Pulchra strana 5 z 13

Pomocí precizní definice „tekutého zla“ podávají autoři jedinečnou diagnózu aktuální geopolitické situace v Evropě, která se vyznačuje vratkostí, nejistotou, permanentními změnami, politickým populismem a prohlubujícími se rozdíly napříč společností. Tekuté zlo s podtitulem Život bez alternativ je předposlední knihou polsko-britského sociologa Zygmunta Baumana (1925 – 2017) a litevského filozofa a politologa Leonidase Donskise (1962 – 2016). Kniha popisuje fenomén zla, které je ze své podstaty všudypřítomné a nesmrtelné, ve své současné podobě však přesto odlišné od všech svých minulých podob: jedná se o takzvané „tekuté zlo“. Na rozdíl od „pevného zla“ minulosti (které bylo např. produktem zločinných režimů SSSR a Hitlerovy Třetí říše), jež se vyznačovalo koncentrovaností, centrálním dohledem, a tudíž i snadnou detekovatelností, definují autoři knihy „tekuté zlo“ jako obtížně uchopitelné, neustále proměnlivé, těžko vystopovatelné, a tím i zrádnější a ve svých důsledcích také zlověstnější. Základním prostředkem „tekutého zla“ není hrubá síla, ale metoda svádění a následného ústupu. „Tekuté zlo“ má jedinečnou schopnost převlékat háv a vystupovat v roli přítele (např. populistického politika slibujícího rychlá řešení, nebo sledovacích zařízení, která si sami dobrovolně implementujeme do mobilu), načež zničí vše, co bylo vybudováno a zanechá po sobě pustou planinu. Autoři přicházejí s jednoznačným popisem daného fenoménu a odvozují od něj problémy současné Evropy (se zvláštním přihlédnutím ke všem zemím bývalého Východního bloku), které se vyznačují politickou nestabilitou a narůstajícími sociálními rozdíly. Bauman s Donskisem se věnují také otázce, proč se dosud nenaplnila Fukuyamova vize o „konci dějin“ a konečném vítězství demokracie a místo toho jsme svědky stále propastnějšího rozkolu mezi Západem a Východem, vzrůstajícímu populismu a nástupu technokracie. Text se při tom odkazuje na ekonomické teorie, filozofické směry i vynikající díla z oblasti literatury, hudby a kinematografie.

Knihu literárních esejů Otromundo tvoří tři části. Analýza Cortazárovy povídky Axolotl, zamyšlení nad pobytem Alberta Camuse v Čechách a úvahy o literatuře a snu. Petr Pazdera Payne (1960) si v jednotlivých esejích všímá literárních postupů a schémat jiných tvůrců a upozorňuje na skutečnosti, kterých si obvykle čtenář nevšimne anebo si je v prvním plánu neuvědomí. V textu věnovaném Cortazarovu Axolotlu upozorňuje na literární podobnosti a vlivy jiných autorů, především Borgese a Danta. Rozpoznává rovněž inspirativní místa, která se v různých obměnách v Cortazarově textu objevují. Důležitá je rovněž komparace Cortazarových motivů, například smrti, z motivy A. E. Poa. Payne zmiňuje i různé interpretace textu, které analyzuje a případně se vůči nim argumentačně vymezuje. Kapitola věnovaná Camusovi a Čechám je uvozena citátem z Cizince - příběhem, kdy si odsouzený na smrt přečte v cele tragickou zprávu z Čech, která končí vraždou. Camuse údajně téma natolik zaujalo, že jej využil i pro svou hru Nedorozumění. Payne také upozorňuje na další otisky Čech v Camusově tvorbě a domýšlí, že města, krajina a reálie se nenápadně, ale podstatně vepsala do Camusovy mysli. Dokládá to například pasážemi z Camusových Zápisníků, kde jsou zmiňovány nejen české architektonické památky, ale i hospody a například i pachy a vůně. V poslední kapitole knihy hledá autor odpověď na literární přístup k otázce, co je sen. Rozlišuje vědecký a literární přístup ke snu a uvažuje, že literatura se může ke snu a jeho interpretaci přiblížit nejvíce ze všech oborů. V této souvislosti pak Payne rozebírá snové texty a texty se snem.

