Pulchra strana 10 z 13

Nová studie předního českého estetika, literárního vědce, historika a kritika Aleše Hamana se snaží postihnout vývojové proměny umění, zejména výtvarného, od impresionismu po tzv. postmodernu. Autor přitom dospívá k závěru, že "ve společenském povědomí se začíná rodit potřeba obnovit spontánní estetický (smyslový i citový) vztah ke světu, regenerovat schopnost získat živelnou estetickou zkušenost, kterou s rozvojem pragmatické technokultury překryly vrstvy sofistikované intelektuální reflexe. Snad tudy vede cesta z krize západní civilizace, která propadá beznaději a nostalgii, jež vyvolala neschopnost tázat se po možné identitě člověka a světa a po možné integritě světa v člověku, kterou přinesla moderní doba." Kniha "Osudy moderního umění" vychází u příležitosti osmdesátých narozenin Aleše Hamana, emeritního profesora Jihočeské univerzity.

Sbírka básní jubilujícího Eugena Brikciuse (1942), známého slovesného i tělesného mystifikátora, začíná tam, kde předcházející "Spouštění s milou" (2011) končí. Absurdní komika jako roznětka, puchmajerovská stylizace ve formě a sebemýtus za hlavní téma. Brikciův "Platný příběh" prostě platí. Jak taky jinak, když se v mistrově podání život stal dávno literaturou a literatura životem. Kniha obsahuje vloženou grafiku Otakara Slavíka.

Knížka Františka Dryjeho (1951), básníka a esejisty, čelné postavy zdejšího surrealistického hnutí, je titulem věrným "surrealistické experimentaci": obsahuje práce od konce 70. let po současnost, a sice drobné texty v próze i poezii. Je novinkou i bilancí svého druhu: imaginace se tu snoubí se sarkasmem, mystifikace se surovou realitou, Breton s Effenbergerem. Sbírku provázejí kresby Přemysla Martince.

Kniha sestává se souboru dopisů, které Jiří Němec napsal své manželce Daně, svým dětem a přítelkyni Věře Jirousové v roce 1979 z vazební věznice v Ruzyni, kde byl internován v souvislosti s procesem proti VONS. Za dopisy jsou připojeny zápisky a citáty, kterými si Němec ve vězení připomínal své oblíbené filosofy a spisovatele, ale i přátelé a souputníky. Dopisy jsou doplněny Němcovou esejí Nové šance svobody, která je v okruhu českého undergroundu považována za svým způsobem programovou, stejně jako Jirousova Zpráva o Třetím českém hudebním obrození. Následují doprovodné texty Ivana Jirouse Jiří Němec - kněz bez kolárku, Zbyňka Hejdy O Jiřím Němcovi znovu a životopisný text Petra Blažka Dlouhá cesta do Ruzyně. V obrazové příloze je mnoho fotografií a faximile dokumentu Státní bezpečnosti, která na Jiřího Němce vedla svazek již od šedesátých let. Dopisy z Ruzyně představují dobové svědectví plné originálních myšlenek, kde vedle komentování běžných událostí a vznášení všedních dotazů pronáší Němec filosofické úvahy, užívá citády či doporučuje ke čtení nejrůznější literaturu. Stále tak své okolí ovlivňuje. Skutečnost, že korespondence mezi Danou a Jiřím byla vedena uvnitř vězeňského systému (Dana N. byla rovněž ve vazbě), dává situaci jistý přídech absurdity. Originální myslitel Jiří Němec byl po léta jednou z nejvýraznějších osobností českého intelektuálního prostředí a disentu. Byl také jedním z iniciátorů českého undergroundu. I když po něm zůstalo poměrně rozsáhlé dílo, dosud nebylo edičně zpracováno.

