Josef Moník strana 2 z 2

Byť to může znít sebepodivněji, to jediné, co může momentálně dát Evě Petry Soukupové pocit svobody, jsou smažená kuřecí křidélka – alespoň to si myslí její nejlepší kamarádka Renata. V případě Karla, hlavního hrdiny povídky Petry Dvořákové, je situace mnohem jednoznačnější. Jedině modrá knížka mu otevře dveře k zářné hudební kariéře na Západě. Jak se později ukáže, k jejímu získání podle všeho stačí být jen upřímný a přirozený. S obojím nemá problém Líba, kterou Markéta Pilátová nechala v osmačtyřicátém roce přejít hranice do Německa, aby pak při měsíční plavbě do Argentiny mohla zažít tu nejkrásnější a nejsvobodnější etapu svého života. Hrdinky povídek Ani Geislerové a Ireny Hejdové prožívají shodou okolností poslední chvíle před svatbou – dlužno dodat, že si to obě představovaly nejspíš všelijak, jenom ne takhle. I Daniel a David, podivíni z povídek Anny Bolavé a Biancy Bellové, mají něco společného. Oba hlavním hrdinům ukazují, co je to opravdové přátelství, které vás formuje na celý život – ostatně dávné kamarádské věrnosti se dovolává i hrdina textu Marka Epsteina. A zastání nalezneme i v azylovém domě, kam děj své povídky situovala Pavla Koucká, ačkoliv v tomto případě přichází ze zcela nečekaného směru. A Petr Šabach? To vám poví Josef Moník…

Audiokniha Všechny za jednu, autory jsou Petra Soukupová, Petra Dvořáková, Aňa Geislerová, Anna Bolavá, Bianca Bellová, Josef Moník, Markéta Pilátová, Marek Epstein, Irena Hejdová, Pavla Koucká. Byť to může znít sebepodivněji, to jediné, co může momentálně dát Evě Petry Soukupové pocit svobody, jsou smažená kuřecí křidélka – alespoň to si myslí její nejlepší kamarádka Renata. V případě Karla, hlavního hrdiny povídky Petry Dvořákové, je situace mnohem jednoznačnější. Jedině modrá knížka mu otevře dveře k zářné hudební kariéře na Západě.

Když se ohlédnu za svým dětstvím, divím se, jak se mi vůbec podařilo přežít. Bylo to samozřejmě mizerné dětství: šťastné dětství vám za to skoro nestojí. Horší než obyčejné nešťastné dětství je nešťastné irské dětství, a ještě horší je nešťastné irské katolické dětství. Tak začínají překrásné paměti Franka McCourta, který se narodil v Brooklynu v době hospodářské krize čerstvým irským přistěhovalcům a posléze vyrůstal ve slumech irského Limericku. Přestože Frankův otec propije téměř každou výplatu, a nakonec zmizí v Anglii, Frank žije pro otcovy příběhy o Kukulínovi, který zachránil Irsko, a o Andělovi na sedmém schodu, který jeho matce přináší děti. Síla vyprávění spočívá v perspektivě malého hrdiny, který barvitě popisuje nepředstavitelnou chudobu, strádání, neustálé hladovění, smrt několika sourozenců, krutost sousedů i příbuzných, avšak s vřelostí a soucitnou shovívavostí. Dnes již klasický román Andělin popel je na každé stránce prodchnut úžasným autorovým humorem a literárním uměním a úspěchu dosáhlo i jeho filmové zpracování.

Říká se, že první láska je los, který nevyhrává, ale celý život si pamatujeme jeho číslo. Hrdinové Zamilovaných povídek Michala Viewegha, Petry Soukupové nebo Petra Šabacha o tom vědí své – a hořkosladkými příběhy jistě v mnohých rozdmýchají nostalgii.

