Pulchra strana 7 z 11

Soubor čtyř povídek z pozůstalosti známého novináře a publicisty, moderátora pořadu Historie.cz, Vladimíra Kučery. Kniha Balada o dřevěném světě, nazvaná podle jedné z povídek, vypráví o tradičním, původním způsobu bytí v relativně uzavřených komunitách, založeném na jemně tkaném předivu sice nepsaných a nevyslovených, avšak všemi respektovaných pravidlech. Mohou to být například pravidla klukovských válek mezi Mejťáky a Křešínskými, nebo zvyklosti, jimiž se řídí sousedský život na vesnici, či společenství trampů a příznivců folkové hudby. Kučera ve svých textech vypráví o tom, co se může stát, když do takovýchto uzavřených světů vstoupí někdo zvenčí, někdo, kdo se takzvaně „vyzná“, a začne ovlivňovat život v okolí podle své povrchní povahy a mentality a vše přizpůsobovat svým záměrům i svému prospěchu. To se nemusí odehrávat jen v „znormalizovaném“ Československu let sedmdesátých, ale třeba i po skončení Velké války ve druhé dekádě minulého století.

Memoárový text výtvarníka Aleše Lamra pokrývá období od druhé světové války po současnost. Momenty ze soukromého života se v knize prolínají se vzpomínkami z oblasti výtvarného umění. Lamr Popisuje například poválečná léta v Litovli, kde v prostředí dědečkovy keramické dílny získával první výtvarné zkušenosti. Vzpomíná na setkání s historiky umění, či s kolegy výtvarníky, zejména z Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, jejímž byl členem, s nimiž společně vystavoval. V knize jsou zaznamenány i okolnosti individuálních výtvarných projektů autora, například nástěnné malby v pracovně prezidenta Václava Havla na Pražském hradě. Z textu je zřejmé, že sklon k výtvarnému umění je pro Lamrovy rodovým stigmatem. Autor sám vstoupil na scénu české malby v první polovině šedesátých let, poté, co ukončil střední uměleckou školu a přestěhoval se z Brna do Prahy. V té době se nezávislé umění ještě netěšilo oficiální přízni, avšak Lamr se již tehdy začal profilovat a položil základy svého díla, které pak postupně rozvíjel. To se mu dařilo i v období normalizace, kdy omezeně vystavoval, a dokonce navštívil Spojené státy americké, což sám považuje za zlomový bod ve svém výtvarném projevu. Lamr ale nebyl prorežimním umělcem, udržoval i styky s disentem a výtvarníky, kteří vystavovat nesměli. Seznámil se tak oběma protilehlými oblastmi kultury a ve svých pamětech o tom podává důvěryhodnou zprávu. Plnou paradoxů, absurdit, humoru i zážitků truchlivých, jako je život sám.

