Pulchra strana 12 z 13

Kniha Bronisława Wildsteina Údolí nicoty vyšla v Polsku na jaře 2008 a dostalo se jí rozporného přijetí. Část čtenářů a komentátorů ji nadšeně chválila, jiní ji odsoudili jako hledání spiknutí za každou cenu. Zápletka je zajímavá: novinář získá materiály, jež svědčí o spolupráci známého polského akademického představitele s někdejší polskou StB - a od toho se odvíjí další děj. Vystupují tu estébáci a jejich bývalí agenti, kteří zastávají různá společenská postavení, a snaží se znevěrohodnit odhalení a znemožnit novináře, který s ním přišel. Strašné je, že jim v tom pomáhají významní a vlivní představitelé polských médií i společnosti, kteří jsou důstojníkům bývalé polské StB z toho či onoho důvodu zavázáni. Bronisław Wildstein má v Polsku rozporuplnou pověst už léta. Na začátku roku 2005 získal z varšavské úřadovny Institutu národní paměti seznam, na němž je 240 000 jmen. Seznam byl posléze uveřejněn na internetu. Michnikova Gazeta Wyborcza to oznámila s barnumským titulkem Estébácký seznam . Nešlo ovšem o seznam agentů, nýbrž o seznam, na němž jsou i oběti - a protože se na nějakou dobu stal nejnavštěvovanější polskou stránkou, vypukl lítý boj. Média byla zaplavena komentáři a diskusemi.

Eseje Jana Suka vyzařují vašnivé zaujetí pro operu, lásku k hudbě, zvídavost a míru empatie, kterou najdeme v české literatuře s hudební tématikou jen zřídkakdy. Jeho analýzy, obsahové, psychologické, estetické i komparativní, mají přesnost Leksellova gama nože a sondy do záhudbí jsou vzrušujicím putováním za operními paradigmaty. Přes jistou literárnost, ba snad svým způsobem básnivost, má kniha pevné odborné základy. Hluboké znalosti jsou patrné z každé kapitoly. Kniha V aréně prachu, stínů a večerů nabízí netradiční, jiný pohled, a možnost pochopit osudovost Carmen, Julietty, Salome, Rusalky, Šárky, vztah Tristana a Isoldy nebo Táni a Oněgina. Eseje Jana Suka, geneticky spjatého staletým svorníkem s génii české hudby, jsou ve své vybroušenosti a stylové čistotě vzacným kořením. Je to opus, který čtenáři pomůže lépe pochopit živý svět opery.

Výbor z tvorby Františka Hrubína pokrývá celou jeho básnickou práci, s důrazem spíše na méně vydávané sbírky a překlady. Editorka Jana Čeňková při sestavování knihy přihlížela zejména k autorovým prvním (a druhým přepracovaným) knižním vydáním. Kniha obsahuje mnoha fotografiemi doplněné kalendarium Hrubínova života a díla a Hrubínovu bibliografii se všemi barevnými obálkami v prvním vydání. Vedle básní zde rovněž najdeme ukázky z dosud nepublikované korespondence s Františkem Halasem, Vladimírem Holanem, Kamilem Lhotákem, Jiřím Trnkou, Emanuelem Fryntou, Janem Zahradníčkem či Janem Skácelem. Básnický výbor z díla Františka Hrubína je rozšířen o část Eliščin most, která se úzce váže k Hrubínovu tvůrčímu životu a dílu, obohacena o současné vzpomínky (Karel Kraus, Z. K. Slabý).

Kniha, kterou se uzavírají vybrané spisy Jaromíra Šavrdy (1933-1988), shrnuje autorovu poezii, publikovanou posud samizdatem nebo v exilu. Jde o texty, uspořádané autorem do osmi samostatných sbírek (vydaných v rámci vlastní samizdatové edice Libri p rohibiti); pořadatelem deváté, závěrečné sbírky (Posledních pár lístků), publikované v roce 1989, je Karel Biňovec. Svazek obsahuje následující sbírky: 1) Historické reminiscence (napsáno 1968, prvně vydáno 1977); 2) Kočky a lidé (?, 1981); 3) Cestov ní deník (červen-červenec 1979, "nemocniční oddělení brněnské věznice"; samizdatem 1985, knižně: Mnichov: Poezie mimo domov, 1984; Ostrava: Profil, 1991); 4) Česká kalvárie (březen 1983, "věznice Ostrava"; 1984); 5) Hodina v úzkých (únor 1984, "trest anecký lágr Ostrov nad Ohří"; 1986); 6) Má vlast (březen 1984, "trestanecký lágr Ostrov nad Ohří"; 1986); 7) Plachetnice Santa Maria (květen 1984, "vězeňský lágr Ostrov nad Ohří"; 1985); 8) Druhý sešit deníku (srpen 1984, "trestanecký lágr v Ostrově nad Ohří"; samizdatem 1985, knižně: Mnichov: Poezie mimo domov, 1986); 9) Posledních pár lístků (Ostrava, 1989).

