Jiří Němec

Druhý svazek edice původně rukopisných sešitů legendární osobnosti českého kulturního života obsahuje Čtvrtý (19. 4. 1965 - 23. 1. 1968) a Pátý zápisník (30. 1. 1968 – 1. 6. 1969). Jiří Němec psal tento intelektuální deník soustavně více než patnáct let, od srpna 1961 – vyzván tehdy Vladimírem Holanem – do roku 1978.

Vybrané práce Jiřího Němce z rozmezí více než patnácti let spojuje téma lidské svobody. Otázku svobodného jednání, jeho předpokladů a důsledků, považoval autor celoživotně za vůbec nejdůležitější. Výbor zachovává chronologii vzniku textů a umožňuje tak sledovat podoby a vývoj Němcova myšlení v dosud neznámé celistvosti. Název Drama lidské svobody odkazuje k místu ve studii Implikace svobody, v níž píše J. Němec o životním obratu, provázeném převzetím odpovědnosti. Tento výbor nenahrazuje vydávané sebrané spisy, a tudíž nezveřejňuje ani všechny texty z uvedeného období, ani všechny texty, v nichž se autor věnoval tématu svobody. Smyslem výboru je zpřítomnit v základních obrysech autorovo životní téma v čase, kdy se nejen opět začíná zvedat zájem o jeho filosofické, psychoterapeutické a kulturně-společensky zaměřené dílo, ale kdy navíc získávají novou aktuálnost otázky, které Jiří Němec a spříznění myslitelé nastolovali.

Svazek Zápisníky I obsahuje deníkové zápisy Jiřího Němce na samostatných listech z roku 1960 a První (6. 8. 1961 - 12. 5. 1962), Druhý (15. 5. 1962 – 2. 5. 1963) a Třetí zápisník (10. 5. 1963 – 28. 10. 1964). Jiří Němec psal intelektuální deník soustavně více než patnáct let, od srpna 1961 – vyzván tehdy Vladimírem Holanem – do roku 1978. Zaznamenával veřejné aktivity, jichž byl účastníkem, i svou četbu, nad obojím pak v zápisnících vedl vlastní reflexe. Zápisníky jsou svědectvím o vnitřním růstu jejich autora i vnějších zápasech, na kterých se podílel a jejichž středem bylo úsilí o svobodný život v podmínkách tehdejší komunisty ovládané společnosti a o „otevírání oken do Evropy“. Němcovo myšlení je zaměřené k současnému orientujícímu promýšlení a uvádění Kristovy zvěsti do osobního i společenského života. Svazek Zápisníky I naznačuje šíři i hloubku, s níž v mladých letech do svého pojetí zahrnoval podněty českého i světového umění, zejména literatury (Florian a jeho Dobré dílo, Deml, Durych, Holan, Halas, Hejda, Kafka, Miller, Greene, Camus, Saint-Exupéry, Dürrenmatt, Gertrud von Le Fort, Chesterton) a filmu (Bunuel, Fellini). Podle jednoho postřehu Jiřího Němce „v době, kdy katolická a pravoslavná teologie se staly na­prosto neaktuálním spekulováním a opakováním kdysi řečeného, byla to moderní literatura, která plnila funkci teologie - časové teologie“. Přítomný svazek ukazuje nasazení Jiřího Němce, s nímž vstřebával aktuální evropské filosofické a teologické myšlení a při němž se v první polovině šedesátých let opíral především o intenzivní kontakt s Janem Patočkou a studium díla Teilharda de Chardin i jeho aktuálních teologických interpretací (Lubac, Tresmontant, Viallet, Heer, Chauchard, Kopp, Lepp, Leroy). Zároveň však ukazuje na neméně intenzivní dialog, vedený s přáteli a kolegy Ladislavem Hejdánkem, Václavem Freiem, Janem Sokolem, Petrem Pokorným, Stanislavem Sousedíkem, Milošem Černým či J. M. Lochmanem. Pokud jde o reflexi západní teologie a filosofie, vyvažovalo prvořadé soustředění Jiřího Němce k Teilhardovu zjevu studium a četba dalších myslitelů, zejména Maurice Blondela, ale také Gabriela Marcela, Mircey Eliada, Romana Guardiniho, Martina Heideggera či Jeana Lacroixe. Z prvního svazku Zápisníků vysvítá, z jakých myšlenkových základů se formulovalo dialogické uvažování Jiřího Němce a jak spoluutvářel podmínky pro mezikonfesijní sblížení mezi křesťany i pro pozdější diskuse s neortodoxními marxisty – jejichž možnosti se nakrátko otevřely ve druhé polovině šedesátých let –, aniž by při tom opustil zřetel k „nutnosti ,ortodoxie‘, zanoření do ortodoxní víry a její praxe, sžití s Církví“, neboť „takto je možno se uchránit ,diletantismu‘ a ostatně jen takto lze si představit vznik nové, přetvářející víry – ,nové‘ vzniká vždy jen na podkladě nejvyšší dosavadní komplexity, takovým ,náboženským‘ útvarem ,nejvyšší komplexity‘ je nesporně Církev“.

