Pulchra strana 4 z 11

"Ivan Martin Jirous řečený Magor byl kultovní postavou české nonkonformní kultury, vůdčí figurou českého undergroundu, výtvarným teoretikem, spisovatelem, básníkem. Jeho nepřehlédnutelná postava čněla všude tam, kde se zjevila. Měl téměř vždy poslední slovo, vlastní osobitý názor. František Stárek Čuňas, Jirousův dlouholetý přítel, a Marián Cingroš připravili ve své komiksové knize Legendy o Magorovi I. (autoři pracují již na dalších dílech) sérii tří komiksových příběhů, které o Magorovi kolují mezi známými v ústním podání. Jde o svěží, komické (někdy tragikomické) vyprávění, kde není hlavní hrdina líčen jako svérázný člověk, který se díky svému pojímání světa dostává do různých “zvláštních” situací a okolí na něj hledí přinejmenším s podivem. Autorská dvojice Stárek a Cingroš pak nechtěla ukázat pouze legendu Jirouse ve směšných situacích, ale podařilo se ji na pozadí jednotlivých příběhů přiblížit i absurdní společenskou situaci za komunistického režimu i po jeho pádu. Komiksová kniha Legendy o Magorovi I. doplňuje literaturu samotného Jirouse i literaturu, která byla napsána o něm. Magorovské legendy zatím nikdo do knižní podoby nezpracoval a komiks je v tomto případě asi to nejlepší řešení, jak “jiného” Jirouse českému čtenáři představit. "

Soubor povídek Víta Kremličky nazvaný Amazonské Medy a opatřený podtitulem Vyprávění amerykánských Yndův se podstatně odlišuje od autorovy dosud známé převážně básnické tvorby. Kratší texty prozaické, autorem označované spíše za básně v próze, jsou psány jakoby archaickým experimentálním jazykem. Vycházejí dílem z Kremličkovy fantaskní imaginace, částečně jsou odrazem mýtů přírodních národů. Kremlička však mýty nevykrádá, používá jen jejich formu. Obsah a jeho reálie - osoby, místa a děj - jsou jeho vlastním dílem. Příběhy mají ještě jeden rozměr, a ten spočívá v podprahovém srovnávíní světa minulého s moderním, ekologickým a sociálním apelem, upozozněním na mizející hodnoty, kterých se současné lidské společenství velmi snadno vzdává. Nová kniha Víta Kremličky nám připomíná pohádkový svět a jako taková jistě dokáže přimět k zamyšlení nejen dospělého, ale i dětského čtenáře.

