Pulchra strana 7 z 13

Zkostnatělý komunistický režim neuměl v perestrojce najít východiska a bez sovětské pomoci si nevěděl rady. Na státu nezávislé skupiny občanů, včetně československého undergroundu, naopak vyvíjely nebývalou aktivitu. V letech 1987 a 1988 proběhly desítky ilegálních koncertů undergroundových, punkových a metalových kapel, vznikaly petice, organizovaly se protestní demonstrace. Lidé dávali čím dál hlasitěji najevo, že nechtějí žít v nesvobodné zemi. Jedním z největších podniků undergroundu měl být v září 1987 Východočeský Woodstock ve Volanově (nyní část Trutnova), rozehnaný Státní bezpečností ještě před jeho začátkem. V reakci na to Ivan Martin Jirous sepsal manifest, v němž důrazně požadoval dodržování lidských práv, k čemuž se režim zavázal. Největší protirežimní podpisovou akci nejen za období normalizace, ale za celé období komunismu zorganizoval křesťanský aktivista Augustin Navrátil. Jeho petici, Moravskou výzvu z konce listopadu 1987, požadující náboženskou svobodu, podepsalo 600 tisíc lidí. Náboženská a občanská práva požadovalo také na osm tisíc lidí na bratislavské Svíčkové demonstraci. Poklidné shromáždění na Velký pátek roku 1988 brutálně rozehnali příslušníci Veřejné a Státní bezpečnosti. Československá socialistická republika byla držitelkou smutného primátu: stala se jedinou zemí východního bloku, v níž na konci osmdesátých let zemřel politický vězeň. Několikrát vězněného disidenta Pavel Wonka, navzdory jeho špatnému zdravotnímu stavu, poslala Marcela Horváthová, soudkyně Okresního soudu v Trutnově do vězení, kde 26. dubna 1988 zemřel.

Vzpomínková kniha Petrušky Šustrové přináší osobní svědectví o událostech, o nichž je někdy těžké mluvit a ještě těžší si je lze dnes představit: Výslechy na Státní bezpečnosti, neustálá šikana, konspirace, vězení, ale také zákulisí českého disentu a vlastní každodenní život plný strastí, ale i humoru a radosti. Autorka popisuje své studentské politické aktivity v roce 1968, následné zatčení a obvinění z podvracení republiky za práci v Hnutí revoluční mládeže. Líčí také například činnost Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných i své porevoluční angažmá při prověřování příslušníků Státní bezpečnosti a přípravě lustračního zákona. Nechává rovněž nahlédnout do svého osobního života a popisuje vývoj svých názorů. Kniha nám tak vykresluje určitý obraz doby, ale i portréty autorčiných blízkých přátel, mezi něž patřili například Václav a Olga Havlovi, Dana Němcová, Václav Malý, Petr Uhl a Anna Šabatová, Jiří Daníček, Václav a Kamila Bendovi, Jiří Dienstbier, ale rovněž lidí z oblasti nezávislé kultury jako Ivan Martin Jirous, Vlastimil Třešňák nebo Pavel Zajíček. Některé „příběhy“ jsou známé a člověk je mohl číst v memoárových knihách jiných autorů (například v Obrazu doby Bobeše Rösslera či Pravdivém příběhu Plastic People Ivana Martina Jirouse). Tyto knihy se však většinou soustředí na 70. léta, zatímco Petruška Šustrová se pečlivě věnuje i 80. létům, která ještě zdaleka nejsou pamětnicky tak dobře zmapována. Její zpráva o „bojích“ a „diskuzích“ v Chartě a ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, stejně jako informace o průběhu prověrek pracovníků ministerstva vnitra, rozvědky a justice, přinášejí zajímavý pohled zúčastněné osoby na významné historické události. Své vzpomínky napsala Petruška Šustrová bez patosu, živým jazykem s citem pro detail. Člověk má pocit, že nečte skutečný příběh, ale dobrodružnou literaturu, a chce vědět, jak to bude dál.

