Pulchra

Prózu Vězeň č. 1260 napsal Jaromír Šavrda mezi zářím a listopadem 1982 během svého druhého věznění v Ostravě (1982-84). V knize popisuje poměry v komunistických kriminálech, ale i nejrůznější osudy muklů či absurdní historky, které bylo možné zažít jen v zemi, kde vládli straničtí pitomci spolu s tajnou policií. Kniha poprvé vyšla v autorově samizdatové edici Libri prohibiti (1985) v deseti kusech. Jaromír Šavrda (1933 - 1988) patří mezi dnes již proslavenou skupinu spisovatelů, tzv. třicátníků , jejichž hvězda poprvé zazářila v šedesátých letech minulého století. Koncem padesátých let vystudoval českou literaturu na Karlově univerzitě v Praze a těsně před promocí, v době začínající normalizace, ho vyloučili z právnické fakulty. Šavrdovy literární začátky byly slibné, v rozmezí šesti let mu vyšly tři knihy. Jeho prvotinou byl kriminální příběh Půjdeš, nevrátíš se z roku 1964. O tři roky později vyšla sbírka vědeckofantastických povídek Příběhy třetího času a v roce 1970 vydalo nakladatelství Puls jeho nejzávažnější oficiálně vydanou publikaci s názvem Kniha královrahů , která byla inspirována atentátem na J. F. Kennedyho. Tento titul však již byl stažen z knihkupeckých pultů. Další práce publikoval Jaromír Šavrda již jen v samizdatu, za což byl dvakrát vězněn. V komunistických kriminálech si odseděl téměř pět let, ačkoliv měl velmi vážné zdravotní potíže, a to ho nakonec stálo život. Zemřel, aniž by se dožil 55 let.

Soubor šesti rozsáhlých textů prvořadého českého esejisty Josefa Kroutvora je věnován vztahu člověka, krajiny a písemnictví, potažmo výtvarného umění, a to od počátku 19. století do současnosti. Jednotlivé eseje objevují život a dílo autorů zapomenutých či opomíjených (Anton Sika, Josef Bartuška) stejně jako obhlížejí z netradičních úhlů práce a osudy tvůrců zásadního významu i renomé (Karel Hynek Mácha, Bohuslav Reynek, Josef Váchal, Alfred Kubin, Jakub Deml, Miloš Doležal). Rukopis doprovázejí autorské akvarely. Josef Kroutvor (nar. 1942 v Praze) už minimálně tři desetiletí náleží k předním českým esejistům, ať své texty věnuje literatuře, výtvarnému projevu, fotografii, architektuře, užitému umění či v poslední době krajině. Pro žánr eseje je náležitě vybaven jak po stránce odborného zázemí, neboť je vystudovaným historikem umění a filosofem, tak po stránce stylisticko-lexikální - vždyť vedle esejistiky do jeho díla od počátku patří též svérázně groteskní poezie i próza. Také ve své esejistické novince zůstává Josef Kroutvor esejistou, který suverénně zvládá kombinovat textovou náročnost se vstřícností vůči čtenáři: jeho práce jsou dobrodužné i objevné, a to nejen tam, kde vytahuje z hloubi nemilosrdné minulosti na světlo neprávem opomíjené autory, resp. jejich díla - ale i tam, kde se zdá, že už dávno bylo vše podstatné řečeno.

Publikace Ladislava Josefa Berana Odepřená integrace pojednává o česko německých vztazích mezi lety 1918 až 1938. Autor podrobně analyzuje projevy, dokumenty, smlouvy, stanoviska a reakce politických reprezentací jednotlivých stran a snaží se od toho odvodit objektivní názor na vzájemné soužití Čechů a Němců. Kniha přináší cenné historické reflexe českoněmeckých událostí, které jsou přímou součástí paměti obou národů. Odepřená integrace bezesporu poslouží k připomenutí určitých konkrétních historických událostí, přinese nový, možná až velmi neobvyklý pohled na ně. Jednoznačně ale rozšíří prostor pro další diskuse o českoněmeckých vztazích a pomůže k vymezování si vzájemného prostoru a spolupráci Čechů a Němců v současné i budoucí otevřené Evropě. Ladislav Josef Beran se narodil 24. října 1938 v Hradci Králové. Po studiích jedenáctileté všeobecně vzdělávací střední školy v Liberci absolvoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze (1956-61). Poté pracoval ve Výzkumném ústavu elektrotechnické keramiky v Hradci Králové (1962-65) a působil jako odborný asistent na Vysoké škole strojní a textilní v Liberci (1965-68). V roce 1968 odešel do švýcarského Curychu, kde žije dodnes. V letech 1968-73 a 1979-92 pracoval jako vývojový pracovník v Gebrüder Sulzer AG ve Winterthuru. V letech 1973-79 vystudoval katolickou teologii na Albert-Ludwigs-Universität ve Freiburgu (disertační práce Therapeutische Interpretation: Hermeneutische Grundlagen der Bibelauslegung Rudolf Steiners, 1984). Poté byl zaměstnancem Römisch-katholische Kirchgemeinde v Bülachu (1992-94) a působil jako redaktor, později šéfredaktor politicko-kulturního magazínu Polygon (1994-2002). Do češtiny přeložil knihy Otfrieda Preusslera Útěk do Egypta přes Království české (Vyšehrad, 1996) a Moje knížka o Krakonošovi (Vyšehrad, 1998). Publikoval v časopisech Dialogy (Paříž), Polygon (Curych), Střední Evropa (Praha) a Studie (Řím). Kniha Odepřená integrace - Systémová sudetoněmecké politiky v první Československé republice 1918-1938 je přepracovanou doktorskou prací v oboru politologie, kterou autor obhájil na Fakultě sociálních věd Karlovy univerzity v roce 2006.

