Pulchra strana 3 z 13

Skalického novela i povídky se vyznačují přímočarostí a drsností, neberou si servítky vůči totalitní i demokratické politické reprezentaci a nešetří ani souputníky a kamarády. Záměrná jazyková neotesanost, nazývající křivdy a nespravedlnosti pravými jmény, s přídechem ostré parodie, vyjadřuje životní postoj padni komu padni, který autor v zásadě po celý svůj život nezměnil. V novele Nesnažte se nás pochopit nám před očima ožívá vyprahlé normalizační Československo se všemi absurdními komunistickými symboly a snahou jednotlivců z periferie nepropadnout nihilismu. V povídce A bude stejně Skalický reflektuje rakouský exil, české papaláše a disidenty, jimž vyměnil společenská a politická postavení a dostal je tak do neobvyklých až absurdních rolí. Prostřednictvím dvou krátkých povídek autor zdraví rovněž své dlouholeté souputníky, jejichž určité životní epizody zpracoval s humorem a nadsázkou sobě vlastní. Dosud nepublikované práce vznikaly od počátku 70. let, kdy ještě odrážely autorův dělnický postoj ponižovaného umělce, psal je i v rakouském exilu, kde zažil rozdíly mezi tzv. intelektuální elitou diaspory a undergroundem a píše je i dnes z pozice soběstačného a hrdého pozorovatele aktuálního politického, společenského a kulturního života. Texty mají většinou autobiografický charakter, zrcadlí dobu z určité perspektivy a nakonec slouží i jako určitý autentický dokument. Vždy jde ale o zpověď, jež nezakryje zkušenost se zlovůli a bezmocí pro Skalického generaci typickou. Miroslav Skalický je znám především jako zakladatel, textař a zpěvák undergroundové skupiny Hever and Vazelína band, jejíž skladby Červený vejložky nebo Tesilová verbež téměř zlidověly, přestože byly za komunistického režimu zakázány a jejich autor byl státní mocí stíhán i vězněn.

První knižní vydání statí o filmu dvacátého století od počáteční němé éry přes Bunuela, Antonioniho, Felliniho k Wendersovi či Tarkovskému. Svazek představuje Petra Krále nejen jako teoretika, autora hesla o grotesce v Dictionnaire Larousse du Cinéma, ale také jako objevitele vlastní filmové poetiky.

Vykřičená čtvrt Yoshiwara byla v období Edo považována za společenské centrum a místo kulturní revoluce. Umělci jako Utamaro, Hokusai a Kunisada otevřeli dveře rozkoše a nechali okolní svět nahlédnout za barevné zástěny čajoven. Tradiční kurtizány oiran a tayu předznamenaly zjevení v podobě gejš a jejich půvabné, zvukomalebné výrazovosti. Období Edo, z něhož dnešní umělecké Japonsko stále čerpá, zanechalo důležitou stopu v jeho kulturní paměti a jedinečný umělecký styl ukiyo ovlivnil umělce i mimo asijský kontinent, zejména v Evropě. Vznikly nádherné tisky ukiyo-e, i specifické literární žánry, zaměřené na fluktuující svět. Pomyslným vrcholem výtvarné a literární tvorby té doby byly šunga, erotické svitky, ručně malované minerálními pigmenty, někdy s přídavkem zlata nebo stříbra, nanesenými na papír nebo hedvábí. Disciplíny jako shibari a eroguro samy o sobě vnitřní hranice japonské kultury přesahují a současně vyjadřují její neopakovatelnost. Vlastní originální interpretací autorka zaznamenává proměny japonské tradice a ukazuje, jakým způsobem kultura přebírá významy a zasazuje je do nových kontextů. Různorodé umělecké směry spadají do předávaných imaginárních praktik, proměňují se v souvislosti se změnami života ve společnosti, promíchávají se s novými trendy a s novodobou problematikou. Okouzlení mladé generace tradičními kulturními modely je procesem kulturní re-identifikace a pomyslná niť, která se vzhledem k narůstajícím moralizujícím tlakům přetrhla, je dnes znovu navázána.

