Milan Sovilj

Kniha se zabývá velmi složitými československo-jugoslávskými vztahy bezprostředně před druhou světovou válkou a na jejím začátku. V této době už Československo jako nezávislý stát neexistovalo a Jugoslávie balancovala mezi zájmy silnějších států, především Německa a Velké Británie, aby uchránila své teritorium a zajistila svým občanům jakoukoliv budoucnost bez válečného konfliktu. Jugoslávský rezervovaný postoj k událostem v Protektorátu Čechy a Morava a navázání spíš formálních než přátelských a srdečných styků s novým slovenským státem, ale i přítomnost československé emigrace na jugoslávském území, tolerance jugoslávských orgánů vůči činnosti příslušníků české a slovenské menšiny proti Protektorátu, Slovensku a Německu a odmítavý jugoslávský postoj ke slovenskému státu představovaly pestrobarevný komplexní svět československo-jugoslávských vztahů v letech 1939–1941. Tato tematika dosud nebyla detailně zkoumána ani v České republice, ani v zahraničí.

Období pozdního socialismu představuje v posledních letech v dějepisectví zemí bývalé Jugoslávie téma primárního zájmu. Pozornost historiků budí rozličné aspekty „druhého poločasu“ titoistické éry, v nichž lze hledat jak kořeny pozdějšího zániku socialistické federace, tak i vývojové tendence, které tento stát činily ve své době ve světovém kontextu perspektivním. Tato kolektivní monografie přináší studie, které poukazují na tematický záběr bádání o socialistické Jugoslávii. Jednotlivé příspěvky se zaměřují na politické, národnostní, kulturní, náboženské a další aspekty vývoje tohoto státu během posledního čtvrtstoletí jeho existence. Cílem této knihy je nastínit současné trendy v historiografii pozdního socialismu ve státech někdejší Jugoslávie a odborné veřejnosti ukázat na možnou tematickou i interpretační inspiraci při výzkumu tohoto období v Československu. Tato kniha vychází u příležitosti významného životního jubilea Jana Pelikána, předního odborníka na dějiny jihovýchodní Evropy a dlouholetého pedagoga pražské filozofické fakulty. Autoři studií, historici střední a mladší generace působící vesměs v postjugoslávských zemích, se k Janu Pelikánovi hlásí jako ke svému učiteli, jehož práce ovlivnily jejich vlastní výzkum, který jim byl osobně nápomocen v jejich profesní dráze nebo se kterým měli příležitost přímo spolupracovat.