Pulchra strana 6 z 11

Kniha přibližuje kulturní dějiny vybraných živočichů od nejstarších mytických dob až po dnešek. Napříč různými literárními žánry sleduje proměňující se obrazy koček, lišek, koní, psů, vlků, prasat, medvědů, netopýrů či velryb. Navazuje na ty soudobé teorie, které zpochybňují dichotomii příroda kultura, případně zvíře člověk, jež se snaží o přehodnocování antropocentrického vidění světa. Autor ve svém textu spojuje hledisko kulturně historické s pohledem literárněvědným, inspirovaným tzv. ekokritikou. Vychází ze znalosti mytických příběhů, eposů, moderních románů, dětské literatury i některých populárních filmů, aby z toho všeho vytvořil měnící se mozaiku fiktivních zvířecích hrdinů. Ke slovu přichází i etologická a obecně antropologická rovina: text nepopisuje jen transformace literárních motivů, ale jejich prostřednictvím též stále se vyvíjející vztah člověka a přírody. Nezkoumá pouze jednání vymyšlených figur, ale konfrontuje je také s poznatky současných přírodovědců. Zvířata kniha nemechanizuje, ani z nich nedělá nová božstva. Zato v nich hledá naše ochlupené bližní.

Kniha Bronisława Wildsteina Údolí nicoty vyšla v Polsku na jaře 2008 a dostalo se jí rozporného přijetí. Část čtenářů a komentátorů ji nadšeně chválila, jiní ji odsoudili jako hledání spiknutí za každou cenu. Zápletka je zajímavá: novinář získá materiály, jež svědčí o spolupráci známého polského akademického představitele s někdejší polskou StB - a od toho se odvíjí další děj. Vystupují tu estébáci a jejich bývalí agenti, kteří zastávají různá společenská postavení, a snaží se znevěrohodnit odhalení a znemožnit novináře, který s ním přišel. Strašné je, že jim v tom pomáhají významní a vlivní představitelé polských médií i společnosti, kteří jsou důstojníkům bývalé polské StB z toho či onoho důvodu zavázáni. Bronisław Wildstein má v Polsku rozporuplnou pověst už léta. Na začátku roku 2005 získal z varšavské úřadovny Institutu národní paměti seznam, na němž je 240 000 jmen. Seznam byl posléze uveřejněn na internetu. Michnikova Gazeta Wyborcza to oznámila s barnumským titulkem Estébácký seznam . Nešlo ovšem o seznam agentů, nýbrž o seznam, na němž jsou i oběti - a protože se na nějakou dobu stal nejnavštěvovanější polskou stránkou, vypukl lítý boj. Média byla zaplavena komentáři a diskusemi.

Jan Gabriel (1949) ve své nové básnické sbírce Nerozvěšené obrazy rozvíjí originální osobní poetiku, již můžeme ve zkratce charakterizovat jako plynulý přechod z uvolněné výrazné metaforiky ke kontemplaci či jedinečné impresi, ale i - možná především - jako postup opačný: významově neuzavřená, v základě spontánní, mnohdy zdánlivě "neřízená", leč vždy kultivovaná metaforika (Jen déšť a ruce kudy cestují svaly jako jezera nebo prsteny, sestry mrtvých, které zvolna dohořívají) tvoří jakýsi doplněk a vlastně i důsledek primární imprese a kontemplace, vzácněji též určité vnitřně modelované vize. Tento modus svébytného civilismu tu stojí v jisté opozici vůči jiné výrazné tendenci současné české poesie, již bychom mohli cum grano salis vymezit jako linii kolářovsko-wernischovskou, a je orientován spíše jmény takových básníků jako byl Vratislav Effenberger, či dnes jsou Petr Král, Stanislav Dvorský či Roman Erben. Jan Gabriel ovšem zásadně přepodstatňuje vlivy a výrazové postupy jmenovaných autorů, a skládá cosi jako neotřele imaginativní puzzle vlastního vidění a výrazu, jenž je v posledku, ve svém celku - a to není paradox - strukturován a konfigurován osobitě. Lze říci, že je to především výrazná pocitovost, cosi, co bychom označili jako jakýsi imaginativní impresionismus, který tvoří nejviditelnější silokřivky jeho skladebného úsilí. V tomto rámci, když se autor vzdá agresivních či extatických poloh a vychází třeba jen z letmého denního zážitku či z prvotní, nasnadě jsoucí glosy ke dni anebo například z povýtce jen načrtnutého erotického motivu atp., a pokud se tyto okamžiky stávají zdrojem obrazotvorných kreací, je jeho poesie nejsilnější. Cítíme-li takové prosté zkušenostní východisko, anebo jsme-li schopni je jakkoli zaregistrovat, je i celá, někdy i více či méně alogická struktura lyrické básně důvěryhodná. Takto vzniká reprezentativní nezastupitelně gabrielovský básnický tvar. Kniha Jana Gabriela Nerozvěšené obrazy je jeho čtvrtou básnickou sbírkou.