Kniha sestává se souboru dopisů, které Jiří Němec napsal své manželce Daně, svým dětem a přítelkyni Věře Jirousové v roce 1979 z vazební věznice v Ruzyni, kde byl internován v souvislosti s procesem proti VONS. Za dopisy jsou připojeny zápisky a citáty, kterými si Němec ve vězení připomínal své oblíbené filosofy a spisovatele, ale i přátelé a souputníky. Dopisy jsou doplněny Němcovou esejí Nové šance svobody, která je v okruhu českého undergroundu považována za svým způsobem programovou, stejně jako Jirousova Zpráva o Třetím českém hudebním obrození. Následují doprovodné texty Ivana Jirouse Jiří Němec - kněz bez kolárku, Zbyňka Hejdy O Jiřím Němcovi znovu a životopisný text Petra Blažka Dlouhá cesta do Ruzyně. V obrazové příloze je mnoho fotografií a faximile dokumentu Státní bezpečnosti, která na Jiřího Němce vedla svazek již od šedesátých let. Dopisy z Ruzyně představují dobové svědectví plné originálních myšlenek, kde vedle komentování běžných událostí a vznášení všedních dotazů pronáší Němec filosofické úvahy, užívá citády či doporučuje ke čtení nejrůznější literaturu. Stále tak své okolí ovlivňuje. Skutečnost, že korespondence mezi Danou a Jiřím byla vedena uvnitř vězeňského systému (Dana N. byla rovněž ve vazbě), dává situaci jistý přídech absurdity. Originální myslitel Jiří Němec byl po léta jednou z nejvýraznějších osobností českého intelektuálního prostředí a disentu. Byl také jedním z iniciátorů českého undergroundu. I když po něm zůstalo poměrně rozsáhlé dílo, dosud nebylo edičně zpracováno.

Kniha Otakara Michla řečeného Alfréd je dalším významným svědectvím o českém undergroundu, a to od počátku sedmdesátých let až po jeho živou současnost. Kytarista a autor hudby mnoha skladeb Umělé hmoty podrobně vzpomíná na své působení v této skupině, ale i v dalších hudebních ikonách "podzemní scény", jako jsou Plastic People of the Universe anebo DG 307. Rekapituluje proces s undergroundem z roku 1976 (známý též jako proces s Plastic People a DG 307) a následný vznik Charty 77, popisuje běžný život některých pronásledovaných osobností a odhaluje okamžiky svého těsného přátelství s Milanem Mejlou Hlavsou. Vrací se také do svého dětství a otevřeně popisuje, jakým způsobem byl život celé rodiny Michlových poznamenán perzekucemi ze strany komunistického mocenského aparátu. Prostřednictvím dokumentů z Archivu bezpečnostních složek, které text doprovázejí, lze pak dopovědět mnohé rudé otazníky, jež kolem Otakara Alfréda Michla, jeho souputníků a blízkých příbuzných, nakladla palčivá doba.

Kniha Otakara Michla řečeného Alfréd je dalším významným svědectvím o českém undergroundu, a to od počátku sedmdesátých let až po jeho živou současnost. Kytarista a autor hudby mnoha skladeb Umělé hmoty podrobně vzpomíná na své působení v této skupině, ale i v dalších hudebních ikonách "podzemní scény", jako jsou Plastic People of the Universe anebo DG 307. Rekapituluje proces s undergroundem z roku 1976 (známý též jako proces s Plastic People a DG 307) a následný vznik Charty 77, popisuje běžný život některých pronásledovaných osobností a odhaluje okamžiky svého těsného přátelství s Milanem Mejlou Hlavsou. Vrací se také do svého dětství a otevřeně popisuje, jakým způsobem byl život celé rodiny Michlových poznamenán perzekucemi ze strany komunistického mocenského aparátu. Prostřednictvím dokumentů z Archivu bezpečnostních složek, které text doprovázejí, lze pak dopovědět mnohé rudé otazníky, jež kolem Otakara Alfréda Michla, jeho souputníků a blízkých příbuzných, nakladla palčivá doba.

