Pulchra strana 10 z 11

V nacistickém Německu bylo jen v Drážďanech mezi lety 1934-1945 popraveno gilotinou 892 Čechoslováků. Většina z nich se aktivně stavěla proti německé okupaci. Dvojjazyčná česko-německá kritická edice obsahuje životopisy odsouzených k smrti a kolem stovky posledních dopisů, které mohli napsat příbuzným. V rámci projektu dokumentace této skupiny Ústavem pro studium totalitních režimů ČR a Památníkem Münchner Platz v Drážďanech se historičkám Pavle Plaché a Birgit Sack podařilo dopisy na rozloučenou dohledat a komplexně analyzovat. V obsáhlém úvodu nahlížejí na dopisy novou optikou jako na zcela specifické historické prameny. Všímají si okolností vzniku dopisů a přináší jejich obsahový rozbor. Dopis na rozloučenou mohli odsouzení na smrt napsat poté, co jim exekuční úřad oznámil, že žádost o milost byla zamítnuta. Zároveň byl dotyčný/dotyčná informován o čase konání popravy. Tyto informace se odsouzení dozvěděli v předvečer nebo v den konání popravy a na poslední dopis tudíž již nemohla přijít žádná odpověď. Toto definitivum, jakož i vědomí blízké smrti, činí z dopisů na rozloučenou jedinečný dokument svého druhu. Dopis mohl být napsán v rodném jazyce, což s ohledem na přísnou regulaci ostatní vězeňské korespondence znamenalo jisté privilegium. Pro správný výklad problematiky posledních dopisů je též důležité, že stejně jako ostatní písemný kontakt z vazby podléhaly cenzuře. V mnohých listech se tudíž objevují vygumovaná nebo začerněná místa. Vězni s cenzurou počítali, proto je při interpretaci dopisů nutné brát v potaz i autocenzuru pisatelů. Autory většiny dochovaných dopisů z Drážďan jsou lidé odsouzení k trestu smrti kvůli účasti v protinacistickém odboji. Dva z pisatelů byli odsouzeni kvůli nařízení o držení zbraní. Jedna žena a pět mužů bylo popraveno kvůli kriminálním deliktům, k nimž patřila černá porážka, krádež nebo podvod. Dochovaná dokumentace většiny těchto případů nenaznačuje, že by se jednalo o činy, které by měly konkrétní politické pozadí. Neodvedené nebo odcizené zvířectvo nebo jiné zboží zjevně sloužilo těmto lidem pro vlastní potřebu, případně k zaopatření rodinných příslušníků. Mnozí Češi se pravděpodobně necítili být vázáni dodržováním rigidních hospodářských nařízení, která sloužila k udržení chodu německého válečné ekonomiky. Z tohoto důvodu se někteří z těchto odsouzených ve svých dopisech na rozloučenou označují jako nevinní. Ostatně podobně situaci vnímaly i německé justiční orgány, které interpretovaly delikty typu černý obchod zpravidla jako akt odporu proti okupaci.

Knižní vydání prvních pěti čísel legendárního undergroundového časopisu Vokno, které vyšly mezi lety 1979-1981. Kompletní revidované texty doplňují úvodní komentáře, závěrečná studie a jmenný rejstřík, ale také část faksimilí zabaveného čísla šestého. Původní obsah a řazení příspěvků včetně ilustrací jsou zachovány. Jde o první ze tří připravovaných svazků, v nichž postupně vyjde všech patnáct samizdatových čísel Vokna. Jestliže je pro všechny nezávislé kultury typická určitá nedůvěra, s níž dávají přednost vyjádření skrze "self-management“, pro časopis Vokno to platí dvojnásobně. Nejen proto, že se v období totality stal centrem československé nezávislé kultury a tudíž i synonymem politického odporu, ale také proto, že nemohl jinak, než se zaměřit na svou vlastní soběstačnost a autodidaktický přístup. Časopis Vokno vystavěl hraniční území mezi totalitní mocí a svobodnou kreativitou: Stal se symbolem hledání nezávislého vyjádření a v době marxistického mediálního blafování vyvinul sobě vlastní kreativní autonomii. Vokno vytvořilo rovněž intelektuální zázemí pro všechny jedince, kteří byli v antagonistickém vztahu s normalizační politikou. Historický přínos časopisu je tedy právě v tom, že se v období naprostého ukřižování svobodné kreativity dokázal vzepřít omezenému pokrytectví a poskytl prostor pro informace, jež jinde nebylo možné publikovat ani číst. Neodmyslitelně se tak řadí mezi ty zdroje nezávislé kultury, které se staly jednak „generátorem“ nových myšlenek a na straně druhé i jejím efektem. Knižním komentovaným vydáním prvních pěti čísel časopisu, na něž budou navazovat i další dva svazky, si můžeme připomenout strategie přežití z této doby, zároveň však získáme možnost, jak historicky nahlížet na regionální i světové hudební trendy, výtvarné umění, nebo na postoje některých intelektuálů.

