Pulchra strana 9 z 11

Na počátku jednadvacátého století žijeme znovu v době strachu. Ať už jde o strach z válečných konfliktů, teroristických útoků nebo z přírodních, ekologických katastrof. Žijeme ve stavu neustálé úzkosti z nebezpečí, která mohou kdykoli a neohlášeně zasáhnout. Strachem nazýváme naši nejistotu - tváří v tvář rizikům, jež charakterizují naši tekutou moderní dobu, naši nevědomost o tom, co přesně hrozba představuje, a naši neschopnost určit, co lze a co nelze udělat, abychom jí čelili. Přitom modernita měla být podle Zygmunta Baumana, jednoho z předních sociálních myslitelů naší doby, takovým obdobím v dějinách lidstva, kdy obavy, které v minulosti pronikaly do společenského života, se již měly jevit jako nadbytečné. Lidé měli převzít nad svými životy kontrolu, držet je pevně v rukou a nést za ně odpovědnost. Baumanova kniha Tekutý strach přináší výčet moderních tekutých strachů, pokouší se odhalit jejich společné zdroje, analyzovat překážky, hromadící se na cestě k jejich identifikaci, a zkoumat způsoby, jak je vyřadit z provozu nebo je zneškodnit. Prostřednictvím svého popisu obav a úzkostí, které nás dnes tíží, Bauman rovněž upozorňuje na problémy, jimž budeme muset čelit a řešit je po většinu tohoto století, pokud chceme, aby na jeho konci pociťovali naši bližní větší jistotu, než dnes cítíme my.

Sovětský svaz se před okolním světem pyšnil perestrojkou a glasností, ale za ploty gulagů byli stále vězněni lidé za své názory. Kniha Svatá temnota. Poslední dny gulagu je založená na faktech, osobních prožitcích autora, který byl od roku 1984 vězněn v internačním táboře v Mordvinsku, kam byl poslán za protisovětskou činnost. Ačkoliv jde o téma závažné a strastiplné, Levan Berdzenišvili popisuje léta strávená v gulagu jako nejkrásnější ve svém životě. „Kde jinde jsem se mohl potkat se všemi těmi muži, tak pečlivě shromážděnými KGB?“ klade si řečnickou otázku, na níž si současně sám ve svém textu odpovídá. V jednotlivých kapitolách vytváří galerii portrétů spoluvězňů - Gruzínů, Ukrajinců, Rusů, Arménů, Estonců a dalších reprezentantů žaláře národů, občanů všech společenských vrstev, převážně však intelektuálů. Osazenstvo gulagu za časů Andropova, Černěnka a Gorbačova čtenáře této knihy zasáhne. Vězňové si recitují řecky Iliadu, umějí dohromady desítky jazyků, vynalézají, hladoví, nuceně pracují. O ruském medvědovi vědí mnohem více, než si umíme představit. Tam venku běží perestrojka a glasnosť, ale gulagu se to netýká. Navzdory nepřízni osudu ale Berdzenišvili píše svůj příběh s humorem, ironií a optimismem. Vznikl tak živý obraz sovětské společnosti, která se těsně před vlastním zhroucením proměnila v obrovské absurdní divadlo.