Při líčení vlastního osudu popisuje Alexandr Podrabinek zároveň poměry v Sovětském svazu 70. a 80. let, kde probíhalo permanentní potlačování práv občanů a zneužívání moci k rozličným způsobům likvidace režimu nepříjemných osob. Autor, sám vězněn a poslán do sibiřského vyhnanství, je živoucím důkazem toho, jak se ve skutečnosti vrcholní i méně významní sovětští představitelé stavěli k opozici i v době tzv. perestrojky a glasnosti, jež byly okolním světem považovány za projevy demokratizačních procesů. Podrabinkova kniha je sugestivním svědectvím o těžkém každodenním životě v SSSR. Velmi často se stýkal a spolupracoval se světoznámými postavami odpůrců sovětského režimu včetně Andreje Sacharova nebo Naděždy Mandelštamové. Nezapomenutelnou postavu jeho vzpomínek představuje mimo jiných důstojník KGB, jenž se z přesvědčení stal spolupracovníkem a informátorem disidentů. Pozoruhodné jsou rovněž popisované osudy kágébáků v době postsovětské. Alexandr Podrabinek se narodil v roce 1953 v Moskvě, vzděláním je medik. Od začátku sedmdesátých let se aktivně účastnil hnutí za lidská práva. V roce 1978 byl zatčen a poslán do vyhnanství, v roce 1980 byl znovu uvězněn a odsouzen na tři a půl roku do lágru. Je spoluzakladatelem Nezávislého psychiatrického sdružení, byl hlavním redaktorem lidskoprávního periodika Express-Chronika (19872000). Stojí v čele ruského oddělení Fondu za občanské svobody; je novinář a pravidelně publikuje na internetových stránkách. V roce 1979 vyšla v USA jeho kniha Trestní medicína, pojednávající o mnoha konkrétních případech nelidského zneužívání psychiatrie u politických vězňů sovětského režimu.

Jak už podtitul Shrnutí napovídá, autor, Ivan Binar (1942), bilancuje své působení v literární oblasti a nabízí čtenáři průřez tvorbou kratších próz propojených poezií od sedmdesátých let až po rok 2019. Texty jsou řazeny chronologicky; vznikaly ve Vídni, Mnichově, v Praze a ve Vlkovicích (Slezsko). Některé byly publikovány v exilových časopisech, jiné v časopisech doma, většina však má v tomto svazku premiéru. Texty v řeči vázané jsou tu čtenáři předkládány vůbec poprvé. Ivan Binar se nesnaží o realistický popis reality se všemi historickými fakty, daty a událostmi, jakýsi kronikářský záznam bezmála padesáti let, po které texty vznikaly. Některé povídky se faktům nevyhýbají, jiné, a je to na první pohled poznat, jsou zase čirou fikcí. Z předkládaných textů je však poměrně dobře vystopovatelný vývoj autorova přístupu k tvorbě, vývoj stylu, volba i akcentace témat, jež jsou pro Ivana Binara nosná.

Tekutý život přispívá k rostoucí nerovnosti, nejistotě a nedůvěře. Současná, moderní společnost rezignovala na své sociální základy a stabilní, pevný řád transformovala do měkké a pružné formy v domnění, že tím dosáhne maximální otevřenosti. Taková společnost ale nedokáže trvale udržet tvar, přetéká z jedné polohy do druhé, její podoby jsou krátkodobé a cíle méně angažované. Člověk se může opírat jen o minimum jistot a stále méně spoléhat na solidaritu a odpovědnost jednotlivce. Sociolog Zygmunt Bauman, autor teorie o tekutosti současného světa, ve své knize Tekutý život navazuje na svou nejznámější publikaci Tekutá modernita. Bauman je znám jako velký kritik globalizace a jejich neblahých dopadů na lidskou společnost. Jakkoli se vymezuje vůči individualismu, nečiní tak z ideové pozice postmarxisty, nýbrž ústy sociologa, jenž za flexibilitou jednotlivce a neomezenými možnostmi, které pro dosažení svého úspěchu prosazuje, vidí rovněž narůstající populismus, bezohlednost a technokratické pojetí života. Jednotlivec se přestává socializovat a svou individuální roli nespatřuje v činnosti ve prospěch komunitního celku, ale uskupení ekonomického, které je soustředěno výhradně na zisk, bez ohledu na jakoukoliv solidaritu a další možné negativní důsledky například v oblasti ekologie či kultury. Myšlenky Zygmunta Baumana nelze číst jako dogma, o to ani sám autor za svého života nikdy veřejně neusiloval. Z pozice akademika s rozmanitou životní zkušeností se spíše snažil upozorňovat na problémy, které si společnost sama vytváří a následně se s nimi potýká, a vyvolávat na předmětná témata diskusi.