Jan Gabriel (1949) ve své nové básnické sbírce Nerozvěšené obrazy rozvíjí originální osobní poetiku, již můžeme ve zkratce charakterizovat jako plynulý přechod z uvolněné výrazné metaforiky ke kontemplaci či jedinečné impresi, ale i - možná především - jako postup opačný: významově neuzavřená, v základě spontánní, mnohdy zdánlivě "neřízená", leč vždy kultivovaná metaforika (Jen déšť a ruce kudy cestují svaly jako jezera nebo prsteny, sestry mrtvých, které zvolna dohořívají) tvoří jakýsi doplněk a vlastně i důsledek primární imprese a kontemplace, vzácněji též určité vnitřně modelované vize. Tento modus svébytného civilismu tu stojí v jisté opozici vůči jiné výrazné tendenci současné české poesie, již bychom mohli cum grano salis vymezit jako linii kolářovsko-wernischovskou, a je orientován spíše jmény takových básníků jako byl Vratislav Effenberger, či dnes jsou Petr Král, Stanislav Dvorský či Roman Erben. Jan Gabriel ovšem zásadně přepodstatňuje vlivy a výrazové postupy jmenovaných autorů, a skládá cosi jako neotřele imaginativní puzzle vlastního vidění a výrazu, jenž je v posledku, ve svém celku - a to není paradox - strukturován a konfigurován osobitě. Lze říci, že je to především výrazná pocitovost, cosi, co bychom označili jako jakýsi imaginativní impresionismus, který tvoří nejviditelnější silokřivky jeho skladebného úsilí. V tomto rámci, když se autor vzdá agresivních či extatických poloh a vychází třeba jen z letmého denního zážitku či z prvotní, nasnadě jsoucí glosy ke dni anebo například z povýtce jen načrtnutého erotického motivu atp., a pokud se tyto okamžiky stávají zdrojem obrazotvorných kreací, je jeho poesie nejsilnější. Cítíme-li takové prosté zkušenostní východisko, anebo jsme-li schopni je jakkoli zaregistrovat, je i celá, někdy i více či méně alogická struktura lyrické básně důvěryhodná. Takto vzniká reprezentativní nezastupitelně gabrielovský básnický tvar. Kniha Jana Gabriela Nerozvěšené obrazy je jeho čtvrtou básnickou sbírkou.

Křesťanská pokora či zatracení, sadismus či metamorfózy pohanských témat: s pomocí analýzy čtyř deskových maleb Sandra Botticelliho, ilustrujících jednu Boccacciovu povídku, odhalíme, jak se u tohoto velkého malíře nahota splétá s krutostí a krása s neklidem, přičemž jeho dílo čerpá své základní postupy ze snu a z fantasmatu. Díky erudovaným exkursům do dobových teoretických i literárních textů francouzský filosof a historik umění Georges Didi-Huberman poukazuje na něco, co označuje jako „hybridní charakter“ italské renesance. Na její charakteristické propojování vysokého a nízkého, ideality a tělesnosti, kterému ovšem neuniká ani Botticelliho Venuše. Ba právě naopak, slavný akt Zrození Venuše se Didi-Hubermanovi stává východiskem reflexe a záminkou k polemice s tradičním pojetím tohoto obrazu jakožto ztělesnění „ideální nahoty“, oproštěné od jakýchkoli tělesných konotací. Vlastní smysl teoretického gesta je „otevření Venuše“. Slavný akt se otevírá nejrůznějším dobovým referencím, které velkou měrou komplikují představu Botticelliho jako idealistického umělce. V exemplární podobě je toto otevření předvedeno prostřednictvím konfrontace Zrození Venuše a enigmatické sérii čtyř obrazů, nazvané Příběh Nastagia degli Onesti, na níž je lidské tělo naopak zcela doslova otevřeno, tj. rozpáráno, a předvedeno ve své fyziologické „beztvarosti“.

