Pulchra strana 6 z 13

Soubor povídek Víta Kremličky nazvaný Amazonské Medy a opatřený podtitulem Vyprávění amerykánských Yndův se podstatně odlišuje od autorovy dosud známé převážně básnické tvorby. Kratší texty prozaické, autorem označované spíše za básně v próze, jsou psány jakoby archaickým experimentálním jazykem. Vycházejí dílem z Kremličkovy fantaskní imaginace, částečně jsou odrazem mýtů přírodních národů. Kremlička však mýty nevykrádá, používá jen jejich formu. Obsah a jeho reálie - osoby, místa a děj - jsou jeho vlastním dílem. Příběhy mají ještě jeden rozměr, a ten spočívá v podprahovém srovnávíní světa minulého s moderním, ekologickým a sociálním apelem, upozozněním na mizející hodnoty, kterých se současné lidské společenství velmi snadno vzdává. Nová kniha Víta Kremličky nám připomíná pohádkový svět a jako taková jistě dokáže přimět k zamyšlení nejen dospělého, ale i dětského čtenáře.

Vůbec první české vydání jednoho z nejrozsáhlejších básnických textů Mariny Cvetajevové, který byl v roce 1925 z části napsán ve Všenorech u Prahy a dokončen téhož roku v Paříži. Paradoxně dosud nikdy nebyl do češtiny přeložen a vydán. Jednak z důvodu jazykové komplikovanosti a náročnosti vyjádření, ale také proto, že je jedním z nejpolitičtějších textů autorky. Cvetajevová sice proslula jako upřímná, ba vášnivá lyrička, ale její lyrika, i ta milostná, se vždy vyznačovala specifickou vnitřní silou a energií, kterým dala plný průchod právě v této básni. Je sice psaná na motivy staré německé pohádky-legendy, ale cílená už na docela jiné problémy. Celý text je pozoruhodný hned z několika hledisek: Jedná se o poměrně ojedinělou „lyrickou satiru“, která skutečně oba tyto rysy má, je hořce ironická s občas zjevným politickým podtextem (i když se nejedná o klasickou politickou poezii) a nepostrádá ani nezbytnou špetku lyriky (zvlášť v poslední kapitole, která popisuje Krysařův odvod Hammelnských dětí). Cvetajevová si ovšem staroněmeckou legendu vybrala jen jako základ pro filosoficko-básnické rozjímání (ale i polemiku) na témata odvěkého soupeření dobra a zla v lidské duši, ale zde spíše na téma posměchu pokrytecké měšťácké morálce, která je věčná ve svém nekonečném obnovování a na téma věčného střetávání umělce s ní. V této části je poéma možná nejvíce „česká“ – Cvetajevová si vybrala sice německou tematiku (zajisté i proto, že byla sama částečně německého původu a k německé kultuře měla velmi vřelý vztah), ale popisované reálie mytického města Hammelnu jako by v sobě měly něco českého, čtenář tu málem vidí všední maloměstský život, třeba právě ve Všenorech. Kapitola, týkající se krys a jejich likvidace krysařem soustředí valnou většinou politické tematiky – krysy jsou tu představeny jako „pozemské starosti“, ale lze je chápat je i jako symboly bujícího bolševismu, už jenom proto, že se vyjadřují vesměs partajními frázemi a mnohdy i pro ruské bolševiky typickými zkratkami – tato pasáž je jazykově asi nejnáročnější a představuje jakýsi jazykový experiment až téměř Chlebnikovovského typu. Satira následující kapitoly, věnované hádce Krysaře s konšely, je namířena právě na zmíněný vztah umělce, či spíše Umění jako celku k „poklidnému“ měšťanskému životu, který se sice tváří, že o umění nestojí, ale vskrytu se jej snaží zmocnit – ale jen tak, aby sám netratil. Z tohoto konfliktu pak zcela organicky vyplývá kapitola závěrečná, ve které Krysař jako trest lakomému městu odvádí do stejné vody jako krysy i všechny Hammelnské děti. Tato kapitola se dost výrazně odlišuje od ostatních a i když rovněž nepostrádá jazykový experiment a hru se smyslem slov, je rozhodně nejnaléhavější a nejdojemnější z celého textu. Cvetajevová se na mnoha místech svého díla nejednou vyznala ze svého vztahu k české zemi i českému národu a právě tento text, třebaže obsahuje jen jednu jedinou konkrétní narážku na české reálie (v poslední kapitole zmínka o smrti Jana Husa), je právě prodchnutý jakýmsi „českým duchem“.

