Pulchra strana 2 z 13

Málo známý text Ladislava Klímy vydaný na sklonku dvacátých let nejprve jako anonym. Drobná, ale úderná próza, v níž autor vede disputaci nad tématy postavení člověka v kulturním a sociálním prostředí, zaobírá se například kumulací bohatství či nesmyslností válek, hledá směr, kterým se ubírá moderní civilisace. Vede dialog o ničem a o všem a rovnou nabízí své svérázné odpovědi. Vychází v novém vydání nyní s doslovem Lubomíra Martínka.

Životopis věhlasného esejisty Michela de Montaigne je závěrečným dílem Stefana Zweiga, které napsal v posledních týdnech svého života. V jedenácti kapitolách popisuje Zweig velmi podrobně a s velkým psychologickým vhledem a pochopením život a působení gaskoňského šlechtice, renesančního myslitele, humanisty, skeptika a otce literární esejistiky Montaigna, který vystupoval proti převládající vyprázdněné a životu vzdálené latinské vzdělanosti univerzit. Zasazoval se o svobodný a nezaujatý pohled na svět, přičemž své eseje psal jazykem pařížského tržiště, formou volných úvah o světě, životě a o sobě samém, neboť podle Montaigna „v sobě každý nese celou podobu lidského údělu“. Biografie vznikla v podstatě shodou náhodných okolností. V brazilské Petrópolis, kam Zweig odešel z nacisty devastované Evropy, objevil Montaignovy dvousvazkové eseje, v jejichž autorovi nalezl mistra a učitele rezignace a ústupu k sobě samému. Texty pro Zweiga představovaly velkou útěchu a inspiraci. Montaigneho životopis proto napsal s vášnivým zaujetím, zjevně jako určitý druh terapie. Skutečná síla Zweigovy knihy však spočívá v paralele, nepředstavitelné brutality nacismu s dobou Montaignovou, náboženskými válkami a hrůznými krveprolitími. Stefan Zweig věnoval svou biografii samotnému Micheli de Montaigne jako vděk za příkladný život člověka, který nikdy nezradil své vnitřní přesvědčení a zůstal i v nejtěžších dobách homme libre: „Montaigne se pokusil o nejtěžší věc ze všeho,“ napsal, „totiž žít sám sebe, být svobodný a stále svobodnější.“

Úvahy o zlu a rozmanitosti jeho forem a projevů, kritika církve, která institucí ďábla vytváří v lidech pocity strachu a zajišťuje si tak jejich poslušnost. Strach je podle Drewermanna každému jedinci vštěpován na samém počátku jeho individuálního života. Je to strach z porušení desatera a jeho výkladů, strach z toho, že člověk bude vyloučen z komunity a bude muset žít sám. Církvi se podařilo vytvořit obecně platnou konvenci, že ďábel je analogií zla, čemuž je potřeba se vyhnout, obávat se, mít strach. V souladu s automatickým přijetím této teorie pak atmosféru strachu jako jistého výchovného rituálu lze snadno obecně zneužívat, což v důsledku může vést k různým neurotickým a psychotickým onemocněním, upozorňuje Drewermann a odkazuje na svou praxi psychoterapeuta. Teolog, psycholog, filosof a spisovatel Eugen Drewermann v knize (text je koncipovan jako rozhovor novináře J. D. Kogela s Drewermannem) rozvíjí také své úvahy o lidské agresi, zoufalství a víře, odpuštění a negaci, nahodilosti a hledání ospravedlnění v existenci, o biologii, sociální psychologii a psychoanalýze, o teologické nauce o prvotním hříchu a vykoupení, o církevní hrozbě pekla a křesťanské naději v nebe. Eugen Drewermann byl profesorem katolické dogmatické teologie v Paderbornu. Roku 1991 mu pro jeho nekonformní názory na morální teologii a biblistiku bylo místním arcibiskupem odňato povolení vyučovat a roku 1992 i povolení kázat. V tomtéž roce byl pak i suspendován z kněžského úřadu. Roku 2005 Drewermann oznámil, že vystupuje z katolické církve. Drewermann je v Německu považován za jednoho z významných myslitelů a nemnoha zbývajících univerzálních vzdělanců.