Vybrané práce Jiřího Němce z rozmezí více než patnácti let spojuje téma lidské svobody. Otázku svobodného jednání, jeho předpokladů a důsledků, považoval autor celoživotně za vůbec nejdůležitější. Výbor zachovává chronologii vzniku textů a umožňuje tak sledovat podoby a vývoj Němcova myšlení v dosud neznámé celistvosti. Název Drama lidské svobody odkazuje k místu ve studii Implikace svobody, v níž píše J. Němec o životním obratu, provázeném převzetím odpovědnosti. Tento výbor nenahrazuje vydávané sebrané spisy, a tudíž nezveřejňuje ani všechny texty z uvedeného období, ani všechny texty, v nichž se autor věnoval tématu svobody. Smyslem výboru je zpřítomnit v základních obrysech autorovo životní téma v čase, kdy se nejen opět začíná zvedat zájem o jeho filosofické, psychoterapeutické a kulturně-společensky zaměřené dílo, ale kdy navíc získávají novou aktuálnost otázky, které Jiří Němec a spříznění myslitelé nastolovali.

Kniha představuje první komplexní analýzu politické ideologie a politiky dějin v českých zemích v období nadvlády nacionálněsocialistického Německa v letech 1939–1945. Hlavní pozornost je věnována proměnám historického diskurzu po březnu 1939 v závislosti na vývoji protektorátní politické ideologie – takzvané říšské myšlenky. Autor zkoumá, jak se proměnil vztah české společnosti k národní minulosti pod vlivem společenské pomnichovské deziluze a zklamání ze zániku samostatného Československa. Sleduje, jak se postupně rodila aktivistická proněmecká politická argumentace, jakou úlohu v ní zaujímal náhled na dějiny českého národa a českých zemí a do jaké míry byla ovlivňována nacistickou říšskou exekutivou v protektorátu. S tím souvisí i následná analýza úředního, propagandistického a vědeckého aparátu, který se podílel na formování protektorátní politiky dějin. Autor si současně klade otázku, jakou roli hrály politická ideologie a politika dějin v nacistických plánech na germanizační „převýchovu“ obyvatelstva českých zemí. Představuje některé významné publikace o českých dějinách uvedené v té době do oběhu a rozebírá problematiku dějepisné výuky na českých školách v protektorátu.