Soubor textů renomovaného esejisty a historika umění, tentokrát věnovaných černobílé fotografii. Kniha je ohlédnutím jednak za Kroutvorovou dlouholetou prací v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu, jednak za jeho celoživotním tématem, kterým je umění a kultura přelomu 19. a 20. století. Tentokrát je reprezentují jména jako Drtikol, Sudek, Bufka, Feyfar, Svoboda, Reich, Pinkava. „Patřím ke generaci,“ říká letos jednasedmdesátiletý autor, „která zažila vzestup, slávu i ústup černobílé fotografie, patřím ke generaci okouzlené černobílou magií. Fotografie pracuje s časem, se zlomkem vteřiny, ale i s dlouhou expozicí, která představuje běh dějin, historii. Ta první expozice je jen malé cvaknutí, ta druhá, která zachycuje dobu i lidské osudy, má mnoho ozvěn. […] Fotografie umí zachytit čas, předat ho budoucnosti, umí nás ale také vrátit do minulosti a zpřítomnit ji.“

Nová kniha zlínského autora, spisovatele a výtvarníka, ročník 1941. V doslovu ke knize Jan Šulc píše: "Básnická sbírka Jákobův dvoják dovádí dál Kovandovu touhu po úplnosti: nejen už jeden člověk, jedna rodová zkušenost, jeden úsek dějin - to vše samozřejmě také, ale též přesouvání se z místa na místo, ze země do země, ze století do století, od detailně zachycené momentky k úvaze, od dobového dokumentu k citátu z rozhovoru s přítelem, od soukromí ke slavnému uměleckému dílu, od touhy být vypravěčem (a jakým vypravěčem!) epickým (viz mimo jiné návrat k osobnosti Svedrupa) po jemnou lyrickou pasáž, od politických zpráv k tomu nejintimnějšímu, čistě osobnímu… Jaroslav Kovanda nechce a ani neumí svět zjednodušovat, harmonizovat či konejšit. Je obklopen nekonečnou složitostí všeho, co jej obklopuje, a jen ji, nezkomolenou, drásavou a nejednoznačnou, chce vyslovit."

Komplikovaným, mnohovrstevnatým literárním světem francouzského spisovatele, známého především jako autora Hledání ztraceného času, provází čtenáře v této knize Jiří Konůpek, překladatel, esejista, básník a znalý vykladač Proustova díla. Jde o první českou monografii na dané téma.

Báseň v próze Líčení odráží autorovu potřebu popsat konec děsivého dvacátého století, v němž se narodil. Pokud dříve spisovateli stačilo uchopit svět v jeho rozpadu, kdy ještě můžeme podobu právě zanikajícího světa z díla vytušit, jemu už nezbývalo nic jiného, než ukázat trosky, z nichž nejde vyčíst nic, dokonce ani příčinu všudypřítomného násilí. Útržkovité informace a symbolické zkratky však o to více poodhalují děsivou atmosféru padesátých let v Československu, se známými i tušenými důsledky.

Drsný a často nelítostný - takový je v zásadě svět významné současné ruské autorky Svetlany Vasilenko. Po románu Blběnka (Pulchra 2010), kterým se poprvé představila české veřejnosti, přichází v roce 2011 nakladatelství s povídkovým sborníkem (rozsah em jednotlivé texty připomínají spíše novely), tedy žánrem, v němž je Svetlana Vasilenko nejsilnější a taky nejúspěšnější. V knize se opět setkáváme s nepřikrášleným prostředím současného, v mnoha ohledech stále ještě dosti drsného sovětského Ruska. Dostáváme se mezi hrdiny takzvaně lidové, až se nejednou ocitáme někde na samém okraji onoho příslovečného "lidu". Hlavními protagonisty příběhů jsou velmi často ženy. Svetlana Vasilenko je mistryně jasného, úsporného, přehledného a zároveň obrazivé ho a barvitého stylu vyprávění. Zároveň umí najít a vypodobnit zvláštní poetiku míst jinak prvoplánově nepoetických, jako jsou velké stavby, průmyslová města či naopak bezútěšné zapadlé vesnice a podobně. Spolu s texty S. Vasilenko vnikl do českého l iterárního prostředí fenomén tolik zajímavé současné ruské literární školy. Podle novely Šamara byl natočen stejnojmenný film, kde je Vasilenko autorkou scénáře. Film získal prestižní mezinárodní ocenění Yvese Montanda. Bestseller v Rusku, USA, pře ložen do mnoha jazyků.