O Severní Koreji toho víme velmi málo a o vládnoucí dynastii Kimů ještě méně. Strohé zprávy z médií líčí zemi, uzavřenou před okolním světem, jako říši zla, která se chystá pomocí jaderných zbraní zničit celý okolní svět. Kniha Loretty Napoleoni proniká hlouběji do korejského systému a přináší informace, které nám mohou pomoci lépe porozumět tomu, proč je Severní Korea taková, jaká je. Severokorejský vůdce Kim Čong-un se jeví jako tyran, chvílemi směšný, chvílemi krvežíznivý, ale pokud jde o jeho výhrůžky a zda je schopen je naplnit, také nevyzpytatelný. Zkrátka, dle obecně zažitých konvencí je Severní Korea místo, kde se může stát cokoliv špatného, na co jen pomyslíme. Britsko-americká publicistka italského původu Loretta Napoleoni se ale snaží na shora zmíněná paradigmata nahlédnout nejen z jednoho úhlu pohledu, jehož východiskem jsou euro-americké principy demokracie. Neztotožňuje se s binárními definicemi jednoznačného dobra a zla, nýbrž pátrá, zda se věci opravdu mají tak, jak nám je líčí masová média. Její kniha je plná informací a svědectví diplomatů, disidentů a odborníků. Odpovědi na své otázky hledá v záhybech fascinujícího příběhu dvou Korejí, velkého konfliktu studené války, jenž zemi rozdělil, analyzuje excentrickou realitu severokorejského totalitarismu, snaží se pochopit myšlení národa, jehož každodennost ovlivňuje polonáboženská ideologie čučche, na Západě téměř neznámá, ale nepostradatelná pro vysvětlení sektářské psychologie Kimových „poddaných“, pokouší se proniknout do temné sítě počítačových zločinů připisovaných Severní Koreji.

Drsný a často nelítostný - takový je v zásadě svět významné současné ruské autorky Svetlany Vasilenko. Po románu Blběnka (Pulchra 2010), kterým se poprvé představila české veřejnosti, přichází v roce 2011 nakladatelství s povídkovým sborníkem (rozsah em jednotlivé texty připomínají spíše novely), tedy žánrem, v němž je Svetlana Vasilenko nejsilnější a taky nejúspěšnější. V knize se opět setkáváme s nepřikrášleným prostředím současného, v mnoha ohledech stále ještě dosti drsného sovětského Ruska. Dostáváme se mezi hrdiny takzvaně lidové, až se nejednou ocitáme někde na samém okraji onoho příslovečného "lidu". Hlavními protagonisty příběhů jsou velmi často ženy. Svetlana Vasilenko je mistryně jasného, úsporného, přehledného a zároveň obrazivé ho a barvitého stylu vyprávění. Zároveň umí najít a vypodobnit zvláštní poetiku míst jinak prvoplánově nepoetických, jako jsou velké stavby, průmyslová města či naopak bezútěšné zapadlé vesnice a podobně. Spolu s texty S. Vasilenko vnikl do českého l iterárního prostředí fenomén tolik zajímavé současné ruské literární školy. Podle novely Šamara byl natočen stejnojmenný film, kde je Vasilenko autorkou scénáře. Film získal prestižní mezinárodní ocenění Yvese Montanda. Bestseller v Rusku, USA, pře ložen do mnoha jazyků.

