Orhan Pamuk strana 2 z 4

Román je příběhem Cema, studnařského učedníka, jenž ve svém mistrovi nalézá otcovskou autoritu, kterou v životě postrádal. Do oidipovského vztahu těch dvou vstupuje tajemná rusovlasá žena, do níž se Cem bezhlavě zamiluje. Pamuk pracuje se vztahem otec-syn v několika dějových liniích, vedle klasického antického příběhu jde pro inspiraci do dávné perské legendy a děj staví do kulis Turecka od osmdesátých let minulého století do současnosti. V desátém románu tureckého nobelisty se objevují již dříve předkládané antagonismy Východ a Západ, minulost a budoucnost, tradice a moderna.

Cosi podivného v mé hlavě je rozsáhlá románová freska zachycující životní osudy pouličního prodavače Mevlüta, jehož rodina v 70. letech emigrovala ze střední Anatolie do Istanbulu. Na rozdíl od většiny svých předchozích děl Pamuk tentokrát opouští prostředí poevropštěné istanbulské smetánky a vydává se mezi migranty a nádeníky z okrajových částí města. Mevlüt se živí jako prodavač bozy, sladkého nápoje z lehce fermentované pšenice, a sní o tom, že jednoho dne zbohatne. Po tři roky neúnavně píše milostné dopisy dívce, kterou spatřil na jedné svatbě, ale nakonec si po sérii omylů odevzdaně vezme její sestru. Podobně smířen s osudem roky den co den obchází ulice Istanbulu a přemýšlí o oné „podivnosti“, kterou cítí ve své hlavě a jež ho odlišuje od ostatních – a nakonec ho další zvrat osudu přivede k poznání, po čem to celý život vlastně tolik toužil… Melancholičnost příběhu je narušována plejádou hlasů dalších, mnohdy bytostně komických postav, z nichž každá poodhaluje část Mevlütovy osobnosti a dodává knize humorný podtón. Cosi podivného v mé hlavě je nezvyklým portrétem Istanbulu kresleným z úhlu, jenž je i pro autora novinkou: z pohledu těch, kdo tvoří samé dno pestré istanbulské společnosti; je to další monumentální encyklopedie města, v níž autor s pečlivostí zapáleného sběratele shromažďuje nepřeberné množství postav, historických událostí, jídel nabízených pouličními prodavači i podivuhodných příhod z chudých istanbulských uliček.

Román Orhana Pamuka Čierna kniha (1990) sa označuje za oficiálny koniec realizmu v tureckej literatúre. Zjednodušene možno príbeh charakterizovať takto: Galip sa jedného dňa zobudí a zistí, že mu zmizla manželka. Domnieva sa, že sa vybrala hľadať svojho prvého manžela Dželála, známeho novinára. Galip sa vyberie za Dželálom, lebo si myslí, že cez neho nájde svoju ženu, no s prekvapením zistí, že zmizol aj on. Pátrajúc teraz už po dvoch zmiznutých ľuďoch sa Galip ponorí do Dželálovho života, do jeho novinárskeho písania a postupne aj do jeho identity, až sa stane ním samým. Odrazu nič nie je jasné, všetko sa zahmlieva, zamotáva...

Píše se červenec 1980 a v Turecku se pomalu schyluje k dalšímu vojenskému převratu. Do přímořského letoviska nedaleko Istanbulu přijíždí jako každý rok čtyři sourozenci, aby navštívili svou devadesátiletou babičku. Zatímco venku stále houstne napětí mezi nacionalisty a levicovými bojůvkami, babiččin „tichý dům“ vydává potlačovaná rodinná tajemství a rozehrávají se tu osudové životní příběhy. Román, ověnčený domácími i zahraničními cenami, je jak brilantním rodinným dramatem, tak dramatem celé země, v níž děsivě utichá komunikace mezi politickými skupinami, společenskými vrstvami i generacemi.