Poprava Vladislava Vančury evidentně splnila to, co od ní nacističtí představitelé očekávali. V české společnosti vyvolala zděšení a strach. Otřásla kdekým. Každý, kdo znal alespoň trochu moderní české písemnictví, věděl, že byl zastřelen jeden z našich nejlepších novodobých spisovatelů, a že rána, způsobená jeho smrtí, se v naší literatuře tak brzy nezacelí. Publikace Petra Koury Vladislav Vančura a nacismus, to jsou hluboké protiklady se věnuje osobnosti známého českého spisovatele ze dvou perspektiv. V první části autor popisuje, jakým způsobem se Vančura zapojil do protinacistického odboje, co všechno v odboji dělal, jaké byly důvody jeho zatčení gestapem v květnu 1942 a proč byl pak po útoku na Reinharda Heydricha vybrán k popravě. Autor zde na základě analýzy a interpretace dostupných pramenů konstruuje Vančurův příběh se známým tragickým koncem. Ve druhé části, která na shora zmíněné aktivity spisovatele navazuje, se pak Koura věnuje Vančurovi jako literární a vůbec kulturní osobnosti a popisuje jeho tzv. druhý život, tedy jak byl Vančura po své smrti připomínán a oslavován, jak byl komunistickým režimem využíván k budování kultu „protifašistických bojovníků“, ale také jak byl i záměrně upozaďován na úkor komunistické ikony Julia Fučíka. Kourův literárněhistorický text má ambici představit spisovatele, básníka a filmaře Vladislava Vančuru nejen jako umělce, ale i jako občansky angažovaného člověka, oběť nacismu a posléze i postavu zneužívanou komunistickým režimem. Jde o zásadní příspěvek k Vančurově biografii.

V padesátých letech 20. století se architekti museli podřídit nekompromisním dogmatickým požadavkům, aby jejich stavby naplňovaly pokrokové kulturní dědictví, socialistické obsahem, národní formou, s důrazem na umělecké mistrovství, pravdivost, vysokou ideovost a stranickost. Architektura měla být výrazem revolučního přetváření světa, budovatelského elánu a optimismu socialistického člověka. Nikoli architekti, nýbrž politicko-ideologičtí aktivisté byli těmi, kdož prosazovali historizující architektonický sloh, který se měl stát jedním z nejdůležitějších nástrojů politické propagandy stalinistického režimu v Sovětském svazu a rovněž ve všech zemích, jím mocensky i ideologicky ovládaných. Při své koncepční práci tak byli architekti podrobeni stálému ideologickému dozoru a nátlaku a jejich formální výkony se posuzovaly především z hledisek hodnoty ideového obsahu. Ta však byla definována příliš obecně, a proto v tvorbě architektů panovaly stálé pochybnosti o ideové správnosti jejich projektů – a „ideovost“ projektu byla zároveň interpretována jako výraz třídního postoje architekta a jeho politické angažovanosti. To vše pak vytvářelo všeprostupující atmosféru nejistoty a strachu, z níž nebylo úniku. Práce historika a teoretika architektury, vysokoškolského pedagoga a překladatele Pavla Halíka (30. 6. 1935 – 21. 6. 2021) se zabývá poměrně krátkým obdobím první poloviny padesátých let, později eufemisticky nazývaným obdobím deformací a kultu osobnosti, a absurdní situací, v níž se tehdy ocitla většina architektů bývalé avantgardy (jíž se v padesátých letech dostalo nejtvrdšího odsouzení – a to i ze strany samotných představitelů avantgardy, tedy funkcionalismu a konstruktivismu), když se jim začal násilně vnucovat sovětský vzor a metoda socialistického realismu. Aby bylo možné této situaci porozumět a pochopit nepochopitelné jednání jejích protagonistů, zabývá se Halík zejména sférou, ve které se odehrávalo stalinistické drama především: sférou verbálních projevů a rituálních textů. Oproti nim vlastní architektonická produkce, označovaná jako architektura socialistického realismu, byla vcelku nevinná a nejsou na ní tolik zjevné stopy teroru, jenž tehdy ovládal a deformoval mysli lidí.

