Pulchra strana 3 z 11

"Souboj je povídka napsaná z plného rozmachu tesknoty. Soud o její umělecké hodnotě v celku Čechovova díla není důležitý. Je to povídka důležitá především pro porozumění Čechovovi samému, je to klíč k rozpoznání jeho lidských a autorských pohnutek, jež jsou tu obnaženy jako málokde jinde. Zapomeňme na mýlící podobiznu "klasika" Čechova a ctěme to, co psal jednatřicetiletý muž vědoucí o nutnosti hledat rozumnou možnost života. Čtěme v Souboji jeho tesknotu, bolest a úzkost nad zmarňováním člověka. Chci říci toto: Po povídkách, jako jsou Mužici a Pavilon čís. 6, zkusme ještě ze Souboje, z jeho syrové tesknoty, vyrozumět podstatu oné zvláštnosti, jíž se slovesný umělec Čechov nezaměnitelně vyznačuje mezi nejlepšími. Je střízlivý a střídmý, varuje se efektů, je samozřejmý a věcný v každém slově, jeho umění je na první pohled průhledné jako sklenice vody. Zdánlivě vlastně jako by nic neobjevuje, čtenáři připadá, ze neříká nic jiného než to, co by on sám na jeho místě také viděl. Všechno se rozvíjí a pokračuje docela podobně, jak to sami známe. A přece - jaká úzkost, jaký stesk!" napsal Emanuel Frynta v doslovu k vydání z roku 1972.Anton Pavlovič Čechov (1860-1904) napsal novelu Souboj ve svých jedenatřiceti letech. V českém překladu vyšla próza samostatně čtyřikrát; poprvé ještě za autorova života (1897; překlad Jiří Ščerbinský), naposledy v roce 1972 (překlad Karolína Dušková a E. Frynta). Nynější páté vydání je dílem Libora Dvořáka (1948), renomovaného překladatele, který převedl do češtiny mj. díla Bulgakova, Bunina, Gogola, Jesenina, Kononova, Limonova, Pelevina, Sorokina, bratrů Strugackých, A. Tolstého nebo L. N. Tolstého; v nakladatelství Pulchra vyšly jeho překlady próz Svetlany Vasilenkové (Blběnka, 2010; Šamara, 2011) a Leonida Gabyševa (Odljan, 2011).

V Kanadě žijící český básník Ivan Schneedorfer má vzácný dar mluvit nově o nejprostších věcech života a smrti, jeho básně jsou objevné a osobní a přitom se jako málokteré týkají i ostatních. Tři soubory shrnuté do svazku Elegie patří k vrcholům Schneedorferovy tvorby a jenom nedopatřením se nedostaly do souborného vydání autorových Básní, které před časem vyšlo v nakladatelství Torst.

Jiří Pechar je českému čtenáři znám především jako překladatel, literární vědec a filosof, méně jako básník. Sbírka poezie Slovo v samotě vyšla původně před více než třiceti lety pouze v samizdatu, tedy širší veřejnosti téměř nedostupná. I když jde o práci poměrně subtilní, je svým obsahem hutná. Na prostoru necelých osmdesáti stran rozpoznáme vlivy lyrické, melické i existenciální, přitom verše jsou doplněny autorovými komentáři. Jiří Pechar je člověkem střídmým, což se bezesporu v jeho textech také odráží. Pecharovy verše navíc nejsou úzce spjaté s dobou svého vzniku, naopak cenná je na nich časová neukotvenost a dobový přesah.

