Ironie osudu

---

Kniha Lubomíra Martínka, má zřetelně bilanční charakter. Autor rozdělil život protagonisty do pěti barevných období: bílého, černého, modrého, červeného a žlutého. Jim předchází „soukromý pravěk“, tj. část dětství, na které si člověk neuchoval vlastní vzpomínky. Závěrečná část stojící mimo barevné spektrum, je tvořena objevy, které hlavní postava, do značné míry alter ego autora, v průběhu putování učinila. Na tomto relativně přehledném půdorysu Martínek vybudoval konstrukci v podobě stručných, často vyloženě fragmentárních „epizod“, z nichž postupně skládá portrét – mozaiku. Jednotlivé fragmenty odkazují ke klíčovým okamžikům života protagonisty, cosi na způsob křižovatek, na nichž byl průběžně nucen se rozhodovat, jakým směrem pokračovat, případně svrhnout ze sebe tíži rozhodování a uchýlit se do bezpečí některé z četných forem fatalismu. Při objevování vlastních možností i hranic mu napomáhají postavy, s nimiž se průběžně setkává. Před čtenářem tak v náznacích defilují osoby zcela neznámé, osoby známé pouze zasvěceným i osoby známé z veřejného prostoru. Vzhledem k tomu, že hrdina dobrovolně, ale i z nutnosti vynucené předchozími zkušenostmi, prošel řadou naprosto odlišných prostředí, vznikl kaleidoskop, jehož zamýšleným cílem je naznačit absurditu, paradoxnost, rozporuplnost a nepochopitelnost různých přístup k realitě. Otázky, na které protagonista hledá odpověď, jsou existenční, etické a existenciální povahy. Znějí zhruba takto: co je protagonista ochoten snášet a co v něm vzbuzuje takový odpor, že je ochoten se vzbouřit? Čím se živit, není-li ochoten dělat ponižující kompromisy? Jak hluboko je schopen proniknout do života lidí, s nimiž se v životě potkal? Je možné znát druhé lépe než sebe sama? A je vůbec možné splnit příkaz „ poznej sám sebe“?
menej