Pulchra strana 9 z 13

Studie o současné české dramatické tvorbě si všímá nové tvorby autorů, kteří byli za minulého režimu umlčeni i těch, kteří jím byli s jistým omezením trpěni. Připomíná tvorbu autorů malých divadel a divadelníků, kteří se etablovali po změně režimu. Studii o současné české dramatické tvorbě rozdělil divadelní kritik Jan Kerbr do několika okruhů. Všímá si nové tvorby autorů, kteří byli za minulého režimu umlčeni (Václav Havel, Milan Uhde, Pavel Kohout...) i těch, kteří jím byli s jistým omezením trpěni (Daniela Fischerová, Karel Steigerwald). Nelze opomenout ani popřevratovou tvorbu autorů oblíbených malých divadel (tandem „cimrmanovců“ Smoljak-Svěrák, Jiří Suchý ze Semaforu). Mnoho dramatických textů nezanedbatelné úrovně se ovšem objevuje u praktických divadelníků, ať už režisérů či dramaturgů, kteří se etablovali víceméně teprve po změně režimu (Jan Antonín Pitínský, David Drábek, Jiří Pokorný, Miroslav Krobot, Karel Tománek, Jan Vedral, Iva Volánková-Klestilová, David Jařab, Antonín Procházka, Martin Františák...). Nejpřekládanější autorka českých divadelních her Iva Peřinová je spjata s tvorbou pro přední loutková divadla, v jejích šlépějích kráčí i její syn Vít Peřina. Mnohé osobnosti české dramatiky se na veřejnosti poprvé objevily díky radokovské soutěži o původní domácí hru, kterou každoročně iniciuje časopis Svět a divadlo (Lenka Lagronová, Petr Zelenka, Egon Tobiáš, Roman Sikora, Pavel Trtílek, Zdeněk Jecelín, Miroslav Bambušek). Nelze opomenout ani práce zralejších autorů, u nichž ojedinělé divadelní texty stály na okraji jejich tvorby (Ludvík Kundera, Jiří Stránský), pak také výrazné osobnosti s kontinuální dramatickou tvorbou, jakými jsou Arnošt Goldflam i solitéři Hubert Krejčí či René Levinský. V posledních letech svými texty „bodují“ příslušníci nejmladší generace (Petr Kolečko, Tomáš Svoboda, tandem Jarkovský- Vašíček, Magdalena Frydrych-Gregorová). Těmto osobnostem a jejich tvorbě – i když ne u všech ve stejném rozsahu - je studie věnována, okrajově jsou zmíněni ještě další autoři. Česká dramatický tvorba se totiž rozrůstá víc, než by se na první pohled zdálo.

Vzdor své pravidelnosti tvoří zápisy Pařížských sešitů zvláštní antideník; důležitější než záznam zážitků a chvil inspirace je tu jejich proměna v nový obrazný a slovní fakt, který je spíš než pouhým otiskem jejich znovustvořením. Lze také říci, že autorova pařížská léta tu jsou přítomna skrz bohatou síť ozvěn, v níž věcná evokace sousedí s básnickým aforismem, detailní záběr s metafysickým povzdechem a reálný postřeh s vyšinutou vizí. Básník, prozaik a esejista Petr Král se narodil 4. září 1941 v Praze, kde také žije; v letech 1968-2006 žil (převážně) v Paříži. Pařížské sešity, které během těchto let vznikly, tu poprvé vycházejí česky v úplném rozsahu.