Vzdor své pravidelnosti tvoří zápisy Pařížských sešitů zvláštní antideník; důležitější než záznam zážitků a chvil inspirace je tu jejich proměna v nový obrazný a slovní fakt, který je spíš než pouhým otiskem jejich znovustvořením. Lze také říci, že autorova pařížská léta tu jsou přítomna skrz bohatou síť ozvěn, v níž věcná evokace sousedí s básnickým aforismem, detailní záběr s metafysickým povzdechem a reálný postřeh s vyšinutou vizí. Básník, prozaik a esejista Petr Král se narodil 4. září 1941 v Praze, kde také žije; v letech 1968-2006 žil (převážně) v Paříži. Pařížské sešity, které během těchto let vznikly, tu poprvé vycházejí česky v úplném rozsahu.

Málo známý text Ladislava Klímy vydaný na sklonku dvacátých let nejprve jako anonym. Drobná, ale úderná próza, v níž autor vede disputaci nad tématy postavení člověka v kulturním a sociálním prostředí, zaobírá se například kumulací bohatství či nesmyslností válek, hledá směr, kterým se ubírá moderní civilisace. Vede dialog o ničem a o všem a rovnou nabízí své svérázné odpovědi.

Rozsáhlá práce Františka Kautmana provede čtenáře naší téměř stoletou historií. Analyzuje vliv společenských i politických zvratů a proměn na svébytnost českého národa a snaží se nalézat možná východiska pro jeho začlenění do soudobého světa. V úvodní části knihy Kautman popisuje geopolitickou, kulturní a společenskou situaci před vznikem samostatného Československa. Následují kapitoly o vzniku republiky v roce 1918, roli Masaryka, Beneše a dalších významných politických a kulturních osobností a jejich působení na občanský život. Přes Druhou republikou, protektorát, zlomový rok 1948, kdy se moci chopili komunisté a neblaze proslulá padesátá léta, se ocitáme v uvolněných létech šedesátých. Autor se zabývá také normalizací, šedými léty sedmdesátými a osmdesátými, vznikem občanských iniciativ a opět zlomovým rokem 1989. Kniha O českou národní identitu však není pouhou historickou studií. Kautman svou práci odvozuje od analýz a konfrontací tvorby významných myslitelů, filosofů a spisovatelů, jejichž díla s rozebíraným tématem přímo souvisejí. Jejich vyhraněné názory vycházející z ideových stanovisek od moderní demokracie po selský konzervatismus. Zařazeny do širšího kulturního kontextu tak neustále nabádají k hledání odpovědí na otázky, které stojí obecně před současným lidstvem. Studie Františka Kautmana tak vedle filosofie, historie a literatury přesahuje v obory, jak sám autor říká, čtyř E, tedy etiky, estetiky, ekologie a ekonomiky. František Kautman (1927) literární historik, bývalý šéfredaktor nakladatelství Čs. spisovatel, redaktor časopisu Kultura a později pracovník Ústavu pro českou literaturu ČSAV. Těžištěm jeho vědecké práce byla bohemistika, později komparatistika a výzkum interpretací literárního díla. Od normalizace nesměl oficiálně publikovat a pracovat ve svém oboru. Jako signatář Charty 77 byl aktivní v disentu, zejména v oblasti samizdatu.