Zamýšlení nad tím, do jaké míry je člověk ovlivněn prostředím, do něhož se narodí,¬ a je-li schopen změnit své postavení pouze svou vlastní aktivitou. Ve Směřování života hrdinů se autorka snaží najít odpovědi na otázky, zda je člověk měřítkem všech věcí a zda je hybatelem všech událostí. Zatímco ve své předešlé knize Polárník, panovnice a prezident popsala a charakterizovala chování zástupců různých vrstev společnosti, nyní své postavy dovedla k cíli. Výsledek putování polárníka je problematický - k pólu osobně nedorazil, ale část jeho mužů tak učinila bez něj. Během cesty je konfrontován se vztahem k transcendentnu u svých blízkých druhů. Panovnice vládne a snaží se naplňovat očekávání svých poddaných, která se týkají nároků na etické chování mocných. Postava prezidenta zůstane rozkolísaná mezi stále více potlačovanou touhou po pravdivosti a žádostivosti moci.

První ucelená historická práce o československých ženách, které prošly za druhé světové války vězněním v centrálním ženském koncentračním táboře nacistického Německa, v Ravensbrücku. Na základě vzpomínek přeživších a rozsáhlého tuzemského i zahraničního archivního výzkumu autorka odhaluje v kontextu perzekuční politiky nacistického režimu vnitřní strukturu této skupiny a představuje čtenářům typologii vězeňkyň. Vůbec poprvé jsou systematicky popsány skupiny, které byly po dlouhá desetiletí tabuizovány či marginalizovány a doposud zůstávají stranou zájmu širší veřejnosti, jako například československé občanky německé národnosti, ženy z Těšínska nebo ženy židovského a romského či sintského původu ze Slovenska a Podkarpatské Rusi. Prostor je dán v českém prostředí dosud opomíjeným specificky ženským aspektům věznění, jako je sexualizované násilí, mateřství nebo intimní vztahy mezi ženami v koncentračním táboře. Námětem jsou i interpretační proměny a vzorce kolektivního vzpomínání na Ravensbrück v poválečném Československu. Stranou pozornosti nezůstává ani osobní rovina vzpomínání včetně vzpomínek žen, které po válce z politických důvodů opustily Československo. Biograficky laděný způsob zpracování tématu dodává textu na čtivosti. Knihu doprovází rozsáhlá obrazová příloha. Řada fotografií a reprodukcí je publikována vůbec poprvé.

V ulici Rue Rémy-Dumoncel ve čtrnáctém pařížském obvodu stojí bílá budova - domov důchodců nazvaný Le Tiers Temps. Uprostřed nádvoří roste osamělý strom. Ční, jako vysoký muž s osmahlou tváří a pronikavýma očima, mezi ostatními obyvateli. Pohrává si se svými vzpomínkami, v nichž se mísí dva jazyky, angličtina jeho rodného Irska a francouzština jeho literárního exilu. Tento starý muž se jmenuje Samuel Beckett. Maylis Besserie popisuje Beckettovy poslední dny formou, která odpovídá spisovatelově stylu. Prostřednictvím strukturovaných deníkových záznamů a rozhovorů se snaží rekonstruovat pobyt literárního velikán v Le Tiers-Temps, kde skutečně žil. I když jde o beletristické zpracování, autorka vychází z dostupných faktů, které interpretuje a domýšlí, jak asi mohl spisovatelův každodenní život vypadat, než dospěl k poslednímu tichu. V osamění a čekání na konec se vlastně Becket stal jednou ze svých románových postav. Kniha Maylis Besserie nabízí vhodnou příležitost připomenout významného literáta, ale především příležitost představit mladou francouzskou spisovatelku, jejíž práce byla v roce 2020 oceněna Gouncortovou cenou za prvotinu.

Theodor W. Adorno vystoupil v roce 1967 na Vídeňské univerzitě s přednáškou, v níž analyzoval cíle, prostředky a taktiky pravicového radikalismu a srovnával ho se starým nacismem a fašismem. Kladl si při tom otázku, proč extrémní pravicová hnutí nacházejí dvacet let po konci války opět u lidí značný ohlas. I když Adorno bezprostředně reagoval na vzestup a volební úspěchy NPD (Nacionálnědemokratické strany Německa), jeho hlavní myšlenkové teze mají obecnou platnost a lze je již považovat za paradigma. Vezmeme-li v úvahu politickou praxi některých současných domácích i zahraničních politických subjektů či jednotlivců a jejich populistické nebo rasově nenávistné programy, zjistíme, že Adornovy někdejší postřehy jsou i dnes stále aktuální. Český překlad je pořízen z německého vydání přednášky Aspekte des neuen Rechtsradikalismus, která vyšla v roce 2019 v nakladatelství Suhrkamp. Text přednášky je transkripcí z jediného dochovaného zvukového záznamu. Adorno se převodu své řeči do knižní podoby vyhýbal, jak uvádí V. Weiß v doslovu, vědom si zřejmě toho, že ústní projev má svá specifika, jimiž se liší od projevu písemného. Charakteristické rysy, vlastní ústnímu projevu, určitá kostrbatost, přerývanost, opakování atp., byly v německém knižním vydání ponechány a i my jsme se v zájmu zachování autenticity rozhodli je v českém překladu ponechat.