Kniha vůbec poprvé v ucelené podobě představuje publicistickou tvorbu básníka Oldřicha Mikuláška, s níž se v letech 1934-1952 postupně seznamovali čtenáři přerovského listu Obzor a brněnských deníků Rovnost a Lidové (resp. Svobodné) noviny. Na rozdíl od Mikuláškova básnického díla zůstávala doposud stranou zájmu, avšak neprávem. Ve většině novinářských textů se totiž projevuje Mikuláškovo básnické vidění světa i jeho specifický lyrický jazyk. Výbor předkládá přes 130 příspěvků různých žánrů, rozličných námětů a proměnlivého rozsahu z celkového počtu asi 800 zveřejněných publicistických článků Oldřicha Mikuláška. Mikuláškovy texty jsou doplněny o vzpomínky jeho přátel a kolegů na dobu básníkova působení v novinách. Kniha je doprovozena fotografiemi a uzavřena vysvětlivkami dobových reálií, ediční poznámkou a seznamem pramenů a literatury.

Jan Gabriel (1949) ve své nové básnické sbírce Nerozvěšené obrazy rozvíjí originální osobní poetiku, již můžeme ve zkratce charakterizovat jako plynulý přechod z uvolněné výrazné metaforiky ke kontemplaci či jedinečné impresi, ale i - možná především - jako postup opačný: významově neuzavřená, v základě spontánní, mnohdy zdánlivě "neřízená", leč vždy kultivovaná metaforika (Jen déšť a ruce kudy cestují svaly jako jezera nebo prsteny, sestry mrtvých, které zvolna dohořívají) tvoří jakýsi doplněk a vlastně i důsledek primární imprese a kontemplace, vzácněji též určité vnitřně modelované vize. Tento modus svébytného civilismu tu stojí v jisté opozici vůči jiné výrazné tendenci současné české poesie, již bychom mohli cum grano salis vymezit jako linii kolářovsko-wernischovskou, a je orientován spíše jmény takových básníků jako byl Vratislav Effenberger, či dnes jsou Petr Král, Stanislav Dvorský či Roman Erben. Jan Gabriel ovšem zásadně přepodstatňuje vlivy a výrazové postupy jmenovaných autorů, a skládá cosi jako neotřele imaginativní puzzle vlastního vidění a výrazu, jenž je v posledku, ve svém celku - a to není paradox - strukturován a konfigurován osobitě. Lze říci, že je to především výrazná pocitovost, cosi, co bychom označili jako jakýsi imaginativní impresionismus, který tvoří nejviditelnější silokřivky jeho skladebného úsilí. V tomto rámci, když se autor vzdá agresivních či extatických poloh a vychází třeba jen z letmého denního zážitku či z prvotní, nasnadě jsoucí glosy ke dni anebo například z povýtce jen načrtnutého erotického motivu atp., a pokud se tyto okamžiky stávají zdrojem obrazotvorných kreací, je jeho poesie nejsilnější. Cítíme-li takové prosté zkušenostní východisko, anebo jsme-li schopni je jakkoli zaregistrovat, je i celá, někdy i více či méně alogická struktura lyrické básně důvěryhodná. Takto vzniká reprezentativní nezastupitelně gabrielovský básnický tvar. Kniha Jana Gabriela Nerozvěšené obrazy je jeho čtvrtou básnickou sbírkou.

Esej sleduje proměny tradičního chápání kultury v moderní době. Popis jednotlivých projektů "moderní" kultury - od Matthewa Arnolda k F. R. Leavisovi, Marshallu McLuhanovi, Jeanu Baudrillardovi, Georgi Steinerovi a Zygmuntu Baumanovi - představuje různé způsoby, jakými se "tradiční" kultura vymezovala vůči modernosti. Úvahy nad smyslem, povahou a stavem "moderní" kultury se nevzdalují eliotovské otázce, zda kultura dnes může kromě způsobu lidského života být zároveň i tím, co ho činí hodnotným. Esej doplňuje rozsáhlá textová koláž, která argumentaci dokládá a dále rozvíjí.