Soubor studií o méně známých literárních a výtvarných osobnostech české i světové scény a jejich děl od konce 19. století, přes tzv. klasickou modernu až do současnosti. Ze slovesné oblasti zahrnuje práce Gustava Erharta texty o autorech, kteří jej v průběhu let zaujali, seznamoval se s jejich tvorbou a pokoušel se o jejich vlastní reflexi. V knize tak najdeme statě například o P. Celanovi, L. Lugonesovi, J. Gracqovi, P. Réageové, L. Sacher Masochovi, K. Boyeové, S. Przybyszewskim, ale i L. Klímovi, I. Geisslové, J. Teuchnerovi, Bl. Ráčkovi, R. Voříškovi. Z výtvarné oblasti to pak jsou umělci jako např. surrealistické malířky Leonora Carringtonová či Dorothea Tanningová, věnuje pozornost ale i umělcům našim, které mnohdy znal osobně a jejichž práci mohl nejednou sledovat tak říkajíc ve stádiu zrodu (J. Načeradský, Z. Sion, R. Němec, O. Slavík, M. Moucha, J. Zeithamml, aj.). Tento přímý osobní kontakt mu dopomohl nepochybně k lepšímu a hlubšímu pochopení nejen geneze mnoha jejich děl označovaných často jen velmi povrchně a nepřesně za abstraktní, ale i k možnosti porozumět jim v širších souvislostech. Nový výběr z Erhartovy esejistiky si tedy klade za prvotní cíl umožnit zainteresovanému čtenáři ucelenější pohled na různé, mimořádné tvůrčí osobnosti, u nás bohužel ovšem dosud známé daleko méně, než by si zasloužil jejich přínos do univerzální pokladnice předních uměleckých artefaktů. V druhém ohledu pak i poznání jeho esejistického stylu, v některých aspektech blízkého možná ještě dřívější impresionistické kritice, a současně jeho osobité dikce, připomínané nejednou v souvislosti s jeho samostatnou tvorbou básnickou.

Kniha představuje Jaromíra Šavrdu (1931-1988), ostravského básníka, prozaika, novináře, vydavatele samizdatové edice Libri prohibiti, disidenta a politického vězně s ohledem na jeho literární práci a občanskou angažovanost v totalitní zemi. Současně zkoumá Šavrdovo postavení v kolektivní a kulturní paměti moderní historie. Život ostravského literáta a disidenta Jaromíra Šavrdy popisuje Iva Málková nejen s ohledem na jeho peripetie a umělecky plodná období. Z hlediska literárního kontextu nahlíží autorka už do Šavrdova dětství a mládí ve čtyřicátých a padesátých letech dvacátého století, kdy se utvářel jeho vztah k literatuře a vznikaly první rýmované verše. Chronologicky pak přechází k šedesátým letům, kdy Šavrda po úspěchu knihy Půjdeš, nevrátíš se, začíná působit jako svobodný umělec a profesionální spisovatel. Prosazuje se v regionálních i celostátních nakladatelstvích, pracuje jako nakladatelský redaktor a novinář v krajském deníku Nová Svoboda, kde zažije srpen 1968 a dojde ke zvratu v jeho kariéře i myšlení. Publikační i redakční činnosti Jaromíra Šavrdy už má neoficiální charakter a je soustředěna výhradně na oblast samizdatu. Autorka vychází z archivních materiálů a poprvé předkládá doklady o zázemí samizdatové edice Libri prohibiti, kterou Šavrda založil a vedl. Kniha rovněž rekonstruuje okolnosti spojené se soudy, vazbou a opakovaným vězněním Jaromíra Šavrdy a odhaluje podmínky, v nichž lidé žili v socialistických kriminálech, kde Šavrda nuceně pobýval v létech 1978-1981, respektive 1982-1984. V závěrečných kapitolách knihy Iva Málková analyzuje Šavrdovu tvorbu, která vychází v samizdatu a v exilu, a uvádí ji do kontextu československé oficiální literatury. Představuje Šavrdu také jako usilovného zastánce svobody projevu, který je po návratu z druhého věznění stále pod dozorem StB, přesto nadále opisuje a rozšiřuje své knihy a texty druhých a zapojuje se i do práce československého disentu.

