Pulchra strana 11 z 13

Texty, které Jiří Pechar připravil pro knižní vydání pod názvem Člověk a pravda, jsou eseje pohybující se na pomezí literární vědy a filosofických úvah. I když byly tyto texty napsány ve většině případů už v sedmdesátých letech minulého století (do k nihy budou zařazeny i nové nebo upravené texty), jde stále o aktuální témata, která jsou dnes možná mnohem více frekventovaná než v uplynulých dvaceti letech (Člověk a poznání, Pravda lidské práce, Krize patriarchální společnosti, Politikova služba ž ivotu). Úvahy Jiřího Pechara, významného českého myslitele, mimo jiné žáka Jana Patočky a Václava Černého, jsou pro český literární svět nesporně obohacující. Vyšly totiž před třiceti léty pouze v deseti strojopisných kusech v samizdatové edici Kvart , přitom nejsou úzce spjaté s dobou svého vzniku. Naopak, cenná je na nich časová neukotvenost a dobový přesah.

Textem Medové kuželky se básník Petr Král opět představuje jako výjimečný prozaik, což v jeho případě není jev příliš častý. V kontextu české literatury mimořádná experimentální próza byla napsána už v roce 1973. Pro její nespornou jazykovou kvalitu a nezvyklou textovou stavbu je na ni možné nahlížet jako na určitou poetickou esej, v níž autor zkoumá hranice vlastního psaní a literatury vůbec, pohrává si s obrazy a jakoby zkoumá, co unese příběh, který musí být přerušen v momentě, kdy začíná být zřejmý.

Soubor textů básníka, výtvarníka a esejisty Karla Zlína (vl. jm. Karel Machálek, nar. 1937) je věnován tématům konkrétním i obecným. Promítá se v nich dramatický osud exulanta, ale i reflexe situace umění a kultury v postmoderní společnosti. Karel Zlín žije již více než třicet let ve Francii. Ačkoliv si jako výtvarník i spisovatel získal ve světě jisté renomé, ve své původní vlasti je téměř neznámý. Své práce, zejména poezii, kresby a malbu, mohl zatím v Čechách představit jen sporadicky. S esejistikou Karla Zlína vstupuje do českého kulturního prostředí autor s cennými zkušenostmi, jehož texty výrazně reflektují společenské problémy. Na jedné straně je autor čtenáři jakýmsi průvodcem, na straně druhé je z textů znát, že na popisovanou situaci nahlíží se určitým odstupem.

Fenomén společenského okraje, jenž se v kulturní oblasti projevuje v hudbě, literatuře a výtvarném i jiném umění, má současně také polohu vycházející z širší definice kultury, tedy ve specifickém oblékání, bydlení a životním stylu vůbec. O komunitním způsobu života českého undergroundu a o tom, co s ním souviselo v podmínkách totalitního státu, není obecně známo téměř nic. Tato kniha se tedy pokouší v co nejširší dostupné míře zmapovat historii všedního dne českého undergroundu od šedesátých let až do současnosti a podat svědectví o lidech, kteří pobývali na venkovských usedlostech, tzv. barácích, z nichž se často stala významná centra "druhé kultury". Knihu tvoří rozhovory, texty, které na barácích vznikaly a texty o barácích, faksimile novin a dokumentů Veřejné a Státní bezpečnosti a bezmála čtyři sta fotografií různé kvality.

Fenomén společenského okraje, jenž se v kulturní oblasti projevuje v hudbě, literatuře a výtvarném i jiném umění, má současně také polohu vycházející z širší definice kultury, tedy ve specifickém oblékání, bydlení a životním stylu vůbec. O komunitním způsobu života českého undergroundu a o tom, co s ním souviselo v podmínkách totalitního státu, není obecně známo téměř nic. Tato kniha se tedy pokouší v co nejširší dostupné míře zmapovat historii všedního dne českého undergroundu od šedesátých let až do současnosti a podat svědectví o lidech, kteří pobývali na venkovských usedlostech, tzv. barácích, z nichž se často stala významná centra "druhé kultury". Knihu tvoří rozhovory, texty, které na barácích vznikaly a texty o barácích, faksimile novin a dokumentů Veřejné a Státní bezpečnosti a bezmála čtyři sta fotografií různé kvality.

