Pulchra strana 4 z 13

Bernd Posselt vypráví vzrušující příběh filozofických počátků evropské myšlenky, jejích židovsko-křesťanských kořenů a jejího politického vývoje od Karla Velikého až po naši současnost. Společné dějiny Evropy nám přibližuje z hlediska historického, kulturního, náboženského i politického, vypráví o vůdčích osobnostech evropského sjednocení, zabývá se základy demokracie a evropským modelem života. Předkládá také návrhy pro budoucnost Evropské unie, kterou v současné době vidí být ohroženu její dosavadní roztříštěností, sílícími hlasy nacionalistů, populistů a tendencí k renacionalizaci v jednotlivých členských státech. Pouze ve sjednocené Evropě vidí záruku, že se nejen naše generace, ale i generace budoucí vyhnou zničujícím konfliktům. Bernd Posselt nenalézá morální ani politické ospravedlnění pro paušální vyhnání Němců ze střední a východní Evropy, která byla po generace jejich domovem jako je ostatně proti vyhánění kohokoli odkudkoli , přesto jen málokdo udělal pro česko-německé porozumění a usmíření tolik, jako právě on.

Příběh z předválečných Sudet ukazuje, jak hluboká a bolestivá rána přetrvává ve vztazích, když jsou zasaženy fanatismem. Barevné podkolenky jsou příběhem nemanželského dítěte, chlapce křtěného Botičem, kterého jeho matka svěří na vychování do německé rodiny žijící v Potočné, malé vesničce v Orlických horách. Hoch se tak bezděky ocitá mezi dvěma světy českým a německým. On ovšem oba tyto světy považuje za své plynule přechází z češtiny do němčiny, má své přátele jak mezi Čechy, tak mezi Němci. To se ale v době vzrůstajícího nacionálního fanatismu změní. Náhle se ocitá jakoby mezi dvěma mlýnskými kameny: pro Němce je až příliš Čechem a pro Čechy zas až příliš Němcem. Všechny tyto vzpomínky na dětství a dospívání se mu vybavují, když se po mnoha letech vrací do Potočné, aby na žádost tamějšího starosty doplnil v místní kronice prázdná místa, zející po odsunutých německy mluvících obyvatelích. Zaniklý svět někdejší sousedské pospolitosti, rámovaný travou zarostlými půdorysy odstřelených domů, však již není možné vzkřísit k životu. Jediným pojítkem s minulostí se mu tak stává setkání s dávným přítelem Silbernáglem řečeným Zilbr, německým Židem, kterého se za války snažil uchránit od transportu do koncentračního tábora, a jejich společné vzpomínání... A je to také Zilbr, kdo se zasloužil o neobvyklý titul nové knihy Michala Novotného. Každým rokem si v den Hitlerovy smrti, 30. dubna, navléká barevné podkolenky a obchází v nich celou Potočnou. Jaká úleva oproti fašizující bílé!

Záznamy snů německého filozofa, muzikologa, sociologa a estetika Theodora W. Adorna (1903-1969) jsou často bizarní, někdy dokonce komické, odhalují jeho surreálné i erotické představy, ale i motivy z rodinného prostředí. Své sny začal Theodor W. Adorno, jeden z nejvýznamnějších představitelů kritické teorie tzv. frankfurtské školy, pozorně zaznamenávat v roce 1934, tedy ještě před svou emigrací z Německa do USA, a v zápiscích setrval až do roku 1969, do doby krátce před svou smrtí. V předmětném svazku se autor nesnaží texty nijak vysvětlovat, interpretovat či psychoanalyticky hodnotit a nechává je bez komentáře. Přesto v jednom rozhovoru, který na dané téma poskytl médiím, jakési vyjádření poskytl, když prohlásil: Sny nejsou vzájemně pospojovány jako naše sny, nýbrž tvoří také kontinuum, patří jednotnému, ucelenému světu, podobně jako Kafkovy povídky. Čím těsněji však spolu sny souvisejí nebo čím častěji se opakují, tím větší je nebezpečí, že je už nedokážeme od skutečnosti odlišit. Ve svých snech se Adorno setkává z různými osobnostmi kulturního a společenského života a doléhají na něj pocity viny v souvislosti s holocaustem, jemuž jako emigrant unikl. Často, možná v právě v této souvislosti, prožívá ve snech například svou vlastní popravu. Protokoly snů nabízejí překvapivý materiál k pochopení vnitřního světa Adornovy výjimečné osobnosti. Kniha je závěrem opatřena komentářem německého profesora literatury na univerzitě v Hamburku Jana-Philippa Reemtsmy.