Vůbec první české vydání jednoho z nejrozsáhlejších básnických textů Mariny Cvetajevové, který byl v roce 1925 z části napsán ve Všenorech u Prahy a dokončen téhož roku v Paříži. Paradoxně dosud nikdy nebyl do češtiny přeložen a vydán. Jednak z důvodu jazykové komplikovanosti a náročnosti vyjádření, ale také proto, že je jedním z nejpolitičtějších textů autorky. Cvetajevová sice proslula jako upřímná, ba vášnivá lyrička, ale její lyrika, i ta milostná, se vždy vyznačovala specifickou vnitřní silou a energií, kterým dala plný průchod právě v této básni. Je sice psaná na motivy staré německé pohádky-legendy, ale cílená už na docela jiné problémy. Celý text je pozoruhodný hned z několika hledisek: Jedná se o poměrně ojedinělou „lyrickou satiru“, která skutečně oba tyto rysy má, je hořce ironická s občas zjevným politickým podtextem (i když se nejedná o klasickou politickou poezii) a nepostrádá ani nezbytnou špetku lyriky (zvlášť v poslední kapitole, která popisuje Krysařův odvod Hammelnských dětí). Cvetajevová si ovšem staroněmeckou legendu vybrala jen jako základ pro filosoficko-básnické rozjímání (ale i polemiku) na témata odvěkého soupeření dobra a zla v lidské duši, ale zde spíše na téma posměchu pokrytecké měšťácké morálce, která je věčná ve svém nekonečném obnovování a na téma věčného střetávání umělce s ní. V této části je poéma možná nejvíce „česká“ – Cvetajevová si vybrala sice německou tematiku (zajisté i proto, že byla sama částečně německého původu a k německé kultuře měla velmi vřelý vztah), ale popisované reálie mytického města Hammelnu jako by v sobě měly něco českého, čtenář tu málem vidí všední maloměstský život, třeba právě ve Všenorech. Kapitola, týkající se krys a jejich likvidace krysařem soustředí valnou většinou politické tematiky – krysy jsou tu představeny jako „pozemské starosti“, ale lze je chápat je i jako symboly bujícího bolševismu, už jenom proto, že se vyjadřují vesměs partajními frázemi a mnohdy i pro ruské bolševiky typickými zkratkami – tato pasáž je jazykově asi nejnáročnější a představuje jakýsi jazykový experiment až téměř Chlebnikovovského typu. Satira následující kapitoly, věnované hádce Krysaře s konšely, je namířena právě na zmíněný vztah umělce, či spíše Umění jako celku k „poklidnému“ měšťanskému životu, který se sice tváří, že o umění nestojí, ale vskrytu se jej snaží zmocnit – ale jen tak, aby sám netratil. Z tohoto konfliktu pak zcela organicky vyplývá kapitola závěrečná, ve které Krysař jako trest lakomému městu odvádí do stejné vody jako krysy i všechny Hammelnské děti. Tato kapitola se dost výrazně odlišuje od ostatních a i když rovněž nepostrádá jazykový experiment a hru se smyslem slov, je rozhodně nejnaléhavější a nejdojemnější z celého textu. Cvetajevová se na mnoha místech svého díla nejednou vyznala ze svého vztahu k české zemi i českému národu a právě tento text, třebaže obsahuje jen jednu jedinou konkrétní narážku na české reálie (v poslední kapitole zmínka o smrti Jana Husa), je právě prodchnutý jakýmsi „českým duchem“.

Vladimír Smetana zvaný Hendrix začínal jako bedňák a rekvizitář u psychadelické kapely The Primitives Group, pak u The Plastic People of the Universe a s první sestavou DG 307 hrál na bicí. Byl tedy přímo u počátku české nezávislé scény a undergroundu. Jeho vzpomínky na tehdejší nezávislé kulturní společenství zahrnují zhruba desetileté období od poloviny 60. do poloviny 70. let. Smetana popisuje komunitu kolem The Primitives Group, vznikající společenství pražského undergroundu, jež se formovalo kolem I. M. Jirouse a manželů Němcových, vzpomíná na hrad Seeberg v severozápadních Čechách, kde žil v komuně mimo jiné s Pavlem Zajíčkem, Ivanem Čeledou či Charlie Soukupem. Vedle toho ale připomíná i policejní zátahy na vlasatce a persekuce ze strany státu proti nonkonfomně smýšlejícím lidem, které byly se začínající normalizací stále častější. V rozhovoru, který knihu uzavírá, pak nechává nahlédnout do svého současného života, seznamuje se svými názory a postoji na dnešní kulturu a společnost obecně a konfrontuje ji z prožitou minulostí. Hendrixovy memoáry jsou dalším příspěvkem k poznání české nezávislé, alternativní kultury z doby totality a faktograficky doplňují již vydané texty jakými jsou Pravdivý příběh Plastic People od I. M. Jirouse, Obraz doby od B. Rösslera, Chlastej a modli se od J. Vondrušky a nebo Trable den co den od A. Michla.