V souboru dvanácti povídek zachytil autor jak předrevoluční osudy různorodých hrdinů, tak peripetie, s nimiž se potýkala společnost v devadesátých letech. Výjimku tvoří literární zpracování pohnutého života italského šlechtice z doby renesance, které autor pojal v duchu soudobých žánrů. Společným rysem Moníkových povídek je nadsázka, lehkost jazyka a melancholická poetičnost, která prosvítá v některých povídkách. Propracovanost postav ukazuje na autorovu výbornou znalost lidí ze širokého spektra společnosti od mafiánského podsvětí až po nejbohatší vrstvy, z nichž nejlépe vychází takzvaný obyčejný člověk, který se často nechtěně a proti své vůli stává hrdinou. Na lidské slabosti nahlíží autor s ironií, přesto však laskavě a s pochopením.

V souboru dvanácti povídek zachytil autor jak předrevoluční osudy různorodých hrdinů, tak peripetie, s nimiž se potýkala společnost v devadesátých letech. Výjimku tvoří literární zpracování pohnutého života italského šlechtice z doby renesance, které autor pojal v duchu soudobých žánrů. Společným rysem Moníkových povídek je nadsázka, lehkost jazyka a melancholická poetičnost, která prosvítá v některých povídkách. Propracovanost postav ukazuje na autorovu výbornou znalost lidí ze širokého spektra společnosti od mafiánského podsvětí až po nejbohatší vrstvy, z nichž nejlépe vychází takzvaný obyčejný člověk, který se často nechtěně a proti své vůli stává hrdinou. Na lidské slabosti nahlíží autor s ironií, přesto však laskavě a s pochopením.

Jedenáct povídek Josefa Moníka o nejstarším řemesle je propojeno společnou vazbou, avšak variace na dané téma jsou pokaždé jiné. Prostituce je za peníze, leč může mít svébytnou estetiku. Je zde melancholie a zklamání ze sametu i rezignované uspokojení, že se vlastně neděje nic tak hrozného a máme se dobře, přestože nelze mít všechno. Že dýcháme stále stejný vzduch a některé rysy lidského založení jsou neměnné; že hledáme opravdovou lásku. Že v každém lágru platí nějaké desatero a jeho zákazy budou vždy porušovány. Že život je kurva, ale lepší na trhu není. Moník poznal osazenstvo pětihvězdičkových hotelů, bagážisty a taxikáře, kultivované intelektuálky i uličnice, zklamané, byť úspěšné emigranty a cizince na záletech, tlumočil nové elitě. Vše zúročil veselým perem v mozaice příběhů, s pointou a rozmarným slovníkem. Josef Moník (1952) vystudoval Právnickou fakultu UK v Praze a pracoval jako nakladatelský právník. Absolvoval postgraduální kurz „Estetika a literární kritika“ na Filozofické fakultě se závěrečnou prací Občan Orson Welles. Od začátku osmdesátých let přispíval do samizdatového časopisu Lázeňský host, po listopadu do různých periodik a povídkových souborů. V roce 1989 zvítězil s básní A Kerouac’s Grave v literární soutěži Harvardovy univerzity Contest in Poetry. V roce 2010 obdržel stipendium Literaturhausu Hamburk. Překládá z němčiny (Libuše Moníková, Mark Divo, Oliver Zybok) a z angličtiny (Vladimir Nabokov, Christopher Coe, Frank McCourt, Annie Proulx). Samostatně vydal tři prózy: Neser bohy (2004), Psi bez rodokmenu (2008) a Schweik It Easy (2011, nominace na Magnesii Literu). Od převratu je tlumočníkem na volné noze, má dvě děti a žije v Praze.

