Pulchra strana 8 z 11

Zamýšlení nad tím, do jaké míry je člověk ovlivněn prostředím, do něhož se narodí,¬ a je-li schopen změnit své postavení pouze svou vlastní aktivitou. Ve Směřování života hrdinů se autorka snaží najít odpovědi na otázky, zda je člověk měřítkem všech věcí a zda je hybatelem všech událostí. Zatímco ve své předešlé knize Polárník, panovnice a prezident popsala a charakterizovala chování zástupců různých vrstev společnosti, nyní své postavy dovedla k cíli. Výsledek putování polárníka je problematický - k pólu osobně nedorazil, ale část jeho mužů tak učinila bez něj. Během cesty je konfrontován se vztahem k transcendentnu u svých blízkých druhů. Panovnice vládne a snaží se naplňovat očekávání svých poddaných, která se týkají nároků na etické chování mocných. Postava prezidenta zůstane rozkolísaná mezi stále více potlačovanou touhou po pravdivosti a žádostivosti moci.

Tekutý život přispívá k rostoucí nerovnosti, nejistotě a nedůvěře. Současná, moderní společnost rezignovala na své sociální základy a stabilní, pevný řád transformovala do měkké a pružné formy v domnění, že tím dosáhne maximální otevřenosti. Taková společnost ale nedokáže trvale udržet tvar, přetéká z jedné polohy do druhé, její podoby jsou krátkodobé a cíle méně angažované. Člověk se může opírat jen o minimum jistot a stále méně spoléhat na solidaritu a odpovědnost jednotlivce. Sociolog Zygmunt Bauman, autor teorie o tekutosti současného světa, ve své knize Tekutý život navazuje na svou nejznámější publikaci Tekutá modernita. Bauman je znám jako velký kritik globalizace a jejich neblahých dopadů na lidskou společnost. Jakkoli se vymezuje vůči individualismu, nečiní tak z ideové pozice postmarxisty, nýbrž ústy sociologa, jenž za flexibilitou jednotlivce a neomezenými možnostmi, které pro dosažení svého úspěchu prosazuje, vidí rovněž narůstající populismus, bezohlednost a technokratické pojetí života. Jednotlivec se přestává socializovat a svou individuální roli nespatřuje v činnosti ve prospěch komunitního celku, ale uskupení ekonomického, které je soustředěno výhradně na zisk, bez ohledu na jakoukoliv solidaritu a další možné negativní důsledky například v oblasti ekologie či kultury. Myšlenky Zygmunta Baumana nelze číst jako dogma, o to ani sám autor za svého života nikdy veřejně neusiloval. Z pozice akademika s rozmanitou životní zkušeností se spíše snažil upozorňovat na problémy, které si společnost sama vytváří a následně se s nimi potýká, a vyvolávat na předmětná témata diskusi.

První ucelená historická práce o československých ženách, které prošly za druhé světové války vězněním v centrálním ženském koncentračním táboře nacistického Německa, v Ravensbrücku. Na základě vzpomínek přeživších a rozsáhlého tuzemského i zahraničního archivního výzkumu autorka odhaluje v kontextu perzekuční politiky nacistického režimu vnitřní strukturu této skupiny a představuje čtenářům typologii vězeňkyň. Vůbec poprvé jsou systematicky popsány skupiny, které byly po dlouhá desetiletí tabuizovány či marginalizovány a doposud zůstávají stranou zájmu širší veřejnosti, jako například československé občanky německé národnosti, ženy z Těšínska nebo ženy židovského a romského či sintského původu ze Slovenska a Podkarpatské Rusi. Prostor je dán v českém prostředí dosud opomíjeným specificky ženským aspektům věznění, jako je sexualizované násilí, mateřství nebo intimní vztahy mezi ženami v koncentračním táboře. Námětem jsou i interpretační proměny a vzorce kolektivního vzpomínání na Ravensbrück v poválečném Československu. Stranou pozornosti nezůstává ani osobní rovina vzpomínání včetně vzpomínek žen, které po válce z politických důvodů opustily Československo. Biograficky laděný způsob zpracování tématu dodává textu na čtivosti. Knihu doprovází rozsáhlá obrazová příloha. Řada fotografií a reprodukcí je publikována vůbec poprvé.