Kniha známého pražského esejisty Josefa Kroutvora (1942) vychází v příhodný čas, jejím tématem jsou vánoční svátky a všechny každodenní drobnosti i velká tajemství, které jsou s nimi spjatá. Kroutvor vede čtenáře od Svatého Mikuláše, přes Adventní tr h, Betlém, ke Třem králům až po Útěk do Egypta. Mimo to připomíná tradice spojené s pečením perníčků, přípravou kapra či vysvětluje, co znamená Dům chleba. Střední část knihy pak věnuje Antonu Sikovi a závěr divadelní parodii postavě Herodese. Josef Kroutvor je mistrem jasného a poutavého výrazu, ladně přechází mezi básní v próze, historickou vsuvkou a osobitým komentářem. Novinový sloupek střídá zasvěcenou studií, studii divadelní hrou. Je vnějškově proměnlivý, a přitom uvnitř pevně spjatý s řá dem. Jeho Malá vánoční četba se tak stává velkou knihou.

Výbor z tvorby Františka Hrubína pokrývá celou jeho básnickou práci, s důrazem spíše na méně vydávané sbírky a překlady. Editorka Jana Čeňková při sestavování knihy přihlížela zejména k autorovým prvním (a druhým přepracovaným) knižním vydáním. Kniha obsahuje mnoha fotografiemi doplněné kalendarium Hrubínova života a díla a Hrubínovu bibliografii se všemi barevnými obálkami v prvním vydání. Vedle básní zde rovněž najdeme ukázky z dosud nepublikované korespondence s Františkem Halasem, Vladimírem Holanem, Kamilem Lhotákem, Jiřím Trnkou, Emanuelem Fryntou, Janem Zahradníčkem či Janem Skácelem. Básnický výbor z díla Františka Hrubína je rozšířen o část Eliščin most, která se úzce váže k Hrubínovu tvůrčímu životu a dílu, obohacena o současné vzpomínky (Karel Kraus, Z. K. Slabý).

Kniha, kterou se uzavírají vybrané spisy Jaromíra Šavrdy (1933-1988), shrnuje autorovu poezii, publikovanou posud samizdatem nebo v exilu. Jde o texty, uspořádané autorem do osmi samostatných sbírek (vydaných v rámci vlastní samizdatové edice Libri p rohibiti); pořadatelem deváté, závěrečné sbírky (Posledních pár lístků), publikované v roce 1989, je Karel Biňovec. Svazek obsahuje následující sbírky: 1) Historické reminiscence (napsáno 1968, prvně vydáno 1977); 2) Kočky a lidé (?, 1981); 3) Cestov ní deník (červen-červenec 1979, "nemocniční oddělení brněnské věznice"; samizdatem 1985, knižně: Mnichov: Poezie mimo domov, 1984; Ostrava: Profil, 1991); 4) Česká kalvárie (březen 1983, "věznice Ostrava"; 1984); 5) Hodina v úzkých (únor 1984, "trest anecký lágr Ostrov nad Ohří"; 1986); 6) Má vlast (březen 1984, "trestanecký lágr Ostrov nad Ohří"; 1986); 7) Plachetnice Santa Maria (květen 1984, "vězeňský lágr Ostrov nad Ohří"; 1985); 8) Druhý sešit deníku (srpen 1984, "trestanecký lágr v Ostrově nad Ohří"; samizdatem 1985, knižně: Mnichov: Poezie mimo domov, 1986); 9) Posledních pár lístků (Ostrava, 1989).

Jan Gabriel (1949) ve své nové básnické sbírce Nerozvěšené obrazy rozvíjí originální osobní poetiku, již můžeme ve zkratce charakterizovat jako plynulý přechod z uvolněné výrazné metaforiky ke kontemplaci či jedinečné impresi, ale i - možná především - jako postup opačný: významově neuzavřená, v základě spontánní, mnohdy zdánlivě "neřízená", leč vždy kultivovaná metaforika (Jen déšť a ruce kudy cestují svaly jako jezera nebo prsteny, sestry mrtvých, které zvolna dohořívají) tvoří jakýsi doplněk a vlastně i důsledek primární imprese a kontemplace, vzácněji též určité vnitřně modelované vize. Tento modus svébytného civilismu tu stojí v jisté opozici vůči jiné výrazné tendenci současné české poesie, již bychom mohli cum grano salis vymezit jako linii kolářovsko-wernischovskou, a je orientován spíše jmény takových básníků jako byl Vratislav Effenberger, či dnes jsou Petr Král, Stanislav Dvorský či Roman Erben. Jan Gabriel ovšem zásadně přepodstatňuje vlivy a výrazové postupy jmenovaných autorů, a skládá cosi jako neotřele imaginativní puzzle vlastního vidění a výrazu, jenž je v posledku, ve svém celku - a to není paradox - strukturován a konfigurován osobitě. Lze říci, že je to především výrazná pocitovost, cosi, co bychom označili jako jakýsi imaginativní impresionismus, který tvoří nejviditelnější silokřivky jeho skladebného úsilí. V tomto rámci, když se autor vzdá agresivních či extatických poloh a vychází třeba jen z letmého denního zážitku či z prvotní, nasnadě jsoucí glosy ke dni anebo například z povýtce jen načrtnutého erotického motivu atp., a pokud se tyto okamžiky stávají zdrojem obrazotvorných kreací, je jeho poesie nejsilnější. Cítíme-li takové prosté zkušenostní východisko, anebo jsme-li schopni je jakkoli zaregistrovat, je i celá, někdy i více či méně alogická struktura lyrické básně důvěryhodná. Takto vzniká reprezentativní nezastupitelně gabrielovský básnický tvar. Kniha Jana Gabriela Nerozvěšené obrazy je jeho čtvrtou básnickou sbírkou.