I ve 21. století patří k tradičním cestám Středoevropanů putování na jih. Objevují tam jiné světlo, jiné barvy, jinou krajinu a samozřejmě také jinou kulturu. A je stále co objevovat, nacházet polozapomenuté souvislosti, připomínat historii a nalézat nové inspirace. Nový soubor esejů a cestovních črt Josefa Kroutvora připomíná právě ta fakta, která masová turistika, zaměřená na konzumní cestování, ponechává stranou. Knížka esejů Nové cesty na jih navazuje na předcházející Kroutvorovy práce: Benátky, Města a ostrovy a Cesta na jih. První zastavení v knize jsou věnována místům ležícím hned za Dunajem. Pak už následují zastávky za Alpami, a to jak na italské straně, tak na chorvatském pobřeží. Několik esejů je věnováno mediteránní kultuře.

Sbírka poezie.

I ve 21. století patří k tradičním cestám Středoevropanů putování na jih. Objevují tam jiné světlo, jiné barvy, jinou krajinu a samozřejmě také jinou kulturu. A je stále co objevovat, nacházet polozapomenuté souvislosti, připomínat historii a nalézat nové inspirace. Nový soubor esejů a cestovních črt Josefa Kroutvora připomíná právě ta fakta, která masová turistika, zaměřená na konzumní cestování, ponechává stranou. Knížka esejů Nové cesty na jih navazuje na předcházející Kroutvorovy práce: Benátky, Města a ostrovy a Cesta na jih. První zastavení v knize jsou věnována místům ležícím hned za Dunajem. Pak už následují zastávky za Alpami, a to jak na italské straně, tak na chorvatském pobřeží. Několik esejů je věnováno mediteránní kultuře.

Sbírka poezie.

I ve 21. století patří k tradičním cestám Středoevropanů putování na jih. Objevují tam jiné světlo, jiné barvy, jinou krajinu a samozřejmě také jinou kulturu. A je stále co objevovat, nacházet polozapomenuté souvislosti, připomínat historii a nalézat nové inspirace. Nový soubor esejů a cestovních črt Josefa Kroutvora připomíná právě ta fakta, která masová turistika, zaměřená na konzumní cestování, ponechává stranou. Knížka esejů Nové cesty na jih navazuje na předcházející Kroutvorovy práce: Benátky, Města a ostrovy a Cesta na jih. První zastavení v knize jsou věnována místům ležícím hned za Dunajem. Pak už následují zastávky za Alpami, a to jak na italské straně, tak na chorvatském pobřeží. Několik esejů je věnováno mediteránní kultuře.

Osmadvacet rozhovorů, prostřednictvím kterých se Aleně Blažejovské a Radimu Kopáčovi podařilo zaznamenat momenty, představy či fascinace, jež ovlivňují životy českých básníků. Rozhovory autoři vedli s Eugenem Brikciusem, Milošem Doležalem, Gustavem Erhartem, Jaroslavem Erikem Fričem, Janem Gabrielem, Jiřím Goldem, Norbertem Holubem, Petrem Hrbáčem, Jaroslavem Chobotem, Zeno Kaprálem, Albertem Kaufmannem, Alexandrem Klimentem, Josefem Kroutvorem, Vladimírem Křivánkem, Jiřím Kuběnou, Patrikem Linhartem, Lukášem Marvanem, Petrem Mikešem, Pavlem Petrem, Janem Řezáčem, Vítem Slívou, Michalem Šandou, Viktorem Šlajchrtem, Janem Štolbou, Miroslavem Topinkou, Prokopem Voskovcem, Mnoháčkem Zgublačenkem a Karlem Zlínem. Je jich tolik, že pro ně marně hledáme něco společného. Konzervativní katolík, surrealista, tradicionalista, experimentátor. Sacerdos Poesie, ale i nepublikující básník; autor prakticky celý život pobývající mimo kulturní centra, básník-světoobčan. Autor mimo jiné zaobírající se osobami psychicky narušenými, ten, jenž z vlastní zkušenosti ví a svojí osobou i tvorbou dokládá, že "mezi duševně nemocnými je mnoho umělců". Tvůrce víceméně proslulý; onen, jenž vskutku není ani doma prorokem. Důvodem k představení jednotlivých tvůrců nebyla ani tak proslulost jejich díla, ale stala se jím rozlehlost osobnosti. Objevem může totiž být také vědomí souvislostí, které náhle vyvstávají před našima očima. Vědomí, že nikdo - tedy ani umělec - nežije osamocen, že na kohosi navazuje (kýmsi obklopen).