Vztah mezi myšlením a imaginací má zcela zásadní význam pro literaturu i filosofii. Kniha, v níž je konfrontováno středoevropské vnímání reality s myšlením sousedních kultur ovlivněných odlišnou historií. Nová kniha Jiřího Pechara (1929), estetika, literárního teoretika, filosofa a překladatele vřazuje český pohled na prolínání filosofie a literatury do kontextu světové tvorby a uvažování. Některé Pecharovy úvahy mají své východisko v nazírání na určitá literární díla nebo na určité literární osobnosti, ať je to v souvislosti se středověkým myšlením Dantova Božská komedie, v souvislosti s úsilím o kulturní syntézu Goethe, nebo v souvislosti s nejdramatičtějšími aspekty života jednotlivce i společnosti rozbor románových děl Tolstého a Dostojevského. Proustovo dílo dalo příležitost rozvinout jeho úvahy o prožitku toho, co se vymyká času, ale zároveň s tím i vazbě na vlastní já. S tématem imaginace souvisí ovšem i pasáž věnovaná Freudově interpretaci snů a vzpomínek z raného dětství, na kterou navazuje i úvaha o roli, jakou v určitých literárních dílech hrálo srovnání života a snu. V souvislosti s křesťanstvím a vírou Pechar vede také úvahy nad některými myšlenkami Jana Patočky. Skutečnost, že se v sledu jednotlivých partií knihy obráží i historie Evropy – se zvláštním zřetelem na historii českou, přemýšlí i nad někdejšími spory o smyslu českých dějin.

Vztah mezi myšlením a imaginací má zcela zásadní význam pro literaturu i filosofii. Kniha, v níž je konfrontováno středoevropské vnímání reality s myšlením sousedních kultur ovlivněných odlišnou historií. Nová kniha Jiřího Pechara (1929), estetika, literárního teoretika, filosofa a překladatele vřazuje český pohled na prolínání filosofie a literatury do kontextu světové tvorby a uvažování. Některé Pecharovy úvahy mají své východisko v nazírání na určitá literární díla nebo na určité literární osobnosti, ať je to v souvislosti se středověkým myšlením Dantova Božská komedie, v souvislosti s úsilím o kulturní syntézu Goethe, nebo v souvislosti s nejdramatičtějšími aspekty života jednotlivce i společnosti rozbor románových děl Tolstého a Dostojevského. Proustovo dílo dalo příležitost rozvinout jeho úvahy o prožitku toho, co se vymyká času, ale zároveň s tím i vazbě na vlastní já. S tématem imaginace souvisí ovšem i pasáž věnovaná Freudově interpretaci snů a vzpomínek z raného dětství, na kterou navazuje i úvaha o roli, jakou v určitých literárních dílech hrálo srovnání života a snu. V souvislosti s křesťanstvím a vírou Pechar vede také úvahy nad některými myšlenkami Jana Patočky. Skutečnost, že se v sledu jednotlivých partií knihy obráží i historie Evropy – se zvláštním zřetelem na historii českou, přemýšlí i nad někdejšími spory o smyslu českých dějin.