V bohatě ilustrovaném textu výtvarníka Aleše Lamra můžeme sledovat dobrodružství a eskapády Somnambula, kterému slunce na čele vypaluje žhavé ornamenty, on naráží na šedou bublinu a upadá do jejího zajetí, sní o ohnivém dešti a kamenném krupobití. V jeho světě stromy zprůzračněly, v řece plují sklenění kajmani a anakondy, rybí těla jsou pokryta krysí srstí a Braunovy sochy dští šepot mystérií a jejich duté hlavy kráčejí po Karlově mostě. Aleš Lamr je především výtvarník a na jeho textu Somnambul je to znát. Na papír přenesl v podobě slov své imaginární asociace, metafory, jež hýří barvami, ale i symboly a tvary, které pak slovesnému projevu dávají potřebnou hloubku. Představy jsou obrazem jeho reality. Text Somnambul napsal v 60. letech, ovlivněn neosurrealistickým viděním skutečnosti. Lamrovy texty nabízí čtenáři pohled do nitra muže, který se noční obrazotvorností dostává na osobní hranici mezi bdělým snem a mystickým prožitkem. Detailní popis, který se otevírá jako svět za světem, je jednak spolutvůrce idejí o realitě, ale i průvodcem přeludů; žijící metaforou na snovém plátnu. Imaginace a obrazotvornost se zásadním způsobem podílí na utváření senzoriální zkušenosti, a tím i na určení smyslového objektu, který je pak umělcem vystižen v díle. Povaha představivosti je vždy dána subjektivně. Je to tvář nastavená zrcadlu, jejíž odlesk je mimo něj a je to také způsob, jak „uchopit“ člověka v celé své integritě. Text je jednak inspirací k vlastní kreativitě, ale je i hypnotickou indukcí: Autor umožnuje vstupovat do privilegovaných sfér bytí, nahlížet na svět z perspektivy šamana a ochutnat danost objektu v jeho polymorfním významu. Zlatá nit, která text prostupuje, snad může říci i něco bližšího o autorovi: Vidění je barvitým popisem nadpřirozených událostí ve vlastní snové fantazii, jejímž smyslem je jeho obsah. Ten je skryt za závojem symbolické komunikace a může být předmětem hermeneutických interpretací. Autor evokuje stav nevidomého, jehož kraj je světem pestrých kouzel, proti zkušenostnímu vědění. Vrcholným výkonem představivosti je právě to, že se stává nástrojem intelektu. Při jeho zaměření k podstatě je to i způsob, jak překlenout oba břehy (rozumu a prožitku) a dát tak čtenáři možnost se setkat svojí vlastní kreativitou. Tajuplný svět za hranicemi racionality je tak pomyslným mostem mezi rozumem a smyslovým poznáním.

O tom, že se vzájemná korespondence může stát výsostným dobrodružstvím i nečekaným setkáváním, svědčí dopisy dvou bytostných básníků, Ivana Diviše a Petra Krále. S pozoruhodnou dávkou nanejvýš sympatické drzosti zároveň oba vyslovují ty nejpoťouchlejší pravdy, o nichž se většinou cudně mlčí. Už od prvního listu knihy můžeme sledovat nejen zrození, ale i vzájemné prožívání jednoho přátelství, čistě subjektivní závratě, tak jak vyvstávají v inspirativní hře se skutečností, hře stejně bolestné, deprimující jako prostě jedinečné. Ivan Diviš a Petr Král, jeden druhému otvírá svůj nenapodobitelný svět, jeho prožívání, myšlení i postoje, od každodenních, místy až existenciálních poloh až po vzájemné utvrzování v tom, co je poesie, jak hluboce je propojená s jejich vlastními životy. Třebaže jde o básníky odlišných generací, minulosti i duchovní orientace, velmi rychle k sobě našli osobitý vztah založený nejen na vzájemném respektu, ale i na dnes už téměř zaniklé, noblesní snaze jeden druhého pochopit i tam, kde se jejich názory více či méně radikálně rozcházely. Do jejich postojů i rozdílností pohledů, které však často nevnímali coby protiklad, ale naopak jistou komplementárnost, se pochopitelně promítal nejen věkový odstup, ale především to, co každého z nich v minulosti utvářelo, proti čemu se vymezovali, jaký okruh lidí a přátel i celý jeden myšlenkový svět patřil k jejich dobové skutečnosti a v neposlední řadě i k inspiraci. Zatímco například Diviš byl přesvědčen, že báseň nesmí, nebo nemá být krásná a musí být vždy proti srsti, vždy plovat proti proudu a být generálním protestem, pro Krále jde především o básnickou pozornost ke skutečnosti, o objev, jenž poesie jako jediná umožňuje, o stále obnovovanou víru v tajemství a o nedohlednou, byť často nepříjemně krutou přesnost skutečnosti.