Kniha zprostředkovává zážitky Zdeňka Kalisty (1900-1982) z cesty do Finska v roce 1966. V mnohém však přesahuje běžné žánrové cestopisné obrázky a nabízí čtenáři vnitřní setkání s dalekou severskou zemí. Finskou skutečnost neustále konfrontuje se svou subjektivní představou, vzpomínkami, reminiscencemi - se svým mladickým snem o finské krajině, lidech a přírodě. Vydává se na pouť za skrytým člověkem, za symbolickým lovcem a rybářem, a od popisu reálií se obrací k historii, ke kultuře, k duchovnímu životu. Zdeněk Kalista tu skicuje obraz finské země a jejích obyvatel, který vyvstává před jeho vnitřním zrakem a pro ostatní je neviditelný, Setkání se snem aneb Finlandia však skýtá čtenáři možnost do tohoto obrazu nahlédnout. Historik, básník, esejista, literární kritik, editor a překladatel Zdeněk Kalista (1900-1982) je nepřehlédnutelnou, ale dlouho umlčovanou postavou české literatury, vědy a kultury. V letech 1924-1939 a 1945-1948 působil jako asistent, později docent na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ve své odborné práci se zaměřoval na české baroko, vrcholný středověk a církevní dějiny, svůj badatelský směr označoval jako "dějiny duchové". Bohatá byla i jeho básnická, literárněkritická a překladová tvorba, aktivně se podílel na činnosti řady kulturních spolků. V roce 1948 musel opustit univerzitu a v roce 1951 byl v politickém procesu odsouzen k 15 letům vězení. Po propuštění v roce 1960 odešel do penze, psal lektorské posudky a překládal. V letech 1968-1969 se ještě krátce vrátil na univerzitu jako mimořádný profesor, za normalizace však opět stál mimo veřejný život a jeho práce byly publikovány pouze v cizině a v samizdatu. Obsáhlé odborné a literární dílo Zdeňka Kalisty mohlo znovu vycházet až po roce 1989.

Autor chvílemi nezapře surrealistického básníka, jehož okouzlují právě nepatřičná, překvapivá spojení. V úhrnu pak Erbena zajímá uzpůsobení lidského vědomí a jeho proměny v dnešním postmoderním věku. Snaží se mozaikovitě dobrat hlubšího obrazu člověka a jeho nitra v průběhu dějin, a tím lépe pak i ozřejmit niterné ustrojení člověka typicky (post)moderně roztěkaného. Erbena přitahují krajnosti, jež by mohly lépe osvětlit lidskou podstatu, ale také moderní masové rituály případně různé bizarní aspekty komerčního, konzumního světa, včetně těch nechtěně "poetických".

Už z názvu poslední sbírky Pavla Zajíčka lze odvodit, že jde opět o texty velmi osobní. Jakési úsporné záznamy reflexí, emocí, vjemů a pocitů, které básníka obklopily v reakci na určitou životní změnu. Kroky směrem k budoucnosti vedeme v souladu se svými představami, najednou je tu neočekávané a Všechno je úplně jinak... Pak záleží jen na tom, do jaké míry lpíme na svých představách a jak či zda vůbec jsme schopni přijmout vše nové, co k nám přichází. Z posledních textů Pavla Zajíčka, které vznikaly od jara do léta letošního roku, lze v tomto smyslu mnohé odvodit.

Poslední básnická sbírka Františka Listopada (1921) je prodchnutá záznamy všednodenních zážitků. Autor více než jindy reflektuje stáří, bolesti spojené s nemocemi a hlavně ubíhající čas. Ale nestěžuje si, neteskní za tím, co minulo. Jeho básnické vzpomínky směřují do Čech a na Moravu, jejichž obraz mohl po většinu života sledovat jen ve své vlastní mysli. Zdejší realitu nicméně nepřizpůsobuje vlastním potřebám, příliš ji nekritizuje, ani nepřikrášluje. Možná jen více vnímá obyčejnosti, nad nimiž se tu už nikdo nepozastaví. I když František Listopad prožil většinu života mimo Čechy a Moravu je možné jej dnes bezesporu považovat za žijícího klasika české poezie, je navíc jedním z nejstarších českých žijících básníků. Každá jeho básnická sbírka je pozoruhodná. Jednotlivé texty jakoby na sebe navazují, autor pokračuje v tom, co v předešlém svazku nedořekl. Za pětašedesát let vydal v Čechách dvanáct sbírek poezie, vždy texty zdařilé. Vydání nového česky psaného souboru Hymny zkratky je pro naše literární prostředí nesmírně cenné, Listopadovu poetiku posouvá opět o kousek dále.