Esej francouzkého historika a odborníka na islám Gabriela Martineze-Grose pojednává o průniku radikální formy islámu do Evropy. Rozebírá příčiny tohoto jevu, hledá historické paralely a předkládá řešení. Ve své poslední knize Gabriel Martinez-Gros, francouzský historik a odborník na islám, formuluje originální a velmi znepokojivou hypotézu, která umožňuje nahlížet aktuální vlnu terorismu z nečekaného zorného úhlu, v nově uchopeném a rozšířeném historickém i demografickém kontextu. Současný svět, který autor charakterizuje jako západní imperiální říši, je zmítán všeobecnou pacifikací, chronickou fiskální krizi, individualismem bez solidarity. Vlažná vláda mírumilovných hodnot a odpor vůči násilí vede k odsunutí lokálních nábožensky motivovaných útoků do marginálních zón, z nichž solidární a velmi bojovné skupiny rozpoutávají proti imperiálním centrům nemilosrdný boj. Takovými skupinami jsou podle autora např. narkotrafikanti ve Střední a Jižní Americe, mafiánská uskupení v Evropě, na Rusi a v Číně. Mezi nimi mají pak význačné postavení islamisté z Al-Kajdy či nověji Islámského státu, zejména z toho důvodu, že na rozdíl od ostatních disponují jednoduchým a velmi koherentním diskurzem, který provokuje širokou odezvu a má na mnohé lidi na Západě, kteří hledají „silné“ hodnoty (za něž stojí za to obětovat vlastní život) a transcendentální smysl života, fascinující účinek. Pronikání tohoto diskursu je posilováno paradoxním efektem západního imperialismu: jestliže se Západ v dnešní době nachází v pozici imperiálního ústupu a zdaleka již nevládne světu zcela volně dle své vůle, i nadále se zejména ve vlastním sebevědomí tématizuje v termínech „jakoby tomu tak bylo“ a tedy vše, co se ve světě děje, nahlíží jako nutný důsledek západní politiky. Je zkrátka neschopen připustit, že jisté události jsou výsledkem činnosti jiných aktérů, jednajících dle zcela jiných logik, které se vymykají západnímu pojmovému uchopení a zařazení do Západem narýsovaných dějin. Západ se pak cítí „vinen“ za vše, co se přihází: např. násilné revoluce a převraty v arabském světě musí (podle teorií třetího světa, které se rozvinuly v 50. a 60. letech) nutně být důsledkem někdejší koloniální politiky Západu v této oblasti. Zároveň přetrvává epistémická pýcha Západu: západní komentátoři jsou stále ještě přesvědčení, že vědí lépe, co se děje v hlavě Arabů, než Arabové sami a neberou je vážně. Přesvědčivost a schopnost fascinace islamistického diskurzu vyplývá z toho, že jde o jediný monoteismus, který předpisuje povinnost války v rámci náboženské praxe a je jediným proudem, který je schopen formulovat svoji ideologii ve vlastních termínech a z vlastních zdrojů, nezávisle na Západem psané historii. Je schopen rozvinout, nezávislou vizi světa a dějin. Daří se mu dokonce infiltrovat své termíny do diskursu svého protivníka a tím jej mást. Posun je přitom postupný a na Západě se mu nevěnuje dostatečná pozornost: ještě v případě Iránu a uchopení moci Chomejním se mluvilo o „revoluci“, jejímž plodem byla „islámská republika“, používaly se tedy termíny ze západního arsenálu porozumění historii. V případě Islámského státu se mluví o „chalifátu“ a „džihádu“, přebírají se tedy již termíny původem z islámské civilizace, jejichž obsah a dosah západním komentátorům uniká, zatímco je naprosto zřejmý pro každého muslima.

Česká metropole nepochybně náleží k nejpůsobivějším městům světa a vstupuje tak v různých podobách i do literatury. Autor, jenž se jejími literárními reflexemi zabývá dlouhodobě, vybral pro knihu Obrazy Prahy devět svých esejů. Spisovatel a publicista Viktor Šlajchrt (1952) ve své knize porovnává zobrazování Prahy v některých dílech světové i české beletrie, respektive v historických publikacích, v rozměrnějších studiích pak pojednává specifická témata, která se vztahují k obrazovým publikacím, na jejichž přípravě se podílel. Dobové pohlednice pražských pohostinských zařízení tu zasazuje do kontextu vývoje pohlednicového žánru, ale zároveň do souvislosti s kulturní historií zdejších hospod, kaváren a barů, líčí rovněž společenské poměry ve zlaté éře módních salonů od poloviny 19. století do roku 1948 a v hlavních rysech vykresluje poválečnou výstavbu města s jejími proměnami v posledních třiceti letech. Každý z pozorovatelů vnímá Prahu trochu jinak a také její atmosféra se v různých dobách přeludně mění. Kniha si mimo jiné všímá estetických, ideologických či komerčních manipulací, které zobrazování města ovlivňují.

