Pulchra strana 8 z 13

Hudebník Josef Bobeš Rössler popisuje ve svých pamětech život v českém kulturním undergroundu 70. let dvacátého století. Jeho kniha je svědectvím o nezávislé kulturní komunitě, ze které vzešly výrazné osobnosti či skupiny české literární, výtvarné a nebo hudební scény. Rössler navíc nepíše jen tzv. pražském undergroundu, zmiňuje například i uskupení v severních Čechách a vedle osobností v undergroundu i mimo něj známých, jako je Ivan Magor Jirous, Pavel Zajíček nebo Vratislav Brabenec, připomíná mnoho dalších lidí, kteří český underground spoluvytvářeli. Obraz doby je psán hovorovým jazykem, což dokresluje dobovou i sociální atmosféru konkrétní pospolitosti a textu dodává punc neučesané pravdivosti. Před devíti lety, kdy kniha vyšla poprvé, nebylo o kulturním undergroundu v Čechách publikováno mnoho memoárových textů, které by pobavily a současně posloužily k dokumentaci nezávislé kultury a běžného života v době komunistické totality. Kniha Josefa Bobše Rösslera byla jednou z pověstných prvních vlaštovek. V současnosti je situace jiná, o komunitě, jejíž kořeny sahají někde na přelom čtyřicátých a padesátých let minulého století a v nejrůznějších místech republiky ji reprezentovaly stovky, možná tisíce přívrženců, vycházejí vzpomínky i akademické studie. Rösslerova kniha je v tomto kontextu stále aktuální a nezbytnou součástí mozaiky, jež znázorňuje určitou etapu naší historie.

Revoluce! je absurdní románová groteska. Nevychází ze skutečnosti, ať historické či soudobé, odehrává se na vymyšlených místech v neurčeném čase. Reálně se však snaží upozornit na to, jak je nesmyslné řešit zapeklité dějinné okamžiky násilím. Text je předznamenán citátem André Mauroise: „Ještě nikdy se nestalo, aby nějaká revoluce zanechala po sobě u moci lidi, kteří ji provedli. A přece se najdou revolucionáři: to je důkaz, jak málo poučná je historie.“ Dušánek, rozhlasový mistr zvuku, je člověk naivní, bezelstný a pošetilý. Na základě podvrženého důkazu je zatčen a vzat do vazby pro podezření z přípravy revoluce. Ve věznici ho šikanuje vrah Pštros. Setká se tu s multikonfesní kaplankou Ráchel, zamilují se do sebe, a kaplanka přijde kvůli tomu o místo. Ve vykonstruovaném procesu je Dušánek odsouzen k trestu smrti. V extrovně hospody Lidový dům se tribun lidu Semlela, populární celebrita, schází se svými blízkými. Kromě něj a lidu chodí do Lidového domu také Vlasta Revoluce, idealistka a teoretička revoluce. Adoptovala malou Jenůfku, přidrzlé dítko bez rodičů, které nenávidí dětské domovy. V Lidovém domě jednoho dne vypukne revoluce a rozšíří se po celé zemi. Vlasta stojí v jejím čele. Tribun lidu Semlela revoluci nepřeje, nechce přijít o své postavení populárního tlučhuby, vyhovuje mu status quo. Revoluce vítězí, zachrání Dušánka před oprátkou a vyzdvihne ho do role prezidenta. S otřesenými nervy se prezident Dušánek uchýlí do péče psychiatrů, maminky a své milé Ráchel. Revoluce mezitím bují, je krvavá, vrah Pštros získává významné postavení. Tribun Semlela uprchne do zahraničí a omylem se místo na Západ dostane na Východ. Po dlouhém čekání se mu dostane audience u cara. Požádá jej o pomoc, prodá mu svou vlast. Dušánek se pochlapí, dekretem zruší trest smrti, také Vlastě Revoluci dojde, že v zemi je neúnosná situace, pokouší se zjednat spravedlnost. Jenže tribun Semlela se vrátí s carským vojskem a udělá pořádek on. A jak dopadnou kladní hrdinové?