Třicet let se potuloval Amerikou, vesměs jejím podsvětím, z toho patnáct let strávil ve vězení. Život muže, který pod jménem Jack Black (1871–1932), patrně jde o pseudonym, napsal ve dvacátých letech minulého století knihu Nemáte šanci (You Can’t Win), je obestřen tajemstvím. Literatura uvádí, že jde o autobiografii tuláka, narkomana a kriminálníka, který zaznamenal svůj věčný zápas s mocí, ale hlavně se sebou samým. Kriminálnické a narkomanské historky, v nichž dopodrobna rozepisuje loupeže a přepadení či vlastní závislost na opiu, nejsou smyšlené, mají punc autenticity, ale i marnosti. Black dobře věděl, o čem píše, svými příběhy vyslal vzkaz lidem do podsvětí, v boji s mocí nemůžete vyhrát, nemáte šanci. Jako starý kriminálník se zamýšlí nad motivy páchání trestné činnosti, rozebírá své zkušenosti se zatýkáním, výslechy a pobyty ve věznicích, odhaluje tehdejší soudní praxi, ale i sociální vazby zločinců. Zabývá se rovněž psychologií závislostí, ať už jde o alkoholismus, drogy, hazard či prostituci. S humorným nadhledem zkoumá taková témata, jako jsou bezstarostnost, pokrytectví, sebekázeň, motivace, pýcha, pohrdání či svědomí. Kniha Nemáte šanci se stala v roce svého prvního vydání (1926) kulturní událostí a bestsellerem, později ovlivnila celou generaci beatniků, zejména Williama S. Burroughse, který také k jednomu vydání napsal obsáhlou předmluvu, z níž je v tomto překladu přejata jen část. Blackův text je vlastně i jakýmsi historickým dokumentem, z něhož lze dovozovat, kam až sahá a na co navazuje moderní nonkonformní kultura, k jejímž základům rozhodně jeho dílo patří. Jack Black z tohoto světa odešel dobrovolně, skočil do řeky se závažím na nohou. Tvrdil údajně, že když už je život příliš ponurý, měl by být člověk „připraven jít k řece“.

Kniha Vyprávění nočních hubeňourů shrnuje přehledně, ve čtyřech částech, dějiny frenetické literatury od raného novověku po současnost. „Touha po senzacích smyslů, blouznivá imaginace i povrchní fantastika, chuť vyprávět příběhy – to vše spojuje ,lesser writers‘, menší spisovatele, a francouzské malé romantiky frenetické školy,“ píše Linhart úvodem, „Tyto plejády zapadlých hvězd by nebyly úplné, kdybychom nevyjmenovali všechny ty uražené a ponížené, kteří si vědomě i proti své vůli reklamovali místo na literární periferii: ,poetae minores‘ české dekadence […], většinu německo-české literární scény […], osamělé aristokraty a ubohé ,outcasts‘. V první studii projdeme dějinami frenetické literatury od XVII. po XX. století. Ve druhém dílu se čtenář intimněji seznámí s několika fatálními ,lordy horory‘ z Velké Británie, Nové Anglie a kalifornského pobřeží. Třetí díl je pak lexikonem monster a fantastických bytostí. […] Díl čtvrtý je malou antologií anglických překladů povídek několika českému čtenáři málo známých, ba i zcela neznámých autorů.“

Korespondence Ingeborg Bachmannové a Paula Celana počíná v roce 1948, v době jejich prvního setkání a odloučení, a na největší intenzitě nabývá o devět let později, kdy pro ně znovu nastává „čas srdce“. Rozhovor se s obtížemi přenáší přes temnou dobu Celanova ochromení gollovskou aférou a ustává teprve v druhé polovině šedesátých let, kdy oběma partnerům zbývá pár roků do konce života. V kapitolách o německy psané lyrice po druhé světové válce se jejich jména objevují na předních místech, často vedle sebe. Bachmannová a Celan netvořili ovšem životní ani autorskou dvojici v běžném smyslu. Společně strávený čas by se u nich dal počítat na měsíce, ale pro životní rozvrh i vlastní tvorbu hráli jeden pro druhého nesmírně významnou roli. „Vyměňují si dopisy, které němě křičí, aby byly čteny jinak. Bachmannová a Celan, plaší fanatici přesnosti v myšlení i v životě, v zoufalství i v lásce. Nikdy nepíší bez rizika. Sentimentalita je jim cizí. Vysilují se větami, jež musejí překonat, aby přesně vystihli konstantu svého proměnlivého vztahu i světa dvacátého století. Spojuje je boj o jazyk. Jejich vztah je vztahem vzájemného krajního napětí. S železnou pravidelností se střídají fáze důvěrné a láskyplné blízkosti, sebezáchovné distance a útěků. Celan požaduje oporu, aniž sám, bolavý skutečností a skutečnost hledající, nějakou poskytne. Bachmannová zůstává nechráněna, v každodenní válce bojuje sama, což nejlépe dokumentuje její vztah k Celanovi a Maxi Frischovi. I v této korespondenci se vede válka, na poli uhájení svého ‚jazyka‘, své ‚řeči‘, svého ‚území‘. Bachmannová i Celan se vymaňují z frází literárních i politických, které jsou vlastní každé zemi. Boj o slova je namáhavý; nikdy nepíší pouze slova, pracují na celku životního díla. Tato fascinující korespondence vyžaduje odstup, aby do mysli nevypálila slepou skvrnu, abychom se nestali zoufalými nevolníky neslyšného tikotu nezkrotných srdcí.“ Radka Denemarková