První kniha populární ruské autorky Svetlany Vasilenko, která byla přeložena do češtiny. Dramatická odysea dítěte a popis umírajícího původního světa, na jehož troskách povstává fantasmagorická (ne)skutečnost. Očima blázínka vidíme, jak vypadá Rusko minulého století, kde se mísí komunistické ideologické praktiky, brutalita NKVD, zpěvy pionýrů, mýty, ohlasy pohádek pradávné legendy a pravoslavné obřady. Nad tím vším se vznáší uměle udržovaný strach z blížící se jaderné války a nenáviděných Američanů. Vše je tu zastoupeno rovným dílem, což vytváří obraz Rusi tradiční, jurodivé. Ten z ruské literatury na dlouhá desetiletí sovětské epochy vymizel, ale jakmile to začalo být znovu možné, opět se do ní v míře vskutku vrchovaté vrátil. Svetlana Vladimirovna Vasilenko se narodila 24. ledna 1956 ve městě Kapustin Jar, v němž sídlilo sovětské kosmické středisko. Sama Vasilenko v této souvislosti ironicky říká, že prožila "kosmické dětství". V roce 1977 se přestěhovala do Moskvy, kde studovala na Gorkého literárním institutu, katedru prózy absolvovala v roce 1983. Poté navštěvovala Státní školu pro kinematografii, studia scénáristiky a režie ukončila v roce 1989. Už v době studií si získala uznání kritiků i veřejnosti. Její kniha "Za saigakami" byla označena za nejlepší novelu roku 1982. Šest let ale pak čekala, než ji knižně vyšel další titul. V roce 1988 spoluzaložila ženskou literární skupinu Nové Amazonky. V roce 1994 dostala Cenu Sergeje Einsensteina a v roce 1998 získala Blběnka titul nejlepší ruský román roku. V témže roce byla Vasilenko nominována na Bookerovu cenu a o rok později, v roce 1999, získala Nabokovu cenu. V roce 2006 pak obdržela Gorkého cenu za nejlepší prózu a byla nominována na Kazakovovu cenu za nejlepší povídku. Svetlana Vasilenko je členem a ruského PEN klubu a v roce 1996 byla zvolena prvním tajemníkem Svazu ruských spisovatelů. V současné době žije v Moskvě a vedle novinových článků a literárních prací (romány, povídky, eseje, poezie) píše také filmové scénáře. Knihy Svetlany Vasilenko byly přeloženy do dvanácti jazyků včetně japonštiny, čínštiny nebo hindštiny, v Německu, Polsku, Francii či USA jsou považovány za bestsellery.

Jiří Gold patří k opomíjeným a neprávem zapomínaným tvůrcům velkého a výrazného díla. Od počátečního lyrismu existence, svázaného s všednodenním civilismem, se vyvinul ve svébytného básníka metafyzického přemítání, zatíženého filosofií existencialistické skepse i absurdity. V autora temného i tajemného, jehož sbírky - a mezi nimi také Skvrny a dotyky - jsou kritickou retrospektivou vlastního osudu a zároveň bilancí tragického lidského údělu. Poezie Jiřího Golda byla dosud prezentována v osmi vydaných sbírkách, ale na adekvátní kritickou reflexi a náležité zhodnocení pozice v generaci tvůrců narozených na přelomu 30. a 40. let minulého století (Dvorský, Gruša, Kabeš, Král, Wernisch aj.) básník dosud čeká.