Kniha zprostředkovává zážitky Zdeňka Kalisty (1900-1982) z cesty do Finska v roce 1966. V mnohém však přesahuje běžné žánrové cestopisné obrázky a nabízí čtenáři vnitřní setkání s dalekou severskou zemí. Finskou skutečnost neustále konfrontuje se svou subjektivní představou, vzpomínkami, reminiscencemi - se svým mladickým snem o finské krajině, lidech a přírodě. Vydává se na pouť za skrytým člověkem, za symbolickým lovcem a rybářem, a od popisu reálií se obrací k historii, ke kultuře, k duchovnímu životu. Zdeněk Kalista tu skicuje obraz finské země a jejích obyvatel, který vyvstává před jeho vnitřním zrakem a pro ostatní je neviditelný, Setkání se snem aneb Finlandia však skýtá čtenáři možnost do tohoto obrazu nahlédnout. Historik, básník, esejista, literární kritik, editor a překladatel Zdeněk Kalista (1900-1982) je nepřehlédnutelnou, ale dlouho umlčovanou postavou české literatury, vědy a kultury. V letech 1924-1939 a 1945-1948 působil jako asistent, později docent na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ve své odborné práci se zaměřoval na české baroko, vrcholný středověk a církevní dějiny, svůj badatelský směr označoval jako "dějiny duchové". Bohatá byla i jeho básnická, literárněkritická a překladová tvorba, aktivně se podílel na činnosti řady kulturních spolků. V roce 1948 musel opustit univerzitu a v roce 1951 byl v politickém procesu odsouzen k 15 letům vězení. Po propuštění v roce 1960 odešel do penze, psal lektorské posudky a překládal. V letech 1968-1969 se ještě krátce vrátil na univerzitu jako mimořádný profesor, za normalizace však opět stál mimo veřejný život a jeho práce byly publikovány pouze v cizině a v samizdatu. Obsáhlé odborné a literární dílo Zdeňka Kalisty mohlo znovu vycházet až po roce 1989.

Skladby Skalákovy skupiny The Hever & Vazelína Band Červený vejložky a nebo Tesilová verbež v sedmdesátých letech v prostředí českého undergroundu téměř zlidověly. A nebyly to jen tyhle dva "antihity", nýbrž i mnoho dalších textů, například Dělníkův den, Vejplata a nebo Kombajnéři, kterými se jejich autor poškleboval znormalizovaným počestným občanům, úředníkům i policajtům přímo do ksichtu. Svazek Tesilová verbež (básně a písně z let 1972-2003) obsahuje veškerou známou literární tvorbu Miroslava "Skaláka" Skalického z uvedeného období. Jádro ovšem tvoří Skalákova tvorba ze 70. let, tedy před jeho odchodem do rakouského exilu. Jde o sbírky The Hever and vazelína (1977; 1979), Básně žvásty moudrosti and jiný blbosti (1977), Sněhurka and 15 000 000 trpaslíků (1977) a dále o soubor textů z let 1976-1979, které sice vyšly v různých sami-zdatech v různém uspořádání, ale nebyly nikdy součástí žádné z výše jmenovaných sbírek (poslední text z tohoto oddílu, próza Cihla, vyšel v samizdatovém časopise Vokno, č. 1, červenec 1979). Druhý oddíl svazku tvoří tři Skalického texty z 80. let, které nebyly nikdy dříve publikovány a byly sepsány k "jednorázovému využití" u příležitosti různých performancí a koncertů (např. text Jseš spokojenej? přednesl Skalický na jednom setkání přátel na "zámku" u Zdeňka "Londýna" Vokatého v obci Klement v Dolních Rakousích, přičemž doprovodem jeho přednesu byl experimentální hudební projev, zakončený uměle vyvolaným požárem, jenž posléze přiměl k zásahu rakouskou policii). Třetí oddíl svazku tvoří soubor nikdy nevydaných textů napsaných u příležitosti revivalu Skalického skupiny Hever and Vazelína Band z let 2002-2003. Tento textový konvolut, pocházející z autorova archivu, nese nadpis Polízanice.