Šestatřicet minutových románů skládá dohromady román o autorově životě a díle i o jeho předchozím románu Nepředmětná odysea (2015). Postila, tedy výklad. Nikoli textu, ale světa. Skutečnost je Eugenem Brikciusem oslavována ve své plnosti, ale nedoslovována. Tajemství příčin nečekaných setkání i úžas před každodenním obnovováním významu zůstávají. Asi nejviditelnější linkou Postily je, že je vlastně románem o románu. Eugen Brikcius je laureátem Ceny Jaroslava Seiferta pro rok 2015.

Člověk čelí v moderním světě mnoha nástrahám komercionalismu. Je ovlivňován a manipulován masovými médií a reklamou. Blahobyt je hlavním cílem a smyslem života, ale ve skutečnosti vede k apatii, pohodlnictví a otupělosti. Za své konání však každý z nás nese individuální odpovědnost. Ve své knize Pokušení nevinnosti se Pascal Bruckner snaží analyzovat všudypřítomnou a neustále sílící tendenci jedince svalovat ze sebe vinu na druhé, na rodinu, na vrozené dispozice nebo třeba na politický režim. Není schopen nést osobní odpovědnost. V mezích, které mu skýtá svobodná společnost, a skutky, s nimiž si ve vztahu ke své osobnosti neví rady, projektuje na jiné konkrétní bytosti nebo abstraktní témata či jevy. Jde tedy o jistý paradox. Útěk před svobodou, po níž jedinec přirozeně touží a dožaduje se jí, avšak když jí dosáhne, neví si s ní rady. Tedy téma v postkomunistických zemích výsostně aktuální. Protože je Brucknerův text psán srozumitelným jazykem, přístupným každému čtenáři, může sloužit i k orientaci člověka v současném světě politického populismu, bezohlednosti, msty a nadřazování ekonomických zájmů nad humánními hodnotami.

Zlo se v novele Souboj rodí z naprosto iracionálních pohnutek a s přispěním obsese nabývá bez potřebné morální síly nejen na krvelačnosti, ale strhává s sebou brzy i vše šlechetné. Velký znalec psychologie, který mnohé podoby zloby v mládí pocítil na vlastní kůži, ilustruje tento neblahý proces na dnes už dvě stě let starém konfliktu dvou důstojníků Napoleonovy armády, zaznamenaném uštěpačně slavnostním písmem do análů šermířství. Urputné potyčky protivníků počínaje Štrasburkem, přes Slavkov, Jenu, Borodino až po diktátorův pád a první roky obnovené vlády Bourbonů zachycuje spisovatel s důrazem na nitro postav, jež už co nevidět prodělají revoluci zvanou literární modernismus. Výsledkem je mrazivá tragikomedie přiživovaná lavírováním spravedlivých, dohady nezúčastněných, pofiderním pojetím cti a intrikami vykuků. Conradova novela známá rovněž z filmové adaptace s Keithem Carradinem jako D’Hubertem a Harveym Keitelem v roli Ferauda, kterou roku 1977 s jemnocitem pro hru světel a stínů natočil coby svou prvotinu britský režisér Ridley Scott a získal za ni ocenění v Cannes, zvedá gradací čtenáře ze židle. Navzdory době vzniku i použitým reáliím příběh svou obecnou platností nenechá publikum na pochybách, že kličky zla zůstaly stejně záludné i v době „postfaktické“.