V reportážích ze srpna 1934 popsal Jiří Hejda změny, kterými procházelo Německo po nástupu nacistů a zejména po tzv. Noci dlouhých nožů. O rok později, v roce 1935, pak mapoval situaci v Československém pohraničí, které se potýkalo se značnými ekonomickými problémy. Při psaní reportáží vycházel Jiří Hejda z osobních zážitků a rozhovorů. Zajímalo ho, jak se Němci k nacistickému režimu stavěli, hovořil s jeho stoupenci, včetně nejvyšších funkcionářů, i s jeho odpůrci. Všímal si těžkého postavení německých Židů, pokoušel se popsat, jak na stávající režim reagují různé vrstvy německé společnosti (dělníci, podnikatelé, živnostníci, apod.). Vznikl tak zásadní záznam německé každodennosti v době rodící se nacistické nadvlády. Text Bída v pohraničí upozorňuje na neutěšenou, v některých případech přímo katastrofální hospodářskou situaci v pohraničních oblastech Československa v polovině třicátých let minulého století. Na základě podrobného studia hospodářských ukazatelů a odborné literatury Hejda analyzoval a popsal nelehkou situaci průmyslu a živností, bankroty, nezaměstnanost a odchody tamních obyvatel za prací do sousedního Německa. Hlavní důvod krize viděl Hejda v dlouhodobém zanedbávání pohraničních regionů ze strany české vlády.

Cesta po punkové stopě jedné výjimečné éry, přes osudy konkrétních míst, lidí i událostí. Klub 007, Buďánka, Cibulka, Zlatá loď, Sochorka + Papírna, Black Hand, Ladronka, Propast, Medáci, Milada. Doklad, že Praha měla a má nejen svůj líc, ale i rub. Vzpomínky pamětníků, na 400 dobových fotografií od třiceti fotografů + plakáty, pozvánky, kresby a koláže. Kniha, graficky i obsahem pojatá jako typický fanzin z devadesátek, zachycuje jedinečnou atmosféru zaniklých skvotů, alternativních center a klubů, které mezi devětaosmdesátým a rokem 2000 fungovaly v Praze. Shora jmenované podniky (i mnohá jiná kontrakulturní centra) přispívala svou existencí i konkrétní programovou náplní k tomu, že mainstreamová kultura měla v devadesátých letech jasnou a solidní opozici, navazující myšlenkově v mnohém na podzemní aktivity československé druhé kultury sedmdesátých a osmdesátých let. Hudba, film, výtvarné projevy, literatura plus obecně sdílený princip do-it-yourself dávaly v devadesátkách šanci jedincům i skupinám na tvůrčí i osobnostní nezávislost, na seberealizaci mimo oficiální kurs kultury, společnosti, civilizace. Šlo o neopakovatelnou éru, kterou po roce 2000 zválcovaly nové, virtuálně projektované světy, myšlenkově povrchní a prázdné, ale i narůstající nepřejícnost, ba nevraživost ze strany nových představitelů moci, kteří alternativu nechápali jako nezbytný rub jakékoli hegemonie, ale jako ohrožení, podobně jako dekádu dvě předtím moc komunistická.

Je Putinova politika skutečně autoritářská, umně maskovaná pod demokratickými kulisami, nebo má svět co do činění s formou autokracie podporované mafiánskou oligarchií a dochází tak v podstatě k naplnění kontinuity ruských dějin. Francouzská historička Francois Thomová (1951) se celý svůj profesní život zabývá Ruskem a Sovětským Svazem. Napsala o jeho historii i současnosti několik knih a přednáší o něm na pařížské Sorboně. Jako téma své knihy nyní zvolila vládu současného prezidenta a základní otázka, kterou si v této souvislosti klade, zní: Jak vlastně Putinův režim definovat? Thomová zkoumá genezi a historii putinismu. Analyzuje ruskou zahraniční politiku prostřednictvím tamního, domácího politického vývoje a upozorňuje na paradox ruské civilizace, která se obrací zády k Západu, skrývá nihilistickou vášeň a oživuje Kreml, ale má přitom škodlivý vliv na sebe sama. Autorka řeší také vliv KGB na myšlení mužů z Kremlu a na jejich způsob vlády, ale i to, zda může nastavený režim přežít svého v současnosti nejsilnějšího muže. Nezabývá se však jen mocnými postavami výkonné moci, zajímá ji i opozice, která se jeví slabá, roztříštěná a její neúspěchy jsou dnes do očí bijící.