Přítomnost Čechů a Slováků zaznamenáváme na samém jihu afrického kontinentu v průběhu několika posledních století. Jsou mezi nimi cestovatelé (např. Emil Holub), nebo misionáři (Georges Schmidt či Zdeněk Čížkovský). Nejsilnější migrace do Jihoafrické republiky se však udála po srpnu 1968, kdy z Československa odešlo kolem pěti tisíc lidí. Osudové příběhy některých z nich autor osobně zaznamenal a nyní je předkládá v této publikaci. Životní příběhy krajanů žijících v Jižní Africe jsou nepřebernými variantami nejen velkého dobrodružství a sžívání s exotickou přírodou a se zcela odlišnými civilizačními návyky v pestré směsici národů, národností a etnik. Najdeme proto ve výkladech Čechů a Slováků zkušenosti s búrsko-britskou rivalitou při ovládání přírodního bohatství a při spravování celé země. Osloví nás zážitky z pracovních kontaktů s barevným a černošským obyvatelstvem. Výpovědi Čechů a Slováků přibližují chování nejen známých Zulů, ale dalších skupin používajících bantuské jazyky tsonga, pedi, venda, sotho, tswana, swati, xhosa, zulu a ndebele. To vše pak přináší exkluzivní informace o životě sice naplněném počátečním strádáním po útěku z komunistické totality, ale zároveň je to svědectví o životě, který postupně nabýval na svých kvalitách. Tyto kvality se ale rodily taktéž v totalitě, kterou představoval jihoafrický apartheid. Apartheid po právu odsuzovaný celým demokratickým světem jako neakceptovatelné soužití různých ras a národností, byl vnímán mnohými Čechoslováky jako totalita více než podobná té československé. Zde však ve společnosti Jihoafrické republiky nacházeli Češi a Slováci množství šancí pro seberealizaci, kterou doma v Československu neměli.

Geografie Edenu je kniha o umění, poesii a krajině, v níž autor pátrá po kořenech a výhoncích plíživé hrůzy, číhavého děsu a tichého zkoprnění. Ze svých osobních archivů Linhart vytahuje na povrch polozapomenuté či zcela opomíjené autory a jejich díla a svou originální interpretací nabízí jiný pohled na umění. Kniha je rozdělena do čtyř oddílů. První část je věnována vnímání krajiny a poutnictví od jeho počátků. Není to pouze dobyvatelství a romantismus, ale autor zdůrazňuje i přínos díla Thomase Berryho a nové ekologie a negativní recepci přírody. Druhou část knihy tvoří soubor esejů věnovaných fenoménu aktivního poutnictví, urbanismu, zobrazování brownfieldu a s tím spojený retrofuturismus nebo reálné ukotvení steampunku. Zvláštní kapitolu v této části tvoří autorovo nazírání na hnutí geopoesie, která přesahuje do třetí části knihy. Zde je důležité poznat básníky a spisovatele v jejich krajině, kterou se snaží pochopit a přijmout. V posledním oddíle knihy autor uvádí své překlady z angličtiny, například texty R. L. Stevensona nebo Johna Buchana.