I když je Milan Balabán vnímán jako básník plně spirituální a z jeho veršů je patrná inspirace v Písmu Svatém, díky schopnosti otevřeného vnímání světa kolem, přirozené emocionalitě a potřebě posouvat hranice konvencí o kouse dále, vytvořil skvělé básnické dílo plné jazykových experimentů a libé melodie. Přestože je jeho poslední sbírka opětovným svědectvím hledání smyslu bytí v pozitivní perspektivě a naději, některé obrazy a jejich expresivní vyjádření bezesporu vybízejí k údivu. Milan Balabán je znám jako náš přední znalec Starého zákona, hebraista, evangelický teolog, esejista, překladatel starozákonní Písně písní. Důležitou součástí jeho ohledávání světa je však také poezie, kterou píše po celý svůj život.

Knihu moří napsal Pavel Zajíček v roce 1980 poté, co byl nuceně vystěhován z Čech do švédského exilu. Ukázky z tohoto díla byly ojediněle v samizdatu publikovány, jako celek však Kniha moří nikdy nevyšla a zůstala tak po dobu třiceti let pouze v rukopise. Ačkoliv jde o titul citovaný, zejména v souvislosti s českou undergroundovou tvorbou sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, čtenáři dosud neměli možnost se s ním blíže seznámit. Texty v Knize moří lze zařadit do kategorie poezie, i když mají z větší části podobu delších, jakoby prozaických útvarů, podobných deníkovým záznamům. Jde o velmi otevřené autobiografické psaní, záznamy reflexí, emocí, vjemů a pocitů, které básníka obklopily v reakci na nenadálou životní změnu. Mísí se tu záznamy odpozorovaných a prožitých situací s pocity, které ony prožitky v autorovi zanechávají. Kniha moří vychází v bibliofilském vydání v omezeném nákladu. Její součástí je originální grafika Davida Němce a CD Zajíčkových DG 307, na němž jsou texty Knihy moří zhudebněny.

Drsný a často nelítostný - takový je v zásadě svět významné současné ruské autorky Svetlany Vasilenko. Po románu Blběnka (Pulchra 2010), kterým se poprvé představila české veřejnosti, přichází v roce 2011 nakladatelství s povídkovým sborníkem (rozsah em jednotlivé texty připomínají spíše novely), tedy žánrem, v němž je Svetlana Vasilenko nejsilnější a taky nejúspěšnější. V knize se opět setkáváme s nepřikrášleným prostředím současného, v mnoha ohledech stále ještě dosti drsného sovětského Ruska. Dostáváme se mezi hrdiny takzvaně lidové, až se nejednou ocitáme někde na samém okraji onoho příslovečného "lidu". Hlavními protagonisty příběhů jsou velmi často ženy. Svetlana Vasilenko je mistryně jasného, úsporného, přehledného a zároveň obrazivé ho a barvitého stylu vyprávění. Zároveň umí najít a vypodobnit zvláštní poetiku míst jinak prvoplánově nepoetických, jako jsou velké stavby, průmyslová města či naopak bezútěšné zapadlé vesnice a podobně. Spolu s texty S. Vasilenko vnikl do českého l iterárního prostředí fenomén tolik zajímavé současné ruské literární školy. Podle novely Šamara byl natočen stejnojmenný film, kde je Vasilenko autorkou scénáře. Film získal prestižní mezinárodní ocenění Yvese Montanda. Bestseller v Rusku, USA, pře ložen do mnoha jazyků.