Historicko-filozofický román Orhana Pamuka se odehrává v barvitém světě osmanského Istanbulu za vlády sultána Mehmeda IV. na konci 17. století a vypráví alegorický příběh o zvláštním vztahu benátského zajatce a jeho pána, istanbulského hodži, kteří jsou si k nerozeznání podobní. Vedle neotřelého zachycení života v mnohonárodnostní osmanské metropoli se román zamýšlí nad hranicemi poznání cizí kultury, vztahem mezi Evropou a Tureckem a stabilitou lidské identity. Pamukův román se stal v Turecku senzací a zahájil vlnu tzv. nového historického románu.

Mistrovský román jedinečným způsobem kombinuje příběhy a vyprávěcí postupy blízkovýchodních literatur s postmoderním stylem psaní. Hlavní hrdina, advokát Galip, pátrá po své záhadně zmizelé ženě Rüye a nevlastním bratru Celâlovi, známém novináři, jehož sloupky o Istanbulu a jeho historii tvoří důležitou část bohaté románové koláže. Galip se při svém pátrání vydává do spletitých ulic Istanbulu, dostává se do podsvětí, bloumá po chudinských předměstích a setkává se s mystiky, blázny i politickými aktivisty, pročítá Celâlovy novinové sloupky a populární detektivní romány a nakonec odhalí šokující pravdu o své ženě i o sobě samém...

Istanbul je poutavým a současně nezvyklým pohledem na jednu ze světových metropolí očima autora, který je s ní neodlučně spjat. Kniha je nejen holdem Istanbulu a Bosporské úžině, ale i jakousi osobní kronikou Pamukova uměleckého zrání. Rodinná historie a autorovy vzpomínky se prolínají s esejemi o malířích, spisovatelích a cestovatelích – západních i tureckých – spojených s Istanbulem. Pamukův Istanbul však není radostnou ódou na tisícileté město, nýbrž zachycuje město spíše v jeho pochmurných tónech a s jeho bytostnou melancholií, zdůrazněnou i podmanivými fotografi emi Ary Gülera.

Výběr z esejí, které Pamuk napsal v průběhu necelých třiceti let, má jako ústřední témata dvě autorovy největší vášně: knihy a Istanbul. Sbírka je koláží jazykově i stylově vybroušených textů, které sahají od autorových vzpomínek na dětství přes pronikavé vhledy do těch nejbizarnějších koutů města na Bosporu až po kritické úvahy o světových literátech i vlastním psaní a zahrnuje i delší povídku. Z této různorodé mozaiky se skládá překvapivě ucelený, téměř románový svět spisovatele rozkročeného mezi Západem a Východem, který i z nenápadných každodenností dokáže vytvořit nesmírně poutavý příběh.

Píše se červenec 1980 a v Turecku se pomalu schyluje k dalšímu vojenskému převratu. Do přímořského letoviska nedaleko Istanbulu přijíždí jako každý rok čtyři sourozenci, aby navštívili svou devadesátiletou babičku. Zatímco venku stále houstne napětí mezi nacionalisty a levicovými bojůvkami, babiččin „tichý dům“ vydává potlačovaná rodinná tajemství a rozehrávají se tu osudové životní příběhy. Román, ověnčený domácími i zahraničními cenami, je jak brilantním rodinným dramatem, tak dramatem celé země, v níž děsivě utichá komunikace mezi politickými skupinami, společenskými vrstvami i generacemi.