Zápisky grafomanovy jsou montáží deníkových záznamů básníka, překladatele a účastníka českého kulturního života, které si téměř čtyřicet let zapisoval, a aktuálních vzpomínek, jež mu tyto záznamy asociovaly. Setkáme se tak s originálními postřehy a názory na výjimečná období a osobnosti naší historie. Michal Novotný se narodil v Protektorátu Čechy a Morava v rodině architekta Jiřího Novotného v Praze. Ten mimo jiné pracoval do poloviny třicátých let jako scénograf divadla E. F. Buriana, ale, jako člen organizace českých levicově orientovaných intelektuálů Levá fronta, byl i politicky aktivní. Michalova matka byla neteří kubistického sochaře Otto Gutfreunda a jeho dědečkem z otcovy strany byl architekt Otakar Novotný, který navrhl například budovu Spolku výtvarných umělců Mánes. V domácnosti u Novotných se tak přirozeně velmi často objevovaly osobnosti českého kulturního a společenského života. Diskutovalo se o politice, ale hlavně o umění. Jména Karel Poláček, Ferdinand Peroutka, Ivan Olbracht, Helena Malířová, skladatel Nedbal, Emil Filla, Vincenc Beneš. Vzpomínky na ně, které přetrvaly, se přenášely na další generaci a Michal Novotný je nyní ve své knize zprostředkovává veřejnosti jako dobový dokument. S nadhledem a jemnou ironií popisuje autor padesátá léta; zde jsou zvláště výrazné vzpomínky na jeho atletického trenéra Jana Hanče, o němž se až později dozvěděl, že je to onen slavný Hanč, autor Událostí. V letech šedesátých už vystupují v Novotného textech jeho vrstevníci, dnes známí literáti, básníci Petr Kabeš, Eugen Brikcius nebo kritik Jan Lopatka. Literárním prostředím je prorostlé i Novotného zaznamenání posledních dvaceti pěti let, kdy působil ve funkci šéfa Českého literárního fondu, později stejnojmenné nadace.

Ve svazku Nemožnost člověka autor uvažuje nad tím, co se to s moderním člověkem vlastně děje a kam směřuje, jak se proměnily hodnoty jednotlivce a celé společnosti, co způsobuje rozvoj techniky a kam se poděly tisícileté tradice. Rozsáhlá práce literárního historika Františka Kautmana reflektuje změny, k nimž došlo v Československu a vůbec v Evropě na přelomu 80. a 90. let. Upozorňuje na proměny, k nimž došlo v oblasti vnímání lidských hodnot, kdy materiální potřeba a s ní spojená individualizace převažuje nad duchovním prožitkem, ohleduplností a sociální sounáležitostí. Bezohlednost a vlastní prospěch se postupně stávají obecně přijatelnými konvencemi, které popírají letité tradice odvozené od křesťanských zásad lidskosti a prostupují celou společností. Postmoderní společnost se mění ve společnost byrokraticky technokratickou. Inteligentní technologie usnadňují lidem život snad ve všech oblastech, což je nesmírně pohodlné, avšak nesmírně nebezpečné, protože nenutí lidi myslet. Omezená schopnost myšlení vede k apatii a rezignaci vnímání okolního světa, neschopnosti analýzy postojů politiků i obchodních strategiích nadnárodních korporací. František Kautman se svými vyhraněnými názory, které vycházejí z ideových stanovisek od moderní demokracie po selský konzervatismus, neustále nabádá k hledání odpovědí na otázky, které stojí před současným lidstvem, přitom se sám snaží nalézat východiska. Text Nemožnost člověka patří do mnohosvazkového souboru, který autor více než třicet let psal pod názvem Bilance, dílo svým rozsahem a záběrem zcela ojedinělé.

Člověk čelí v moderním světě mnoha nástrahám komercionalismu. Je ovlivňován a manipulován masovými médií a reklamou. Blahobyt je hlavním cílem a smyslem života, ale ve skutečnosti vede k apatii, pohodlnictví a otupělosti. Za své konání však každý z nás nese individuální odpovědnost. Ve své knize Pokušení nevinnosti se Pascal Bruckner snaží analyzovat všudypřítomnou a neustále sílící tendenci jedince svalovat ze sebe vinu na druhé, na rodinu, na vrozené dispozice nebo třeba na politický režim. Není schopen nést osobní odpovědnost. V mezích, které mu skýtá svobodná společnost, a skutky, s nimiž si ve vztahu ke své osobnosti neví rady, projektuje na jiné konkrétní bytosti nebo abstraktní témata či jevy. Jde tedy o jistý paradox. Útěk před svobodou, po níž jedinec přirozeně touží a dožaduje se jí, avšak když jí dosáhne, neví si s ní rady. Tedy téma v postkomunistických zemích výsostně aktuální. Protože je Brucknerův text psán srozumitelným jazykem, přístupným každému čtenáři, může sloužit i k orientaci člověka v současném světě politického populismu, bezohlednosti, msty a nadřazování ekonomických zájmů nad humánními hodnotami.

