Pulchra strana 6 z 13

Vladimír Smetana zvaný Hendrix začínal jako bedňák a rekvizitář u psychadelické kapely The Primitives Group, pak u The Plastic People of the Universe a s první sestavou DG 307 hrál na bicí. Byl tedy přímo u počátku české nezávislé scény a undergroundu. Jeho vzpomínky na tehdejší nezávislé kulturní společenství zahrnují zhruba desetileté období od poloviny 60. do poloviny 70. let. Smetana popisuje komunitu kolem The Primitives Group, vznikající společenství pražského undergroundu, jež se formovalo kolem I. M. Jirouse a manželů Němcových, vzpomíná na hrad Seeberg v severozápadních Čechách, kde žil v komuně mimo jiné s Pavlem Zajíčkem, Ivanem Čeledou či Charlie Soukupem. Vedle toho ale připomíná i policejní zátahy na vlasatce a persekuce ze strany státu proti nonkonfomně smýšlejícím lidem, které byly se začínající normalizací stále častější. V rozhovoru, který knihu uzavírá, pak nechává nahlédnout do svého současného života, seznamuje se svými názory a postoji na dnešní kulturu a společnost obecně a konfrontuje ji z prožitou minulostí. Hendrixovy memoáry jsou dalším příspěvkem k poznání české nezávislé, alternativní kultury z doby totality a faktograficky doplňují již vydané texty jakými jsou Pravdivý příběh Plastic People od I. M. Jirouse, Obraz doby od B. Rösslera, Chlastej a modli se od J. Vondrušky a nebo Trable den co den od A. Michla.

Soubor povídek Víta Kremličky nazvaný Amazonské Medy a opatřený podtitulem Vyprávění amerykánských Yndův se podstatně odlišuje od autorovy dosud známé převážně básnické tvorby. Kratší texty prozaické, autorem označované spíše za básně v próze, jsou psány jakoby archaickým experimentálním jazykem. Vycházejí dílem z Kremličkovy fantaskní imaginace, částečně jsou odrazem mýtů přírodních národů. Kremlička však mýty nevykrádá, používá jen jejich formu. Obsah a jeho reálie - osoby, místa a děj - jsou jeho vlastním dílem. Příběhy mají ještě jeden rozměr, a ten spočívá v podprahovém srovnávíní světa minulého s moderním, ekologickým a sociálním apelem, upozozněním na mizející hodnoty, kterých se současné lidské společenství velmi snadno vzdává. Nová kniha Víta Kremličky nám připomíná pohádkový svět a jako taková jistě dokáže přimět k zamyšlení nejen dospělého, ale i dětského čtenáře.

Vůbec první české vydání jednoho z nejrozsáhlejších básnických textů Mariny Cvetajevové, který byl v roce 1925 z části napsán ve Všenorech u Prahy a dokončen téhož roku v Paříži. Paradoxně dosud nikdy nebyl do češtiny přeložen a vydán. Jednak z důvodu jazykové komplikovanosti a náročnosti vyjádření, ale také proto, že je jedním z nejpolitičtějších textů autorky. Cvetajevová sice proslula jako upřímná, ba vášnivá lyrička, ale její lyrika, i ta milostná, se vždy vyznačovala specifickou vnitřní silou a energií, kterým dala plný průchod právě v této básni. Je sice psaná na motivy staré německé pohádky-legendy, ale cílená už na docela jiné problémy. Celý text je pozoruhodný hned z několika hledisek: Jedná se o poměrně ojedinělou „lyrickou satiru“, která skutečně oba tyto rysy má, je hořce ironická s občas zjevným politickým podtextem (i když se nejedná o klasickou politickou poezii) a nepostrádá ani nezbytnou špetku lyriky (zvlášť v poslední kapitole, která popisuje Krysařův odvod Hammelnských dětí). Cvetajevová si ovšem staroněmeckou legendu vybrala jen jako základ pro filosoficko-básnické rozjímání (ale i polemiku) na témata odvěkého soupeření dobra a zla v lidské duši, ale zde spíše na téma posměchu pokrytecké měšťácké morálce, která je věčná ve svém nekonečném obnovování a na téma věčného střetávání umělce s ní. V této části je poéma možná nejvíce „česká“ – Cvetajevová si vybrala sice německou tematiku (zajisté i proto, že byla sama částečně německého původu a k německé kultuře měla velmi vřelý vztah), ale popisované reálie mytického města Hammelnu jako by v sobě měly něco českého, čtenář tu málem vidí všední maloměstský život, třeba právě ve Všenorech. Kapitola, týkající se krys a jejich likvidace krysařem soustředí valnou většinou politické tematiky – krysy jsou tu představeny jako „pozemské starosti“, ale lze je chápat je i jako symboly bujícího bolševismu, už jenom proto, že se vyjadřují vesměs partajními frázemi a mnohdy i pro ruské bolševiky typickými zkratkami – tato pasáž je jazykově asi nejnáročnější a představuje jakýsi jazykový experiment až téměř Chlebnikovovského typu. Satira následující kapitoly, věnované hádce Krysaře s konšely, je namířena právě na zmíněný vztah umělce, či spíše Umění jako celku k „poklidnému“ měšťanskému životu, který se sice tváří, že o umění nestojí, ale vskrytu se jej snaží zmocnit – ale jen tak, aby sám netratil. Z tohoto konfliktu pak zcela organicky vyplývá kapitola závěrečná, ve které Krysař jako trest lakomému městu odvádí do stejné vody jako krysy i všechny Hammelnské děti. Tato kapitola se dost výrazně odlišuje od ostatních a i když rovněž nepostrádá jazykový experiment a hru se smyslem slov, je rozhodně nejnaléhavější a nejdojemnější z celého textu. Cvetajevová se na mnoha místech svého díla nejednou vyznala ze svého vztahu k české zemi i českému národu a právě tento text, třebaže obsahuje jen jednu jedinou konkrétní narážku na české reálie (v poslední kapitole zmínka o smrti Jana Husa), je právě prodchnutý jakýmsi „českým duchem“.