Prózu Ostrov v souostroví napsal Jaromír Šavrda mezi zářím a listopadem 1982 během svého druhého věznění (1982-84) ve vazební věznici v Ostravě. Kniha, kterou Šavrda psal miniaturním písmem na toaletní papír a z vězení ji tajně vynesl jeho advokát, je přímým pokračováním titulu Vězeň č. 1260. Ostrov v souostroví čtenáři poodhalí poměry ve věznici v Ostrově nad Ohří, kde byli za komunistického režimu internováni těžce nemocní vězni. Sám Šavrda byl po infarktu, měl tuberkulózu ledvin a trpěl ucpáváním cév, což mu téměř znemožňovalo chůzi. Nic z toho totalitnímu režimu nevadilo, aby ho ještě v osmdesátých letech uvěznil za vydávání samizdatů. Kniha je bezesporu unikátním dobovým svědectvím, je psaná s nadhledem a protknutá černým humorem. Poprvé vyšla v autorově samizdatové edici Libri prohibiti (1985) v deseti kusech.

Geografie Edenu je kniha o umění, poesii a krajině, v níž autor pátrá po kořenech a výhoncích plíživé hrůzy, číhavého děsu a tichého zkoprnění. Ze svých osobních archivů Linhart vytahuje na povrch polozapomenuté či zcela opomíjené autory a jejich díla a svou originální interpretací nabízí jiný pohled na umění. Kniha je rozdělena do čtyř oddílů. První část je věnována vnímání krajiny a poutnictví od jeho počátků. Není to pouze dobyvatelství a romantismus, ale autor zdůrazňuje i přínos díla Thomase Berryho a nové ekologie a negativní recepci přírody. Druhou část knihy tvoří soubor esejů věnovaných fenoménu aktivního poutnictví, urbanismu, zobrazování brownfieldu a s tím spojený retrofuturismus nebo reálné ukotvení steampunku. Zvláštní kapitolu v této části tvoří autorovo nazírání na hnutí geopoesie, která přesahuje do třetí části knihy. Zde je důležité poznat básníky a spisovatele v jejich krajině, kterou se snaží pochopit a přijmout. V posledním oddíle knihy autor uvádí své překlady z angličtiny, například texty R. L. Stevensona nebo Johna Buchana.

Přítomnost Čechů a Slováků zaznamenáváme na samém jihu afrického kontinentu v průběhu několika posledních století. Jsou mezi nimi cestovatelé (např. Emil Holub), nebo misionáři (Georges Schmidt či Zdeněk Čížkovský). Nejsilnější migrace do Jihoafrické republiky se však udála po srpnu 1968, kdy z Československa odešlo kolem pěti tisíc lidí. Osudové příběhy některých z nich autor osobně zaznamenal a nyní je předkládá v této publikaci. Životní příběhy krajanů žijících v Jižní Africe jsou nepřebernými variantami nejen velkého dobrodružství a sžívání s exotickou přírodou a se zcela odlišnými civilizačními návyky v pestré směsici národů, národností a etnik. Najdeme proto ve výkladech Čechů a Slováků zkušenosti s búrsko-britskou rivalitou při ovládání přírodního bohatství a při spravování celé země. Osloví nás zážitky z pracovních kontaktů s barevným a černošským obyvatelstvem. Výpovědi Čechů a Slováků přibližují chování nejen známých Zulů, ale dalších skupin používajících bantuské jazyky tsonga, pedi, venda, sotho, tswana, swati, xhosa, zulu a ndebele. To vše pak přináší exkluzivní informace o životě sice naplněném počátečním strádáním po útěku z komunistické totality, ale zároveň je to svědectví o životě, který postupně nabýval na svých kvalitách. Tyto kvality se ale rodily taktéž v totalitě, kterou představoval jihoafrický apartheid. Apartheid po právu odsuzovaný celým demokratickým světem jako neakceptovatelné soužití různých ras a národností, byl vnímán mnohými Čechoslováky jako totalita více než podobná té československé. Zde však ve společnosti Jihoafrické republiky nacházeli Češi a Slováci množství šancí pro seberealizaci, kterou doma v Československu neměli.