Čtyřicet textů o Praze banální a existenciální od konce 60. let 20. století, přes období normalizace a nástup demokracie doprovázený živelným liberalismem. Autor si všímá především tzv. odvrácené strany města. Popisuje, jak vypadaly výlohy, obchody, fasády domů, pasáže, bufety, kina, bary, hospody a lidé, kteří se v nich pohybovali, žili. Připomíná také projevy intelektuální ironie i absurdity lidového humoru, zabývá se též tzv. českou groteskou. Prahu mizernou ovládají mýty a fámy, iracionalita se často mísí s realitou, všední skutečností. Kroutvorova Praha mizerná dokumentuje a uchovává tvář města v podobě, na kterou vesměs obyvatelé a představitelé obce nebývají pyšní. Nicméně šlo o nedílnou součást města, které navíc, jak se časem ukázalo, zrodilo a nebo odhalilo opravdové kulturní osobnosti a klenoty.

Román Noc z olova je sondou do nejskrytějších zákoutí duše plnou neobvyklých symbolů a obrazů vymykajících se realitě, které utkví v mysli i dlouho po přečtení. Ústřední postava, Matthieu, se vydává na pouť temným, nehostinným městem, jehož obyvatelé nikdy nespí. Vše je jen pouhý klam, pokřivený odraz v zrcadle. Po boku druha Anderse, svého mladšího dvojníka, se propadává do temnoty a s sebou strhává i udiveného čtenáře. Novela Noc z olova z roku 1956 uzavírá rozsáhlé dílo vzdělance a estéta, německého spisovatele a dramatika Hanse Hennyho Jahnna (1894–1959).

Sbírka poezie Víta Kremličky odráží jeho citlivé vnímání mýtického světa přírodních národů, v obecné rovině pak textem prolíná fenomén tance, zpěvu, veselí a žalu, dotkne se i témat víry v Boha a smrti. Sbírka Divůtajný Marimbo je zpěvem o projevech lidské přirozenosti, které v současné uspěchané době často potlačujeme, opomíjíme je a nebo před nimi utíkáme. Autor svými texty připomíná alespoň některé ze všech krás světa a tímto způsobem inspiruje a vyzývá. Nemoralizuje, píše s nadhledem a zvesela. Hravost se nejvíce projevuje v závěru sbírky, kam autor zakomponoval zejména grafické básně.

Román částečně veršovaný, milostný, detektivní, cestopisný a metafyzický, jako je ostatně celý autorův život. Nepředmětná Odyssea měla být původně další sbírkou poezie Eugena Brikciuse. Složené básně ale automaticky doplňoval prozaickými texty a vše posléze chronologicky i významově řadil, takže plánovaná sbírka začala kategoriálně přecházet v román. Příběh vykazuje mnohé autobiografické prvky, někdy fiktivně rozvíjené aje rozdělen do čtyř dílů: Ithaka, Troja, Zbytek světa a Znovu Ithaka. Je většinou vyprávěn ve třetí osobě a hlavním hrdinou je Odysseus. Chvílemi ale vyprávění přechází z er-formy do ich-formy, čímž je naznačeno, že protagonista je vlastně za Odyssea převlečený či obnažený autor, chvílemi možná někdo jiný. V románu se objeví i Joyceova „dublinská osnova“, zcela v pozadí zůstává Homér. Odysseus filosofuje a létá aeroplánem jako Saint-Exupéry, jindy se podle Rostandových návodů v Cyranovi pokouší dostat na Měsíc, který čarovně rytmizuje moře i ženy, včetně té jeho. Brikciův příběh je postaven na nové nepředmětné interpretaci starého mýtu. Jediné, co lze podle slov samotného autora garantovat, je zmíněný nemýtický průběh děje se „starozákonním“ otevřeným závěrem. Tímto si autor také do jisté míry zajišťuje prostor pro další možný autobiografický projekt. Nepředmětná Odyssea je totiž jakýmsi volným pokračováním Brikciových pamětí, které nakladatelství Pulchra vydalo před pěti lety pod názvem Můj nejlepší z možných životů. Brikcius totiž nepíše klasické memoáry, ale pro sdělení svých myšlenek a zážitků vždy hledá novou a neotřelou formu.