Poslední básnická sbírka Františka Listopada (1921) je prodchnutá záznamy všednodenních zážitků. Autor více než jindy reflektuje stáří, bolesti spojené s nemocemi a hlavně ubíhající čas. Ale nestěžuje si, neteskní za tím, co minulo. Jeho básnické vzpomínky směřují do Čech a na Moravu, jejichž obraz mohl po většinu života sledovat jen ve své vlastní mysli. Zdejší realitu nicméně nepřizpůsobuje vlastním potřebám, příliš ji nekritizuje, ani nepřikrášluje. Možná jen více vnímá obyčejnosti, nad nimiž se tu už nikdo nepozastaví. I když František Listopad prožil většinu života mimo Čechy a Moravu je možné jej dnes bezesporu považovat za žijícího klasika české poezie, je navíc jedním z nejstarších českých žijících básníků. Každá jeho básnická sbírka je pozoruhodná. Jednotlivé texty jakoby na sebe navazují, autor pokračuje v tom, co v předešlém svazku nedořekl. Za pětašedesát let vydal v Čechách dvanáct sbírek poezie, vždy texty zdařilé. Vydání nového česky psaného souboru Hymny zkratky je pro naše literární prostředí nesmírně cenné, Listopadovu poetiku posouvá opět o kousek dále.

Milan Balabán je znám jako náš přední znalec Starého zákona, hebraista, evangelický teolog, esejista, překladatel starozákonní Písně písní. Milan Balabán (1929) vbásnil tzv. žalmům stupňů, neboli poutním písním (žalmy 120 - 134) navýsost emocionální podobu. Jeho text tak není v pravém slova smyslu převod, či překlad konvenční hebrejské verze žalmů, které kniha rovněž obsahuje, ale vlastně již samostatná básnická skladba. V osobních, naléhavých textech, propojující autorovu životní zkušenost s poučeností biblisty a jazykového experimentátora, vytvořil jedinečné básnické svědectví o lidském hledání smyslu a vůlí nepoddajně žít s perspektivou a nadějí. Odstraněním nepsaných, ale léty zakonzervovaných a napevno usazených zvyklostí nahlížení na posvátné texty, bořením bariér, rozšiřuje individuální možnosti lidského vnímání v obecné rovině.

Autor chvílemi nezapře surrealistického básníka, jehož okouzlují právě nepatřičná, překvapivá spojení. V úhrnu pak Erbena zajímá uzpůsobení lidského vědomí a jeho proměny v dnešním postmoderním věku. Snaží se mozaikovitě dobrat hlubšího obrazu člověka a jeho nitra v průběhu dějin, a tím lépe pak i ozřejmit niterné ustrojení člověka typicky (post)moderně roztěkaného. Erbena přitahují krajnosti, jež by mohly lépe osvětlit lidskou podstatu, ale také moderní masové rituály případně různé bizarní aspekty komerčního, konzumního světa, včetně těch nechtěně "poetických".

Autor chvílemi nezapře surrealistického básníka, jehož okouzlují právě nepatřičná, překvapivá spojení. V úhrnu pak Erbena zajímá uzpůsobení lidského vědomí a jeho proměny v dnešním postmoderním věku. Snaží se mozaikovitě dobrat hlubšího obrazu člověka a jeho nitra v průběhu dějin, a tím lépe pak i ozřejmit niterné ustrojení člověka typicky (post)moderně roztěkaného. Erbena přitahují krajnosti, jež by mohly lépe osvětlit lidskou podstatu, ale také moderní masové rituály případně různé bizarní aspekty komerčního, konzumního světa, včetně těch nechtěně "poetických".

Kniha Bronisława Wildsteina Údolí nicoty vyšla v Polsku na jaře 2008 a dostalo se jí rozporného přijetí. Část čtenářů a komentátorů ji nadšeně chválila, jiní ji odsoudili jako hledání spiknutí za každou cenu. Zápletka je zajímavá: novinář získá materiály, jež svědčí o spolupráci známého polského akademického představitele s někdejší polskou StB - a od toho se odvíjí další děj. Vystupují tu estébáci a jejich bývalí agenti, kteří zastávají různá společenská postavení, a snaží se znevěrohodnit odhalení a znemožnit novináře, který s ním přišel. Strašné je, že jim v tom pomáhají významní a vlivní představitelé polských médií i společnosti, kteří jsou důstojníkům bývalé polské StB z toho či onoho důvodu zavázáni. Bronisław Wildstein má v Polsku rozporuplnou pověst už léta. Na začátku roku 2005 získal z varšavské úřadovny Institutu národní paměti seznam, na němž je 240 000 jmen. Seznam byl posléze uveřejněn na internetu. Michnikova Gazeta Wyborcza to oznámila s barnumským titulkem Estébácký seznam . Nešlo ovšem o seznam agentů, nýbrž o seznam, na němž jsou i oběti - a protože se na nějakou dobu stal nejnavštěvovanější polskou stránkou, vypukl lítý boj. Média byla zaplavena komentáři a diskusemi.