Strhující románový příběh připomíná soubor vzájemné korespondence Jana Konůpka a Marie Dadákové z let 1915 a 1916. Autentický text z období 1. světové války, není jen unikátním dobovým dokumentem s množstvím historicky zajímavých informací ze společenského, kulturního a politického života, svým rozsahem, záběrem a kultivovaností jazyka jde bezesporu o literární skvost, jakých se už v současné době mnoho nenachází. Známý symbolista a jeden ze zakladatelů českého literárního a výtvarného sdružení Sursum Jan Konůpek odpověděl v červnu 1915 na inzerát Marie Dadákové, která hledala „muže vysoké kultury ducha, milujícího přírodu a umění“. Od té doby si téměř rok a půl každý den psali. Podstata jejich dopisů je sice milostná, ale nevyplývá z obsahu prvoplánově. Naopak, velmi zřetelně se zde odrážejí jejich názory na knihy, které četli, dojmy z výstav výtvarného umění, psali si o divadle, o filmech, komentovali společenské události a politické poměry v zemi, jež byla necelý rok ve válce. Obsah korespondence tak přerůstá z ryze soukromé sféry do oblasti veřejné, společensko-kritické. I když měl Jan Konůpek v roce 1915 za sebou již poměrně bohaté zkušenosti v oblasti výtvarného umění a byl u mnoha podstatných událostí v oboru (spoluzaložil například grafickou revui Veraikon, sdružení Sursum, nebo družstvo Artěl, byl ale i členem spolku Mánes) nebyl v té době stále tolik veřejně znám. Se skupinou Sursum měli pouhé dvě výstavy a symbolismus stále více zastiňovaly nastupující avantgardní směry, kubismus a futurismus. Marie Dadáková z Milovic na severní Moravě byla dcerou redaktora časopisu Hospodář, vzdělaná mladá žena, která, jak vidno z jejího inzerátu, byla na svou dobu i velmi emancipovaná a odvážná. Z jejich korespondence vyvěrá radost, že vzájemně našli spřízněnou duši, mají podobné zájmy a názory. Přestávají si psát v polovině roku 1916, kdy Jan Konůpek požádal Mariiny rodiče o její ruku a následně se vzali.

Životopis věhlasného esejisty Michela de Montaigne je závěrečným dílem Stefana Zweiga, které napsal v posledních týdnech svého života. V jedenácti kapitolách popisuje Zweig velmi podrobně a s velkým psychologickým vhledem a pochopením život a působení gaskoňského šlechtice, renesančního myslitele, humanisty, skeptika a otce literární esejistiky Montaigna, který vystupoval proti převládající vyprázdněné a životu vzdálené latinské vzdělanosti univerzit. Zasazoval se o svobodný a nezaujatý pohled na svět, přičemž své eseje psal jazykem pařížského tržiště, formou volných úvah o světě, životě a o sobě samém, neboť podle Montaigna „v sobě každý nese celou podobu lidského údělu“. Biografie vznikla v podstatě shodou náhodných okolností. V brazilské Petrópolis, kam Zweig odešel z nacisty devastované Evropy, objevil Montaignovy dvousvazkové eseje, v jejichž autorovi nalezl mistra a učitele rezignace a ústupu k sobě samému. Texty pro Zweiga představovaly velkou útěchu a inspiraci. Montaigneho životopis proto napsal s vášnivým zaujetím, zjevně jako určitý druh terapie. Skutečná síla Zweigovy knihy však spočívá v paralele, nepředstavitelné brutality nacismu s dobou Montaignovou, náboženskými válkami a hrůznými krveprolitími. Stefan Zweig věnoval svou biografii samotnému Micheli de Montaigne jako vděk za příkladný život člověka, který nikdy nezradil své vnitřní přesvědčení a zůstal i v nejtěžších dobách homme libre: „Montaigne se pokusil o nejtěžší věc ze všeho,“ napsal, „totiž žít sám sebe, být svobodný a stále svobodnější.“