Rozpravy, polemiky a úvahy o tom, co lze považovat za důstojnou náplň života a obhajoba lidského práva rozhodovat o svém bytí i na jeho samotném konci, ve chvíli, kdy člověk ztrácí možnost ukončit život vlastní rukou. Kniha se žánrově pohybuje na pomezí reportáže, eseje a etického cestopisu. Obsah knihy Klub obyčejných smrtelníků je časově ohraničen rokem 2019 a místně vymezen českým prostředím. V takto zvoleném rámci provádí autor pátrání na ožehavé téma eutanazie. V podstatě se tedy jedná o vymezování tohoto složitého pojmu formou dialogů i osobních úvah, jeho zasazování do souvislostí, včetně přesahů do oblastí, které s touto problematikou blíže či vzdáleně souvisejí. Rozumí se samo sebou, že tak složité téma nemůže být pojednáno vyčerpávajícím způsobem, nicméně jeho různé aspekty jsou naznačeny v základních rysech, které mohou posloužit jako výchozí body k vlastním úvahám, ať už se čtenář instinktivně či vědomě kloní na jednu nebo druhou stranu. Formálně zvolil autor přístup chronologický. Kniha, jež se žánrově pohybuje na pomezí reportáže, eseje a etického cestopisu, začíná popisem loučení se zesnulým přítelem. Teprve zvolna a postupně přecházejí rozpravy a polemiky v úvahy o tom, co lze považovat za důstojnou náplň života. Toto takřka detektivní pátrání se pozvolna proměňuje v obhajobu lidského práva rozhodovat o náplni vlastního života i na jeho samotném konci ve chvíli, kdy člověk ztrácí možnost ukončit život vlastní rukou. Skutečnost, že autorův postoj k tomuto závažnému rozhodnutí je jednoznačně od prvních stánek deklarován, nevylučuje nejistotu, váhavost, vědomí složitosti a souvislostí s tímto nelehkým rozhodnutím spojených. A, což jistě není zanedbatelné, poskytuje možnost nahlédnout do názorů opačných, vycházejících z odlišných premis a pracujících s jinými argumenty.

Soubor čtyř povídek z pozůstalosti známého novináře a publicisty, moderátora pořadu Historie.cz, Vladimíra Kučery. Kniha Balada o dřevěném světě, nazvaná podle jedné z povídek, vypráví o tradičním, původním způsobu bytí v relativně uzavřených komunitách, založeném na jemně tkaném předivu sice nepsaných a nevyslovených, avšak všemi respektovaných pravidlech. Mohou to být například pravidla klukovských válek mezi Mejťáky a Křešínskými, nebo zvyklosti, jimiž se řídí sousedský život na vesnici, či společenství trampů a příznivců folkové hudby. Kučera ve svých textech vypráví o tom, co se může stát, když do takovýchto uzavřených světů vstoupí někdo zvenčí, někdo, kdo se takzvaně „vyzná“, a začne ovlivňovat život v okolí podle své povrchní povahy a mentality a vše přizpůsobovat svým záměrům i svému prospěchu. To se nemusí odehrávat jen v „znormalizovaném“ Československu let sedmdesátých, ale třeba i po skončení Velké války ve druhé dekádě minulého století.