Druhé, přepracované a rozšířené vydání studie, která vznikala od konce 80. let minulého století po současnost. Známý esejista a básník Josef Kroutvor (nar. 1942) tu vzdává poetický i historiografický hold slavnému městu na laguně, které odedávna fungovalo jako důležitý bod na mapě světového umění a kultury. Autor prochází Benátkami jako zvídavý divák, jako citlivý pozorovatel, jako milovník všeho periferního, žijícího svébytnou magií místa; v neposlední řadě pak i jako zasvěcený čtenář a znalec dějin výtvarného umění, který si do města přijíždí nabyté vědomosti prožít na vlastní kůži. Čtivě psaná studie poslouží dobře nejen jako netypický bedekr, ale možná především jako svébytná báseň v próze.

Soubor textů renomovaného esejisty a historika umění, tentokrát věnovaných černobílé fotografii. Kniha je ohlédnutím jednak za Kroutvorovou dlouholetou prací v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu, jednak za jeho celoživotním tématem, kterým je umění a kultura přelomu 19. a 20. století. Tentokrát je reprezentují jména jako Drtikol, Sudek, Bufka, Feyfar, Svoboda, Reich, Pinkava. „Patřím ke generaci,“ říká letos jednasedmdesátiletý autor, „která zažila vzestup, slávu i ústup černobílé fotografie, patřím ke generaci okouzlené černobílou magií. Fotografie pracuje s časem, se zlomkem vteřiny, ale i s dlouhou expozicí, která představuje běh dějin, historii. Ta první expozice je jen malé cvaknutí, ta druhá, která zachycuje dobu i lidské osudy, má mnoho ozvěn. […] Fotografie umí zachytit čas, předat ho budoucnosti, umí nás ale také vrátit do minulosti a zpřítomnit ji.“

Komplikovaným, mnohovrstevnatým literárním světem francouzského spisovatele, známého především jako autora Hledání ztraceného času, provází čtenáře v této knize Jiří Konůpek, překladatel, esejista, básník a znalý vykladač Proustova díla. Jde o první českou monografii na dané téma.

Jiří Pechar je českému čtenáři znám především jako překladatel, literární vědec a filosof, méně jako básník. Sbírka poezie Slovo v samotě vyšla původně před více než třiceti lety pouze v samizdatu, tedy širší veřejnosti téměř nedostupná. I když jde o práci poměrně subtilní, je svým obsahem hutná. Na prostoru necelých osmdesáti stran rozpoznáme vlivy lyrické, melické i existenciální, přitom verše jsou doplněny autorovými komentáři. Jiří Pechar je člověkem střídmým, což se bezesporu v jeho textech také odráží. Pecharovy verše navíc nejsou úzce spjaté s dobou svého vzniku, naopak cenná je na nich časová neukotvenost a dobový přesah.

V Kanadě žijící český básník Ivan Schneedorfer má vzácný dar mluvit nově o nejprostších věcech života a smrti, jeho básně jsou objevné a osobní a přitom se jako málokteré týkají i ostatních. Tři soubory shrnuté do svazku Elegie patří k vrcholům Schneedorferovy tvorby a jenom nedopatřením se nedostaly do souborného vydání autorových Básní, které před časem vyšlo v nakladatelství Torst.