Dva texty o významných italských městech, kterými autor poukazuje na umění cestovat „básnicky“ a návštěvy cizích míst tak prožívat jako jedinečná dobrodružství. Láska k Benátkám, sestavená ze stejnojmenného textu a z další prózy věnované jinému italskému městu, Pordenone, není pouhým zápisníkem z cest, natož turistickým průvodcem po památkách. Obě města se pro autora stala vnitřním prožitkem, v němž se odráží celý jeho přístup ke světu – a hlavně jeho osobní vidění věcí; v tom smyslu je kniha rovněž básní v próze a trochu i malým filosofickým traktátem – v duchu autorovi drahé „pěší metafysiky“. Text o Pordenone je také přímo koncentrátem toho průzkumu světa – a hledání jeho skrytého tajemství -, jež je jinou autorovou posedlostí; proto ho autor považuje za jeden ze svých klíčových textů.

Sbírka textů Milana Špůrka, u níž není jednoznačně možné stanovit, zda jde o experimentální prózu, poezii a nebo poezii v próze, právě proto jsou Řádky noci vzrušující, zneklidňující a poutavé. Text Milana Špůrka Řádky noci svým literárním pojetím na první pohled navazuje na experimenty šedesátých let. Po pozorném přečtení je však zřejmé, že takovéto zjednodušení není na místě, neboť Špůrkova skladba, způsob vyjadřování a použití jazyka činí z textu moderní a svěží dílo. Špůrek ve svém textu pracuje s mnoha literárními žánry, střídají se zde pasáže rozhovorů, vnitřních úvah, citací i čisté poezie, vše záměrně bez interpunkce. Mnohoforemnost však neubírá nic na obsahu, kterému autor přikládá velký význam a lze zde vysledovat i práci s autobiografickými prvky.

Víly, upíři, vlkodlaci, draci, trpaslíci, andělé, zombie, jednorožci, medúzy, elfové, obři a další tvorové. Kni¬ha nabízí napínavé výpravy za bytostmi, které leží na pomezí světa lidského, božského a zvířecího, ale hlavně do světa lidské představivosti. Jejich existence byla střízlivým racionalismem novověku zpochybněna, ale přinejmenším v rovině lidských představ zažívají v současnosti velkolepý návrat, a to nejen v podobě literární. Stávají se totiž předlohami k nejrůznějším filmům a počítačovým hrám a vytvářejí tak společně určitý celospolečenský fenomén. Staré představy, které odrážejí naše hlubinné touhy, se totiž neztrácejí, ale přetrvávají a znovu se vynořují v transformované podobě. Dnešní lidé tak už sice příliš nevěří ve starobylé křesťanské nebe, ale touhu po věčném životě si mohou projektovat třeba do milostných ság, v nichž se krásní upíři stávají symbolem trvalé lásky a nesmrtelnosti. A pokud už pro tradiční nestvůry není místo na zemi (respektive svoji nestvůrnost ztrácejí), současná sci-fi nachází nové na jiných planetách. Věříme v různá prorocká znamení či v neobvyklé světelné úkazy, které dříve lidé interpretovali jako prašivce, dnes je označujeme jako UFO. Démonologické pověsti 21. století tak přímo navazují na mnohem starší látky, neboť v představách o nadpřirozenu se od svých předků tolik nelišíme. Současně jsou tyto fantazijní bytosti produktem doby, v níž dobře víme o síle lidských pudů a jejich moci, zvláště jsou-li potlačovány. Do současného ztvárnění upírů či víl také přirozeně promlouvají dnes vlivné či snad pro někoho i módní ideologie a myšlenkové proudy, jako environmentalismus a multikulturalismus. Tak někteří autoři o bytostech na pomezí píší jako o ohrožených živočišných druzích, které je nutné chránit ve prospěch zachování biodiverzity. Jiní preferují model etnických a genderových menšin, jejichž obdobu tyto bytosti podle nich představují a jež si v rámci jakéhosi drobně rozšířeného „fantastického multikulturalismu“ zasluhují přijetí a vlastní práva. Jan Lukavec nechce literaturu o bytostech na pomezí hodnotit podle předem vytyčené ideologie. Bere ji vážně. Svým exkurzem do folkloristiky, literární vědy a komparatistiky navíc bude jistě nápomocen orientovat se v této zajímavé a komplikované oblasti.