V padesátých letech 20. století se architekti museli podřídit nekompromisním dogmatickým požadavkům, aby jejich stavby naplňovaly pokrokové kulturní dědictví, socialistické obsahem, národní formou, s důrazem na umělecké mistrovství, pravdivost, vysokou ideovost a stranickost. Architektura měla být výrazem revolučního přetváření světa, budovatelského elánu a optimismu socialistického člověka. Nikoli architekti, nýbrž politicko-ideologičtí aktivisté byli těmi, kdož prosazovali historizující architektonický sloh, který se měl stát jedním z nejdůležitějších nástrojů politické propagandy stalinistického režimu v Sovětském svazu a rovněž ve všech zemích, jím mocensky i ideologicky ovládaných. Při své koncepční práci tak byli architekti podrobeni stálému ideologickému dozoru a nátlaku a jejich formální výkony se posuzovaly především z hledisek hodnoty ideového obsahu. Ta však byla definována příliš obecně, a proto v tvorbě architektů panovaly stálé pochybnosti o ideové správnosti jejich projektů – a „ideovost“ projektu byla zároveň interpretována jako výraz třídního postoje architekta a jeho politické angažovanosti. To vše pak vytvářelo všeprostupující atmosféru nejistoty a strachu, z níž nebylo úniku. Práce historika a teoretika architektury, vysokoškolského pedagoga a překladatele Pavla Halíka (30. 6. 1935 – 21. 6. 2021) se zabývá poměrně krátkým obdobím první poloviny padesátých let, později eufemisticky nazývaným obdobím deformací a kultu osobnosti, a absurdní situací, v níž se tehdy ocitla většina architektů bývalé avantgardy (jíž se v padesátých letech dostalo nejtvrdšího odsouzení – a to i ze strany samotných představitelů avantgardy, tedy funkcionalismu a konstruktivismu), když se jim začal násilně vnucovat sovětský vzor a metoda socialistického realismu. Aby bylo možné této situaci porozumět a pochopit nepochopitelné jednání jejích protagonistů, zabývá se Halík zejména sférou, ve které se odehrávalo stalinistické drama především: sférou verbálních projevů a rituálních textů. Oproti nim vlastní architektonická produkce, označovaná jako architektura socialistického realismu, byla vcelku nevinná a nejsou na ní tolik zjevné stopy teroru, jenž tehdy ovládal a deformoval mysli lidí.

Poprava Vladislava Vančury evidentně splnila to, co od ní nacističtí představitelé očekávali. V české společnosti vyvolala zděšení a strach. Otřásla kdekým. Každý, kdo znal alespoň trochu moderní české písemnictví, věděl, že byl zastřelen jeden z našich nejlepších novodobých spisovatelů, a že rána, způsobená jeho smrtí, se v naší literatuře tak brzy nezacelí. Publikace Petra Koury Vladislav Vančura a nacismus, to jsou hluboké protiklady se věnuje osobnosti známého českého spisovatele ze dvou perspektiv. V první části autor popisuje, jakým způsobem se Vančura zapojil do protinacistického odboje, co všechno v odboji dělal, jaké byly důvody jeho zatčení gestapem v květnu 1942 a proč byl pak po útoku na Reinharda Heydricha vybrán k popravě. Autor zde na základě analýzy a interpretace dostupných pramenů konstruuje Vančurův příběh se známým tragickým koncem. Ve druhé části, která na shora zmíněné aktivity spisovatele navazuje, se pak Koura věnuje Vančurovi jako literární a vůbec kulturní osobnosti a popisuje jeho tzv. druhý život, tedy jak byl Vančura po své smrti připomínán a oslavován, jak byl komunistickým režimem využíván k budování kultu „protifašistických bojovníků“, ale také jak byl i záměrně upozaďován na úkor komunistické ikony Julia Fučíka. Kourův literárněhistorický text má ambici představit spisovatele, básníka a filmaře Vladislava Vančuru nejen jako umělce, ale i jako občansky angažovaného člověka, oběť nacismu a posléze i postavu zneužívanou komunistickým režimem. Jde o zásadní příspěvek k Vančurově biografii.

Křesťanská pokora či zatracení, sadismus či metamorfózy pohanských témat: s pomocí analýzy čtyř deskových maleb Sandra Botticelliho, ilustrujících jednu Boccacciovu povídku, odhalíme, jak se u tohoto velkého malíře nahota splétá s krutostí a krása s neklidem, přičemž jeho dílo čerpá své základní postupy ze snu a z fantasmatu. Díky erudovaným exkursům do dobových teoretických i literárních textů francouzský filosof a historik umění Georges Didi-Huberman poukazuje na něco, co označuje jako „hybridní charakter“ italské renesance. Na její charakteristické propojování vysokého a nízkého, ideality a tělesnosti, kterému ovšem neuniká ani Botticelliho Venuše. Ba právě naopak, slavný akt Zrození Venuše se Didi-Hubermanovi stává východiskem reflexe a záminkou k polemice s tradičním pojetím tohoto obrazu jakožto ztělesnění „ideální nahoty“, oproštěné od jakýchkoli tělesných konotací. Vlastní smysl teoretického gesta je „otevření Venuše“. Slavný akt se otevírá nejrůznějším dobovým referencím, které velkou měrou komplikují představu Botticelliho jako idealistického umělce. V exemplární podobě je toto otevření předvedeno prostřednictvím konfrontace Zrození Venuše a enigmatické sérii čtyř obrazů, nazvané Příběh Nastagia degli Onesti, na níž je lidské tělo naopak zcela doslova otevřeno, tj. rozpáráno, a předvedeno ve své fyziologické „beztvarosti“.