Příběh nacisty, který byl v norimberském procesu obžalován a souzen jako hlavní původce takzvaného Generálního plánu pro východ. Tato kniha je vyprávěním Bettiny Meyerové o jejím pátrání po minulosti vlastního dědečka Konrada Meyera, vysokého důstojníka SS a přesvědčeného nacisty. Člověka, který nesl rozhodující odpovědnost za vypracování takzvaného Generálního plánu pro Východ, jehož cílem byl násilný přesun a případná likvidace celých velkých skupin obyvatelstva a změna demografického uspořádání východní Evropy ve prospěch Němců během druhé světové války a po ní. Konrad Meyer byl obžalován a souzen na 8. následném norimberském procesu, kde byl následně osvobozen. Přestože i po válce zastával nacionálně socialistické myšlenky, mohl přednášet zemědělskou problematiku na Technické vysoké škole v Hannoveru, kde byl uznávaným profesorem. Ačkoli autorka není vystudovanou historičkou, pokusila se za pomoci archivních materiálů, dokumentů dosud nezveřejněných (například vlastního životopisu Konrada Meyera) i vzpomínek členů rodiny a pamětníků z řad obětí holokaustu sestavit životopisnou skicu Konrada Meyera a zároveň vylíčit své zážitky, zkušenosti a často velmi stísňující a zraňující pocity, které si během let svých bádání zapisovala. Kniha Bettiny Meyerové je pokusem vyrovnat se s historií nejen své rodiny, ale i s temnou etapou německých dějin, na níž se její dědeček významně podílel, aniž by nad tím až do konce svého života projevil byť jen sebemenší stín lítosti.

Strhující románový příběh připomíná soubor vzájemné korespondence Jana Konůpka a Marie Dadákové z let 1915 a 1916. Autentický text z období 1. světové války, není jen unikátním dobovým dokumentem s množstvím historicky zajímavých informací ze společenského, kulturního a politického života, svým rozsahem, záběrem a kultivovaností jazyka jde bezesporu o literární skvost, jakých se už v současné době mnoho nenachází. Známý symbolista a jeden ze zakladatelů českého literárního a výtvarného sdružení Sursum Jan Konůpek odpověděl v červnu 1915 na inzerát Marie Dadákové, která hledala „muže vysoké kultury ducha, milujícího přírodu a umění“. Od té doby si téměř rok a půl každý den psali. Podstata jejich dopisů je sice milostná, ale nevyplývá z obsahu prvoplánově. Naopak, velmi zřetelně se zde odrážejí jejich názory na knihy, které četli, dojmy z výstav výtvarného umění, psali si o divadle, o filmech, komentovali společenské události a politické poměry v zemi, jež byla necelý rok ve válce. Obsah korespondence tak přerůstá z ryze soukromé sféry do oblasti veřejné, společensko-kritické. I když měl Jan Konůpek v roce 1915 za sebou již poměrně bohaté zkušenosti v oblasti výtvarného umění a byl u mnoha podstatných událostí v oboru (spoluzaložil například grafickou revui Veraikon, sdružení Sursum, nebo družstvo Artěl, byl ale i členem spolku Mánes) nebyl v té době stále tolik veřejně znám. Se skupinou Sursum měli pouhé dvě výstavy a symbolismus stále více zastiňovaly nastupující avantgardní směry, kubismus a futurismus. Marie Dadáková z Milovic na severní Moravě byla dcerou redaktora časopisu Hospodář, vzdělaná mladá žena, která, jak vidno z jejího inzerátu, byla na svou dobu i velmi emancipovaná a odvážná. Z jejich korespondence vyvěrá radost, že vzájemně našli spřízněnou duši, mají podobné zájmy a názory. Přestávají si psát v polovině roku 1916, kdy Jan Konůpek požádal Mariiny rodiče o její ruku a následně se vzali.

Ulice jsou plné nejrůznějších existencí, od umělců všeho druhu po zkrachovalce, všude plno tvrdých drog, vybydlených baráků, ilegálních nočních klubů, galerií a alternativní kultury. Život je vzrušující, inspirativní, ale také nebezpečný. Takový New York Pavel Sojka zachytil ve svých fotografiích a vzpomínkách. Memoárový text fotografa Pavla Sojky (spoluautora publikace Punk je mrtvý – a kdo ne, Pulchra, 2016), který prožil čtvrt století na dolním Manhattanu v New Yorku, je vlastně zápisníkem muže, jenž se ve velmi mladém věku rozhodl emigrovat z komunistické Prahy let sedmdesátých do amerického New Yorku. Zde začíná nový život od nuly. Usazuje se ve známé čtvrti kreativců jménem Abecední Město, kde se zdá být téměř všechno možné. Sojka začíná hodně fotit a kreslit, spolupracuje s Bobem Krčilem, stává se součástí punkové komunity, léta žije ve známém hotelu Chelsea. Často se sám ocitá na hranici zákona. Obrazovým (v knize je cca 90 fotografií) i slovním záznamem svých zážitků zprostředkovává Pavel Sojka New York, který už dávno neexistuje. Kdysi opovrhovaná místa se dnes proměnila v nejluxusnější oblasti. Svobodná atmosféra byla zahalena pachem snobství. Kniha Pavla Sojky ale není primárně o proměnách jednoho místa, byť světově proslulého. Jde o výpověď muže, který se rozhodl žít ve svobodné zemi se všemi důsledky, které takový životní krok do neznáma přináší. Nyní rekapituluje a srovnává – Prahu a New York 80. let, tady a tam. Jako appendix totiž připojil i text o svém pobytu v Praze před emigrací.