Co všechno bychom mohli vědět o Leninovi, ale interpretace dějinných okamžiků, jejichž kontury jsou pevné a neměnné, nám to nedovolí. Kniha oceňovaného autora a svérázného interpreta mnoha zajímavých historických publikací vybízí čtenáře k zamyšlení nad rozmanitou možností všedních i svátečních dnů jednoho revolucionáře. Potkal se někdy Vladimir Iljič Lenin s Rasputinem, rozmlouval s Konstantinem Ciolkovským o raketách a nosil Naděždě Krupské nákupy? Začala nenávist mezi Leninem a Trockým krádeží jízdního kola? Ilustrovaný text Jiřího Padevěta Vladimir Iljič Lenin v obrazech hledá a nachází odpovědi prakticky na všechny otázky z počátků ruského bolševického hnutí.

Známý historik Petr Koura ve své knize popisuje, jak se československá společnost po roce 1945 vyrovnávala s nacistickou okupací, jak byly klíčové události protektorátu v jednotlivých poválečných dekádách připomínány, ale i zkreslovány a ideologicky zneužívány. S vypuknutím Pražského povstání zanikl Protektorát Čechy a Morava, neskončily však jeho dějiny. Jejich součástí je i tzv. druhý život protektorátu, který trvá až do dnešní doby. Fakticky hned v prvních hodinách po skončení bojů s nacistickými okupanty vznikají na místech, kde umírali bojovníci Květnového povstání, pomníky, které mají uctít jejich památku a připomínat jejich oběť. Hned v prvních dnech po skončení okupace se začíná hovořit o tom, kdo je a není hrdina, přičemž někteří takto označení lidé později skončí dosti tragicky. Právě tématem vzpomínání na období protektorátu a jeho připomínání ve veřejném prostoru se zabývá kniha historika Petra Koury. Formou několika esejů se snaží nahlédnout, jak bylo v průběhu uplynulých desetiletí vzpomínání na dobu okupace formováno (a deformováno) momentálně vládnoucím režimem. Kniha tak vypráví mimo jiné o tom, jak hluboce je období protektorátu v české kolektivní paměti zakořeněno dodnes.

Román Útěk patří k základním dílům české vězeňské prózy. Nyní vychází poprvé v necenzurované podobě, doplněný o studie, jež přibližují Hejdovu vězeňskou zkušenost a rozebírají román v jeho historických a literárních souvislostech. Jiří Hejda, v procesu s Miladou Horákovou odsouzený na doživotí, vypráví ve své knize o útěku dvou vězňů, Blažka a Franty, z jedné z nejtěžších a nejvíce střežených věznic komunistického Československa, z Leopoldova. A právě z rozhovorů těchto dvou mužů, či z jejich ohlédnutí, postupně skládáme obraz vězeňského života padesátých let: výslechové metody, převozy vězňů zájezdovými autobusy, ztráta pojmu času a neměnný rytmus ubíhajících dní, stereotyp a jasný řád vězeňského bytí, odtržení od světa, kruté životní podmínky, hlad, unavující práce, přežívání v samotkách, tresty v korekcích, trýzeň návštěv, ale i touha po vědění za mřížemi, kulturní vyžití, vězeňský humor či vzájemná sounáležitost a ryzí přátelství, jaké člověk najde jen v kriminálu, kde se lidé při dlouhém pobytu svléknou do naha i duševně. V různých věznicích komunistického Československa strávil Jiří Hejda 12 let. Při psaní svého románu vycházel z vlastních zkušeností, ale především z vyprávění svého spoluvězně, kterému se podařilo z Leopoldova uprchnout. Knihu začal psát v roce 1966 zejména jako dobové svědectví, jež se má uchovat pro příští generace, o možnosti jejího vydání však mohl uvažovat až v době uvolnění politických poměrů, v roce 1968. Útěk nakonec vyšel až v listopadu 1969, a to v cenzurované podobě, přesto byl vzápětí z prodejních pultů stažen. Útěk nyní, po více než padesáti letech, vychází v rekonstruované, necenzurované podobě, doplněný o studie literárních historiček specializovaných na vězeňství a vězeňskou literaturu, Petry Loučové a Kláry Pinerové.