Dvanáct studií v knize výtvarného a literárního kritika Radima Kopáče (1976) má jako svorník titulní okraj, kulturní periferii, čili tu oblast, která je vesměs jak mimo zdejší umělecký, potažmo literární kánon, tak mimo zájem médií, a nejen těch mainstreamových. K fenoménům, jako patafyzika, naivismus, mystifikace, romská literatura, akt ve fotografii nebo erotika v literatuře, existují po roce 1989 možná dílčí příspěvky, nikoli však sumarizující, rekapitulující texty. Právě takovou ambici mají kapitoly této knihy: chtějí být průvodci po tématech, nikoli literárně- či uměnovědnými výklady, mají za skromný cíl přiblížit a obhlédnout terén, předvést jeho široký potenciál. Prostě ukázat směrem, kterým se chtě nechtě hlavní proud vždycky obrátí pro svoji další potravu - na okraj.

Nová básnická sbírka ceněného esejisty a znalce dějin umění i kultury. Do kupy tu Josef Kroutvor sesadil texty formálně různé: od medailonu o třech prozaických větách po skladbu o deseti veršovaných částech. Jako do deníku, notesu nebo skicáku. Různou formu si totiž žádají různá témata: poetický přírodozpyt, obřadnost jídla a pití, na prvním místě čaje, dále vazby česko-německé, otištěné do konkrétní krajiny jižních Čech stejně jako do tamějších mýtů, legend nebo pohádek - a nakonec průvodce osobními dějinami posledního půlstoletí, od učedníka přes tovaryše po mistra. Nejde o básníkova témata věčná, nazrála teprve s časem, který se nyní jeví jako příhodný.

Korespondence básnické dvojice Holan-Zedníček z let 1940-1977: 240 dopisů, doplněných poznámkovým aparátem, bohatou obrazovou přílohou, dosud nepublikovanými básněmi a doslovem Miloše Doležala.Ten úvodem píše: "Dějiště: dům na pražské Kampě a zapadlé vysočinské město Hlinsko. Doba: počátek 50. let, dusivý stalinský teror a všudypřítomný strach, vlezlý do kuchyní i duší. Aktéři: dva čeští básníci, Vladimír Holan a Stanislav Zedníček, které spojilo bratrské přátelství. Jedno z nejvřelejších v české literatuře 20. století. Smáli se i sténali. Byli si navzájem jako chudí světlonoši v temné noci, kteří si na cestu křesají jiskry. Zedníček ono intenzivní bratrství výstižně básnicky popsal: ,Z temnot jsme vycházeli / při našich hovorech / Světýlko rozžíhali / že zhasnout je moh dech.' Vladimír Holan, rok narození 1905, Stanislav Zedníček o devět let mladší. Holan zemřel v roce 1980, Zedníček o dvaadvacet let později. Ten první je básníkem robustním, bouřlivým, čechrajícím kštice démonům, autor vrstevnatého básnického díla, překládaný, oceňovaný doma i v zahraničí a pohřbený se státními poctami. Ten druhý venkovsky plachý, básnicky subtilní, andělsky čistý, jenž za svého života vydal čtyři útlé sbírky a jehož podstatná část tvorby stále zůstává v rukopisech, celoživotní outsider, který postupně rezignoval na veřejnou prezentaci, vězeň komunistického kriminálu, na jehož pohřbu se sešla sotva hrstka přátel. Dvě postavy zdánlivě protikladných světů i životů, které se osudově potkaly a společně kráčely soutěskami 50. let, ze kterých trčel ,vzduch blázince, samé výstřely a rakve' a kdy je ,jenom těsně / míjelo šílenství'."