Milan Balabán je znám jako náš přední znalec Starého zákona, hebraista, evangelický teolog, esejista, překladatel starozákonní Písně písní. Milan Balabán (1929) vbásnil tzv. žalmům stupňů, neboli poutním písním (žalmy 120 - 134) navýsost emocionální podobu. Jeho text tak není v pravém slova smyslu převod, či překlad konvenční hebrejské verze žalmů, které kniha rovněž obsahuje, ale vlastně již samostatná básnická skladba. V osobních, naléhavých textech, propojující autorovu životní zkušenost s poučeností biblisty a jazykového experimentátora, vytvořil jedinečné básnické svědectví o lidském hledání smyslu a vůlí nepoddajně žít s perspektivou a nadějí. Odstraněním nepsaných, ale léty zakonzervovaných a napevno usazených zvyklostí nahlížení na posvátné texty, bořením bariér, rozšiřuje individuální možnosti lidského vnímání v obecné rovině.

Kniha známého pražského esejisty Josefa Kroutvora (1942) vychází v příhodný čas, jejím tématem jsou vánoční svátky a všechny každodenní drobnosti i velká tajemství, které jsou s nimi spjatá. Kroutvor vede čtenáře od Svatého Mikuláše, přes Adventní tr h, Betlém, ke Třem králům až po Útěk do Egypta. Mimo to připomíná tradice spojené s pečením perníčků, přípravou kapra či vysvětluje, co znamená Dům chleba. Střední část knihy pak věnuje Antonu Sikovi a závěr divadelní parodii postavě Herodese. Josef Kroutvor je mistrem jasného a poutavého výrazu, ladně přechází mezi básní v próze, historickou vsuvkou a osobitým komentářem. Novinový sloupek střídá zasvěcenou studií, studii divadelní hrou. Je vnějškově proměnlivý, a přitom uvnitř pevně spjatý s řá dem. Jeho Malá vánoční četba se tak stává velkou knihou.

Osmadvacet rozhovorů, prostřednictvím kterých se Aleně Blažejovské a Radimu Kopáčovi podařilo zaznamenat momenty, představy či fascinace, jež ovlivňují životy českých básníků. Rozhovory autoři vedli s Eugenem Brikciusem, Milošem Doležalem, Gustavem Erhartem, Jaroslavem Erikem Fričem, Janem Gabrielem, Jiřím Goldem, Norbertem Holubem, Petrem Hrbáčem, Jaroslavem Chobotem, Zeno Kaprálem, Albertem Kaufmannem, Alexandrem Klimentem, Josefem Kroutvorem, Vladimírem Křivánkem, Jiřím Kuběnou, Patrikem Linhartem, Lukášem Marvanem, Petrem Mikešem, Pavlem Petrem, Janem Řezáčem, Vítem Slívou, Michalem Šandou, Viktorem Šlajchrtem, Janem Štolbou, Miroslavem Topinkou, Prokopem Voskovcem, Mnoháčkem Zgublačenkem a Karlem Zlínem. Je jich tolik, že pro ně marně hledáme něco společného. Konzervativní katolík, surrealista, tradicionalista, experimentátor. Sacerdos Poesie, ale i nepublikující básník; autor prakticky celý život pobývající mimo kulturní centra, básník-světoobčan. Autor mimo jiné zaobírající se osobami psychicky narušenými, ten, jenž z vlastní zkušenosti ví a svojí osobou i tvorbou dokládá, že "mezi duševně nemocnými je mnoho umělců". Tvůrce víceméně proslulý; onen, jenž vskutku není ani doma prorokem. Důvodem k představení jednotlivých tvůrců nebyla ani tak proslulost jejich díla, ale stala se jím rozlehlost osobnosti. Objevem může totiž být také vědomí souvislostí, které náhle vyvstávají před našima očima. Vědomí, že nikdo - tedy ani umělec - nežije osamocen, že na kohosi navazuje (kýmsi obklopen).