Soubor lyrických regresí básníka,filosofa a esejisty.

Erudovaný, nepřestajně plynoucí esej Michala Janaty o "sypké nehmatnosti smrti", ač může na první pohled působit poněkud nihilisticky, je živým a borgesovsky rozvětveným organismem. Jeho torzovitý charakter jako by naznačoval rozpadání a ztrácení tvaru věcí. Slyšíme neslyšitelný zvuk přesýpacích hodin, kdy zrnka okamžiku mizí v minulosti. Text je brutálně upřímný, nelítostně vtipný, třaskavý jako trhavina, originální a myšlenkově bohatý, ale rovněž inspirativně navracející tabuizovaná témata do tohoto chaotického a ke "smrti ubaveného světa".

Už z názvu poslední sbírky Pavla Zajíčka lze odvodit, že jde opět o texty velmi osobní. Jakési úsporné záznamy reflexí, emocí, vjemů a pocitů, které básníka obklopily v reakci na určitou životní změnu. Kroky směrem k budoucnosti vedeme v souladu se svými představami, najednou je tu neočekávané a Všechno je úplně jinak... Pak záleží jen na tom, do jaké míry lpíme na svých představách a jak či zda vůbec jsme schopni přijmout vše nové, co k nám přichází. Z posledních textů Pavla Zajíčka, které vznikaly od jara do léta letošního roku, lze v tomto smyslu mnohé odvodit.

Autor chvílemi nezapře surrealistického básníka, jehož okouzlují právě nepatřičná, překvapivá spojení. V úhrnu pak Erbena zajímá uzpůsobení lidského vědomí a jeho proměny v dnešním postmoderním věku. Snaží se mozaikovitě dobrat hlubšího obrazu člověka a jeho nitra v průběhu dějin, a tím lépe pak i ozřejmit niterné ustrojení člověka typicky (post)moderně roztěkaného. Erbena přitahují krajnosti, jež by mohly lépe osvětlit lidskou podstatu, ale také moderní masové rituály případně různé bizarní aspekty komerčního, konzumního světa, včetně těch nechtěně "poetických".

Kniha Bronisława Wildsteina Údolí nicoty vyšla v Polsku na jaře 2008 a dostalo se jí rozporného přijetí. Část čtenářů a komentátorů ji nadšeně chválila, jiní ji odsoudili jako hledání spiknutí za každou cenu. Zápletka je zajímavá: novinář získá materiály, jež svědčí o spolupráci známého polského akademického představitele s někdejší polskou StB - a od toho se odvíjí další děj. Vystupují tu estébáci a jejich bývalí agenti, kteří zastávají různá společenská postavení, a snaží se znevěrohodnit odhalení a znemožnit novináře, který s ním přišel. Strašné je, že jim v tom pomáhají významní a vlivní představitelé polských médií i společnosti, kteří jsou důstojníkům bývalé polské StB z toho či onoho důvodu zavázáni. Bronisław Wildstein má v Polsku rozporuplnou pověst už léta. Na začátku roku 2005 získal z varšavské úřadovny Institutu národní paměti seznam, na němž je 240 000 jmen. Seznam byl posléze uveřejněn na internetu. Michnikova Gazeta Wyborcza to oznámila s barnumským titulkem Estébácký seznam . Nešlo ovšem o seznam agentů, nýbrž o seznam, na němž jsou i oběti - a protože se na nějakou dobu stal nejnavštěvovanější polskou stránkou, vypukl lítý boj. Média byla zaplavena komentáři a diskusemi.

Jiří Gold patří k opomíjeným a neprávem zapomínaným tvůrcům velkého a výrazného díla. Od počátečního lyrismu existence, svázaného s všednodenním civilismem, se vyvinul ve svébytného básníka metafyzického přemítání, zatíženého filosofií existencialistické skepse i absurdity. V autora temného i tajemného, jehož sbírky - a mezi nimi také Skvrny a dotyky - jsou kritickou retrospektivou vlastního osudu a zároveň bilancí tragického lidského údělu. Poezie Jiřího Golda byla dosud prezentována v osmi vydaných sbírkách, ale na adekvátní kritickou reflexi a náležité zhodnocení pozice v generaci tvůrců narozených na přelomu 30. a 40. let minulého století (Dvorský, Gruša, Kabeš, Král, Wernisch aj.) básník dosud čeká.

