Josef Moník strana 2 z 2

O Vánocích se říká, že jsou to svátky klidu a řekněme tichého a neokázalého štěstí. Možná je někteří lidé prožívají právě takhle. Autoři dalšího souboru edice Česká povídka to většinou vidí jinak, ale dějí se i zázraky. A věci, které by člověk nečekal.

Knihu tvoří soubor příběhů, jež od povídkové formy přecházejí k románovému tvaru. Spektrum jejich témat se rozbíhá od nepatetického líčení osudů členů pražského hospodského undergroundu, kteří jsou konfrontování se zkušeností emigrace, a postupně se rozšiřuje až k příběhům problematizujícím či dehonestujícím velká díla i spisovatele naší literární minulosti i současnosti. Moníkovy příběhy jsou vystavěny na tradici živého, barvitého vyprávění, které strhává jak celkovým dějovým spádem, tak i jemnými jazykovými či vypravěčskými hříčkami.

O Vánocích se říká, že jsou to svátky klidu a řekněme tichého a neokázalého štěstí. Možná je někteří lidé prožívají právě takhle. Autoři dalšího souboru edice Česká povídka to většinou vidí jinak, ale dějí se i zázraky. A věci, které by člověk nečekal.

Jedenáct povídek Josefa Moníka o nejstarším řemesle je propojeno společnou vazbou, avšak variace na dané téma jsou pokaždé jiné. Prostituce je za peníze, leč může mít svébytnou estetiku. Je zde melancholie a zklamání ze sametu i rezignované uspokojení, že se vlastně neděje nic tak hrozného a máme se dobře, přestože nelze mít všechno. Že dýcháme stále stejný vzduch a některé rysy lidského založení jsou neměnné; že hledáme opravdovou lásku. Že v každém lágru platí nějaké desatero a jeho zákazy budou vždy porušovány. Že život je kurva, ale lepší na trhu není. Moník poznal osazenstvo pětihvězdičkových hotelů, bagážisty a taxikáře, kultivované intelektuálky i uličnice, zklamané, byť úspěšné emigranty a cizince na záletech, tlumočil nové elitě. Vše zúročil veselým perem v mozaice příběhů, s pointou a rozmarným slovníkem. Josef Moník (1952) vystudoval Právnickou fakultu UK v Praze a pracoval jako nakladatelský právník. Absolvoval postgraduální kurz „Estetika a literární kritika“ na Filozofické fakultě se závěrečnou prací Občan Orson Welles. Od začátku osmdesátých let přispíval do samizdatového časopisu Lázeňský host, po listopadu do různých periodik a povídkových souborů. V roce 1989 zvítězil s básní A Kerouac’s Grave v literární soutěži Harvardovy univerzity Contest in Poetry. V roce 2010 obdržel stipendium Literaturhausu Hamburk. Překládá z němčiny (Libuše Moníková, Mark Divo, Oliver Zybok) a z angličtiny (Vladimir Nabokov, Christopher Coe, Frank McCourt, Annie Proulx). Samostatně vydal tři prózy: Neser bohy (2004), Psi bez rodokmenu (2008) a Schweik It Easy (2011, nominace na Magnesii Literu). Od převratu je tlumočníkem na volné noze, má dvě děti a žije v Praze.