Umělecké a emotivně zabarvené vyjádření skupiny DG 307, její poetiku a hudbu, lze považovat za metaforický odraz reality, která stále vyvolává historické reminiscence. Apelativnost a hluk nejsou jen vyjádřením nespokojenosti, nebo kvílením, které volně vychází z duše, je to také hudba srdcí, již chce jen málokdo poslouchat. Je to rámus zbraní, reakce na podobu společnosti. Pavel Zajíček a DG 307 považovali svou antihudbu za způsob komunikace s okolním světem a právě experimentální projev skupiny staví autorka do kontextu se vzpomínáním, zapomněním, sociálními traumaty a kulturní identitou české společnosti. Kakofonie není mytizací světa, ale vrací světu skutečný prožitek. Hrubý zvuk železných tyčí, řetězů nebo motorových pil představuje realitu, která je pro socialistickou estetiku pobuřující. Jde přitom o objevování výjimečných hudebních obrazů, naplněných poetickou expresivitou, která je Zajíčkem chápána ve smyslu imaginárního projevu zvukové krajiny, píše Petra Veselá. Autorka vystudovala kulturologii, antropologii a hru na saxofon, takže se pohybuje nejen v oblasti teorie kultury, ale sama po léta hrála s jazzovým kvartetem. Její teoretické úvahy o hudbě DG 307 jsou proloženy fragmenty a interpretacemi mnohých rozhovorů, které vedla s Pavlem Zajíčkem, ale i vyjádřeními a komentáři ostatních členů skupiny.

Kniha Jeana-Yvese Tadiého je určitým inventářem myšlenek Marcela Prousta a Sigmunda Freuda. Autor nachází paralely v jejich názorech na spánek, sny, paměť, dětství, homosexualitu, lásku, žárlivost, smutek i smrt. Jean-Yves Tadié, přední odborník na dílo Marcela Prousta a pozorný čtenář Sigmunda Freuda, porovnává ve svém textu inteligence dvou výjimečných mužů a jejich postoje k okolnímu světu. Freud i Proust byli, každý svým vlastním způsobem, průzkumníky, kteří se snažili proniknout hlouběji do lidské psychiky. Jeden prostřednictvím nevědomí a psychoanalýzy, druhý v souvislostech s pamětí, z níž se vynořují obrazy koloběhu života, jež nám pomáhají pochopit sama sebe i situace, v nichž se ocitáme. Ačkoli současníci, Freud a Proust se nikdy nesetkali, nestudovali vzájemně svou práci, ale zdá se, že sledovali paralelní cesty ve výzkumu hloubek a jemností lidské mysli. Akademik, literární kritik a životopisec Tadié ve své práci dělá to, o čem možná mnozí znalci freudovských teorií a proustovského vyprávění snili. Spojuje dva světy, vymýšlí společná témata. Jemně staví oba muže bok po boku, přemýšlí o psychice Proustových postav a klinických případech vyprávěných Freudem. Upozorňuje na jejich podobnosti a rozdíly. Rozebírá také myšlenky, jež oba géniové zaznamenali na papír, avšak dovozuje i to, o čem mlčeli. Výsledkem Tadiého práce je vzácná esej, která vrhá nové světlo na propojení obou myslitelů, a osvětluje mnohá temná zákoutí při studiu lidské duše a dosahu umění.

Není možné uniknout před sebou samým ani před nástrahami a zvůlí okolního světa. Je lepší se nesnázím postavit čelem, nebo rezignovat a užívat si v soukromí s milovanou osobou? Toť dilema, před nímž stojí hlavní postava Macháčkova románu. V blíže nespecifikované středoevropské zemi dochází k oslabování demokratických principů až nakonec násilně převezmou moc takzvané vlastenecké síly. Postupně se začínají zbavovat skutečných i domnělých nepřáteli lidu, vlasti a tradičních hodnot. Hlavnímu hrdinovi se sice podaří uprchnout z hlavního města do zdánlivě klidné, malé obce, jeho snaha žít zde nenápadný život je ale stále narušována vlastními hysterickými záchvaty konspirace. Nepříjemná realita se stále odráží v jeho vzpomínkách a nočních můrách, neboť i pod povrchem maloměstské idyly se mohou skrývat záludné nástrahy. Vykonavatelé moci o sobě také zcela nečekaně dávají vědět.