Soubor textů renomovaného esejisty a historika umění, tentokrát věnovaných černobílé fotografii. Kniha je ohlédnutím jednak za Kroutvorovou dlouholetou prací v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu, jednak za jeho celoživotním tématem, kterým je umění a kultura přelomu 19. a 20. století. Tentokrát je reprezentují jména jako Drtikol, Sudek, Bufka, Feyfar, Svoboda, Reich, Pinkava. „Patřím ke generaci,“ říká letos jednasedmdesátiletý autor, „která zažila vzestup, slávu i ústup černobílé fotografie, patřím ke generaci okouzlené černobílou magií. Fotografie pracuje s časem, se zlomkem vteřiny, ale i s dlouhou expozicí, která představuje běh dějin, historii. Ta první expozice je jen malé cvaknutí, ta druhá, která zachycuje dobu i lidské osudy, má mnoho ozvěn. […] Fotografie umí zachytit čas, předat ho budoucnosti, umí nás ale také vrátit do minulosti a zpřítomnit ji.“

Nová kniha zlínského autora, spisovatele a výtvarníka, ročník 1941. V doslovu ke knize Jan Šulc píše: "Básnická sbírka Jákobův dvoják dovádí dál Kovandovu touhu po úplnosti: nejen už jeden člověk, jedna rodová zkušenost, jeden úsek dějin - to vše samozřejmě také, ale též přesouvání se z místa na místo, ze země do země, ze století do století, od detailně zachycené momentky k úvaze, od dobového dokumentu k citátu z rozhovoru s přítelem, od soukromí ke slavnému uměleckému dílu, od touhy být vypravěčem (a jakým vypravěčem!) epickým (viz mimo jiné návrat k osobnosti Svedrupa) po jemnou lyrickou pasáž, od politických zpráv k tomu nejintimnějšímu, čistě osobnímu… Jaroslav Kovanda nechce a ani neumí svět zjednodušovat, harmonizovat či konejšit. Je obklopen nekonečnou složitostí všeho, co jej obklopuje, a jen ji, nezkomolenou, drásavou a nejednoznačnou, chce vyslovit."

Komplikovaným, mnohovrstevnatým literárním světem francouzského spisovatele, známého především jako autora Hledání ztraceného času, provází čtenáře v této knize Jiří Konůpek, překladatel, esejista, básník a znalý vykladač Proustova díla. Jde o první českou monografii na dané téma.

Báseň v próze Líčení odráží autorovu potřebu popsat konec děsivého dvacátého století, v němž se narodil. Pokud dříve spisovateli stačilo uchopit svět v jeho rozpadu, kdy ještě můžeme podobu právě zanikajícího světa z díla vytušit, jemu už nezbývalo nic jiného, než ukázat trosky, z nichž nejde vyčíst nic, dokonce ani příčinu všudypřítomného násilí. Útržkovité informace a symbolické zkratky však o to více poodhalují děsivou atmosféru padesátých let v Československu, se známými i tušenými důsledky.