Bernd Posselt vypráví vzrušující příběh filozofických počátků evropské myšlenky, jejích židovsko-křesťanských kořenů a jejího politického vývoje od Karla Velikého až po naši současnost. Společné dějiny Evropy nám přibližuje z hlediska historického, kulturního, náboženského i politického, vypráví o vůdčích osobnostech evropského sjednocení, zabývá se základy demokracie a evropským modelem života. Předkládá také návrhy pro budoucnost Evropské unie, kterou v současné době vidí být ohroženu její dosavadní roztříštěností, sílícími hlasy nacionalistů, populistů a tendencí k renacionalizaci v jednotlivých členských státech. Pouze ve sjednocené Evropě vidí záruku, že se nejen naše generace, ale i generace budoucí vyhnou zničujícím konfliktům. Bernd Posselt nenalézá morální ani politické ospravedlnění pro paušální vyhnání Němců ze střední a východní Evropy, která byla po generace jejich domovem jako je ostatně proti vyhánění kohokoli odkudkoli , přesto jen málokdo udělal pro česko-německé porozumění a usmíření tolik, jako právě on.

Kniha přibližuje kulturní dějiny vybraných živočichů od nejstarších mytických dob až po dnešek. Napříč různými literárními žánry sleduje proměňující se obrazy koček, lišek, koní, psů, vlků, prasat, medvědů, netopýrů či velryb. Navazuje na ty soudobé teorie, které zpochybňují dichotomii příroda kultura, případně zvíře člověk, jež se snaží o přehodnocování antropocentrického vidění světa. Autor ve svém textu spojuje hledisko kulturně historické s pohledem literárněvědným, inspirovaným tzv. ekokritikou. Vychází ze znalosti mytických příběhů, eposů, moderních románů, dětské literatury i některých populárních filmů, aby z toho všeho vytvořil měnící se mozaiku fiktivních zvířecích hrdinů. Ke slovu přichází i etologická a obecně antropologická rovina: text nepopisuje jen transformace literárních motivů, ale jejich prostřednictvím též stále se vyvíjející vztah člověka a přírody. Nezkoumá pouze jednání vymyšlených figur, ale konfrontuje je také s poznatky současných přírodovědců. Zvířata kniha nemechanizuje, ani z nich nedělá nová božstva. Zato v nich hledá naše ochlupené bližní.

Strhující románový příběh připomíná soubor vzájemné korespondence Jana Konůpka a Marie Dadákové z let 1915 a 1916. Autentický text z období 1. světové války, není jen unikátním dobovým dokumentem s množstvím historicky zajímavých informací ze společenského, kulturního a politického života, svým rozsahem, záběrem a kultivovaností jazyka jde bezesporu o literární skvost, jakých se už v současné době mnoho nenachází. Známý symbolista a jeden ze zakladatelů českého literárního a výtvarného sdružení Sursum Jan Konůpek odpověděl v červnu 1915 na inzerát Marie Dadákové, která hledala „muže vysoké kultury ducha, milujícího přírodu a umění“. Od té doby si téměř rok a půl každý den psali. Podstata jejich dopisů je sice milostná, ale nevyplývá z obsahu prvoplánově. Naopak, velmi zřetelně se zde odrážejí jejich názory na knihy, které četli, dojmy z výstav výtvarného umění, psali si o divadle, o filmech, komentovali společenské události a politické poměry v zemi, jež byla necelý rok ve válce. Obsah korespondence tak přerůstá z ryze soukromé sféry do oblasti veřejné, společensko-kritické. I když měl Jan Konůpek v roce 1915 za sebou již poměrně bohaté zkušenosti v oblasti výtvarného umění a byl u mnoha podstatných událostí v oboru (spoluzaložil například grafickou revui Veraikon, sdružení Sursum, nebo družstvo Artěl, byl ale i členem spolku Mánes) nebyl v té době stále tolik veřejně znám. Se skupinou Sursum měli pouhé dvě výstavy a symbolismus stále více zastiňovaly nastupující avantgardní směry, kubismus a futurismus. Marie Dadáková z Milovic na severní Moravě byla dcerou redaktora časopisu Hospodář, vzdělaná mladá žena, která, jak vidno z jejího inzerátu, byla na svou dobu i velmi emancipovaná a odvážná. Z jejich korespondence vyvěrá radost, že vzájemně našli spřízněnou duši, mají podobné zájmy a názory. Přestávají si psát v polovině roku 1916, kdy Jan Konůpek požádal Mariiny rodiče o její ruku a následně se vzali.