Knižní vydání prvních pěti čísel legendárního undergroundového časopisu Vokno, které vyšly mezi lety 1979-1981. Kompletní revidované texty doplňují úvodní komentáře, závěrečná studie a jmenný rejstřík, ale také část faksimilí zabaveného čísla šestého. Původní obsah a řazení příspěvků včetně ilustrací jsou zachovány. Jde o první ze tří připravovaných svazků, v nichž postupně vyjde všech patnáct samizdatových čísel Vokna. Jestliže je pro všechny nezávislé kultury typická určitá nedůvěra, s níž dávají přednost vyjádření skrze "self-management“, pro časopis Vokno to platí dvojnásobně. Nejen proto, že se v období totality stal centrem československé nezávislé kultury a tudíž i synonymem politického odporu, ale také proto, že nemohl jinak, než se zaměřit na svou vlastní soběstačnost a autodidaktický přístup. Časopis Vokno vystavěl hraniční území mezi totalitní mocí a svobodnou kreativitou: Stal se symbolem hledání nezávislého vyjádření a v době marxistického mediálního blafování vyvinul sobě vlastní kreativní autonomii. Vokno vytvořilo rovněž intelektuální zázemí pro všechny jedince, kteří byli v antagonistickém vztahu s normalizační politikou. Historický přínos časopisu je tedy právě v tom, že se v období naprostého ukřižování svobodné kreativity dokázal vzepřít omezenému pokrytectví a poskytl prostor pro informace, jež jinde nebylo možné publikovat ani číst. Neodmyslitelně se tak řadí mezi ty zdroje nezávislé kultury, které se staly jednak „generátorem“ nových myšlenek a na straně druhé i jejím efektem. Knižním komentovaným vydáním prvních pěti čísel časopisu, na něž budou navazovat i další dva svazky, si můžeme připomenout strategie přežití z této doby, zároveň však získáme možnost, jak historicky nahlížet na regionální i světové hudební trendy, výtvarné umění, nebo na postoje některých intelektuálů.

V nacistickém Německu bylo jen v Drážďanech mezi lety 1934-1945 popraveno gilotinou 892 Čechoslováků. Většina z nich se aktivně stavěla proti německé okupaci. Dvojjazyčná česko-německá kritická edice obsahuje životopisy odsouzených k smrti a kolem stovky posledních dopisů, které mohli napsat příbuzným. V rámci projektu dokumentace této skupiny Ústavem pro studium totalitních režimů ČR a Památníkem Münchner Platz v Drážďanech se historičkám Pavle Plaché a Birgit Sack podařilo dopisy na rozloučenou dohledat a komplexně analyzovat. V obsáhlém úvodu nahlížejí na dopisy novou optikou jako na zcela specifické historické prameny. Všímají si okolností vzniku dopisů a přináší jejich obsahový rozbor. Dopis na rozloučenou mohli odsouzení na smrt napsat poté, co jim exekuční úřad oznámil, že žádost o milost byla zamítnuta. Zároveň byl dotyčný/dotyčná informován o čase konání popravy. Tyto informace se odsouzení dozvěděli v předvečer nebo v den konání popravy a na poslední dopis tudíž již nemohla přijít žádná odpověď. Toto definitivum, jakož i vědomí blízké smrti, činí z dopisů na rozloučenou jedinečný dokument svého druhu. Dopis mohl být napsán v rodném jazyce, což s ohledem na přísnou regulaci ostatní vězeňské korespondence znamenalo jisté privilegium. Pro správný výklad problematiky posledních dopisů je též důležité, že stejně jako ostatní písemný kontakt z vazby podléhaly cenzuře. V mnohých listech se tudíž objevují vygumovaná nebo začerněná místa. Vězni s cenzurou počítali, proto je při interpretaci dopisů nutné brát v potaz i autocenzuru pisatelů. Autory většiny dochovaných dopisů z Drážďan jsou lidé odsouzení k trestu smrti kvůli účasti v protinacistickém odboji. Dva z pisatelů byli odsouzeni kvůli nařízení o držení zbraní. Jedna žena a pět mužů bylo popraveno kvůli kriminálním deliktům, k nimž patřila černá porážka, krádež nebo podvod. Dochovaná dokumentace většiny těchto případů nenaznačuje, že by se jednalo o činy, které by měly konkrétní politické pozadí. Neodvedené nebo odcizené zvířectvo nebo jiné zboží zjevně sloužilo těmto lidem pro vlastní potřebu, případně k zaopatření rodinných příslušníků. Mnozí Češi se pravděpodobně necítili být vázáni dodržováním rigidních hospodářských nařízení, která sloužila k udržení chodu německého válečné ekonomiky. Z tohoto důvodu se někteří z těchto odsouzených ve svých dopisech na rozloučenou označují jako nevinní. Ostatně podobně situaci vnímaly i německé justiční orgány, které interpretovaly delikty typu černý obchod zpravidla jako akt odporu proti okupaci.