Jak už podtitul Shrnutí napovídá, autor, Ivan Binar (1942), bilancuje své působení v literární oblasti a nabízí čtenáři průřez tvorbou kratších próz propojených poezií od sedmdesátých let až po rok 2019. Texty jsou řazeny chronologicky; vznikaly ve Vídni, Mnichově, v Praze a ve Vlkovicích (Slezsko). Některé byly publikovány v exilových časopisech, jiné v časopisech doma, většina však má v tomto svazku premiéru. Texty v řeči vázané jsou tu čtenáři předkládány vůbec poprvé. Ivan Binar se nesnaží o realistický popis reality se všemi historickými fakty, daty a událostmi, jakýsi kronikářský záznam bezmála padesáti let, po které texty vznikaly. Některé povídky se faktům nevyhýbají, jiné, a je to na první pohled poznat, jsou zase čirou fikcí. Z předkládaných textů je však poměrně dobře vystopovatelný vývoj autorova přístupu k tvorbě, vývoj stylu, volba i akcentace témat, jež jsou pro Ivana Binara nosná.

Při líčení vlastního osudu popisuje Alexandr Podrabinek zároveň poměry v Sovětském svazu 70. a 80. let, kde probíhalo permanentní potlačování práv občanů a zneužívání moci k rozličným způsobům likvidace režimu nepříjemných osob. Autor, sám vězněn a poslán do sibiřského vyhnanství, je živoucím důkazem toho, jak se ve skutečnosti vrcholní i méně významní sovětští představitelé stavěli k opozici i v době tzv. perestrojky a glasnosti, jež byly okolním světem považovány za projevy demokratizačních procesů. Podrabinkova kniha je sugestivním svědectvím o těžkém každodenním životě v SSSR. Velmi často se stýkal a spolupracoval se světoznámými postavami odpůrců sovětského režimu včetně Andreje Sacharova nebo Naděždy Mandelštamové. Nezapomenutelnou postavu jeho vzpomínek představuje mimo jiných důstojník KGB, jenž se z přesvědčení stal spolupracovníkem a informátorem disidentů. Pozoruhodné jsou rovněž popisované osudy kágébáků v době postsovětské. Alexandr Podrabinek se narodil v roce 1953 v Moskvě, vzděláním je medik. Od začátku sedmdesátých let se aktivně účastnil hnutí za lidská práva. V roce 1978 byl zatčen a poslán do vyhnanství, v roce 1980 byl znovu uvězněn a odsouzen na tři a půl roku do lágru. Je spoluzakladatelem Nezávislého psychiatrického sdružení, byl hlavním redaktorem lidskoprávního periodika Express-Chronika (19872000). Stojí v čele ruského oddělení Fondu za občanské svobody; je novinář a pravidelně publikuje na internetových stránkách. V roce 1979 vyšla v USA jeho kniha Trestní medicína, pojednávající o mnoha konkrétních případech nelidského zneužívání psychiatrie u politických vězňů sovětského režimu.

Vykřičená čtvrt Yoshiwara byla v období Edo považována za společenské centrum a místo kulturní revoluce. Umělci jako Utamaro, Hokusai a Kunisada otevřeli dveře rozkoše a nechali okolní svět nahlédnout za barevné zástěny čajoven. Tradiční kurtizány oiran a tayu předznamenaly zjevení v podobě gejš a jejich půvabné, zvukomalebné výrazovosti. Období Edo, z něhož dnešní umělecké Japonsko stále čerpá, zanechalo důležitou stopu v jeho kulturní paměti a jedinečný umělecký styl ukiyo ovlivnil umělce i mimo asijský kontinent, zejména v Evropě. Vznikly nádherné tisky ukiyo-e, i specifické literární žánry, zaměřené na fluktuující svět. Pomyslným vrcholem výtvarné a literární tvorby té doby byly šunga, erotické svitky, ručně malované minerálními pigmenty, někdy s přídavkem zlata nebo stříbra, nanesenými na papír nebo hedvábí. Disciplíny jako shibari a eroguro samy o sobě vnitřní hranice japonské kultury přesahují a současně vyjadřují její neopakovatelnost. Vlastní originální interpretací autorka zaznamenává proměny japonské tradice a ukazuje, jakým způsobem kultura přebírá významy a zasazuje je do nových kontextů. Různorodé umělecké směry spadají do předávaných imaginárních praktik, proměňují se v souvislosti se změnami života ve společnosti, promíchávají se s novými trendy a s novodobou problematikou. Okouzlení mladé generace tradičními kulturními modely je procesem kulturní re-identifikace a pomyslná niť, která se vzhledem k narůstajícím moralizujícím tlakům přetrhla, je dnes znovu navázána.