Pomocí precizní definice „tekutého zla“ podávají autoři jedinečnou diagnózu aktuální geopolitické situace v Evropě, která se vyznačuje vratkostí, nejistotou, permanentními změnami, politickým populismem a prohlubujícími se rozdíly napříč společností. Tekuté zlo s podtitulem Život bez alternativ je předposlední knihou polsko-britského sociologa Zygmunta Baumana (1925 – 2017) a litevského filozofa a politologa Leonidase Donskise (1962 – 2016). Kniha popisuje fenomén zla, které je ze své podstaty všudypřítomné a nesmrtelné, ve své současné podobě však přesto odlišné od všech svých minulých podob: jedná se o takzvané „tekuté zlo“. Na rozdíl od „pevného zla“ minulosti (které bylo např. produktem zločinných režimů SSSR a Hitlerovy Třetí říše), jež se vyznačovalo koncentrovaností, centrálním dohledem, a tudíž i snadnou detekovatelností, definují autoři knihy „tekuté zlo“ jako obtížně uchopitelné, neustále proměnlivé, těžko vystopovatelné, a tím i zrádnější a ve svých důsledcích také zlověstnější. Základním prostředkem „tekutého zla“ není hrubá síla, ale metoda svádění a následného ústupu. „Tekuté zlo“ má jedinečnou schopnost převlékat háv a vystupovat v roli přítele (např. populistického politika slibujícího rychlá řešení, nebo sledovacích zařízení, která si sami dobrovolně implementujeme do mobilu), načež zničí vše, co bylo vybudováno a zanechá po sobě pustou planinu. Autoři přicházejí s jednoznačným popisem daného fenoménu a odvozují od něj problémy současné Evropy (se zvláštním přihlédnutím ke všem zemím bývalého Východního bloku), které se vyznačují politickou nestabilitou a narůstajícími sociálními rozdíly. Bauman s Donskisem se věnují také otázce, proč se dosud nenaplnila Fukuyamova vize o „konci dějin“ a konečném vítězství demokracie a místo toho jsme svědky stále propastnějšího rozkolu mezi Západem a Východem, vzrůstajícímu populismu a nástupu technokracie. Text se při tom odkazuje na ekonomické teorie, filozofické směry i vynikající díla z oblasti literatury, hudby a kinematografie.

Pomocí precizní definice „tekutého zla“ podávají autoři jedinečnou diagnózu aktuální geopolitické situace v Evropě, která se vyznačuje vratkostí, nejistotou, permanentními změnami, politickým populismem a prohlubujícími se rozdíly napříč společností. Tekuté zlo s podtitulem Život bez alternativ je předposlední knihou polsko-britského sociologa Zygmunta Baumana (1925 – 2017) a litevského filozofa a politologa Leonidase Donskise (1962 – 2016). Kniha popisuje fenomén zla, které je ze své podstaty všudypřítomné a nesmrtelné, ve své současné podobě však přesto odlišné od všech svých minulých podob: jedná se o takzvané „tekuté zlo“. Na rozdíl od „pevného zla“ minulosti (které bylo např. produktem zločinných režimů SSSR a Hitlerovy Třetí říše), jež se vyznačovalo koncentrovaností, centrálním dohledem, a tudíž i snadnou detekovatelností, definují autoři knihy „tekuté zlo“ jako obtížně uchopitelné, neustále proměnlivé, těžko vystopovatelné, a tím i zrádnější a ve svých důsledcích také zlověstnější. Základním prostředkem „tekutého zla“ není hrubá síla, ale metoda svádění a následného ústupu. „Tekuté zlo“ má jedinečnou schopnost převlékat háv a vystupovat v roli přítele (např. populistického politika slibujícího rychlá řešení, nebo sledovacích zařízení, která si sami dobrovolně implementujeme do mobilu), načež zničí vše, co bylo vybudováno a zanechá po sobě pustou planinu. Autoři přicházejí s jednoznačným popisem daného fenoménu a odvozují od něj problémy současné Evropy (se zvláštním přihlédnutím ke všem zemím bývalého Východního bloku), které se vyznačují politickou nestabilitou a narůstajícími sociálními rozdíly. Bauman s Donskisem se věnují také otázce, proč se dosud nenaplnila Fukuyamova vize o „konci dějin“ a konečném vítězství demokracie a místo toho jsme svědky stále propastnějšího rozkolu mezi Západem a Východem, vzrůstajícímu populismu a nástupu technokracie. Text se při tom odkazuje na ekonomické teorie, filozofické směry i vynikající díla z oblasti literatury, hudby a kinematografie.