O tom, že se vzájemná korespondence může stát výsostným dobrodružstvím i nečekaným setkáváním, svědčí dopisy dvou bytostných básníků, Ivana Diviše a Petra Krále. S pozoruhodnou dávkou nanejvýš sympatické drzosti zároveň oba vyslovují ty nejpoťouchlejší pravdy, o nichž se většinou cudně mlčí. Už od prvního listu knihy můžeme sledovat nejen zrození, ale i vzájemné prožívání jednoho přátelství, čistě subjektivní závratě, tak jak vyvstávají v inspirativní hře se skutečností, hře stejně bolestné, deprimující jako prostě jedinečné. Ivan Diviš a Petr Král, jeden druhému otvírá svůj nenapodobitelný svět, jeho prožívání, myšlení i postoje, od každodenních, místy až existenciálních poloh až po vzájemné utvrzování v tom, co je poesie, jak hluboce je propojená s jejich vlastními životy. Třebaže jde o básníky odlišných generací, minulosti i duchovní orientace, velmi rychle k sobě našli osobitý vztah založený nejen na vzájemném respektu, ale i na dnes už téměř zaniklé, noblesní snaze jeden druhého pochopit i tam, kde se jejich názory více či méně radikálně rozcházely. Do jejich postojů i rozdílností pohledů, které však často nevnímali coby protiklad, ale naopak jistou komplementárnost, se pochopitelně promítal nejen věkový odstup, ale především to, co každého z nich v minulosti utvářelo, proti čemu se vymezovali, jaký okruh lidí a přátel i celý jeden myšlenkový svět patřil k jejich dobové skutečnosti a v neposlední řadě i k inspiraci. Zatímco například Diviš byl přesvědčen, že báseň nesmí, nebo nemá být krásná a musí být vždy proti srsti, vždy plovat proti proudu a být generálním protestem, pro Krále jde především o básnickou pozornost ke skutečnosti, o objev, jenž poesie jako jediná umožňuje, o stále obnovovanou víru v tajemství a o nedohlednou, byť často nepříjemně krutou přesnost skutečnosti.

