Pulchra strana 2 z 11

Polodokumentární román Leonida Gabyševa "Odljan neboli Vzduch svobody" vyšel v Rusku na pomezí 80. a 90. let a vzbudil obrovskou pozornost. Autor zde popisuje poměry v ruských dětských kriminálech, které na vlastní kůži zažil. Kniha je plná autentick ých emocí a poodkrývá zločinnost totalitního státního zřízení. Byla přeložena a vydána v mnoha evropských zemích i ve Spojených státech. V samotném Rusku byla jednou z prvních vlaštovek tzv. nové ruské literatury, jejíž prostřednictvím autoři usilují o demokratizaci společnosti. Samotnému Gabyševovi přinesla mnohá ocenění. Zde citace z textu žurnalisty a spisovatele Jana Petránka: "Hledáním pravdy o minulosti a analýzou faktů o mocenské zvrácenosti se společnost významně brání proti recidivám z la. Leonid Gabyšev svou knihou k tomu velice účinně přispívá. Lze říci, že žádný čtenář po jeho přečtení neunikne celé vlně morálních závratí se sebezpytujícím pohledem a závěrem "nelze lhostejně stát mimo nebo nad touto minulostí - pokud ano, tak př estanu být člověkem. Tak silná je Gabyševova práce." Leonid Gabyšev se narodil 19. července 1952 v západosibiřském Omsku v rodině profesionálního vojáka, který později pracoval jako policejní důstojník a velitel jednoho z venkovských oddělení obáva né sovětské milice. V roce 1977 ukončil studium na stavební průmyslovce ve Volgogradu. Gabyšev je klasický autor jedné knihy, což je právě Odljan neboli Vzduch svobody. Popisuje v ní vlastní často hrůzné zážitky ze sovětského vězení pro nezletilce. J edna z charakteristik geneze Gabyševovy rodiny je velmi lapidární, ale vypovídá o mnohém: děd rolník, otec policajt, syn kriminálník. Odljan Gabyševa okamžitě proslavil už po perestrojkovém časopiseckém vydání ve slavném literárním měsíčníku Novyj mi r (č. 6-7/1989). V následujím roce román vydalo i nakladatelství Molodaja gvardija. Později Gabyšev publikoval také své deníky a sborník povídek. Poslední opravdu novou knihu však vydává v roce 1994 a od té doby víceméně mlčí. V roce 1990 se stal čle nem tehdejšího Svazu spisovatelů SSSR. Podle posledních dosažitelných informací žije ve Volgogradu. Na literárním a společenském dění své země se však nepodílí.

Kniha, kterou se uzavírají vybrané spisy Jaromíra Šavrdy (1933-1988), shrnuje autorovu poezii, publikovanou posud samizdatem nebo v exilu. Jde o texty, uspořádané autorem do osmi samostatných sbírek (vydaných v rámci vlastní samizdatové edice Libri p rohibiti); pořadatelem deváté, závěrečné sbírky (Posledních pár lístků), publikované v roce 1989, je Karel Biňovec. Svazek obsahuje následující sbírky: 1) Historické reminiscence (napsáno 1968, prvně vydáno 1977); 2) Kočky a lidé (?, 1981); 3) Cestov ní deník (červen-červenec 1979, "nemocniční oddělení brněnské věznice"; samizdatem 1985, knižně: Mnichov: Poezie mimo domov, 1984; Ostrava: Profil, 1991); 4) Česká kalvárie (březen 1983, "věznice Ostrava"; 1984); 5) Hodina v úzkých (únor 1984, "trest anecký lágr Ostrov nad Ohří"; 1986); 6) Má vlast (březen 1984, "trestanecký lágr Ostrov nad Ohří"; 1986); 7) Plachetnice Santa Maria (květen 1984, "vězeňský lágr Ostrov nad Ohří"; 1985); 8) Druhý sešit deníku (srpen 1984, "trestanecký lágr v Ostrově nad Ohří"; samizdatem 1985, knižně: Mnichov: Poezie mimo domov, 1986); 9) Posledních pár lístků (Ostrava, 1989).