Jiří Němec (1932?2001) patřil od konce padesátých do první poloviny osmdesátých let k nejvýraznějším postavám kulturního a intelektuálního života. Byl jedním z iniciátorů tzv. Ekumenického semináře v Jirchářích, který se stal první veřejnou platformou svobodného náboženského, filozofického a kulturního dialogu v komunistickém Československu, a účastnil se příprav tzv. Díla koncilové obnovy, sdružení usilujícího o uvedení myšlenek II. vatikánského koncilu do každodenního života katolické církve. Po roce 1968 spoluvytvářel paralelní kulturní a filozofické aktivity, ať už šlo o tehdy pololegální či ilegální studijní či diskusní kroužky, nebo o literární, hudební či výtvarné dění formujícího se tzv. českého undergroundu. V roce 1976 patřil k nejužšímu kruhu iniciátorů a organizátorů Charty 77 a bezprostředně se podílel na formulaci jejího prohlášení, byl rovněž mezi prvními členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Je autorem desítek studií a článků z oblasti filozofie, literatury a psychologie (jejich souborné vydání se připravuje). Překladatelskou a redakční činností zprostředkovával aktuální i do té doby v Československu neznámá filozofická a teologická díla (Blondel, Teilhard de Chardin, Eliade, Foucault, Gadamer, Gebsattel, Heidegger, Tresmontant aj.). První verze této bibliografie, již uveřejnil před necelým čtvrtstoletím časopis Kritický sborník (roč. 18, 1999, č. 4, s. 63–94), obsahovala celkem 306 položek. Nynější soupis je oproti tehdejšímu více než dvojnásobně rozšířen. Značnou část textů uvedených v bibliografii tvoří publikace samizdatových vydavatelství, dílen či edic, soukromé tisky či jiná „inedita“.

Druhý svazek edice původně rukopisných sešitů legendární osobnosti českého kulturního života obsahuje Čtvrtý (19. 4. 1965 - 23. 1. 1968) a Pátý zápisník (30. 1. 1968 1. 6. 1969). Jiří Němec psal tento intelektuální deník soustavně více než patnáct let, od srpna 1961 vyzván tehdy Vladimírem Holanem do roku 1978.

Při založení Masarykovy univerzity byly na její filozofické fakultě nejsilněji zastoupeny historické obory. Letošní sté výročí nabízí jedinečnou příležitost ohlédnout se za proměnami, jimiž historické obory během prvního století existence univerzity prošly. Z historického semináře se postupně oddělovaly a vedle něj také vznikaly další semináře a ústavy s úzkou vazbou k historii i jejím postupům - dějiny umění, archeologie, muzeologie, archivnictví a pomocné vědy historické, etnologie. Autory předkládané publikace vedla snaha odpovědět na otázky, jaký byl význam jmenovaných brněnských seminářů v dějinách vědy a vzdělanosti v domácím a mezinárodním kontextu, jaké osobnosti v Brně vyrostly či jaké vnější vlivy působily na institucionální utváření historických oborů na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Publikace je proto rozdělena do tří částí: Institucionální vývoj; Osobnosti; Tradice, inovace a projekty. V této perspektivě sledují autoři vývoj dnešního Historického ústavu, Semináře dějin umění, Ústavu pomocných věd historických a archivnictví, Ústavu evropské etnologie a Ústavu archeologie a muzeologie v proměnách dějin českých zemí od vzniku samostatného Československa až do současnosti.