V bohatě ilustrovaném textu výtvarníka Aleše Lamra můžeme sledovat dobrodružství a eskapády Somnambula, kterému slunce na čele vypaluje žhavé ornamenty, on naráží na šedou bublinu a upadá do jejího zajetí, sní o ohnivém dešti a kamenném krupobití. V jeho světě stromy zprůzračněly, v řece plují sklenění kajmani a anakondy, rybí těla jsou pokryta krysí srstí a Braunovy sochy dští šepot mystérií a jejich duté hlavy kráčejí po Karlově mostě. Aleš Lamr je především výtvarník a na jeho textu Somnambul je to znát. Na papír přenesl v podobě slov své imaginární asociace, metafory, jež hýří barvami, ale i symboly a tvary, které pak slovesnému projevu dávají potřebnou hloubku. Představy jsou obrazem jeho reality. Text Somnambul napsal v 60. letech, ovlivněn neosurrealistickým viděním skutečnosti. Lamrovy texty nabízí čtenáři pohled do nitra muže, který se noční obrazotvorností dostává na osobní hranici mezi bdělým snem a mystickým prožitkem. Detailní popis, který se otevírá jako svět za světem, je jednak spolutvůrce idejí o realitě, ale i průvodcem přeludů; žijící metaforou na snovém plátnu. Imaginace a obrazotvornost se zásadním způsobem podílí na utváření senzoriální zkušenosti, a tím i na určení smyslového objektu, který je pak umělcem vystižen v díle. Povaha představivosti je vždy dána subjektivně. Je to tvář nastavená zrcadlu, jejíž odlesk je mimo něj a je to také způsob, jak „uchopit“ člověka v celé své integritě. Text je jednak inspirací k vlastní kreativitě, ale je i hypnotickou indukcí: Autor umožnuje vstupovat do privilegovaných sfér bytí, nahlížet na svět z perspektivy šamana a ochutnat danost objektu v jeho polymorfním významu. Zlatá nit, která text prostupuje, snad může říci i něco bližšího o autorovi: Vidění je barvitým popisem nadpřirozených událostí ve vlastní snové fantazii, jejímž smyslem je jeho obsah. Ten je skryt za závojem symbolické komunikace a může být předmětem hermeneutických interpretací. Autor evokuje stav nevidomého, jehož kraj je světem pestrých kouzel, proti zkušenostnímu vědění. Vrcholným výkonem představivosti je právě to, že se stává nástrojem intelektu. Při jeho zaměření k podstatě je to i způsob, jak překlenout oba břehy (rozumu a prožitku) a dát tak čtenáři možnost se setkat svojí vlastní kreativitou. Tajuplný svět za hranicemi racionality je tak pomyslným mostem mezi rozumem a smyslovým poznáním.

O Severní Koreji toho víme velmi málo a o vládnoucí dynastii Kimů ještě méně. Strohé zprávy z médií líčí zemi, uzavřenou před okolním světem, jako říši zla, která se chystá pomocí jaderných zbraní zničit celý okolní svět. Kniha Loretty Napoleoni proniká hlouběji do korejského systému a přináší informace, které nám mohou pomoci lépe porozumět tomu, proč je Severní Korea taková, jaká je. Severokorejský vůdce Kim Čong-un se jeví jako tyran, chvílemi směšný, chvílemi krvežíznivý, ale pokud jde o jeho výhrůžky a zda je schopen je naplnit, také nevyzpytatelný. Zkrátka, dle obecně zažitých konvencí je Severní Korea místo, kde se může stát cokoliv špatného, na co jen pomyslíme. Britsko-americká publicistka italského původu Loretta Napoleoni se ale snaží na shora zmíněná paradigmata nahlédnout nejen z jednoho úhlu pohledu, jehož východiskem jsou euro-americké principy demokracie. Neztotožňuje se s binárními definicemi jednoznačného dobra a zla, nýbrž pátrá, zda se věci opravdu mají tak, jak nám je líčí masová média. Její kniha je plná informací a svědectví diplomatů, disidentů a odborníků. Odpovědi na své otázky hledá v záhybech fascinujícího příběhu dvou Korejí, velkého konfliktu studené války, jenž zemi rozdělil, analyzuje excentrickou realitu severokorejského totalitarismu, snaží se pochopit myšlení národa, jehož každodennost ovlivňuje polonáboženská ideologie čučche, na Západě téměř neznámá, ale nepostradatelná pro vysvětlení sektářské psychologie Kimových „poddaných“, pokouší se proniknout do temné sítě počítačových zločinů připisovaných Severní Koreji.