Polodokumentární román Leonida Gabyševa "Odljan neboli Vzduch svobody" vyšel v Rusku na pomezí 80. a 90. let a vzbudil obrovskou pozornost. Autor zde popisuje poměry v ruských dětských kriminálech, které na vlastní kůži zažil. Kniha je plná autentick ých emocí a poodkrývá zločinnost totalitního státního zřízení. Byla přeložena a vydána v mnoha evropských zemích i ve Spojených státech. V samotném Rusku byla jednou z prvních vlaštovek tzv. nové ruské literatury, jejíž prostřednictvím autoři usilují o demokratizaci společnosti. Samotnému Gabyševovi přinesla mnohá ocenění. Zde citace z textu žurnalisty a spisovatele Jana Petránka: "Hledáním pravdy o minulosti a analýzou faktů o mocenské zvrácenosti se společnost významně brání proti recidivám z la. Leonid Gabyšev svou knihou k tomu velice účinně přispívá. Lze říci, že žádný čtenář po jeho přečtení neunikne celé vlně morálních závratí se sebezpytujícím pohledem a závěrem "nelze lhostejně stát mimo nebo nad touto minulostí - pokud ano, tak př estanu být člověkem. Tak silná je Gabyševova práce." Leonid Gabyšev se narodil 19. července 1952 v západosibiřském Omsku v rodině profesionálního vojáka, který později pracoval jako policejní důstojník a velitel jednoho z venkovských oddělení obáva né sovětské milice. V roce 1977 ukončil studium na stavební průmyslovce ve Volgogradu. Gabyšev je klasický autor jedné knihy, což je právě Odljan neboli Vzduch svobody. Popisuje v ní vlastní často hrůzné zážitky ze sovětského vězení pro nezletilce. J edna z charakteristik geneze Gabyševovy rodiny je velmi lapidární, ale vypovídá o mnohém: děd rolník, otec policajt, syn kriminálník. Odljan Gabyševa okamžitě proslavil už po perestrojkovém časopiseckém vydání ve slavném literárním měsíčníku Novyj mi r (č. 6-7/1989). V následujím roce román vydalo i nakladatelství Molodaja gvardija. Později Gabyšev publikoval také své deníky a sborník povídek. Poslední opravdu novou knihu však vydává v roce 1994 a od té doby víceméně mlčí. V roce 1990 se stal čle nem tehdejšího Svazu spisovatelů SSSR. Podle posledních dosažitelných informací žije ve Volgogradu. Na literárním a společenském dění své země se však nepodílí.

Polodokumentární román Leonida Gabyševa "Odljan neboli Vzduch svobody" vyšel v Rusku na pomezí 80. a 90. let a vzbudil obrovskou pozornost. Autor zde popisuje poměry v ruských dětských kriminálech, které na vlastní kůži zažil. Kniha je plná autentick ých emocí a poodkrývá zločinnost totalitního státního zřízení. Byla přeložena a vydána v mnoha evropských zemích i ve Spojených státech. V samotném Rusku byla jednou z prvních vlaštovek tzv. nové ruské literatury, jejíž prostřednictvím autoři usilují o demokratizaci společnosti. Samotnému Gabyševovi přinesla mnohá ocenění. Zde citace z textu žurnalisty a spisovatele Jana Petránka: "Hledáním pravdy o minulosti a analýzou faktů o mocenské zvrácenosti se společnost významně brání proti recidivám z la. Leonid Gabyšev svou knihou k tomu velice účinně přispívá. Lze říci, že žádný čtenář po jeho přečtení neunikne celé vlně morálních závratí se sebezpytujícím pohledem a závěrem "nelze lhostejně stát mimo nebo nad touto minulostí - pokud ano, tak př estanu být člověkem. Tak silná je Gabyševova práce." Leonid Gabyšev se narodil 19. července 1952 v západosibiřském Omsku v rodině profesionálního vojáka, který později pracoval jako policejní důstojník a velitel jednoho z venkovských oddělení obáva né sovětské milice. V roce 1977 ukončil studium na stavební průmyslovce ve Volgogradu. Gabyšev je klasický autor jedné knihy, což je právě Odljan neboli Vzduch svobody. Popisuje v ní vlastní často hrůzné zážitky ze sovětského vězení pro nezletilce. J edna z charakteristik geneze Gabyševovy rodiny je velmi lapidární, ale vypovídá o mnohém: děd rolník, otec policajt, syn kriminálník. Odljan Gabyševa okamžitě proslavil už po perestrojkovém časopiseckém vydání ve slavném literárním měsíčníku Novyj mi r (č. 6-7/1989). V následujím roce román vydalo i nakladatelství Molodaja gvardija. Později Gabyšev publikoval také své deníky a sborník povídek. Poslední opravdu novou knihu však vydává v roce 1994 a od té doby víceméně mlčí. V roce 1990 se stal čle nem tehdejšího Svazu spisovatelů SSSR. Podle posledních dosažitelných informací žije ve Volgogradu. Na literárním a společenském dění své země se však nepodílí.