Skladby Skalákovy skupiny The Hever & Vazelína Band Červený vejložky a nebo Tesilová verbež v sedmdesátých letech v prostředí českého undergroundu téměř zlidověly. A nebyly to jen tyhle dva "antihity", nýbrž i mnoho dalších textů, například Dělníkův den, Vejplata a nebo Kombajnéři, kterými se jejich autor poškleboval znormalizovaným počestným občanům, úředníkům i policajtům přímo do ksichtu. Svazek Tesilová verbež (básně a písně z let 1972-2003) obsahuje veškerou známou literární tvorbu Miroslava "Skaláka" Skalického z uvedeného období. Jádro ovšem tvoří Skalákova tvorba ze 70. let, tedy před jeho odchodem do rakouského exilu. Jde o sbírky The Hever and vazelína (1977; 1979), Básně žvásty moudrosti and jiný blbosti (1977), Sněhurka and 15 000 000 trpaslíků (1977) a dále o soubor textů z let 1976-1979, které sice vyšly v různých sami-zdatech v různém uspořádání, ale nebyly nikdy součástí žádné z výše jmenovaných sbírek (poslední text z tohoto oddílu, próza Cihla, vyšel v samizdatovém časopise Vokno, č. 1, červenec 1979). Druhý oddíl svazku tvoří tři Skalického texty z 80. let, které nebyly nikdy dříve publikovány a byly sepsány k "jednorázovému využití" u příležitosti různých performancí a koncertů (např. text Jseš spokojenej? přednesl Skalický na jednom setkání přátel na "zámku" u Zdeňka "Londýna" Vokatého v obci Klement v Dolních Rakousích, přičemž doprovodem jeho přednesu byl experimentální hudební projev, zakončený uměle vyvolaným požárem, jenž posléze přiměl k zásahu rakouskou policii). Třetí oddíl svazku tvoří soubor nikdy nevydaných textů napsaných u příležitosti revivalu Skalického skupiny Hever and Vazelína Band z let 2002-2003. Tento textový konvolut, pocházející z autorova archivu, nese nadpis Polízanice.

Kniha Otakara Michla řečeného Alfréd je dalším významným svědectvím o českém undergroundu, a to od počátku sedmdesátých let až po jeho živou současnost. Kytarista a autor hudby mnoha skladeb Umělé hmoty podrobně vzpomíná na své působení v této skupině, ale i v dalších hudebních ikonách "podzemní scény", jako jsou Plastic People of the Universe anebo DG 307. Rekapituluje proces s undergroundem z roku 1976 (známý též jako proces s Plastic People a DG 307) a následný vznik Charty 77, popisuje běžný život některých pronásledovaných osobností a odhaluje okamžiky svého těsného přátelství s Milanem Mejlou Hlavsou. Vrací se také do svého dětství a otevřeně popisuje, jakým způsobem byl život celé rodiny Michlových poznamenán perzekucemi ze strany komunistického mocenského aparátu. Prostřednictvím dokumentů z Archivu bezpečnostních složek, které text doprovázejí, lze pak dopovědět mnohé rudé otazníky, jež kolem Otakara Alfréda Michla, jeho souputníků a blízkých příbuzných, nakladla palčivá doba.

Druhé, přepracované a rozšířené vydání studie, která vznikala od konce 80. let minulého století po současnost. Známý esejista a básník Josef Kroutvor (nar. 1942) tu vzdává poetický i historiografický hold slavnému městu na laguně, které odedávna fungovalo jako důležitý bod na mapě světového umění a kultury. Autor prochází Benátkami jako zvídavý divák, jako citlivý pozorovatel, jako milovník všeho periferního, žijícího svébytnou magií místa; v neposlední řadě pak i jako zasvěcený čtenář a znalec dějin výtvarného umění, který si do města přijíždí nabyté vědomosti prožít na vlastní kůži. Čtivě psaná studie poslouží dobře nejen jako netypický bedekr, ale možná především jako svébytná báseň v próze.