Kniha zprostředkovává zážitky Zdeňka Kalisty (1900-1982) z cesty do Finska v roce 1966. V mnohém však přesahuje běžné žánrové cestopisné obrázky a nabízí čtenáři vnitřní setkání s dalekou severskou zemí. Finskou skutečnost neustále konfrontuje se svou subjektivní představou, vzpomínkami, reminiscencemi - se svým mladickým snem o finské krajině, lidech a přírodě. Vydává se na pouť za skrytým člověkem, za symbolickým lovcem a rybářem, a od popisu reálií se obrací k historii, ke kultuře, k duchovnímu životu. Zdeněk Kalista tu skicuje obraz finské země a jejích obyvatel, který vyvstává před jeho vnitřním zrakem a pro ostatní je neviditelný, Setkání se snem aneb Finlandia však skýtá čtenáři možnost do tohoto obrazu nahlédnout. Historik, básník, esejista, literární kritik, editor a překladatel Zdeněk Kalista (1900-1982) je nepřehlédnutelnou, ale dlouho umlčovanou postavou české literatury, vědy a kultury. V letech 1924-1939 a 1945-1948 působil jako asistent, později docent na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ve své odborné práci se zaměřoval na české baroko, vrcholný středověk a církevní dějiny, svůj badatelský směr označoval jako "dějiny duchové". Bohatá byla i jeho básnická, literárněkritická a překladová tvorba, aktivně se podílel na činnosti řady kulturních spolků. V roce 1948 musel opustit univerzitu a v roce 1951 byl v politickém procesu odsouzen k 15 letům vězení. Po propuštění v roce 1960 odešel do penze, psal lektorské posudky a překládal. V letech 1968-1969 se ještě krátce vrátil na univerzitu jako mimořádný profesor, za normalizace však opět stál mimo veřejný život a jeho práce byly publikovány pouze v cizině a v samizdatu. Obsáhlé odborné a literární dílo Zdeňka Kalisty mohlo znovu vycházet až po roce 1989.

Drsný a často nelítostný - takový je v zásadě svět významné současné ruské autorky Svetlany Vasilenko. Po románu Blběnka (Pulchra 2010), kterým se poprvé představila české veřejnosti, přichází v roce 2011 nakladatelství s povídkovým sborníkem (rozsah em jednotlivé texty připomínají spíše novely), tedy žánrem, v němž je Svetlana Vasilenko nejsilnější a taky nejúspěšnější. V knize se opět setkáváme s nepřikrášleným prostředím současného, v mnoha ohledech stále ještě dosti drsného sovětského Ruska. Dostáváme se mezi hrdiny takzvaně lidové, až se nejednou ocitáme někde na samém okraji onoho příslovečného "lidu". Hlavními protagonisty příběhů jsou velmi často ženy. Svetlana Vasilenko je mistryně jasného, úsporného, přehledného a zároveň obrazivé ho a barvitého stylu vyprávění. Zároveň umí najít a vypodobnit zvláštní poetiku míst jinak prvoplánově nepoetických, jako jsou velké stavby, průmyslová města či naopak bezútěšné zapadlé vesnice a podobně. Spolu s texty S. Vasilenko vnikl do českého l iterárního prostředí fenomén tolik zajímavé současné ruské literární školy. Podle novely Šamara byl natočen stejnojmenný film, kde je Vasilenko autorkou scénáře. Film získal prestižní mezinárodní ocenění Yvese Montanda. Bestseller v Rusku, USA, pře ložen do mnoha jazyků.

Soubor lyrických regresí básníka,filosofa a esejisty.

Erudovaný, nepřestajně plynoucí esej Michala Janaty o "sypké nehmatnosti smrti", ač může na první pohled působit poněkud nihilisticky, je živým a borgesovsky rozvětveným organismem. Jeho torzovitý charakter jako by naznačoval rozpadání a ztrácení tvaru věcí. Slyšíme neslyšitelný zvuk přesýpacích hodin, kdy zrnka okamžiku mizí v minulosti. Text je brutálně upřímný, nelítostně vtipný, třaskavý jako trhavina, originální a myšlenkově bohatý, ale rovněž inspirativně navracející tabuizovaná témata do tohoto chaotického a ke "smrti ubaveného světa".