Kniha psaná chaosem sestává s kratších textových útvarů básnických, které jsou proloženy a souzní s částmi prozaickými. Jde o deníkový záznam Pavla Zajíčka z roku 1995 doplněný o text z roku 2007, který je jakousi reflexí či vysvětlením autorových zápisků. Jde o velmi otevřené autobiografické texty - Všechny ty napáchaný kurevstva - Zůstávaj bez odplaty - Jsem v nich otištěn - v nichž se mísí záznamy Zajíčkem odpozorovaných a prožitých situací s pocity, které ony prožitky v autorovi zanechávají. Název Kniha psaná chaosem je totožný s CD Zajíčkovy skupiny DG 307, sbírka také obsahuje několik textů, které DG 307 dodnes hrají.

Publikace Ladislava Josefa Berana Odepřená integrace pojednává o česko německých vztazích mezi lety 1918 až 1938. Autor podrobně analyzuje projevy, dokumenty, smlouvy, stanoviska a reakce politických reprezentací jednotlivých stran a snaží se od toho odvodit objektivní názor na vzájemné soužití Čechů a Němců. Kniha přináší cenné historické reflexe českoněmeckých událostí, které jsou přímou součástí paměti obou národů. Odepřená integrace bezesporu poslouží k připomenutí určitých konkrétních historických událostí, přinese nový, možná až velmi neobvyklý pohled na ně. Jednoznačně ale rozšíří prostor pro další diskuse o českoněmeckých vztazích a pomůže k vymezování si vzájemného prostoru a spolupráci Čechů a Němců v současné i budoucí otevřené Evropě. Ladislav Josef Beran se narodil 24. října 1938 v Hradci Králové. Po studiích jedenáctileté všeobecně vzdělávací střední školy v Liberci absolvoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze (1956-61). Poté pracoval ve Výzkumném ústavu elektrotechnické keramiky v Hradci Králové (1962-65) a působil jako odborný asistent na Vysoké škole strojní a textilní v Liberci (1965-68). V roce 1968 odešel do švýcarského Curychu, kde žije dodnes. V letech 1968-73 a 1979-92 pracoval jako vývojový pracovník v Gebrüder Sulzer AG ve Winterthuru. V letech 1973-79 vystudoval katolickou teologii na Albert-Ludwigs-Universität ve Freiburgu (disertační práce Therapeutische Interpretation: Hermeneutische Grundlagen der Bibelauslegung Rudolf Steiners, 1984). Poté byl zaměstnancem Römisch-katholische Kirchgemeinde v Bülachu (1992-94) a působil jako redaktor, později šéfredaktor politicko-kulturního magazínu Polygon (1994-2002). Do češtiny přeložil knihy Otfrieda Preusslera Útěk do Egypta přes Království české (Vyšehrad, 1996) a Moje knížka o Krakonošovi (Vyšehrad, 1998). Publikoval v časopisech Dialogy (Paříž), Polygon (Curych), Střední Evropa (Praha) a Studie (Řím). Kniha Odepřená integrace - Systémová sudetoněmecké politiky v první Československé republice 1918-1938 je přepracovanou doktorskou prací v oboru politologie, kterou autor obhájil na Fakultě sociálních věd Karlovy univerzity v roce 2006.

Kniha psaná chaosem sestává s kratších textových útvarů básnických, které jsou proloženy a souzní s částmi prozaickými. Jde o deníkový záznam Pavla Zajíčka z roku 1995 doplněný o text z roku 2007, který je jakousi reflexí či vysvětlením autorových zápisků. Jde o velmi otevřené autobiografické texty - Všechny ty napáchaný kurevstva - Zůstávaj bez odplaty - Jsem v nich otištěn - v nichž se mísí záznamy Zajíčkem odpozorovaných a prožitých situací s pocity, které ony prožitky v autorovi zanechávají. Název Kniha psaná chaosem je totožný s CD Zajíčkovy skupiny DG 307, sbírka také obsahuje několik textů, které DG 307 dodnes hrají.