Hudebník Josef Bobeš Rössler popisuje ve svých pamětech život v českém kulturním undergroundu 70. let dvacátého století. Jeho kniha je svědectvím o nezávislé kulturní komunitě, ze které vzešly výrazné osobnosti či skupiny české literární, výtvarné a nebo hudební scény. Rössler navíc nepíše jen tzv. pražském undergroundu, zmiňuje například i uskupení v severních Čechách a vedle osobností v undergroundu i mimo něj známých, jako je Ivan Magor Jirous, Pavel Zajíček nebo Vratislav Brabenec, připomíná mnoho dalších lidí, kteří český underground spoluvytvářeli. Obraz doby je psán hovorovým jazykem, což dokresluje dobovou i sociální atmosféru konkrétní pospolitosti a textu dodává punc neučesané pravdivosti. Před devíti lety, kdy kniha vyšla poprvé, nebylo o kulturním undergroundu v Čechách publikováno mnoho memoárových textů, které by pobavily a současně posloužily k dokumentaci nezávislé kultury a běžného života v době komunistické totality. Kniha Josefa Bobše Rösslera byla jednou z pověstných prvních vlaštovek. V současnosti je situace jiná, o komunitě, jejíž kořeny sahají někde na přelom čtyřicátých a padesátých let minulého století a v nejrůznějších místech republiky ji reprezentovaly stovky, možná tisíce přívrženců, vycházejí vzpomínky i akademické studie. Rösslerova kniha je v tomto kontextu stále aktuální a nezbytnou součástí mozaiky, jež znázorňuje určitou etapu naší historie.

Revoluce! je absurdní románová groteska. Nevychází ze skutečnosti, ať historické či soudobé, odehrává se na vymyšlených místech v neurčeném čase. Reálně se však snaží upozornit na to, jak je nesmyslné řešit zapeklité dějinné okamžiky násilím. Text je předznamenán citátem André Mauroise: „Ještě nikdy se nestalo, aby nějaká revoluce zanechala po sobě u moci lidi, kteří ji provedli. A přece se najdou revolucionáři: to je důkaz, jak málo poučná je historie.“ Dušánek, rozhlasový mistr zvuku, je člověk naivní, bezelstný a pošetilý. Na základě podvrženého důkazu je zatčen a vzat do vazby pro podezření z přípravy revoluce. Ve věznici ho šikanuje vrah Pštros. Setká se tu s multikonfesní kaplankou Ráchel, zamilují se do sebe, a kaplanka přijde kvůli tomu o místo. Ve vykonstruovaném procesu je Dušánek odsouzen k trestu smrti. V extrovně hospody Lidový dům se tribun lidu Semlela, populární celebrita, schází se svými blízkými. Kromě něj a lidu chodí do Lidového domu také Vlasta Revoluce, idealistka a teoretička revoluce. Adoptovala malou Jenůfku, přidrzlé dítko bez rodičů, které nenávidí dětské domovy. V Lidovém domě jednoho dne vypukne revoluce a rozšíří se po celé zemi. Vlasta stojí v jejím čele. Tribun lidu Semlela revoluci nepřeje, nechce přijít o své postavení populárního tlučhuby, vyhovuje mu status quo. Revoluce vítězí, zachrání Dušánka před oprátkou a vyzdvihne ho do role prezidenta. S otřesenými nervy se prezident Dušánek uchýlí do péče psychiatrů, maminky a své milé Ráchel. Revoluce mezitím bují, je krvavá, vrah Pštros získává významné postavení. Tribun Semlela uprchne do zahraničí a omylem se místo na Západ dostane na Východ. Po dlouhém čekání se mu dostane audience u cara. Požádá jej o pomoc, prodá mu svou vlast. Dušánek se pochlapí, dekretem zruší trest smrti, také Vlastě Revoluci dojde, že v zemi je neúnosná situace, pokouší se zjednat spravedlnost. Jenže tribun Semlela se vrátí s carským vojskem a udělá pořádek on. A jak dopadnou kladní hrdinové?