Milan Nápravník

Psaním rozhlasových her se Milan Nápravník začal intenzivně zabývat po roce 1968, poté co emigroval do Západního Německa. Texty pro rozhlas představují v rámci jeho tvorby zcela zapomenutou oblast, a nutno podotknout, že zcela neprávem. Tyto textové kompozice, byť se nikdy nedočkaly žádné výraznější odezvy, rozhodně nepředstavují žádné marginálie, nýbrž hodnotná literární díla, která dobře zapadají do celkového kontextu autorovy tvorby. Je mnoho způsobů, jak Nápravníkovy rozhlasové kompozice vnímat a interpretovat: můžeme je uchopit jako díla jazykově filozofická, můžeme zkoumat jejich vazbu k surrealistickým postupům, lze se soustředit i na jejich jazykovou hudebnost a variační bohatost, v neposlední řadě můžeme tyto texty vnímat i jako intimní zprávu o osamění básníka v exilu. Ať zvolíme jakoukoli perspektivu, dojdeme k závěru, že ve své tvůrčí mimoběžnosti byl Nápravník dokonale nekompromisní a důsledný – a s odstupem řady desetiletí se jeho texty jeví jako nadčasová a zneklidňující díla.

Rozsáhlá básnická próza českého surrealisty, situovaná do Paříže sklonku 80. let, je strhující a zároveň děsivou bilancí jednoho lidského života na pozadí stále více a více se rozpínající pouště moderní civilizace. Nelítostná výpověď krutá ke všemu a ke všem je v české literatuře textem zcela ojedinělým. Vybroušený básnický jazyk spojuje do jednoho proudu popisy Paříže, úvahy, osobní peripetie a dramata, imaginativní básnické obrazy i kritické reflexe moderní kultury, politiky a společnosti.