Rok sem, rok tam je svěže napsaný záznam malých osobních dějin básnířky a překladatelky a autorky knih pro děti a mládež Jany Štroblové. Vzpomínkovou knihu uvádějí dvě vzpomínky z dětství: před očima devítiletého děvčete ubili příslušníci Národní gardy pažbami několik Vlasovců, bojujících v květnu 1945 v Praze na Pankráci s ustupující německou armádou a pozdější zrušení milovaného skautingu. Pokračuje pak líčením období, kdy za vysokoškolských studií na filosofické fakultě pražské UK zažívala vzrušení z dočasného závanu svobody. S přáteli založili kulturní spolek, díky němuž např. sehráli spolu s budoucími známými herci (Husákem, Kačerem, Divíškovou) jedno tehdy studentstvem bouřlivě přijaté a vzápětí shora zastavené divadelní představení Aféra homo, nebo na půdě fakulty uspořádali výstavu abstraktních obrazů, na níž vystavoval poprvé v Čechách Mikuláš Medek. Podrobně popisuje také první studentský majáles se všemi průvodními jevy alegorickými vozy a recesemi; autorka nesla ve stínu postavy pátera Koniáše transparent libri prohibiti, kterýžto výjev vyšel vyfotografovaný nějakou cizí zásluhou v pařížském L´Mondu, takže už tehdy ji začali otravovat estébáci. Po delším čase se to mělo vrátit v zesílené podobě, když jí vyšly básničky v pařížském Svědectví. To už pak byla doba druhé okupace a všeobecných kádrových postihů, kdy s manželem oba na dvacet let přišli o práci, on v Orientálním ústavu, ona v nakladatelství dětské knihy. Zdánlivě nesnesitelná léta byla však nabitá humornými prožitky, například dvěma svatbami s tímtéž mužem, anebo zážitky s kádrovacím psem, který spolehlivě rozeznával straníky a dával jim najevo nelibost. Hodně žertovných příhod vnášeli do ponurého života její kamarádi Josef Velek a Vladimír Jiránek, zakladatelé tehdejšího takřka ilegálního hnutí na ochranu přírody (Brontosauru), s nimiž autorka spolupracovala. Jana Štroblová ve svých vzpomínkách dotváří i řadu portrétů známých osobností, které poznala zblízka Františka Hrubína, Vladimíra Holana, Bohuslava Reynka. Nejvíc místa věnuje Jaroslavu Seifertovi, kterého několikrát navštívila a s nímž trávila pouze ve třech, ještě s jeho lékařem Milanem Kmentem, jeho poslední narozeniny, kdy předjímal svou smrt.

Není možné uniknout před sebou samým ani před nástrahami a zvůlí okolního světa. Je lepší se nesnázím postavit čelem, nebo rezignovat a užívat si v soukromí s milovanou osobou? Toť dilema, před nímž stojí hlavní postava Macháčkova románu. V blíže nespecifikované středoevropské zemi dochází k oslabování demokratických principů až nakonec násilně převezmou moc takzvané vlastenecké síly. Postupně se začínají zbavovat skutečných i domnělých nepřáteli lidu, vlasti a tradičních hodnot. Hlavnímu hrdinovi se sice podaří uprchnout z hlavního města do zdánlivě klidné, malé obce, jeho snaha žít zde nenápadný život je ale stále narušována vlastními hysterickými záchvaty konspirace. Nepříjemná realita se stále odráží v jeho vzpomínkách a nočních můrách, neboť i pod povrchem maloměstské idyly se mohou skrývat záludné nástrahy. Vykonavatelé moci o sobě také zcela nečekaně dávají vědět.

Kniha Jeana-Yvese Tadiého je určitým inventářem myšlenek Marcela Prousta a Sigmunda Freuda. Autor nachází paralely v jejich názorech na spánek, sny, paměť, dětství, homosexualitu, lásku, žárlivost, smutek i smrt. Jean-Yves Tadié, přední odborník na dílo Marcela Prousta a pozorný čtenář Sigmunda Freuda, porovnává ve svém textu inteligence dvou výjimečných mužů a jejich postoje k okolnímu světu. Freud i Proust byli, každý svým vlastním způsobem, průzkumníky, kteří se snažili proniknout hlouběji do lidské psychiky. Jeden prostřednictvím nevědomí a psychoanalýzy, druhý v souvislostech s pamětí, z níž se vynořují obrazy koloběhu života, jež nám pomáhají pochopit sama sebe i situace, v nichž se ocitáme. Ačkoli současníci, Freud a Proust se nikdy nesetkali, nestudovali vzájemně svou práci, ale zdá se, že sledovali paralelní cesty ve výzkumu hloubek a jemností lidské mysli. Akademik, literární kritik a životopisec Tadié ve své práci dělá to, o čem možná mnozí znalci freudovských teorií a proustovského vyprávění snili. Spojuje dva světy, vymýšlí společná témata. Jemně staví oba muže bok po boku, přemýšlí o psychice Proustových postav a klinických případech vyprávěných Freudem. Upozorňuje na jejich podobnosti a rozdíly. Rozebírá také myšlenky, jež oba géniové zaznamenali na papír, avšak dovozuje i to, o čem mlčeli. Výsledkem Tadiého práce je vzácná esej, která vrhá nové světlo na propojení obou myslitelů, a osvětluje mnohá temná zákoutí při studiu lidské duše a dosahu umění.