Eseje Jana Suka vyzařují vašnivé zaujetí pro operu, lásku k hudbě, zvídavost a míru empatie, kterou najdeme v české literatuře s hudební tématikou jen zřídkakdy. Jeho analýzy, obsahové, psychologické, estetické i komparativní, mají přesnost Leksellova gama nože a sondy do záhudbí jsou vzrušujicím putováním za operními paradigmaty. Přes jistou literárnost, ba snad svým způsobem básnivost, má kniha pevné odborné základy. Hluboké znalosti jsou patrné z každé kapitoly. Kniha V aréně prachu, stínů a večerů nabízí netradiční, jiný pohled, a možnost pochopit osudovost Carmen, Julietty, Salome, Rusalky, Šárky, vztah Tristana a Isoldy nebo Táni a Oněgina. Eseje Jana Suka, geneticky spjatého staletým svorníkem s génii české hudby, jsou ve své vybroušenosti a stylové čistotě vzacným kořením. Je to opus, který čtenáři pomůže lépe pochopit živý svět opery.

První kniha populární ruské autorky Svetlany Vasilenko, která byla přeložena do češtiny. Dramatická odysea dítěte a popis umírajícího původního světa, na jehož troskách povstává fantasmagorická (ne)skutečnost. Očima blázínka vidíme, jak vypadá Rusko minulého století, kde se mísí komunistické ideologické praktiky, brutalita NKVD, zpěvy pionýrů, mýty, ohlasy pohádek pradávné legendy a pravoslavné obřady. Nad tím vším se vznáší uměle udržovaný strach z blížící se jaderné války a nenáviděných Američanů. Vše je tu zastoupeno rovným dílem, což vytváří obraz Rusi tradiční, jurodivé. Ten z ruské literatury na dlouhá desetiletí sovětské epochy vymizel, ale jakmile to začalo být znovu možné, opět se do ní v míře vskutku vrchovaté vrátil. Svetlana Vladimirovna Vasilenko se narodila 24. ledna 1956 ve městě Kapustin Jar, v němž sídlilo sovětské kosmické středisko. Sama Vasilenko v této souvislosti ironicky říká, že prožila "kosmické dětství". V roce 1977 se přestěhovala do Moskvy, kde studovala na Gorkého literárním institutu, katedru prózy absolvovala v roce 1983. Poté navštěvovala Státní školu pro kinematografii, studia scénáristiky a režie ukončila v roce 1989. Už v době studií si získala uznání kritiků i veřejnosti. Její kniha "Za saigakami" byla označena za nejlepší novelu roku 1982. Šest let ale pak čekala, než ji knižně vyšel další titul. V roce 1988 spoluzaložila ženskou literární skupinu Nové Amazonky. V roce 1994 dostala Cenu Sergeje Einsensteina a v roce 1998 získala Blběnka titul nejlepší ruský román roku. V témže roce byla Vasilenko nominována na Bookerovu cenu a o rok později, v roce 1999, získala Nabokovu cenu. V roce 2006 pak obdržela Gorkého cenu za nejlepší prózu a byla nominována na Kazakovovu cenu za nejlepší povídku. Svetlana Vasilenko je členem a ruského PEN klubu a v roce 1996 byla zvolena prvním tajemníkem Svazu ruských spisovatelů. V současné době žije v Moskvě a vedle novinových článků a literárních prací (romány, povídky, eseje, poezie) píše také filmové scénáře. Knihy Svetlany Vasilenko byly přeloženy do dvanácti jazyků včetně japonštiny, čínštiny nebo hindštiny, v Německu, Polsku, Francii či USA jsou považovány za bestsellery.