"...az embereket csakis a gazdagság, a hatalom és a mesébe illő szerelmi történetek érdeklik." Minél nagyobb és színesebb egy város, annál több zuga van, ahol bűneinket rejtegethetjük, s minél többen lakják, annál több esélyed van arra, hogy bűnöddel elkeveredj benne. Egy város okosságát nem tudósai, könyvtárai, miniátorai, kalligráfusai és medreszéi, hanem a sötét utcákon, évezredek folyamán alattomos módon elkövetett gyilkosságok mérik. Semmi kétségem afelől, hogy eszerint Isztambul a világ legeszesebb városa. A 2006-ban Nobel-díjjal kitüntetett, isztambuli születésű és ma is Isztambulban élő Orhan Pamuk (1952-) a kortárs török irodalom legismertebb, világszerte nagy népszerűségnek örvendő alakja. Eredetileg építészmérnöknek készült, de végül újságírás szakon szerzett diplomát 1977-ben. Műveit több mint 40 nyelvre fordították le, és regényeivel nemcsak hazájában, de több nyugat-európai országban - többek között Angliában, Franciaországban, Németországban és Olaszországban - is jelentős irodalmi díjakat nyert el. Pamukot, akit a The Guardian beválasztott a 21. század huszonegy legjelentősebb írója közé, az Egyesült Államokban is jól ismerik, a 2004-ben angolul is megjelent Hó című regényét a The New York Times az év tíz legjobb könyve közé sorolta. Az író műveiben posztmodern stílusban mutatja be az Európa és Ázsia, a hagyományok és a modernitás között választásra kényszerülő Törökországot. Egy gyilkosság ördögien összekuszált szálai, egy évtizedek óta emésztő szerelem tüze és a művészet mindent felülíró ereje szövődik egybe ebben a magával ragadó történetben. A nevem Piros meséjét a 16. századi Isztambul csillogó pompája mögött megbújó sötét intrikák mozgatják. A szultán titkos megbízást ad birodalma legkiválóbb miniatúrakészítőinek: az uralkodó dicsőségét hirdető könyvet kell készíteniük, amely a korabeli európai festészet stílusjegyeit viseli magán. Csakhogy az iszlám tiltja az ember- és állatábrázolást, a feladat tehát nemcsak izgalmas, hanem rendkívül veszélyes is. Amikor a könyvön dolgozó miniátorok egyikének nyoma vész, a kötet valódi céljairól mit sem sejtők körében kitör a pánik. A megoldást - avagy a gyilkost eláruló bűnjelet - a félig kész rajzok rejtik. A nevem Piros történelmi tablót, krimit, szerelmes elbeszélést és filozofikus elmélkedést vegyítő története kaleidoszkópszerűen rendezi újabb és újabb formákba a művészet, a vallás, a szerelem, a szexualitás és a hatalom össze-összekapcsolódó darabjait.

Dej románu sa odohráva za vlády sultána Murada III. v priebehu desiatich dní v roku 1591 v zasneženom hlavnom meste Osmanskej ríše, v Istanbule. Podobne ako spisovateľ Italo Calvino, aj Pamuk rozpráva celý príbeh z rôznych perspektív a mnohohlasne. V románe sa stretávame asi s dvadsiatkou rozprávačov, popri ľudských bytostiach sú však medzi nimi aj menej tradiční hrdinovia: pes, strom, obrazy, červená farba, mŕtvola alebo kôň. Všetci sa snažia podať svoju verziu pravdy a presvedčiť o nej aj čitateľa, vďaka čomu sa stávame svedkami množstva príhod, ktoré sa navzájom popierajú alebo parodujú.

Román najvýznamnejšieho a najprekladanejšieho autora tureckej postmodernej literatúry je románom o hľadaní. Hlavný predstaviteľ si prečíta Knihu a tá ho podnieti hľadať nový svet a nový život. Vydáva sa na cestu, ktorá sa nikdy nekončí. Hoci si autor názov pre svoj román požičal od Danteho Alighieriho, putovanie jeho hrdinu je alúziou na cestu islamských súfijských mysliteľov k Pravde, teda k Bohu ako absolútnu a k splynutiu s ním. Komu sa kniha môže páčiť: Milovníkom mnohovrstevných či filozofických románov.