Umělecké a emotivně zabarvené vyjádření skupiny DG 307, její poetiku a hudbu, lze považovat za metaforický odraz reality, která stále vyvolává historické reminiscence. Apelativnost a hluk nejsou jen vyjádřením nespokojenosti, nebo kvílením, které volně vychází z duše, je to také hudba srdcí, již chce jen málokdo poslouchat. Je to rámus zbraní, reakce na podobu společnosti. Pavel Zajíček a DG 307 považovali svou antihudbu za způsob komunikace s okolním světem a právě experimentální projev skupiny staví autorka do kontextu se vzpomínáním, zapomněním, sociálními traumaty a kulturní identitou české společnosti. Kakofonie není mytizací světa, ale vrací světu skutečný prožitek. Hrubý zvuk železných tyčí, řetězů nebo motorových pil představuje realitu, která je pro socialistickou estetiku pobuřující. Jde přitom o objevování výjimečných hudebních obrazů, naplněných poetickou expresivitou, která je Zajíčkem chápána ve smyslu imaginárního projevu zvukové krajiny, píše Petra Veselá. Autorka vystudovala kulturologii, antropologii a hru na saxofon, takže se pohybuje nejen v oblasti teorie kultury, ale sama po léta hrála s jazzovým kvartetem. Její teoretické úvahy o hudbě DG 307 jsou proloženy fragmenty a interpretacemi mnohých rozhovorů, které vedla s Pavlem Zajíčkem, ale i vyjádřeními a komentáři ostatních členů skupiny.

Známý historik Petr Koura ve své knize popisuje, jak se československá společnost po roce 1945 vyrovnávala s nacistickou okupací, jak byly klíčové události protektorátu v jednotlivých poválečných dekádách připomínány, ale i zkreslovány a ideologicky zneužívány. S vypuknutím Pražského povstání zanikl Protektorát Čechy a Morava, neskončily však jeho dějiny. Jejich součástí je i tzv. druhý život protektorátu, který trvá až do dnešní doby. Fakticky hned v prvních hodinách po skončení bojů s nacistickými okupanty vznikají na místech, kde umírali bojovníci Květnového povstání, pomníky, které mají uctít jejich památku a připomínat jejich oběť. Hned v prvních dnech po skončení okupace se začíná hovořit o tom, kdo je a není hrdina, přičemž někteří takto označení lidé později skončí dosti tragicky. Právě tématem vzpomínání na období protektorátu a jeho připomínání ve veřejném prostoru se zabývá kniha historika Petra Koury. Formou několika esejů se snaží nahlédnout, jak bylo v průběhu uplynulých desetiletí vzpomínání na dobu okupace formováno (a deformováno) momentálně vládnoucím režimem. Kniha tak vypráví mimo jiné o tom, jak hluboce je období protektorátu v české kolektivní paměti zakořeněno dodnes.