Kniha vůbec poprvé v ucelené podobě představuje publicistickou tvorbu básníka Oldřicha Mikuláška, s níž se v letech 1934-1952 postupně seznamovali čtenáři přerovského listu Obzor a brněnských deníků Rovnost a Lidové (resp. Svobodné) noviny. Na rozdíl od Mikuláškova básnického díla zůstávala doposud stranou zájmu, avšak neprávem. Ve většině novinářských textů se totiž projevuje Mikuláškovo básnické vidění světa i jeho specifický lyrický jazyk. Výbor předkládá přes 130 příspěvků různých žánrů, rozličných námětů a proměnlivého rozsahu z celkového počtu asi 800 zveřejněných publicistických článků Oldřicha Mikuláška. Mikuláškovy texty jsou doplněny o vzpomínky jeho přátel a kolegů na dobu básníkova působení v novinách. Kniha je doprovozena fotografiemi a uzavřena vysvětlivkami dobových reálií, ediční poznámkou a seznamem pramenů a literatury.

Knihu moří napsal Pavel Zajíček v roce 1980 poté, co byl nuceně vystěhován z Čech do švédského exilu. Ukázky z tohoto díla byly ojediněle v samizdatu publikovány, jako celek však Kniha moří nikdy nevyšla a zůstala tak po dobu třiceti let pouze v rukopise. Ačkoliv jde o titul citovaný, zejména v souvislosti s českou undergroundovou tvorbou sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, čtenáři dosud neměli možnost se s ním blíže seznámit. Texty v Knize moří lze zařadit do kategorie poezie, i když mají z větší části podobu delších, jakoby prozaických útvarů, podobných deníkovým záznamům. Jde o velmi otevřené autobiografické psaní, záznamy reflexí, emocí, vjemů a pocitů, které básníka obklopily v reakci na nenadálou životní změnu. Mísí se tu záznamy odpozorovaných a prožitých situací s pocity, které ony prožitky v autorovi zanechávají. Kniha moří vychází v bibliofilském vydání v omezeném nákladu. Její součástí je originální grafika Davida Němce a CD Zajíčkových DG 307, na němž jsou texty Knihy moří zhudebněny.

I když je Milan Balabán vnímán jako básník plně spirituální a z jeho veršů je patrná inspirace v Písmu Svatém, díky schopnosti otevřeného vnímání světa kolem, přirozené emocionalitě a potřebě posouvat hranice konvencí o kouse dále, vytvořil skvělé básnické dílo plné jazykových experimentů a libé melodie. Přestože je jeho poslední sbírka opětovným svědectvím hledání smyslu bytí v pozitivní perspektivě a naději, některé obrazy a jejich expresivní vyjádření bezesporu vybízejí k údivu. Milan Balabán je znám jako náš přední znalec Starého zákona, hebraista, evangelický teolog, esejista, překladatel starozákonní Písně písní. Důležitou součástí jeho ohledávání světa je však také poezie, kterou píše po celý svůj život.

Kniha sestává se souboru dopisů, které Jiří Němec napsal své manželce Daně, svým dětem a přítelkyni Věře Jirousové v roce 1979 z vazební věznice v Ruzyni, kde byl internován v souvislosti s procesem proti VONS. Za dopisy jsou připojeny zápisky a citáty, kterými si Němec ve vězení připomínal své oblíbené filosofy a spisovatele, ale i přátelé a souputníky. Dopisy jsou doplněny Němcovou esejí Nové šance svobody, která je v okruhu českého undergroundu považována za svým způsobem programovou, stejně jako Jirousova Zpráva o Třetím českém hudebním obrození. Následují doprovodné texty Ivana Jirouse Jiří Němec - kněz bez kolárku, Zbyňka Hejdy O Jiřím Němcovi znovu a životopisný text Petra Blažka Dlouhá cesta do Ruzyně. V obrazové příloze je mnoho fotografií a faximile dokumentu Státní bezpečnosti, která na Jiřího Němce vedla svazek již od šedesátých let. Dopisy z Ruzyně představují dobové svědectví plné originálních myšlenek, kde vedle komentování běžných událostí a vznášení všedních dotazů pronáší Němec filosofické úvahy, užívá citády či doporučuje ke čtení nejrůznější literaturu. Stále tak své okolí ovlivňuje. Skutečnost, že korespondence mezi Danou a Jiřím byla vedena uvnitř vězeňského systému (Dana N. byla rovněž ve vazbě), dává situaci jistý přídech absurdity. Originální myslitel Jiří Němec byl po léta jednou z nejvýraznějších osobností českého intelektuálního prostředí a disentu. Byl také jedním z iniciátorů českého undergroundu. I když po něm zůstalo poměrně rozsáhlé dílo, dosud nebylo edičně zpracováno.