Kniha zahrnuje vzájemnou korespondenci mezi Jaromírem Šavrdou a jeho manželkou Dolores z let 1978-1984, kdy byl Jaromír opakovaně vězněn za vydávání a rozšiřování samizdatové literatury. Dopisy představují dva jedince spojené neokoralým milostným vztahem, ale už i podstatnou životní zkušeností. Zachycují snahu o uchování svobody slova, současně obavy z cenzury, která by mohla zprávu pro toho druhého zadržet. Odhalují strasti, jimž museli manželé, občansky aktivní jedinci, za normalizace čelit. V čase internace se Jaromíru Šavrdovi stávají manželčiny listy jediným kontaktem s vnějším okolím. Omezený prostor vazební věznice, vězeňských nemocnic i vězení proměňují stránky dopisů, plochu korespondenčních lístků a pohlednic ve virtuální svět, v němž mohou manželé prožívat byť od sebe odděleni pocity spříznění, okamžiky blízkosti, milosti. Současně umožňují poznávat tíhu osamění a nesnadnost vzdorovat psychickým zkouškám a nervové zátěži související s odloučením. Ve vězení se tak vlastně ocitají oba, i když v případě Dolores nejde o státní nápravné zařízení, ale o dlouhodobý intenzivní pocit osobní nesvobody.

Polárník, panovnice i prezident, tři ostrozrací vládci světů s vlastními pravidly, vlastní choreografií a vlastním jazykem, mají překvapivé průniky. Všichni šermují s mocí a zoufale je přitahuje tvořivost. Román Anny Zonové vybízí čtenáře k hledání odpovědí na otázky, do jaké míry je člověk ovlivněn prostředím, v němž se narodí¬ a zda je schopen změnit svoje společenské postavení pouze svojí vlastní aktivitou. Zachycením osobnostní mobility polárníka, panovnice a prezidenta v jejich sociálních vrstvách a přechodem mezi nimi autorka vykresluje lidské charaktery, které lze následně převézt i do obecné polohy. Panovnice představuje statickou konzervativní elitu, zdánlivě se nevyvíjí, ale ve skutečnosti její chování zahrnuje odpovědnost za druhé a soucit. Prezident je povýšenec, který pronikl s nižší společenské vrstvy o stupeň nahoru a míří ještě výše, do bohaté konzervativní vrstvy, do blízkosti panovnice. Směrem k ní se vyznačuje rychlým podbízivým pohybem, směrem k nižším vrstvám pod sebou je nepohyblivý a přezíravý. Polárník pochází z nemajetné vrstvy, je v neustálém nervózním pohybu. Hodnotově je nastaven podobně jako panovnice. Tři osoby s rozdílnou životní motivací a vytýčenými cíly, s odlišnou vůlí, s nestejnými pravidly, jež svazují jejich životy. Dokáží je žít podle svého, nebo zkameněli v zajetí vlastní falešné představivosti?