Petrohradská autorka Irma Kudrovová po řadu let sbírala materiál ke svému dokumentárnímu dílu, které pojednává o posledním úseku života Mariny Cvetajevové. Skrze osud básnířky, která se kvůli rodině vrátila z emigrace do vlasti, Kudrovová popisuje události a poměry krutého stalinského Sovětského svazu. Přináší tak další svědectví o neblahé minulosti této země, ale hlavně méně známé či dosud neznámé podrobnosti ze života jedné z největších ruských spisovatelek 20. století. Píše se rok 1939. Cvetajevová podlehla přání svého muže a dcery, aby se vrátila domů. Nedbala varování přátel, kteří ji upozorňovali na tehdejší politickou situaci v zemi. Záhy přišlo rozčarování. Básnířka byla se svou rodinou izolována v osadě Bolševo nedaleko Moskvy a krátce nato byli její muž Sergej Efron a dcera Ariadna zatčeni. Cvetajevová po krátkém nelegálním pobytu v Moskvě odjela s nezletilým synem do evakuace ve vzdálené tatarské Jelabuze, aniž se dozvěděla, že její muž byl zastřelen a dcera poslána do gulagu. Těžce pak snášela válku i životní podmínky v evakuaci. Nenašla zde práci a často i se synem hladověli. Jako emigrantka byla totiž stále pod dohledem tajné policie. Nakonec se v roce 1941 rozhodla ukončit svůj život. Jméno Mariny Cvetajevové je také pavně ukotveno v českém prostředí. Nejen, že po celá léta u nás vycházely překlady její poezie, ale sama autorka bydlela v letech 1922 - 1925 v Praze a ve Všenorech u Prahy, kde začala psát svou lyrickou poému Krysař. Marina Ivanovna Cvetajevová (1892-1941), spisovatelka. První dcera ji zemřela hladem, druhou ji zavřeli na osm let do vězení a šest let strávila ve vyhnanství na Sibiři, syn ji padl ve válce, manžela ji popravili jako imperialistického špiona. V beznadějné lidské situaci si sama vzala život. Příběh velké lidské tragedie z dob stalinského Sovětského svazu.

Vladimír Smetana zvaný Hendrix začínal jako bedňák a rekvizitář u psychadelické kapely The Primitives Group, pak u The Plastic People of the Universe a s první sestavou DG 307 hrál na bicí. Byl tedy přímo u počátku české nezávislé scény a undergroundu. Jeho vzpomínky na tehdejší nezávislé kulturní společenství zahrnují zhruba desetileté období od poloviny 60. do poloviny 70. let. Smetana popisuje komunitu kolem The Primitives Group, vznikající společenství pražského undergroundu, jež se formovalo kolem I. M. Jirouse a manželů Němcových, vzpomíná na hrad Seeberg v severozápadních Čechách, kde žil v komuně mimo jiné s Pavlem Zajíčkem, Ivanem Čeledou či Charlie Soukupem. Vedle toho ale připomíná i policejní zátahy na vlasatce a persekuce ze strany státu proti nonkonfomně smýšlejícím lidem, které byly se začínající normalizací stále častější. V rozhovoru, který knihu uzavírá, pak nechává nahlédnout do svého současného života, seznamuje se svými názory a postoji na dnešní kulturu a společnost obecně a konfrontuje ji z prožitou minulostí. Hendrixovy memoáry jsou dalším příspěvkem k poznání české nezávislé, alternativní kultury z doby totality a faktograficky doplňují již vydané texty jakými jsou Pravdivý příběh Plastic People od I. M. Jirouse, Obraz doby od B. Rösslera, Chlastej a modli se od J. Vondrušky a nebo Trable den co den od A. Michla.