Knížka Františka Dryjeho (1951), básníka a esejisty, čelné postavy zdejšího surrealistického hnutí, je titulem věrným "surrealistické experimentaci": obsahuje práce od konce 70. let po současnost, a sice drobné texty v próze i poezii. Je novinkou i bilancí svého druhu: imaginace se tu snoubí se sarkasmem, mystifikace se surovou realitou, Breton s Effenbergerem. Sbírku provázejí kresby Přemysla Martince.

I ve 21. století patří k tradičním cestám Středoevropanů putování na jih. Objevují tam jiné světlo, jiné barvy, jinou krajinu a samozřejmě také jinou kulturu. A je stále co objevovat, nacházet polozapomenuté souvislosti, připomínat historii a nalézat nové inspirace. Nový soubor esejů a cestovních črt Josefa Kroutvora připomíná právě ta fakta, která masová turistika, zaměřená na konzumní cestování, ponechává stranou. Knížka esejů Nové cesty na jih navazuje na předcházející Kroutvorovy práce: Benátky, Města a ostrovy a Cesta na jih. První zastavení v knize jsou věnována místům ležícím hned za Dunajem. Pak už následují zastávky za Alpami, a to jak na italské straně, tak na chorvatském pobřeží. Několik esejů je věnováno mediteránní kultuře.

Sbírka básní jubilujícího Eugena Brikciuse (1942), známého slovesného i tělesného mystifikátora, začíná tam, kde předcházející "Spouštění s milou" (2011) končí. Absurdní komika jako roznětka, puchmajerovská stylizace ve formě a sebemýtus za hlavní téma. Brikciův "Platný příběh" prostě platí. Jak taky jinak, když se v mistrově podání život stal dávno literaturou a literatura životem. Kniha obsahuje vloženou grafiku Otakara Slavíka.

Nová studie předního českého estetika, literárního vědce, historika a kritika Aleše Hamana se snaží postihnout vývojové proměny umění, zejména výtvarného, od impresionismu po tzv. postmodernu. Autor přitom dospívá k závěru, že "ve společenském povědomí se začíná rodit potřeba obnovit spontánní estetický (smyslový i citový) vztah ke světu, regenerovat schopnost získat živelnou estetickou zkušenost, kterou s rozvojem pragmatické technokultury překryly vrstvy sofistikované intelektuální reflexe. Snad tudy vede cesta z krize západní civilizace, která propadá beznaději a nostalgii, jež vyvolala neschopnost tázat se po možné identitě člověka a světa a po možné integritě světa v člověku, kterou přinesla moderní doba." Kniha "Osudy moderního umění" vychází u příležitosti osmdesátých narozenin Aleše Hamana, emeritního profesora Jihočeské univerzity.

Eugen Brikcius je literární gurmet: svůj memoár pojal jako pestrou koláž, jako žánrovou i stylistickou mozaiku, jako přirozenou syntézu bohatýrského těla s jasným a silným duchem. Jeho život je jeho dílem. Jeho dílo je jeho životem. Boří staré mýty, aby postavil na jejich místě mýtus nový - sebemýtus. A to s nezaměnitelným vtipem a hrou, noblesou i naléhavostí. Protože píše-li o sobě, píše vždycky i o druhých. Memoárová kniha básníka a filozofa, průkopníka českého happeningu, narozeného v roce 1942 v Praze a žijícího od počátku 80. let ve Vídni. V 60. letech aktivní výtvarný umělec, v 70. letech vězeň komunistického režimu a básník v novolatině, v 80. letech absolvent prestižní University College v Londýně a exulant, od počátku 90. let jedna z klíčových postav české kultury.