Kniha Plovoucí motivy poznámky nejen na téma Hrabal, Bondy, Škvorecký sestává s drobných textů, zejména poznámek, esejů, zápisků, črt, v nichž Tomáš Mazal formou jakéhosi kvazideníku reflektuje události, které bezprostředně prožil, nebo vlastní prožitek posunul směrem k literární fikci. Soubor textů vznikal v letech 1994 - 2010 a jak už podtitul napovídá, odkazuje z větší části k literárním figurám, Bohumila Hrabala, Egona Bondyho a Josefa Škvoreckého, nepomíjí však ani Vladimíra Boudníka, Oldřicha Hameru, Pepíčka Čečila a další. Hospodské postřehy, polozapomenuté legendy, pábitelské historky, fragmenty cestopisných črt a další nejrůznější marginálie oživí zanikající svět pražské periferie, českého venkova či vysočinských kopců a připomenou osoby, jejichž způsob bytí, byl základem české literární poetiky druhé poloviny dvacátého století.

Kniha Plovoucí motivy poznámky nejen na téma Hrabal, Bondy, Škvorecký sestává s drobných textů, zejména poznámek, esejů, zápisků, črt, v nichž Tomáš Mazal formou jakéhosi kvazideníku reflektuje události, které bezprostředně prožil, nebo vlastní prožitek posunul směrem k literární fikci. Soubor textů vznikal v letech 1994 - 2010 a jak už podtitul napovídá, odkazuje z větší části k literárním figurám, Bohumila Hrabala, Egona Bondyho a Josefa Škvoreckého, nepomíjí však ani Vladimíra Boudníka, Oldřicha Hameru, Pepíčka Čečila a další. Hospodské postřehy, polozapomenuté legendy, pábitelské historky, fragmenty cestopisných črt a další nejrůznější marginálie oživí zanikající svět pražské periferie, českého venkova či vysočinských kopců a připomenou osoby, jejichž způsob bytí, byl základem české literární poetiky druhé poloviny dvacátého století.

"Souboj je povídka napsaná z plného rozmachu tesknoty. Soud o její umělecké hodnotě v celku Čechovova díla není důležitý. Je to povídka důležitá především pro porozumění Čechovovi samému, je to klíč k rozpoznání jeho lidských a autorských pohnutek, jež jsou tu obnaženy jako málokde jinde. Zapomeňme na mýlící podobiznu "klasika" Čechova a ctěme to, co psal jednatřicetiletý muž vědoucí o nutnosti hledat rozumnou možnost života. Čtěme v Souboji jeho tesknotu, bolest a úzkost nad zmarňováním člověka. Chci říci toto: Po povídkách, jako jsou Mužici a Pavilon čís. 6, zkusme ještě ze Souboje, z jeho syrové tesknoty, vyrozumět podstatu oné zvláštnosti, jíž se slovesný umělec Čechov nezaměnitelně vyznačuje mezi nejlepšími. Je střízlivý a střídmý, varuje se efektů, je samozřejmý a věcný v každém slově, jeho umění je na první pohled průhledné jako sklenice vody. Zdánlivě vlastně jako by nic neobjevuje, čtenáři připadá, ze neříká nic jiného než to, co by on sám na jeho místě také viděl. Všechno se rozvíjí a pokračuje docela podobně, jak to sami známe. A přece - jaká úzkost, jaký stesk!" napsal Emanuel Frynta v doslovu k vydání z roku 1972.Anton Pavlovič Čechov (1860-1904) napsal novelu Souboj ve svých jedenatřiceti letech. V českém překladu vyšla próza samostatně čtyřikrát; poprvé ještě za autorova života (1897; překlad Jiří Ščerbinský), naposledy v roce 1972 (překlad Karolína Dušková a E. Frynta). Nynější páté vydání je dílem Libora Dvořáka (1948), renomovaného překladatele, který převedl do češtiny mj. díla Bulgakova, Bunina, Gogola, Jesenina, Kononova, Limonova, Pelevina, Sorokina, bratrů Strugackých, A. Tolstého nebo L. N. Tolstého; v nakladatelství Pulchra vyšly jeho překlady próz Svetlany Vasilenkové (Blběnka, 2010; Šamara, 2011) a Leonida Gabyševa (Odljan, 2011).