Pražské Jižní Město je opředeno mnoha mýty a pověstmi, je to území protikladů i nečekaných překvapení, svět tak trochu sám pro sebe, přesto je neoddělitelnou součástí metropole. Autor textu Jan Lukavec zde prožil celý svůj život a jako zasvěcená osoba podává svědectví, přemýšlí, upozorňuje, klade otázky. Autor fotografií Karel Cudlín zase život na Jižáku od začátku 80. let do současnosti pozoruje a dokumentuje (kniha obsahuje 53 celostránkových snímků). Od počátečního tristního rozbahněného prostředí, v němž chyběly chodníky, takže se do něj bořily i kočárky a při cestě na autobusovou zastávku bylo nutné použít igelitové sáčky chránící boty, se pražské Jižní Město několikrát radikálně změnilo a asi i bude nadále měnit. Pro autora, který zde žije od nejútlejšího dětství, stejně jako pro tisíce dalších obyvatel, ale zůstává „Jižák“ domovem, útočištěm, základnou. Právě z této perspektivy jsou psány esejistické kapitoly o tom, jaké stopy zanechalo Jižní Město v umění, jaká je zdejší spiritualita a společenské paradoxy (a nechybí zde třeba zmínky o různých – fiktivních – vizích mytických počátků i eschatologických konců panelového města či o literárních podobách výtahového hororu a výtahové mystiky). Jde o hledisko člověka, který nemůže a nechce být zcela nezaujatý, protože zde vyrostl, zapustil zde kořeny a vychovává zde svoje děti; který si uvědomuje řadu problémů, které Jižní Město má, a přesto se pokouší o jeho opatrnou obranu. Jižní Město tak není zpodobeno jako město ideální, natož jako uskutečněná utopická vize jeho budovatelů, ale ani jako sluj plná kriminálních živlů, odosobněných ztroskotanců a zoufalců. Důležité je, že většina lidí zde bydlí ráda a může si říci: Ano, tady jsem doma.

Kniha Bronisława Wildsteina Údolí nicoty vyšla v Polsku na jaře 2008 a dostalo se jí rozporného přijetí. Část čtenářů a komentátorů ji nadšeně chválila, jiní ji odsoudili jako hledání spiknutí za každou cenu. Zápletka je zajímavá: novinář získá materiály, jež svědčí o spolupráci známého polského akademického představitele s někdejší polskou StB - a od toho se odvíjí další děj. Vystupují tu estébáci a jejich bývalí agenti, kteří zastávají různá společenská postavení, a snaží se znevěrohodnit odhalení a znemožnit novináře, který s ním přišel. Strašné je, že jim v tom pomáhají významní a vlivní představitelé polských médií i společnosti, kteří jsou důstojníkům bývalé polské StB z toho či onoho důvodu zavázáni. Bronisław Wildstein má v Polsku rozporuplnou pověst už léta. Na začátku roku 2005 získal z varšavské úřadovny Institutu národní paměti seznam, na němž je 240 000 jmen. Seznam byl posléze uveřejněn na internetu. Michnikova Gazeta Wyborcza to oznámila s barnumským titulkem Estébácký seznam . Nešlo ovšem o seznam agentů, nýbrž o seznam, na němž jsou i oběti - a protože se na nějakou dobu stal nejnavštěvovanější polskou stránkou, vypukl lítý boj. Média byla zaplavena komentáři a diskusemi.

Prózu Ostrov v souostroví napsal Jaromír Šavrda mezi zářím a listopadem 1982 během svého druhého věznění (1982-84) ve vazební věznici v Ostravě. Kniha, kterou Šavrda psal miniaturním písmem na toaletní papír a z vězení ji tajně vynesl jeho advokát, je přímým pokračováním titulu Vězeň č. 1260. Ostrov v souostroví čtenáři poodhalí poměry ve věznici v Ostrově nad Ohří, kde byli za komunistického režimu internováni těžce nemocní vězni. Sám Šavrda byl po infarktu, měl tuberkulózu ledvin a trpěl ucpáváním cév, což mu téměř znemožňovalo chůzi. Nic z toho totalitnímu režimu nevadilo, aby ho ještě v osmdesátých letech uvěznil za vydávání samizdatů. Kniha je bezesporu unikátním dobovým svědectvím, je psaná s nadhledem a protknutá černým humorem. Poprvé vyšla v autorově samizdatové edici Libri prohibiti (1985) v deseti kusech.