V souboru drobných, jemně ironických esejů zkoumá Viktor Šlajchrt pokrmy i nápoje zejména z hlediska kulturní historie, ale všímá si i jejich současných mediálních obrazů. Ochutnávání se v jeho pojetí stává básnickou a filosofickou zkušeností. Klade si otázku, zda lze odvodit ze stravovacích návyků různých národů „geogastronomickou komparatistku“, jež by vycházela z pozorného sledování chutí a vůní regionálních specialit. Viktor Šlajchrt, známý spíš jako literární a výtvarný kritik, se gastronomickou publicistikou více zabýval v druhé polovině devadesátých let, kdy působil jako šéfredaktor časopisu Bar&Man a spolupracovník časopisu Labužník.

Josef Kroutvor se ve své nové knize zamýšlí nad obyčejnými a zdánlivě banálními věcmi, které považujeme za samozřejmé, aniž bychom si uvědomovali, že pomalu z našeho života mizí. Píše o hrnčířích, sklářích, výrobcích ručního papíru, vůni terpentýnu, starém designu, venkovské hospodě, cikánském putování, psaní textů obyčejnou tužkou, o větru, kamenech, starých alejích, o svobodě. Chválí, vzdává poctu, ale nechybí ani rozpaky. Kroutvor připomíná, že i malé věci mají v našem životě své místo, práce rukou má svůj smysl i v době vyspělých technologií a ohrožené druhy se nevyskytují jen v přírodě. Téměř třicet nových a dosud nepublikovaných esejů uvozuje fotografie štěrkové cesty, která naznačuje alternativní směr putování, četby.

"Ivan Martin Jirous řečený Magor byl kultovní postavou české nonkonformní kultury, vůdčí figurou českého undergroundu, výtvarným teoretikem, spisovatelem, básníkem. Jeho nepřehlédnutelná postava čněla všude tam, kde se zjevila. Měl téměř vždy poslední slovo, vlastní osobitý názor. František Stárek Čuňas, Jirousův dlouholetý přítel, a Marián Cingroš připravili ve své komiksové knize Legendy o Magorovi I. (autoři pracují již na dalších dílech) sérii tří komiksových příběhů, které o Magorovi kolují mezi známými v ústním podání. Jde o svěží, komické (někdy tragikomické) vyprávění, kde není hlavní hrdina líčen jako svérázný člověk, který se díky svému pojímání světa dostává do různých “zvláštních” situací a okolí na něj hledí přinejmenším s podivem. Autorská dvojice Stárek a Cingroš pak nechtěla ukázat pouze legendu Jirouse ve směšných situacích, ale podařilo se ji na pozadí jednotlivých příběhů přiblížit i absurdní společenskou situaci za komunistického režimu i po jeho pádu. Komiksová kniha Legendy o Magorovi I. doplňuje literaturu samotného Jirouse i literaturu, která byla napsána o něm. Magorovské legendy zatím nikdo do knižní podoby nezpracoval a komiks je v tomto případě asi to nejlepší řešení, jak “jiného” Jirouse českému čtenáři představit. "

Rozsáhlá práce Františka Kautmana provede čtenáře naší téměř stoletou historií. Analyzuje vliv společenských i politických zvratů a proměn na svébytnost českého národa a snaží se nalézat možná východiska pro jeho začlenění do soudobého světa. V úvodní části knihy Kautman popisuje geopolitickou, kulturní a společenskou situaci před vznikem samostatného Československa. Následují kapitoly o vzniku republiky v roce 1918, roli Masaryka, Beneše a dalších významných politických a kulturních osobností a jejich působení na občanský život. Přes Druhou republikou, protektorát, zlomový rok 1948, kdy se moci chopili komunisté a neblaze proslulá padesátá léta, se ocitáme v uvolněných létech šedesátých. Autor se zabývá také normalizací, šedými léty sedmdesátými a osmdesátými, vznikem občanských iniciativ a opět zlomovým rokem 1989. Kniha O českou národní identitu však není pouhou historickou studií. Kautman svou práci odvozuje od analýz a konfrontací tvorby významných myslitelů, filosofů a spisovatelů, jejichž díla s rozebíraným tématem přímo souvisejí. Jejich vyhraněné názory vycházející z ideových stanovisek od moderní demokracie po selský konzervatismus. Zařazeny do širšího kulturního kontextu tak neustále nabádají k hledání odpovědí na otázky, které stojí obecně před současným lidstvem. Studie Františka Kautmana tak vedle filosofie, historie a literatury přesahuje v obory, jak sám autor říká, čtyř E, tedy etiky, estetiky, ekologie a ekonomiky. František Kautman (1927) literární historik, bývalý šéfredaktor nakladatelství Čs. spisovatel, redaktor časopisu Kultura a později pracovník Ústavu pro českou literaturu ČSAV. Těžištěm jeho vědecké práce byla bohemistika, později komparatistika a výzkum interpretací literárního díla. Od normalizace nesměl oficiálně publikovat a pracovat ve svém oboru. Jako signatář Charty 77 byl aktivní v disentu, zejména v oblasti samizdatu.