Dvanáct studií v knize výtvarného a literárního kritika Radima Kopáče (1976) má jako svorník titulní okraj, kulturní periferii, čili tu oblast, která je vesměs jak mimo zdejší umělecký, potažmo literární kánon, tak mimo zájem médií, a nejen těch mainstreamových. K fenoménům, jako patafyzika, naivismus, mystifikace, romská literatura, akt ve fotografii nebo erotika v literatuře, existují po roce 1989 možná dílčí příspěvky, nikoli však sumarizující, rekapitulující texty. Právě takovou ambici mají kapitoly této knihy: chtějí být průvodci po tématech, nikoli literárně- či uměnovědnými výklady, mají za skromný cíl přiblížit a obhlédnout terén, předvést jeho široký potenciál. Prostě ukázat směrem, kterým se chtě nechtě hlavní proud vždycky obrátí pro svoji další potravu - na okraj.

Nová básnická sbírka ceněného esejisty a znalce dějin umění i kultury. Do kupy tu Josef Kroutvor sesadil texty formálně různé: od medailonu o třech prozaických větách po skladbu o deseti veršovaných částech. Jako do deníku, notesu nebo skicáku. Různou formu si totiž žádají různá témata: poetický přírodozpyt, obřadnost jídla a pití, na prvním místě čaje, dále vazby česko-německé, otištěné do konkrétní krajiny jižních Čech stejně jako do tamějších mýtů, legend nebo pohádek - a nakonec průvodce osobními dějinami posledního půlstoletí, od učedníka přes tovaryše po mistra. Nejde o básníkova témata věčná, nazrála teprve s časem, který se nyní jeví jako příhodný.

Kniha Plovoucí motivy poznámky nejen na téma Hrabal, Bondy, Škvorecký sestává s drobných textů, zejména poznámek, esejů, zápisků, črt, v nichž Tomáš Mazal formou jakéhosi kvazideníku reflektuje události, které bezprostředně prožil, nebo vlastní prožitek posunul směrem k literární fikci. Soubor textů vznikal v letech 1994 - 2010 a jak už podtitul napovídá, odkazuje z větší části k literárním figurám, Bohumila Hrabala, Egona Bondyho a Josefa Škvoreckého, nepomíjí však ani Vladimíra Boudníka, Oldřicha Hameru, Pepíčka Čečila a další. Hospodské postřehy, polozapomenuté legendy, pábitelské historky, fragmenty cestopisných črt a další nejrůznější marginálie oživí zanikající svět pražské periferie, českého venkova či vysočinských kopců a připomenou osoby, jejichž způsob bytí, byl základem české literární poetiky druhé poloviny dvacátého století.

Korespondence básnické dvojice Holan-Zedníček z let 1940-1977: 240 dopisů, doplněných poznámkovým aparátem, bohatou obrazovou přílohou, dosud nepublikovanými básněmi a doslovem Miloše Doležala.Ten úvodem píše: "Dějiště: dům na pražské Kampě a zapadlé vysočinské město Hlinsko. Doba: počátek 50. let, dusivý stalinský teror a všudypřítomný strach, vlezlý do kuchyní i duší. Aktéři: dva čeští básníci, Vladimír Holan a Stanislav Zedníček, které spojilo bratrské přátelství. Jedno z nejvřelejších v české literatuře 20. století. Smáli se i sténali. Byli si navzájem jako chudí světlonoši v temné noci, kteří si na cestu křesají jiskry. Zedníček ono intenzivní bratrství výstižně básnicky popsal: ,Z temnot jsme vycházeli / při našich hovorech / Světýlko rozžíhali / že zhasnout je moh dech.' Vladimír Holan, rok narození 1905, Stanislav Zedníček o devět let mladší. Holan zemřel v roce 1980, Zedníček o dvaadvacet let později. Ten první je básníkem robustním, bouřlivým, čechrajícím kštice démonům, autor vrstevnatého básnického díla, překládaný, oceňovaný doma i v zahraničí a pohřbený se státními poctami. Ten druhý venkovsky plachý, básnicky subtilní, andělsky čistý, jenž za svého života vydal čtyři útlé sbírky a jehož podstatná část tvorby stále zůstává v rukopisech, celoživotní outsider, který postupně rezignoval na veřejnou prezentaci, vězeň komunistického kriminálu, na jehož pohřbu se sešla sotva hrstka přátel. Dvě postavy zdánlivě protikladných světů i životů, které se osudově potkaly a společně kráčely soutěskami 50. let, ze kterých trčel ,vzduch blázince, samé výstřely a rakve' a kdy je ,jenom těsně / míjelo šílenství'."