Skalického novela i povídky se vyznačují přímočarostí a drsností, neberou si servítky vůči totalitní i demokratické politické reprezentaci a nešetří ani souputníky a kamarády. Záměrná jazyková neotesanost, nazývající křivdy a nespravedlnosti pravými jmény, s přídechem ostré parodie, vyjadřuje životní postoj padni komu padni, který autor v zásadě po celý svůj život nezměnil. V novele Nesnažte se nás pochopit nám před očima ožívá vyprahlé normalizační Československo se všemi absurdními komunistickými symboly a snahou jednotlivců z periferie nepropadnout nihilismu. V povídce A bude stejně Skalický reflektuje rakouský exil, české papaláše a disidenty, jimž vyměnil společenská a politická postavení a dostal je tak do neobvyklých až absurdních rolí. Prostřednictvím dvou krátkých povídek autor zdraví rovněž své dlouholeté souputníky, jejichž určité životní epizody zpracoval s humorem a nadsázkou sobě vlastní. Dosud nepublikované práce vznikaly od počátku 70. let, kdy ještě odrážely autorův dělnický postoj ponižovaného umělce, psal je i v rakouském exilu, kde zažil rozdíly mezi tzv. intelektuální elitou diaspory a undergroundem a píše je i dnes z pozice soběstačného a hrdého pozorovatele aktuálního politického, společenského a kulturního života. Texty mají většinou autobiografický charakter, zrcadlí dobu z určité perspektivy a nakonec slouží i jako určitý autentický dokument. Vždy jde ale o zpověď, jež nezakryje zkušenost se zlovůli a bezmocí pro Skalického generaci typickou. Miroslav Skalický je znám především jako zakladatel, textař a zpěvák undergroundové skupiny Hever and Vazelína band, jejíž skladby Červený vejložky nebo Tesilová verbež téměř zlidověly, přestože byly za komunistického režimu zakázány a jejich autor byl státní mocí stíhán i vězněn.

První knižní vydání statí o filmu dvacátého století od počáteční němé éry přes Bunuela, Antonioniho, Felliniho k Wendersovi či Tarkovskému. Svazek představuje Petra Krále nejen jako teoretika, autora hesla o grotesce v Dictionnaire Larousse du Cinéma, ale také jako objevitele vlastní filmové poetiky.

Zatím nejucelenější historický pohled na nejradikálnější projev kolektivizace českého a moravského venkova, kdy byly v rámci akce "Kulak" (v dobových dokumentech se používala zkratka akce "K") nuceně ze svých statků vystěhovány až čtyři tisíce selských rodin. Kniha, na které po několik let pracovalo šest historiků, vymezuje obecný politický a institucionální rámec kolektivizace zemědělství v Československu po roce 1948. Zabývá se přijetím, uplatňováním a zrušením "směrnic tří ministrů", na jejichž základě byla v roce 1951 akce "K" zahájena. Jsou v ní popsány proměny vztahů centrálních institucí a přiblížen základní normativní rámec celého procesu. Případové studie přibližují také podobu násilné kolektivizace ve třech tehdejších okresech (jindřichohradecký, jičínský a sedlčanský), kterou jako ilustraci poměrů dokresluje autentická vzpomínka oběti. V příloze jsou publikovány základní archivní dokumenty k akci "K", z nichž většina nebyla doposud zveřejněna (poprvé je zde například publikován originál "směrnice tří ministrů"). Velmi podstatnou přílohu knihy tvoří seznamy vystěhovaných selských rodin, které byly poprvé pro účel vydání překontrolovány, byly v nich opraveny chyby, duplicity, byly abecedně seřazeny a obsahují jmenný i místní rejstřík.

Kniha Bronisława Wildsteina Údolí nicoty vyšla v Polsku na jaře 2008 a dostalo se jí rozporného přijetí. Část čtenářů a komentátorů ji nadšeně chválila, jiní ji odsoudili jako hledání spiknutí za každou cenu. Zápletka je zajímavá: novinář získá materiály, jež svědčí o spolupráci známého polského akademického představitele s někdejší polskou StB - a od toho se odvíjí další děj. Vystupují tu estébáci a jejich bývalí agenti, kteří zastávají různá společenská postavení, a snaží se znevěrohodnit odhalení a znemožnit novináře, který s ním přišel. Strašné je, že jim v tom pomáhají významní a vlivní představitelé polských médií i společnosti, kteří jsou důstojníkům bývalé polské StB z toho či onoho důvodu zavázáni. Bronisław Wildstein má v Polsku rozporuplnou pověst už léta. Na začátku roku 2005 získal z varšavské úřadovny Institutu národní paměti seznam, na němž je 240 000 jmen. Seznam byl posléze uveřejněn na internetu. Michnikova Gazeta Wyborcza to oznámila s barnumským titulkem Estébácký seznam . Nešlo ovšem o seznam agentů, nýbrž o seznam, na němž jsou i oběti - a protože se na nějakou dobu stal nejnavštěvovanější polskou stránkou, vypukl lítý boj. Média byla zaplavena komentáři a diskusemi.