Básnická sbírka Marcely Pátkové Linhartové. Jak snadné pohlédnout / jak těžké prožít bolest / blízkou bolestí, píše Marcela Pátková Linhartová. Není samozřejmé, aby básníci a básnířky ručili za svoje slova vlastním životem. Marcela Pátková to dělá - a už pro tu opravdovost je dobré její poezii číst. Neuhýbá pohledem před světem v sobě ani před světem okolo (ostatně, oba často splývají): Chci zpívat bláznům do očí / chci zpívat / o důvěře. Ale nejenom to je na Marcelině poezii hodné pozoru. Básně sbírky Zpívat bláznům jsou sevřené, čisté až k podstatě, zároveň významově spletité a zabodávají se pod kůži vnitřními rýmy nebo ráznými pointami.

Soubor šesti rozsáhlých textů prvořadého českého esejisty Josefa Kroutvora je věnován vztahu člověka, krajiny a písemnictví, potažmo výtvarného umění, a to od počátku 19. století do současnosti. Jednotlivé eseje objevují život a dílo autorů zapomenutých či opomíjených (Anton Sika, Josef Bartuška) stejně jako obhlížejí z netradičních úhlů práce a osudy tvůrců zásadního významu i renomé (Karel Hynek Mácha, Bohuslav Reynek, Josef Váchal, Alfred Kubin, Jakub Deml, Miloš Doležal). Rukopis doprovázejí autorské akvarely. Josef Kroutvor (nar. 1942 v Praze) už minimálně tři desetiletí náleží k předním českým esejistům, ať své texty věnuje literatuře, výtvarnému projevu, fotografii, architektuře, užitému umění či v poslední době krajině. Pro žánr eseje je náležitě vybaven jak po stránce odborného zázemí, neboť je vystudovaným historikem umění a filosofem, tak po stránce stylisticko-lexikální - vždyť vedle esejistiky do jeho díla od počátku patří též svérázně groteskní poezie i próza. Také ve své esejistické novince zůstává Josef Kroutvor esejistou, který suverénně zvládá kombinovat textovou náročnost se vstřícností vůči čtenáři: jeho práce jsou dobrodužné i objevné, a to nejen tam, kde vytahuje z hloubi nemilosrdné minulosti na světlo neprávem opomíjené autory, resp. jejich díla - ale i tam, kde se zdá, že už dávno bylo vše podstatné řečeno.

Publikace Ladislava Josefa Berana Odepřená integrace pojednává o česko německých vztazích mezi lety 1918 až 1938. Autor podrobně analyzuje projevy, dokumenty, smlouvy, stanoviska a reakce politických reprezentací jednotlivých stran a snaží se od toho odvodit objektivní názor na vzájemné soužití Čechů a Němců. Kniha přináší cenné historické reflexe českoněmeckých událostí, které jsou přímou součástí paměti obou národů. Odepřená integrace bezesporu poslouží k připomenutí určitých konkrétních historických událostí, přinese nový, možná až velmi neobvyklý pohled na ně. Jednoznačně ale rozšíří prostor pro další diskuse o českoněmeckých vztazích a pomůže k vymezování si vzájemného prostoru a spolupráci Čechů a Němců v současné i budoucí otevřené Evropě. Ladislav Josef Beran se narodil 24. října 1938 v Hradci Králové. Po studiích jedenáctileté všeobecně vzdělávací střední školy v Liberci absolvoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze (1956-61). Poté pracoval ve Výzkumném ústavu elektrotechnické keramiky v Hradci Králové (1962-65) a působil jako odborný asistent na Vysoké škole strojní a textilní v Liberci (1965-68). V roce 1968 odešel do švýcarského Curychu, kde žije dodnes. V letech 1968-73 a 1979-92 pracoval jako vývojový pracovník v Gebrüder Sulzer AG ve Winterthuru. V letech 1973-79 vystudoval katolickou teologii na Albert-Ludwigs-Universität ve Freiburgu (disertační práce Therapeutische Interpretation: Hermeneutische Grundlagen der Bibelauslegung Rudolf Steiners, 1984). Poté byl zaměstnancem Römisch-katholische Kirchgemeinde v Bülachu (1992-94) a působil jako redaktor, později šéfredaktor politicko-kulturního magazínu Polygon (1994-2002). Do češtiny přeložil knihy Otfrieda Preusslera Útěk do Egypta přes Království české (Vyšehrad, 1996) a Moje knížka o Krakonošovi (Vyšehrad, 1998). Publikoval v časopisech Dialogy (Paříž), Polygon (Curych), Střední Evropa (Praha) a Studie (Řím). Kniha Odepřená integrace - Systémová sudetoněmecké politiky v první Československé republice 1918-1938 je přepracovanou doktorskou prací v oboru politologie, kterou autor obhájil na Fakultě sociálních věd Karlovy univerzity v roce 2006.