Román Útěk patří k základním dílům české vězeňské prózy. Nyní vychází poprvé v necenzurované podobě, doplněný o studie, jež přibližují Hejdovu vězeňskou zkušenost a rozebírají román v jeho historických a literárních souvislostech. Jiří Hejda, v procesu s Miladou Horákovou odsouzený na doživotí, vypráví ve své knize o útěku dvou vězňů, Blažka a Franty, z jedné z nejtěžších a nejvíce střežených věznic komunistického Československa, z Leopoldova. A právě z rozhovorů těchto dvou mužů, či z jejich ohlédnutí, postupně skládáme obraz vězeňského života padesátých let: výslechové metody, převozy vězňů zájezdovými autobusy, ztráta pojmu času a neměnný rytmus ubíhajících dní, stereotyp a jasný řád vězeňského bytí, odtržení od světa, kruté životní podmínky, hlad, unavující práce, přežívání v samotkách, tresty v korekcích, trýzeň návštěv, ale i touha po vědění za mřížemi, kulturní vyžití, vězeňský humor či vzájemná sounáležitost a ryzí přátelství, jaké člověk najde jen v kriminálu, kde se lidé při dlouhém pobytu svléknou do naha i duševně. V různých věznicích komunistického Československa strávil Jiří Hejda 12 let. Při psaní svého románu vycházel z vlastních zkušeností, ale především z vyprávění svého spoluvězně, kterému se podařilo z Leopoldova uprchnout. Knihu začal psát v roce 1966 zejména jako dobové svědectví, jež se má uchovat pro příští generace, o možnosti jejího vydání však mohl uvažovat až v době uvolnění politických poměrů, v roce 1968. Útěk nakonec vyšel až v listopadu 1969, a to v cenzurované podobě, přesto byl vzápětí z prodejních pultů stažen. Útěk nyní, po více než padesáti letech, vychází v rekonstruované, necenzurované podobě, doplněný o studie literárních historiček specializovaných na vězeňství a vězeňskou literaturu, Petry Loučové a Kláry Pinerové.

V ulici Rue Rémy-Dumoncel ve čtrnáctém pařížském obvodu stojí bílá budova - domov důchodců nazvaný Le Tiers Temps. Uprostřed nádvoří roste osamělý strom. Ční, jako vysoký muž s osmahlou tváří a pronikavýma očima, mezi ostatními obyvateli. Pohrává si se svými vzpomínkami, v nichž se mísí dva jazyky, angličtina jeho rodného Irska a francouzština jeho literárního exilu. Tento starý muž se jmenuje Samuel Beckett. Maylis Besserie popisuje Beckettovy poslední dny formou, která odpovídá spisovatelově stylu. Prostřednictvím strukturovaných deníkových záznamů a rozhovorů se snaží rekonstruovat pobyt literárního velikán v Le Tiers-Temps, kde skutečně žil. I když jde o beletristické zpracování, autorka vychází z dostupných faktů, které interpretuje a domýšlí, jak asi mohl spisovatelův každodenní život vypadat, než dospěl k poslednímu tichu. V osamění a čekání na konec se vlastně Becket stal jednou ze svých románových postav. Kniha Maylis Besserie nabízí vhodnou příležitost připomenout významného literáta, ale především příležitost představit mladou francouzskou spisovatelku, jejíž práce byla v roce 2020 oceněna Gouncortovou cenou za prvotinu.

Theodor W. Adorno vystoupil v roce 1967 na Vídeňské univerzitě s přednáškou, v níž analyzoval cíle, prostředky a taktiky pravicového radikalismu a srovnával ho se starým nacismem a fašismem. Kladl si při tom otázku, proč extrémní pravicová hnutí nacházejí dvacet let po konci války opět u lidí značný ohlas. I když Adorno bezprostředně reagoval na vzestup a volební úspěchy NPD (Nacionálnědemokratické strany Německa), jeho hlavní myšlenkové teze mají obecnou platnost a lze je již považovat za paradigma. Vezmeme-li v úvahu politickou praxi některých současných domácích i zahraničních politických subjektů či jednotlivců a jejich populistické nebo rasově nenávistné programy, zjistíme, že Adornovy někdejší postřehy jsou i dnes stále aktuální. Český překlad je pořízen z německého vydání přednášky Aspekte des neuen Rechtsradikalismus, která vyšla v roce 2019 v nakladatelství Suhrkamp. Text přednášky je transkripcí z jediného dochovaného zvukového záznamu. Adorno se převodu své řeči do knižní podoby vyhýbal, jak uvádí V. Weiß v doslovu, vědom si zřejmě toho, že ústní projev má svá specifika, jimiž se liší od projevu písemného. Charakteristické rysy, vlastní ústnímu projevu, určitá kostrbatost, přerývanost, opakování atp., byly v německém knižním vydání ponechány a i my jsme se v zájmu zachování autenticity rozhodli je v českém překladu ponechat.