Jedenáct povídek Josefa Moníka o nejstarším řemesle je propojeno společnou vazbou, avšak variace na dané téma jsou pokaždé jiné. Prostituce je za peníze, leč může mít svébytnou estetiku. Je zde melancholie a zklamání ze sametu i rezignované uspokojení, že se vlastně neděje nic tak hrozného a máme se dobře, přestože nelze mít všechno. Že dýcháme stále stejný vzduch a některé rysy lidského založení jsou neměnné; že hledáme opravdovou lásku. Že v každém lágru platí nějaké desatero a jeho zákazy budou vždy porušovány. Že život je kurva, ale lepší na trhu není. Moník poznal osazenstvo pětihvězdičkových hotelů, bagážisty a taxikáře, kultivované intelektuálky i uličnice, zklamané, byť úspěšné emigranty a cizince na záletech, tlumočil nové elitě. Vše zúročil veselým perem v mozaice příběhů, s pointou a rozmarným slovníkem. Josef Moník (1952) vystudoval Právnickou fakultu UK v Praze a pracoval jako nakladatelský právník. Absolvoval postgraduální kurz „Estetika a literární kritika“ na Filozofické fakultě se závěrečnou prací Občan Orson Welles. Od začátku osmdesátých let přispíval do samizdatového časopisu Lázeňský host, po listopadu do různých periodik a povídkových souborů. V roce 1989 zvítězil s básní A Kerouac’s Grave v literární soutěži Harvardovy univerzity Contest in Poetry. V roce 2010 obdržel stipendium Literaturhausu Hamburk. Překládá z němčiny (Libuše Moníková, Mark Divo, Oliver Zybok) a z angličtiny (Vladimir Nabokov, Christopher Coe, Frank McCourt, Annie Proulx). Samostatně vydal tři prózy: Neser bohy (2004), Psi bez rodokmenu (2008) a Schweik It Easy (2011, nominace na Magnesii Literu). Od převratu je tlumočníkem na volné noze, má dvě děti a žije v Praze.

O Vánocích se říká, že jsou to svátky klidu a řekněme tichého a neokázalého štěstí. Možná je někteří lidé prožívají právě takhle. Autoři dalšího souboru edice Česká povídka to většinou vidí jinak, ale dějí se i zázraky. A věci, které by člověk nečekal.

O Vánocích se říká, že jsou to svátky klidu a řekněme tichého a neokázalého štěstí. Možná je někteří lidé prožívají právě takhle. Autoři dalšího souboru edice Česká povídka to většinou vidí jinak, ale dějí se i zázraky. A věci, které by člověk nečekal.

O Vánocích se říká, že jsou to svátky klidu a řekněme tichého a neokázalého štěstí. Možná je někteří lidé prožívají právě takhle. Autoři dalšího souboru edice Česká povídka to většinou vidí jinak, ale dějí se i zázraky. A věci, které by člověk nečekal.

Tři kamarádi z dělnických Holešovic se zamilují do jednoho děvčete z bohaté vily v Bubenči. Proniknout k vysněné krásce do prostředí české meziválečné honorace je pro kluky od vody nedosažitelným cílem. Ale všichni tři jdou do toho, každý jinak a každý na vlastní pěst... Příběh o cestě “hrdinů bez rodokmenu“ do velkého světa, za láskou a úspěchem začíná ve dvacátých letech minulého století a končí za heydrichiády. Román nese trochu ironický podtitul „proletářský román“ a zachycuje fascinující éru první republiky, v sociálních a politických souvislostech, s hravou odlehčeností, nadsázkou a s nepřeberným množstvím dobových detailů, na jejichž pozadí se odehraje příběh o lásce a vášni plný zvratů.

Knihu tvoří soubor příběhů, jež od povídkové formy přecházejí k románovému tvaru. Spektrum jejich témat se rozbíhá od nepatetického líčení osudů členů pražského hospodského undergroundu, kteří jsou konfrontování se zkušeností emigrace, a postupně se rozšiřuje až k příběhům problematizujícím či dehonestujícím velká díla i spisovatele naší literární minulosti i současnosti. Moníkovy příběhy jsou vystavěny na tradici živého, barvitého vyprávění, které strhává jak celkovým dějovým spádem, tak i jemnými jazykovými či vypravěčskými hříčkami.

Knihu tvoří soubor příběhů, jež od povídkové formy přecházejí k románovému tvaru. Spektrum jejich témat se rozbíhá od nepatetického líčení osudů členů pražského hospodského undergroundu, kteří jsou konfrontování se zkušeností emigrace, a postupně se rozšiřuje až k příběhům problematizujícím či dehonestujícím velká díla i spisovatele naší literární minulosti i současnosti. Moníkovy příběhy jsou vystavěny na tradici živého, barvitého vyprávění, které strhává jak celkovým dějovým spádem, tak i jemnými jazykovými či vypravěčskými hříčkami.