Polodokumentární román Leonida Gabyševa "Odljan neboli Vzduch svobody" vyšel v Rusku na pomezí 80. a 90. let a vzbudil obrovskou pozornost. Autor zde popisuje poměry v ruských dětských kriminálech, které na vlastní kůži zažil. Kniha je plná autentick ých emocí a poodkrývá zločinnost totalitního státního zřízení. Byla přeložena a vydána v mnoha evropských zemích i ve Spojených státech. V samotném Rusku byla jednou z prvních vlaštovek tzv. nové ruské literatury, jejíž prostřednictvím autoři usilují o demokratizaci společnosti. Samotnému Gabyševovi přinesla mnohá ocenění. Zde citace z textu žurnalisty a spisovatele Jana Petránka: "Hledáním pravdy o minulosti a analýzou faktů o mocenské zvrácenosti se společnost významně brání proti recidivám z la. Leonid Gabyšev svou knihou k tomu velice účinně přispívá. Lze říci, že žádný čtenář po jeho přečtení neunikne celé vlně morálních závratí se sebezpytujícím pohledem a závěrem "nelze lhostejně stát mimo nebo nad touto minulostí - pokud ano, tak př estanu být člověkem. Tak silná je Gabyševova práce." Leonid Gabyšev se narodil 19. července 1952 v západosibiřském Omsku v rodině profesionálního vojáka, který později pracoval jako policejní důstojník a velitel jednoho z venkovských oddělení obáva né sovětské milice. V roce 1977 ukončil studium na stavební průmyslovce ve Volgogradu. Gabyšev je klasický autor jedné knihy, což je právě Odljan neboli Vzduch svobody. Popisuje v ní vlastní často hrůzné zážitky ze sovětského vězení pro nezletilce. J edna z charakteristik geneze Gabyševovy rodiny je velmi lapidární, ale vypovídá o mnohém: děd rolník, otec policajt, syn kriminálník. Odljan Gabyševa okamžitě proslavil už po perestrojkovém časopiseckém vydání ve slavném literárním měsíčníku Novyj mi r (č. 6-7/1989). V následujím roce román vydalo i nakladatelství Molodaja gvardija. Později Gabyšev publikoval také své deníky a sborník povídek. Poslední opravdu novou knihu však vydává v roce 1994 a od té doby víceméně mlčí. V roce 1990 se stal čle nem tehdejšího Svazu spisovatelů SSSR. Podle posledních dosažitelných informací žije ve Volgogradu. Na literárním a společenském dění své země se však nepodílí.

Textem Medové kuželky se básník Petr Král opět představuje jako výjimečný prozaik, což v jeho případě není jev příliš častý. V kontextu české literatury mimořádná experimentální próza byla napsána už v roce 1973. Pro její nespornou jazykovou kvalitu a nezvyklou textovou stavbu je na ni možné nahlížet jako na určitou poetickou esej, v níž autor zkoumá hranice vlastního psaní a literatury vůbec, pohrává si s obrazy a jakoby zkoumá, co unese příběh, který musí být přerušen v momentě, kdy začíná být zřejmý.