Desiaty Pamukov román je ako matematický vzorec, v ktorom sú niekoľkými symbolmi vyjadrené všetky – často aj protichodné – sily formujúce súčasné Turecko: tradícia a modernosť, náboženstvo a ateizmus, stret generácií, vzťah Východu a Západu, ale aj umenia a reality. Na pustej plošine za malým mestečkom kope majster studniar so svojím učňom studňu. Vodu sa im nedarí nájsť, zato medzi mužmi vznikne otcovsko-synovský vzťah, aký ani jeden z nich predtým nepoznal. Lenže v neďalekom mestečku, v ktorom trávia večery, chlapec objaví niečo, čomu nevie odolať – krásnu červenovlasú ženu, herečku kočovného divadla. Mládenec nemá pokoja a pri kopaní studne spôsobí nešťastie, ktoré poznačí celý jeho život. Komu sa kniha môže páčiť: Milovníkom románov pre náročnejšieho čitateľa.

Keď Mevlut ešte ako chlapec príde do Istanbulu, starobylé mesto sa rýchlo stráca a nahrádza ho nové mesto, ktoré ho uchváti. Tak ako jeho otec, aj on sa stane pouličným predavačom bozy a dúfa, že jedného dňa zbohatne. No zdá sa, že šťastie nie je na jeho strane. Tri roky píše ľúbostné listy dievčaťu, ktoré videl iba raz. Dievčina napokon súhlasí, že s ním utečie, a milenci sa stretnú v noci. No keď sa rozbehnú na vlak, Mevlut si uvedomí, že ho oklamali a že uteká s niekým celkom iným. Orhan Pamuk je nositeľom Nobelovej ceny za literatúru, a podľa britského denníka The Independent je jedným z najlepších súčasných autorov. Po slovensky vyšli jeho romány Nový život, Moje meno je Červená, Čierna kniha, Múzeum nevinnosti a Tichý dom.

Román Orhana Pamuka Čierna kniha (1990) sa označuje za oficiálny koniec realizmu v tureckej literatúre. Okrem kriminálnej zápletky v ňom nájdeme aj postmodernistické pohrávanie sa s identitou a s motívom dvojníkov. Je to gigantické dielo, no v istom zmysle mu chýba pravá románová zápletka. Zjednodušene ho možno charakterizovať takto: Galip sa jedného dňa zobudí a zistí, že mu zmizla manželka. Domnieva sa, že sa vybrala hľadať svojho prvého manžela Dželála, známeho novinára. Galip sa vyberie za Dželálom, lebo si myslí, že cez neho nájde svoju ženu, no s prekvapením zistí, že zmizol aj on. Pátrajúc teraz už po dvoch zmiznutých ľuďoch sa Galip ponorí do Dželálovho života, do jeho novinárskeho písania a postupne aj do jeho identity, až sa stane ním samým. Číta si jeho články a odhalí množstvo doteraz neznámych vecí o sebe, o svojej žene aj o minulosti jej prvého manžela. Od tej chvíle nie je jasné, či máme pred sebou ešte Dželálove reminiscencie, alebo ich Galip reinterpretoval, či rovno prepracoval, prípadne či Galip svoje vlastné slová vydáva za Dželálove. Odrazu nič nie je jasné, všetko sa zahmlieva, zamotáva...

V prvom pláne ide o ľúbostný príbeh muža Kemala z bohatej rodiny, zasnúbeného s dievčaťom z rovnakej vrstvy, ktorý sa zamiluje do vzdialenej príbuznej, stojacej spoločensky nižšie. Po viacerých dramatických zvratoch a uplynutí dlhého času sa nakoniec môžu vziať, ale zasiahne osudová náhoda a príbeh sa končí tragicky. Kemal prežije a založí múzeum zo všetkého, čo mu jeho veľkú lásku pripomína. Aj Istanbul, veľmi staré mesto, akoby tu bolo múzeom samého seba z lepších čias, ktoré zažilo. Možno za Atatürka, možno ešte za Osmanskej ríše. No viaceré vrstvy jeho obyvateľstva túžia po identifikovaní sa so západom.