Dokumentární román o poměrech v ženských a mužských věznicích Československé socialistické republiky v 80. letech 20. století. Knihu Eduarda Vacka Občanský průkaz prosím, je beletrizované svědectví o vězeňském systému reálného socialismu. Na pozadí osobního příběhu autora a některých jeho spoluvězňů se objevuje kritická analýza prostředků nápravy kriminálních osob, ale současně také i odpůrců totalitního režimu v Československu osmdesátých let 20. století. Autor dává nahlédnout do systému ostrahy, který započíná na hranicích státu, pokračuje zdmi věznice a končí v separaci, úplným omezením všech svobod, omezením pohybu, snížením dávek potravin a technickými opatřeními, která mají znepříjemnit i odpočinek. Další rovinu románu tvoří osobní vyprávění odsouzenců, včetně žen, s nimiž se autor potkával na vycházkovém dvoře věznice. Z jednotlivých příběhů, z nichž je spleten děj knihy, je patrné, že mnoho osob je ve vězení nejen kvůli svému osobnímu selhání, ale v důsledku selhání státu či jejich nejbližšího okolí a činů, za něž byli jako pachatelé odsouzeni, se dopustili jako posledního článku řetězu předcházejících událostí, v zásadě ze zoufalství. V kontextu všeobecně známé a již publikované vězeňské literatury je Vackova kniha cenným dokumentem nejen pro její samotné literární zpracování, ale především proto, že textů o československých socialistických věznicích v osmdesátých let je jen velmi málo.

Kniha oceňovaného autora mnoha zajímavých historických publikací vybízí čtenáře k zamyšlení nad rozmanitou možností interpretace dějinných okamžiků, jejichž kontury jsou pro nás často pevné a neměnné. Dějiny nejsou jen sledem bitev, válek a diplomatických jednání, ale především sledem možná nepravděpodobných setkání obyčejných i neobyčejných, sledem příběhů, které se možná staly, nebo které možná jenom někdo vyprávěl a někdo další překroutil. Texty, shromážděné jako Poznámky k dějinám, prozradí čtenáři, jak to opravdu bylo s Jackem Rozparovačem, kdo sepsal pro ruskou tajnou policii Protokoly sionských mudrců, nebo jak se choval během nacistické okupace již dospělý Kája Mařík. Záleží na představivosti každého jednotlivce a na jeho schopnosti najít a vybrat správnou nebo uspokojivou variantu.

Memoárový text výtvarníka Aleše Lamra pokrývá období od druhé světové války po současnost. Momenty ze soukromého života se v knize prolínají se vzpomínkami z oblasti výtvarného umění. Lamr Popisuje například poválečná léta v Litovli, kde v prostředí dědečkovy keramické dílny získával první výtvarné zkušenosti. Vzpomíná na setkání s historiky umění, či s kolegy výtvarníky, zejména z Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, jejímž byl členem, s nimiž společně vystavoval. V knize jsou zaznamenány i okolnosti individuálních výtvarných projektů autora, například nástěnné malby v pracovně prezidenta Václava Havla na Pražském hradě. Z textu je zřejmé, že sklon k výtvarnému umění je pro Lamrovy rodovým stigmatem. Autor sám vstoupil na scénu české malby v první polovině šedesátých let, poté, co ukončil střední uměleckou školu a přestěhoval se z Brna do Prahy. V té době se nezávislé umění ještě netěšilo oficiální přízni, avšak Lamr se již tehdy začal profilovat a položil základy svého díla, které pak postupně rozvíjel. To se mu dařilo i v období normalizace, kdy omezeně vystavoval, a dokonce navštívil Spojené státy americké, což sám považuje za zlomový bod ve svém výtvarném projevu. Lamr ale nebyl prorežimním umělcem, udržoval i styky s disentem a výtvarníky, kteří vystavovat nesměli. Seznámil se tak oběma protilehlými oblastmi kultury a ve svých pamětech o tom podává důvěryhodnou zprávu. Plnou paradoxů, absurdit, humoru i zážitků truchlivých, jako je život sám.

Malířské smetí je kniha sestavená z deníkových záznamů výtvarníka Otakara Slavíka. Jeho Sešitky jsou výtvarným cestopisem, malířskou reflexí a také intimním vyprávěním. Sešitky vznikly jako pracovní i cestovní žurnály, jako dokumenty umělcova vidění obrazu a jeho nazírání na umění, na svět a na vlastní život. Slavík nosil své sešitky s sebou při svém rozmanitém putování. Provizorní charakter deníků, ve kterých pisatel zodpovídá své i cizí otázky týkající se umění a vlastního života, jsou zobrazeny v předivu souvislostí vzniklých z vlastních zkušeností, ve spleti všelijakých výtvarných rovin a vypravěčských procesů. Potřeba zaznamenat prožívané, podpořit vlastní paměť, vede často k ambivalentnímu či si odporujícímu vnímání momentálních okamžiků. V těchto krátkých příbězích se prolínají obrazy, život a jejich poezie. Obraz a text jsou v ustavičném dialogu, vzájemně si ve stejné intenzitě slouží a smazávají hranice mezi žánry. Sešitky jsou osobní vizí, intimním svědectvím o tom, co pro Slavíka umění znamenalo, o tom, čemu věřil a v jakých světech se pohyboval.