Sovětský svaz se před okolním světem pyšnil perestrojkou a glasností, ale za ploty gulagů byli stále vězněni lidé za své názory. Kniha Svatá temnota. Poslední dny gulagu je založená na faktech, osobních prožitcích autora, který byl od roku 1984 vězněn v internačním táboře v Mordvinsku, kam byl poslán za protisovětskou činnost. Ačkoliv jde o téma závažné a strastiplné, Levan Berdzenišvili popisuje léta strávená v gulagu jako nejkrásnější ve svém životě. „Kde jinde jsem se mohl potkat se všemi těmi muži, tak pečlivě shromážděnými KGB?“ klade si řečnickou otázku, na níž si současně sám ve svém textu odpovídá. V jednotlivých kapitolách vytváří galerii portrétů spoluvězňů - Gruzínů, Ukrajinců, Rusů, Arménů, Estonců a dalších reprezentantů žaláře národů, občanů všech společenských vrstev, převážně však intelektuálů. Osazenstvo gulagu za časů Andropova, Černěnka a Gorbačova čtenáře této knihy zasáhne. Vězňové si recitují řecky Iliadu, umějí dohromady desítky jazyků, vynalézají, hladoví, nuceně pracují. O ruském medvědovi vědí mnohem více, než si umíme představit. Tam venku běží perestrojka a glasnosť, ale gulagu se to netýká. Navzdory nepřízni osudu ale Berdzenišvili píše svůj příběh s humorem, ironií a optimismem. Vznikl tak živý obraz sovětské společnosti, která se těsně před vlastním zhroucením proměnila v obrovské absurdní divadlo.

Na počátku jednadvacátého století žijeme znovu v době strachu. Ať už jde o strach z válečných konfliktů, teroristických útoků nebo z přírodních, ekologických katastrof. Žijeme ve stavu neustálé úzkosti z nebezpečí, která mohou kdykoli a neohlášeně zasáhnout. Strachem nazýváme naši nejistotu - tváří v tvář rizikům, jež charakterizují naši tekutou moderní dobu, naši nevědomost o tom, co přesně hrozba představuje, a naši neschopnost určit, co lze a co nelze udělat, abychom jí čelili. Přitom modernita měla být podle Zygmunta Baumana, jednoho z předních sociálních myslitelů naší doby, takovým obdobím v dějinách lidstva, kdy obavy, které v minulosti pronikaly do společenského života, se již měly jevit jako nadbytečné. Lidé měli převzít nad svými životy kontrolu, držet je pevně v rukou a nést za ně odpovědnost. Baumanova kniha Tekutý strach přináší výčet moderních tekutých strachů, pokouší se odhalit jejich společné zdroje, analyzovat překážky, hromadící se na cestě k jejich identifikaci, a zkoumat způsoby, jak je vyřadit z provozu nebo je zneškodnit. Prostřednictvím svého popisu obav a úzkostí, které nás dnes tíží, Bauman rovněž upozorňuje na problémy, jimž budeme muset čelit a řešit je po většinu tohoto století, pokud chceme, aby na jeho konci pociťovali naši bližní větší jistotu, než dnes cítíme my.

Zatím nejucelenější historický pohled na nejradikálnější projev kolektivizace českého a moravského venkova, kdy byly v rámci akce "Kulak" (v dobových dokumentech se používala zkratka akce "K") nuceně ze svých statků vystěhovány až čtyři tisíce selských rodin. Kniha, na které po několik let pracovalo šest historiků, vymezuje obecný politický a institucionální rámec kolektivizace zemědělství v Československu po roce 1948. Zabývá se přijetím, uplatňováním a zrušením "směrnic tří ministrů", na jejichž základě byla v roce 1951 akce "K" zahájena. Jsou v ní popsány proměny vztahů centrálních institucí a přiblížen základní normativní rámec celého procesu. Případové studie přibližují také podobu násilné kolektivizace ve třech tehdejších okresech (jindřichohradecký, jičínský a sedlčanský), kterou jako ilustraci poměrů dokresluje autentická vzpomínka oběti. V příloze jsou publikovány základní archivní dokumenty k akci "K", z nichž většina nebyla doposud zveřejněna (poprvé je zde například publikován originál "směrnice tří ministrů"). Velmi podstatnou přílohu knihy tvoří seznamy vystěhovaných selských rodin, které byly poprvé pro účel vydání překontrolovány, byly v nich opraveny chyby, duplicity, byly abecedně seřazeny a obsahují jmenný i místní rejstřík.