Vladimír Merta

Druhé album Vladimíra Merty, významného představitele našeho městského písničkářství, má zajímavý osud. Jeho první deska, kterou natočil během studií v Paříži v roce 1968, se domů jen pašovala. K nabídce na vydání druhého (prvního domácího) alba přistoupil pečlivě, vybral 11 písní a v únoru 1970 je natočil. Šokovaná textová komise nechala okamžitě smazat první píseň Nebylo mrtvých a není raněných, reagující na srpnové události. Poté byl zakázán název alba Pravda o Marii a deska měla být prodávána jen pod jménem autora, ale za několik dnů byla zakázána kompletně celá a záznam zlikvidován. Propašovaná nekvalitní kopie kolovala léta mezi fanoušky. Po více než 40 letech se podařilo najít původní pás, a album tak vychází v autorem zamýšlené podobě, kdy mnohé písně již dávno získaly statut legendy: Písmenková láska, Uplakaná Země paní Pampelišky, Jano! Jano! Jano!, Dobrodruh, Pravda o Marii...

První souborné a autorizované vydání písňových textů Vladimíra Merty (* 1946) přináší na tisíci tiskových stranách zpívanou poezii jedné z nejvýznamnějších osobností českého písničkářství. Svazek shrnuje všechny Mertovy písňové texty od roku 1966 do současnosti: představuje jeho známé i méně známé písně, texty které dosud nebyly zhudebněny i libreto monoopery Ikariana. Mimořádné slovesné dílo představuje osobitého a uznávaného zpívajícího básníka jako jedinečného tvůrce – a navíc poskytuje čtenářům i působivé lyrické svědectví o autorově životě, názorech a občanských postojích v uplynulých téměř padesáti letech.

Monografie pojednává o hudbě ve filmu jevu éterickém, pomíjivém a neuchopitelném slovy. Dnešní technologie filmového záznamu se neustále vyvíjejí, ale všichni tvůrci stále řeší odvěké otázky: Proč znovu a znovu skládat hudbu ke stále unifikovanějším filmům? Mluví režisér a skladatel stejnou řečí? Kde začíná svoboda skladatele a končí služebnost společnému dílu? Jak vnímá film skladatel, režisér filmu nebo divák? Kde se stýká univerzální citlivost s egoismem tvůrčí vášně? Obohacují se navzájem, nebo jen parazitují na dobovém a módním? Autor knihy se k psaní hudby pro dětské animované filmy dostal v dobách, kdy nesměl jako folkový písničkář veřejně vystupovat. Jako zkušený profesionální hudebník umí hrát i na improvizované nástroje a zvládl práci ve studiu. Vlastní povahu práce skladatele hlouběji nahlédl později, když začal přednášet své zkušenosti studentům FAMU, jimž setkání s živým hudebníkem mnohdy výrazně pomohlo při orientaci ve světě tónů. Nejvýznamnější přínos této odborné publikace je v syntéze obecně platných principů a popisu vlastních zkušeností s psaním a nahráváním filmové hudby rukodělně v domácím studiu. Text je prokládán praktickými návody a triky pro nahrávání, názorně ukazující zákulisí muzikantské kuchyně. Připojené komentáře řady filmových profesí a vyznání hudebníků pak doplňují pokus o ucelený pohled na předmět a rozšiřují práci nad rovinu autorovy možná teoreticky omezené, zato ale prožité a stále korigované zkušenosti. Obsah: Jak číst knihy o hudbě? (Múzičnost, muzikalita, amúzie * Mozek, oko a ucho * Mág a magie hudby na úsvitu kulturních dějin * Historické pozadí a jeho stylizace * Orgiastické rituály, erós a moc * Moc hudby na pozadí doby * Melodie a atonalita * Proměny hudební stavby * Melodie řeči a vypravěč * Animace, móda, trh a média * Demokracie hudby a etika * Politizace hudby, etika a zneužití hudby mocí * Klišé a alternativa * Skladatel a spektákl * Kulturní imperialismus globálního popu * Tanec a rytmické gesto * Hudba a originalita * Fascinace hlasem * Vnímání hudby tělem * Jak posloucháme hudbu ve skutečném životě, jak ve filmu? * Absolutní svoboda hudby a generační tabu * Pravdivost a pravděpodobnost hudebního dramatu * Muzikantský slabikář) * Múzické aspekty filmové řeči (Vzdělání, nebo intuice? * Symbióza hudby a filmu * Kořeny hudby pohledem filmaře * Skrytá hudba obrazů jak slyšet viděné? * Obraznost a hudba * Hudba a vizualita * Melodie jako příběh * Sny a realita * Herec, loutka a gesto * Jak slyšet sama sebe? * Hudební představa * Umění neříct vše * Velký příběh víry * Hudebnost příběhu * Umění naslouchat * Konvence a komerce * Skladatel jako demiurg stylu * Mýtus a skutečnost * Hudební drama * Funkce scénické hudby * Hudební smog v animovaném filmu * Proměny vnímání zvuku v prostoru příběhu * Hudebník a scénář * Role vypravěče * Vjem, počitek a prožitek * Diktatura paní Módy) * Psychologie smyslu, překonávání hranic (Synkretické vnímání * Nástrojové barvy * Překonávání hranic) * Skladatel v továrně na umění (Racionální vyprávění, nadsázka a klam * Sound canvas organizace zvukového materiálu * Vizuální inspirace a hudební příběh * Filmový čas a temporytmus) * Hudba a divák (Hranice symfonického kýče * Krása není líbivá * Dotvoření nahrávky * Eklektik a originál * Technologie a stylové roviny filmu * Styly animace a kompozice * Kouzlo hudebního motivu * Mezižánry a mobilita animace * Fiktivní realita a skutečnost * Herec a animátor * Scénická hudba a žánr * Dětská hudba nebo hudba zdětinštělých skladatelů? * Polopravdy a klišé * Stisk doby * Amatér ve studiu * Skladatel-interpret v domácím studiu * Vzorce prostorového vnímání * Setrvalost práce a vrtkavost úspěchu * Pravda fikce a klam realismu* Recyklace historických záznamů * Gender a krása)* Myšlení nástrojem (Povaha hudebníka inspirace a náhoda * Konvence a inovace * Krást či nekrást? * Triky z domácího studia * Charaktery postav a nástrojů * Instrumentace charakterů * Věčný začátek * Skladatel, nebo filmař? * Charisma př

Rozsáhlý román známého písničkáře je svým obsahem, stylem i celkovým vyzněním dílem v současné české próze zcela ojedinělým. Vpravdě postmoderní próza, pracující s nesčetnými citáty, aluzemi, persiflážemi a pastišemi, je zdrcujícím šklebem nad českou dobou předlistopadovou, těsně polistopadovou i současnou. Stejně jako Jaroslav Hašek ve svém Švejkovi, i Vladimír Merta ve svém Popelnicovém románu zcela rezignuje na psychologii a realistický popis postav. Ty jsou mu - stejně jako Haškovi - pouhými figurínami ve hře, jejímž smyslem je ukázat to, co je nesmyslné, trapné, směšné - a přitom hrůzné. A stejně jako u Haška, i zde se pracuje s repeticemi, nekonečnými plky, s lidským žvaněním. Hlavními Mertovými vyprávěcími prostředky jsou humor, vtip, nadsázka, ironie a sarkasmus. I v tom je legitimním dědicem Haškovým. Popelnicový román není kniha na jedno přečtení. Je to prozaický vulkán, který hrozí zavalit čtenáře lávou přesně mířené legrace, z níž mrazí.