Svazek Zápisníky I obsahuje deníkové zápisy Jiřího Němce na samostatných listech z roku 1960 a První (6. 8. 1961 - 12. 5. 1962), Druhý (15. 5. 1962 2. 5. 1963) a Třetí zápisník (10. 5. 1963 28. 10. 1964). Jiří Němec psal intelektuální deník soustavně více než patnáct let, od srpna 1961 vyzván tehdy Vladimírem Holanem do roku 1978. Zaznamenával veřejné aktivity, jichž byl účastníkem, i svou četbu, nad obojím pak v zápisnících vedl vlastní reflexe. Zápisníky jsou svědectvím o vnitřním růstu jejich autora i vnějších zápasech, na kterých se podílel a jejichž středem bylo úsilí o svobodný život v podmínkách tehdejší komunisty ovládané společnosti a o otevírání oken do Evropy. Němcovo myšlení je zaměřené k současnému orientujícímu promýšlení a uvádění Kristovy zvěsti do osobního i společenského života. Svazek Zápisníky I naznačuje šíři i hloubku, s níž v mladých letech do svého pojetí zahrnoval podněty českého i světového umění, zejména literatury (Florian a jeho Dobré dílo, Deml, Durych, Holan, Halas, Hejda, Kafka, Miller, Greene, Camus, Saint-Exupéry, Dürrenmatt, Gertrud von Le Fort, Chesterton) a filmu (Bunuel, Fellini). Podle jednoho postřehu Jiřího Němce v době, kdy katolická a pravoslavná teologie se staly na­prosto neaktuálním spekulováním a opakováním kdysi řečeného, byla to moderní literatura, která plnila funkci teologie - časové teologie. Přítomný svazek ukazuje nasazení Jiřího Němce, s nímž vstřebával aktuální evropské filosofické a teologické myšlení a při němž se v první polovině šedesátých let opíral především o intenzivní kontakt s Janem Patočkou a studium díla Teilharda de Chardin i jeho aktuálních teologických interpretací (Lubac, Tresmontant, Viallet, Heer, Chauchard, Kopp, Lepp, Leroy). Zároveň však ukazuje na neméně intenzivní dialog, vedený s přáteli a kolegy Ladislavem Hejdánkem, Václavem Freiem, Janem Sokolem, Petrem Pokorným, Stanislavem Sousedíkem, Milošem Černým či J. M. Lochmanem. Pokud jde o reflexi západní teologie a filosofie, vyvažovalo prvořadé soustředění Jiřího Němce k Teilhardovu zjevu studium a četba dalších myslitelů, zejména Maurice Blondela, ale také Gabriela Marcela, Mircey Eliada, Romana Guardiniho, Martina Heideggera či Jeana Lacroixe. Z prvního svazku Zápisníků vysvítá, z jakých myšlenkových základů se formulovalo dialogické uvažování Jiřího Němce a jak spoluutvářel podmínky pro mezikonfesijní sblížení mezi křesťany i pro pozdější diskuse s neortodoxními marxisty jejichž možnosti se nakrátko otevřely ve druhé polovině šedesátých let , aniž by při tom opustil zřetel k nutnosti ,ortodoxie, zanoření do ortodoxní víry a její praxe, sžití s Církví, neboť takto je možno se uchránit ,diletantismu a ostatně jen takto lze si představit vznik nové, přetvářející víry ,nové vzniká vždy jen na podkladě nejvyšší dosavadní komplexity, takovým ,náboženským útvarem ,nejvyšší komplexity je nesporně Církev.

Studie je biografickým portrétem Eduarda Wintera (1896–1982), významného církevního historika a sudetoněmeckého katolického intelektuála z Čech, v jehož životě i historiografickém dílu se zrcadlí politické zvraty středoevropských dějin 20. století. Pozornost je věnována Winterovi v roli historika českých tzv. duchových dějin a dějin náboženského myšlení, který v politických zlomech svého století hledal prostřední cestu k reformně katolickému výkladu minulosti mezi vyhroceným nacionalismem první poloviny století a dogmatickou verzí komunistického idealismu. Těžiště studie leží na jeho působení v Praze před rokem 1945. Šest let nacistické okupace českých zemí je analyzováno podrobněji, protože je autor považuje za temnou, ale klíčovou epizodu Winterovy intelektuální biografie.

Studie je biografickým portrétem Eduarda Wintera (18961982), významného církevního historika a sudetoněmeckého katolického intelektuála z Čech, v jehož životě i historiografickém dílu se zrcadlí politické zvraty středoevropských dějin 20. století. Pozornost je věnována Winterovi v roli historika českých tzv. duchových dějin a dějin náboženského myšlení, který v politických zlomech svého století hledal prostřední cestu k reformně katolickému výkladu minulosti mezi vyhroceným nacionalismem první poloviny století a dogmatickou verzí komunistického idealismu. Těžiště studie leží na jeho působení v Praze před rokem 1945. Šest let nacistické okupace českých zemí je analyzováno podrobněji, protože je autor považuje za temnou, ale klíčovou epizodu Winterovy intelektuální biografie.