a nepochopitelnost různých přístup k realitě. Otázky, na které protagonista hledá odpověď, jsou existenční, etické a existenciální povahy. Znějí zhruba takto: co je protagonista ochoten snášet a co v něm vzbuzuje takový odpor, že je ochoten se vzbouřit? Čím se živit, není-li ochoten dělat ponižující kompromisy? Jak hluboko je schopen proniknout do života lidí, s nimiž se v životě potkal? Je možné znát druhé lépe než sebe sama? A je vůbec možné splnit příkaz „ poznej sám sebe“?

Francie měla od 19. století otevřenou náruč pro zahraniční přistěhovalectví. Obyvatelé českých zemí netvořili žádnou výjimku i oni hojně využívali nabízenou příležitost. Každý migrační proud ústící do francouzských měst i venkova představuje jedinečný stav při vytváření sociálních vztahů mezi imigranty. Je přetrvávajícím napětím mezi potenciálem původního domova, odkud migranti odcházeli, a potenciálem země, kam se stěhovali a kde hledali svůj nový domov. Fyzický přesun člověka z jedné země do druhé byl sice jen vnějším přemístěním několika věcných potřeb, které posloužily k překonání momentální změny způsobu existence po přesídlení. Následovalo však další dlouhodobé přemísťování součástí a jednotlivin původního domova, které se odehrávalo více v myslích lidí a nebylo již jen věcmi, které se vešly do zavazadel na cestu. O neviditelném přesouvání původního českého domova do francouzského prostředí, které se vleklo za migranty, a o zpětných vazbách na domov kdesi v české kotlině se pokouší pojednat tato kniha. Při hledání motivů a smyslů přesídlení jednotlivců a při popisu charakteristiky kultury dvou domovů dospívá práce k tezi o bipolaritě přirozené touhy člověka po svobodě na jedné straně a druhé straně o nezbytné míře zodpovědnosti nejen za vlastní osud, ale za osudy těch, které migrant nechal v onom prvním domově. Text knihy dějově obnáší modelovou situaci moderního českého exulantství, kterou vytvořil rebel Josef Václav Frič. Zastavuje se u individualit zahraničního odboje za první světové války představující například rivalitu malíře Františka Kupky a Edvarda Beneše nebo naopak blízkost Kupky k T. G. Masarykovi či básníku J. S. Macharovi. Skládá respekt vůči činům sochaře Otty Gutfreunda, který navzdory obětavému boji za oba domovy, za český i francouzský, jen shodou náhod unikl trestu smrti. Věnuje se také dalším a dalším desítkám osob, z nichž vybíráme básníka a výtvarníka Jiřího Koláře (sb)

Rozpravy, polemiky a úvahy o tom, co lze považovat za důstojnou náplň života a obhajoba lidského práva rozhodovat o svém bytí i na jeho samotném konci, ve chvíli, kdy člověk ztrácí možnost ukončit život vlastní rukou. Kniha se žánrově pohybuje na pomezí reportáže, eseje a etického cestopisu. Obsah knihy Klub obyčejných smrtelníků je časově ohraničen rokem 2019 a místně vymezen českým prostředím. V takto zvoleném rámci provádí autor pátrání na ožehavé téma eutanazie. V podstatě se tedy jedná o vymezování tohoto složitého pojmu formou dialogů i osobních úvah, jeho zasazování do souvislostí, včetně přesahů do oblastí, které s touto problematikou blíže či vzdáleně souvisejí. Rozumí se samo sebou, že tak složité téma nemůže být pojednáno vyčerpávajícím způsobem, nicméně jeho různé aspekty jsou naznačeny v základních rysech, které mohou posloužit jako výchozí body k vlastním úvahám, ať už se čtenář instinktivně či vědomě kloní na jednu nebo druhou stranu. Formálně zvolil autor přístup chronologický. Kniha, jež se žánrově pohybuje na pomezí reportáže, eseje a etického cestopisu, začíná popisem loučení se zesnulým přítelem. Teprve zvolna a postupně přecházejí rozpravy a polemiky v úvahy o tom, co lze považovat za důstojnou náplň života. Toto takřka detektivní pátrání se pozvolna proměňuje v obhajobu lidského práva rozhodovat o náplni vlastního života i na jeho samotném konci ve chvíli, kdy člověk ztrácí možnost ukončit život vlastní rukou. Skutečnost, že autorův postoj k tomuto závažnému rozhodnutí je jednoznačně od prvních stánek deklarován, nevylučuje nejistotu, váhavost, vědomí složitosti a souvislostí s tímto nelehkým rozhodnutím spojených. A, což jistě není zanedbatelné, poskytuje možnost nahlédnout do názorů opačných, vycházejících z odlišných premis a pracujících s jinými argumenty.