Esej sleduje proměny tradičního chápání kultury v moderní době. Popis jednotlivých projektů "moderní" kultury - od Matthewa Arnolda k F. R. Leavisovi, Marshallu McLuhanovi, Jeanu Baudrillardovi, Georgi Steinerovi a Zygmuntu Baumanovi - představuje různé způsoby, jakými se "tradiční" kultura vymezovala vůči modernosti. Úvahy nad smyslem, povahou a stavem "moderní" kultury se nevzdalují eliotovské otázce, zda kultura dnes může kromě způsobu lidského života být zároveň i tím, co ho činí hodnotným. Esej doplňuje rozsáhlá textová koláž, která argumentaci dokládá a dále rozvíjí.

Sbírka poezie.

Fenomén společenského okraje, jenž se v kulturní oblasti projevuje v hudbě, literatuře a výtvarném i jiném umění, má současně také polohu vycházející z širší definice kultury, tedy ve specifickém oblékání, bydlení a životním stylu vůbec. O komunitním způsobu života českého undergroundu a o tom, co s ním souviselo v podmínkách totalitního státu, není obecně známo téměř nic. Tato kniha se tedy pokouší v co nejširší dostupné míře zmapovat historii všedního dne českého undergroundu od šedesátých let až do současnosti a podat svědectví o lidech, kteří pobývali na venkovských usedlostech, tzv. barácích, z nichž se často stala významná centra "druhé kultury". Knihu tvoří rozhovory, texty, které na barácích vznikaly a texty o barácích, faksimile novin a dokumentů Veřejné a Státní bezpečnosti a bezmála čtyři sta fotografií různé kvality.

Výbor z tvorby Františka Hrubína pokrývá celou jeho básnickou práci, s důrazem spíše na méně vydávané sbírky a překlady. Editorka Jana Čeňková při sestavování knihy přihlížela zejména k autorovým prvním (a druhým přepracovaným) knižním vydáním. Kniha obsahuje mnoha fotografiemi doplněné kalendarium Hrubínova života a díla a Hrubínovu bibliografii se všemi barevnými obálkami v prvním vydání. Vedle básní zde rovněž najdeme ukázky z dosud nepublikované korespondence s Františkem Halasem, Vladimírem Holanem, Kamilem Lhotákem, Jiřím Trnkou, Emanuelem Fryntou, Janem Zahradníčkem či Janem Skácelem. Básnický výbor z díla Františka Hrubína je rozšířen o část Eliščin most, která se úzce váže k Hrubínovu tvůrčímu životu a dílu, obohacena o současné vzpomínky (Karel Kraus, Z. K. Slabý).

Soubor textů básníka, výtvarníka a esejisty Karla Zlína (vl. jm. Karel Machálek, nar. 1937) je věnován tématům konkrétním i obecným. Promítá se v nich dramatický osud exulanta, ale i reflexe situace umění a kultury v postmoderní společnosti. Karel Zlín žije již více než třicet let ve Francii. Ačkoliv si jako výtvarník i spisovatel získal ve světě jisté renomé, ve své původní vlasti je téměř neznámý. Své práce, zejména poezii, kresby a malbu, mohl zatím v Čechách představit jen sporadicky. S esejistikou Karla Zlína vstupuje do českého kulturního prostředí autor s cennými zkušenostmi, jehož texty výrazně reflektují společenské problémy. Na jedné straně je autor čtenáři jakýmsi průvodcem, na straně druhé je z textů znát, že na popisovanou situaci nahlíží se určitým odstupem.

Textem Medové kuželky se básník Petr Král opět představuje jako výjimečný prozaik, což v jeho případě není jev příliš častý. V kontextu české literatury mimořádná experimentální próza byla napsána už v roce 1973. Pro její nespornou jazykovou kvalitu a nezvyklou textovou stavbu je na ni možné nahlížet jako na určitou poetickou esej, v níž autor zkoumá hranice vlastního psaní a literatury vůbec, pohrává si s obrazy a jakoby zkoumá, co unese příběh, který musí být přerušen v momentě, kdy začíná být zřejmý.

Texty, které Jiří Pechar připravil pro knižní vydání pod názvem Člověk a pravda, jsou eseje pohybující se na pomezí literární vědy a filosofických úvah. I když byly tyto texty napsány ve většině případů už v sedmdesátých letech minulého století (do k nihy budou zařazeny i nové nebo upravené texty), jde stále o aktuální témata, která jsou dnes možná mnohem více frekventovaná než v uplynulých dvaceti letech (Člověk a poznání, Pravda lidské práce, Krize patriarchální společnosti, Politikova služba ž ivotu). Úvahy Jiřího Pechara, významného českého myslitele, mimo jiné žáka Jana Patočky a Václava Černého, jsou pro český literární svět nesporně obohacující. Vyšly totiž před třiceti léty pouze v deseti strojopisných kusech v samizdatové edici Kvart , přitom nejsou úzce spjaté s dobou svého vzniku. Naopak, cenná je na nich časová neukotvenost a dobový přesah.