Rok sem, rok tam je svěže napsaný záznam malých osobních dějin básnířky a překladatelky a autorky knih pro děti a mládež Jany Štroblové. Vzpomínkovou knihu uvádějí dvě vzpomínky z dětství: před očima devítiletého děvčete ubili příslušníci Národní gardy pažbami několik Vlasovců, bojujících v květnu 1945 v Praze na Pankráci s ustupující německou armádou a pozdější zrušení milovaného skautingu. Pokračuje pak líčením období, kdy za vysokoškolských studií na filosofické fakultě pražské UK zažívala vzrušení z dočasného závanu svobody. S přáteli založili kulturní spolek, díky němuž např. sehráli spolu s budoucími známými herci (Husákem, Kačerem, Divíškovou) jedno tehdy studentstvem bouřlivě přijaté a vzápětí shora zastavené divadelní představení Aféra homo, nebo na půdě fakulty uspořádali výstavu abstraktních obrazů, na níž vystavoval poprvé v Čechách Mikuláš Medek. Podrobně popisuje také první studentský majáles se všemi průvodními jevy alegorickými vozy a recesemi; autorka nesla ve stínu postavy pátera Koniáše transparent libri prohibiti, kterýžto výjev vyšel vyfotografovaný nějakou cizí zásluhou v pařížském L´Mondu, takže už tehdy ji začali otravovat estébáci. Po delším čase se to mělo vrátit v zesílené podobě, když jí vyšly básničky v pařížském Svědectví. To už pak byla doba druhé okupace a všeobecných kádrových postihů, kdy s manželem oba na dvacet let přišli o práci, on v Orientálním ústavu, ona v nakladatelství dětské knihy. Zdánlivě nesnesitelná léta byla však nabitá humornými prožitky, například dvěma svatbami s tímtéž mužem, anebo zážitky s kádrovacím psem, který spolehlivě rozeznával straníky a dával jim najevo nelibost. Hodně žertovných příhod vnášeli do ponurého života její kamarádi Josef Velek a Vladimír Jiránek, zakladatelé tehdejšího takřka ilegálního hnutí na ochranu přírody (Brontosauru), s nimiž autorka spolupracovala. Jana Štroblová ve svých vzpomínkách dotváří i řadu portrétů známých osobností, které poznala zblízka Františka Hrubína, Vladimíra Holana, Bohuslava Reynka. Nejvíc místa věnuje Jaroslavu Seifertovi, kterého několikrát navštívila a s nímž trávila pouze ve třech, ještě s jeho lékařem Milanem Kmentem, jeho poslední narozeniny, kdy předjímal svou smrt.

V Bloumání epochami se autor pokouší zachytit poselství historie ve třiceti drobných esejích, jimiž reagoval na aktuální vydání rozličných historických studií, popřípadě pramenných textů. Od reflexí velkých dějinných panoramat (kritika civilizace Arnolda Toynbeeho, historie utopismu Patrika Ouředníka, proměny luxusu Gillese Lipovetského či vývoj antisemitismu Geralda Massadiéa) přechází Viktor Šlajchrt k úžeji zaměřeným zprávám: evokuje lidové náboženské představy raného středověku i mystiku středověku vrcholného, zmiňuje Vikingy i Polabské Slovany, konfrontuje pohled muslimů a křesťanů na křižácké výpravy. Přes renesanci a baroko se pak dostává až ke kořenům vražedného extremismu dvacátého století. V závěrečné eseji pojednává dílo britského historika Rogera Griffina, podle nějž fašismus i komunismus vyplynuly z rozporů modernismu. Při svých občasných kritických výhradách k tezím odborníků vychází autor z obecných i osobních zkušeností esejisty, který není historikem, ale sečtělým laikem s vytříbeným smyslem pro skryté významy literárních obrazů.