Joseph Conrad ve svém románu nastoluje stale aktuální otázky rasismu, soucitu, solidarity a smyslu lidského života vůbec. Černoch z lodi Narcissus, Námořní příběh patří mezi nejpodařenější Conradovy rané práce. Současně jde o přelom v jeho tvorbě, jelikož právě touto knihou začíná jeho zralé období. Předmluva ke knize, kterou Conrad sám napsal, je pak považována za manifest literárního impresionismu a řadí se k jeho nejvýznamnějším nebeletristickým textům. Titulní postava knihy, západoindický černý námořník James Wait, se plaví na obchodní lodi z Bombaje do Londýna. Po cestě onemocní tuberkulózou. Jeho osud vzbuzuje v některých námořnících soucit, jiní k němu zůstávájí lhostejní. Pět námořníků ho za bouře s nasazením života zachrání z kajuty, zatímco kapitán Alistoun a veterán Singleton si dál hledí svého. V Čechách už vyšlo téměř kompletní Conradovo dílo. Černoch z lodi Narcissus. Námořní příběh, je snad posledním Conradovým větším textem, který zatím nebyl do češtiny přeložen

Víly, upíři, vlkodlaci, draci, trpaslíci, andělé, zombie, jednorožci, medúzy, elfové, obři a další tvorové. Kni¬ha nabízí napínavé výpravy za bytostmi, které leží na pomezí světa lidského, božského a zvířecího, ale hlavně do světa lidské představivosti. Jejich existence byla střízlivým racionalismem novověku zpochybněna, ale přinejmenším v rovině lidských představ zažívají v současnosti velkolepý návrat, a to nejen v podobě literární. Stávají se totiž předlohami k nejrůznějším filmům a počítačovým hrám a vytvářejí tak společně určitý celospolečenský fenomén. Staré představy, které odrážejí naše hlubinné touhy, se totiž neztrácejí, ale přetrvávají a znovu se vynořují v transformované podobě. Dnešní lidé tak už sice příliš nevěří ve starobylé křesťanské nebe, ale touhu po věčném životě si mohou projektovat třeba do milostných ság, v nichž se krásní upíři stávají symbolem trvalé lásky a nesmrtelnosti. A pokud už pro tradiční nestvůry není místo na zemi (respektive svoji nestvůrnost ztrácejí), současná sci-fi nachází nové na jiných planetách. Věříme v různá prorocká znamení či v neobvyklé světelné úkazy, které dříve lidé interpretovali jako prašivce, dnes je označujeme jako UFO. Démonologické pověsti 21. století tak přímo navazují na mnohem starší látky, neboť v představách o nadpřirozenu se od svých předků tolik nelišíme. Současně jsou tyto fantazijní bytosti produktem doby, v níž dobře víme o síle lidských pudů a jejich moci, zvláště jsou-li potlačovány. Do současného ztvárnění upírů či víl také přirozeně promlouvají dnes vlivné či snad pro někoho i módní ideologie a myšlenkové proudy, jako environmentalismus a multikulturalismus. Tak někteří autoři o bytostech na pomezí píší jako o ohrožených živočišných druzích, které je nutné chránit ve prospěch zachování biodiverzity. Jiní preferují model etnických a genderových menšin, jejichž obdobu tyto bytosti podle nich představují a jež si v rámci jakéhosi drobně rozšířeného „fantastického multikulturalismu“ zasluhují přijetí a vlastní práva. Jan Lukavec nechce literaturu o bytostech na pomezí hodnotit podle předem vytyčené ideologie. Bere ji vážně. Svým exkurzem do folkloristiky, literární vědy a komparatistiky navíc bude jistě nápomocen orientovat se v této zajímavé a komplikované oblasti.

Sbírka textů Milana Špůrka, u níž není jednoznačně možné stanovit, zda jde o experimentální prózu, poezii a nebo poezii v próze, právě proto jsou Řádky noci vzrušující, zneklidňující a poutavé. Text Milana Špůrka Řádky noci svým literárním pojetím na první pohled navazuje na experimenty šedesátých let. Po pozorném přečtení je však zřejmé, že takovéto zjednodušení není na místě, neboť Špůrkova skladba, způsob vyjadřování a použití jazyka činí z textu moderní a svěží dílo. Špůrek ve svém textu pracuje s mnoha literárními žánry, střídají se zde pasáže rozhovorů, vnitřních úvah, citací i čisté poezie, vše záměrně bez interpunkce. Mnohoforemnost však neubírá nic na obsahu, kterému autor přikládá velký význam a lze zde vysledovat i práci s autobiografickými prvky.