Už z názvu poslední sbírky Pavla Zajíčka lze odvodit, že jde opět o texty velmi osobní. Jakési úsporné záznamy reflexí, emocí, vjemů a pocitů, které básníka obklopily v reakci na určitou životní změnu. Kroky směrem k budoucnosti vedeme v souladu se svými představami, najednou je tu neočekávané a Všechno je úplně jinak... Pak záleží jen na tom, do jaké míry lpíme na svých představách a jak či zda vůbec jsme schopni přijmout vše nové, co k nám přichází. Z posledních textů Pavla Zajíčka, které vznikaly od jara do léta letošního roku, lze v tomto smyslu mnohé odvodit.

Autor chvílemi nezapře surrealistického básníka, jehož okouzlují právě nepatřičná, překvapivá spojení. V úhrnu pak Erbena zajímá uzpůsobení lidského vědomí a jeho proměny v dnešním postmoderním věku. Snaží se mozaikovitě dobrat hlubšího obrazu člověka a jeho nitra v průběhu dějin, a tím lépe pak i ozřejmit niterné ustrojení člověka typicky (post)moderně roztěkaného. Erbena přitahují krajnosti, jež by mohly lépe osvětlit lidskou podstatu, ale také moderní masové rituály případně různé bizarní aspekty komerčního, konzumního světa, včetně těch nechtěně "poetických".

Kniha Bronisława Wildsteina Údolí nicoty vyšla v Polsku na jaře 2008 a dostalo se jí rozporného přijetí. Část čtenářů a komentátorů ji nadšeně chválila, jiní ji odsoudili jako hledání spiknutí za každou cenu. Zápletka je zajímavá: novinář získá materiály, jež svědčí o spolupráci známého polského akademického představitele s někdejší polskou StB - a od toho se odvíjí další děj. Vystupují tu estébáci a jejich bývalí agenti, kteří zastávají různá společenská postavení, a snaží se znevěrohodnit odhalení a znemožnit novináře, který s ním přišel. Strašné je, že jim v tom pomáhají významní a vlivní představitelé polských médií i společnosti, kteří jsou důstojníkům bývalé polské StB z toho či onoho důvodu zavázáni. Bronisław Wildstein má v Polsku rozporuplnou pověst už léta. Na začátku roku 2005 získal z varšavské úřadovny Institutu národní paměti seznam, na němž je 240 000 jmen. Seznam byl posléze uveřejněn na internetu. Michnikova Gazeta Wyborcza to oznámila s barnumským titulkem Estébácký seznam . Nešlo ovšem o seznam agentů, nýbrž o seznam, na němž jsou i oběti - a protože se na nějakou dobu stal nejnavštěvovanější polskou stránkou, vypukl lítý boj. Média byla zaplavena komentáři a diskusemi.

Jiří Gold patří k opomíjeným a neprávem zapomínaným tvůrcům velkého a výrazného díla. Od počátečního lyrismu existence, svázaného s všednodenním civilismem, se vyvinul ve svébytného básníka metafyzického přemítání, zatíženého filosofií existencialistické skepse i absurdity. V autora temného i tajemného, jehož sbírky - a mezi nimi také Skvrny a dotyky - jsou kritickou retrospektivou vlastního osudu a zároveň bilancí tragického lidského údělu. Poezie Jiřího Golda byla dosud prezentována v osmi vydaných sbírkách, ale na adekvátní kritickou reflexi a náležité zhodnocení pozice v generaci tvůrců narozených na přelomu 30. a 40. let minulého století (Dvorský, Gruša, Kabeš, Král, Wernisch aj.) básník dosud čeká.

Kniha psaná chaosem sestává s kratších textových útvarů básnických, které jsou proloženy a souzní s částmi prozaickými. Jde o deníkový záznam Pavla Zajíčka z roku 1995 doplněný o text z roku 2007, který je jakousi reflexí či vysvětlením autorových zápisků. Jde o velmi otevřené autobiografické texty - Všechny ty napáchaný kurevstva - Zůstávaj bez odplaty - Jsem v nich otištěn - v nichž se mísí záznamy Zajíčkem odpozorovaných a prožitých situací s pocity, které ony prožitky v autorovi zanechávají. Název Kniha psaná chaosem je totožný s CD Zajíčkovy skupiny DG 307, sbírka také obsahuje několik textů, které DG 307 dodnes hrají.