Boris Moskovič

Jako Maffie se dodnes obecně označuje ústřední organizace českého domácího protirakouského odboje z let 19141918. Je tak vnímána jako jeden z klíčových symbolů boje za vznik samostatného československého státu. Maffie se postupem času stávala běžně užívaným a v podstatě plně akceptovaným pojmem z českých moderních dějin. Historiografické bádání ovšem dosud zcela ignorovalo, jakým způsobem se obraz Maffie konstruoval a vyvíjel v desetiletích po skončení první světové války. Přitom výzkum tohoto druhého života se ukazuje jako zcela klíčový. Umožňuje nám jednak zachytit proměny paměti české protirakouské rezistence, stejně jako analyzovat, jak se měnilo vnímání řady událostí let 19141918 v průběhu krátkého 20. století. Tímto novým přístupem se z Maffie stává podstatně vrstevnatější, konfuzní, ale o to zajímavější fenomén, na jehož odlišné intepretaci se v průběhu desetiletí různou měrou podílela dobová publicistika, historiografie i aktuálně aplikovaná politika dějin. V tomto kontextu tak můžeme sledovat, za jakých okolností a za použití jaké argumentace se formovalo převládající vnímání cesty k 28. říjnu 1918.

Zrod samostatného československého státu na podzim 1918 byl od počátku vnímán jako jeden z vůbec nejdůležitějších milníků národních dějin. Podrobnému líčení a interpretaci této události se proto intenzívně věnovali nejen zainteresovaní aktéři, ale i publicisté a hlavně historici. Publikace analyzuje způsob, jakým byl v českém a slovenském dějepisectví reflektován složitý proces vzniku Československa, a to s důrazem na klíčové období první světové války (1914–1918). Pozornost se zaměřuje nejen na rozbor výkladových schémat a narativů, ale i představení osobnostních a kariérních profilů jednotlivých historiků. Autoři tímto způsobem postupně sledují formování příběhu československé revoluce za první republiky, různé negativistické či revizionistické výklady či marxisticky orientované interpretace dominující v domácí historiografii po roce 1948. Stranou ovšem nezůstává ani exilová či zahraniční produkce, stejně jako období let 1990–1993, kdy docházelo k prolínání a koexistenci hned několika historiografických přístupů k problematice vzniku Československa. Závěrečné oddíly jsou věnovány vybraným paralelám a komparativním přesahům, které bylo možné zachytit v případě historiografie vzniku Jugoslávie a Polska.

Období pozdního socialismu představuje v posledních letech v dějepisectví zemí bývalé Jugoslávie téma primárního zájmu. Pozornost historiků budí rozličné aspekty „druhého poločasu“ titoistické éry, v nichž lze hledat jak kořeny pozdějšího zániku socialistické federace, tak i vývojové tendence, které tento stát činily ve své době ve světovém kontextu perspektivním. Tato kolektivní monografie přináší studie, které poukazují na tematický záběr bádání o socialistické Jugoslávii. Jednotlivé příspěvky se zaměřují na politické, národnostní, kulturní, náboženské a další aspekty vývoje tohoto státu během posledního čtvrtstoletí jeho existence. Cílem této knihy je nastínit současné trendy v historiografii pozdního socialismu ve státech někdejší Jugoslávie a odborné veřejnosti ukázat na možnou tematickou i interpretační inspiraci při výzkumu tohoto období v Československu. Tato kniha vychází u příležitosti významného životního jubilea Jana Pelikána, předního odborníka na dějiny jihovýchodní Evropy a dlouholetého pedagoga pražské filozofické fakulty. Autoři studií, historici střední a mladší generace působící vesměs v postjugoslávských zemích, se k Janu Pelikánovi hlásí jako ke svému učiteli, jehož práce ovlivnily jejich vlastní výzkum, který jim byl osobně nápomocen v jejich profesní dráze nebo se kterým měli příležitost přímo spolupracovat.