Málo známý text Ladislava Klímy vydaný na sklonku dvacátých let nejprve jako anonym. Drobná, ale úderná próza, v níž autor vede disputaci nad tématy postavení člověka v kulturním a sociálním prostředí, zaobírá se například kumulací bohatství či nesmyslností válek, hledá směr, kterým se ubírá moderní civilisace. Vede dialog o ničem a o všem a rovnou nabízí své svérázné odpovědi.

Málo známý text Ladislava Klímy vydaný na sklonku dvacátých let nejprve jako anonym. Drobná, ale úderná próza, v níž autor vede disputaci nad tématy postavení člověka v kulturním a sociálním prostředí, zaobírá se například kumulací bohatství či nesmyslností válek, hledá směr, kterým se ubírá moderní civilisace. Vede dialog o ničem a o všem a rovnou nabízí své svérázné odpovědi.

Josef Kroutvor není jen vzdělaný uměnovědec a bystrý esejista, ale také sugestivní vypravěč příběhů. Bohumila Hrabala poprvé osobně poznal v polovině šedesátých let; koncem dalšího decennia se začali stýkat pravidelně a přátelsky. V nové knize, jež shrnuje texty na hrabalovské téma, propojuje Kroutvor svou všestrannou odbornou erudici s důvěrnou obeznámeností s Hrabalovým myšlením, cítěním a temperamentem. Jako teoretik umění se Kroutvor zabývá především proměnami stylu, a to nejen výtvarného či literárního, ale především životního a společenského. Umí se vžít do atmosféry různých dob a lokalit, umí rozpoznat, jaké umělecké projevy odtud přímo vzešly a jaké jsou jen odvozeninami světových trendů. I proto zdůrazňuje zakladatelský význam Hrabalova bohémského okruhu v Libni (Boudník, Bouše, Bondy, Reegen), který od konce 40. let minulého století působil déle než jedno desetiletí jako skryté ohnisko alternativní kultury. I proto se v souvislosti s Hrabalem vrací k pozapomenutému fenoménu Střední Evropy a zkoumá svéráz její kultury a mentality. Kroutvorova esejistika má ovšem vysokou literární hodnotu sama o sobě, bez ohledu na témata, která sleduje. Myšlenky jsou formulovány zdánlivě prostě, tok výkladu se občas nenuceně stočí k zajímavým odbočkám, ale v závěru čtenář zjišťuje, že se docela přístupně dozvěděl to nejcennější. „Na příběh nestačí žádná literární teorie, příběh je literární zázrak, a ten se koná či nikoliv. Do děje musí vstoupit fatum a ještě něco: doba, ale ne jako kulisa, doba jako esence,“ píše Kroutvor o Hrabalově díle, ale totéž se dá říct o jeho vlastním vyprávění na hrabalovské téma. K podstatě nevšedního literárního úkazu, jímž Hrabal byl, se v jistém smyslu přiblížil nejblíž ze všech, kteří to zkusili.