Vlasta Pittnerová

Příběhy obyčejných lidí, jejich omyly i úspěchy, smutky i radosti, marné i naplněné naděje, sobectví i ušlechtilost, a především touha každého člověka – nalézt spřízněnou duši, opětovat lásku a štěstí.

Novela „Pytlákova dcera“ je především vyprávěním o tom, co zmohou lidské klevety a nespravedlivá osočení, ale i o tom, jak lidé ochotně věří raději lži než pravdě. Je to příběh rodiny stíhané pomluvami sousedů, které se přesto, nebo právě proto, podařilo dokázat, že svornost a soudržnost byť jen několika lidí znamená víc než zloba okolí.

Ve svých povídkách líčí oblíbená spisovatelka ze Žďárských hor životní osudy vesnických lidí, kteří sice těžce pracovali, ale svým úsměvem nikoho nezarmoutili. Kde jiní plakali s trpícími, snažili se potěšit nadějí na lepší časy. Ano, naši předkové si uměli pomáhat a sváry zaháněli vlídností a zbožností.

Tato kniha shrnuje některé povídky z moravské strany „Žďárských hor“. Venkovský život v této drsné části Českomoravské vrchoviny nebyl nikdy jednoduchý a jednoduchý není ani dnes. Tentokrát však nejde pouze o příběhy ze života sedláků, chalupníků a obecních chudých. Objevuje se zde i chvilkový citový zmatek mladého bohoslovce, který však za něj, aniž to tušil, vyřešil jeho otec.

Více než sto let staré povídky, otiskované kdysi v časopisu Lada a shromážděné v této knize, svědčí nejen o láskách, starostech a bolestech našich předků. Jsou také dokladem, že láska k přírodě může být i předznamenáním lásky k lidem, zdrojem pozitivního vztahu ke světu. Onoho vztahu, který jako by se z našich dnešních životů vytrácel: Krásnem je soulad. Kdo chce krásně žít, musí si v duši a srdci vypěstovat onen soulad života, myšlenek a citů, kterým si vykouzlí ono duševní krásno, z něhož vykvétá štěstí. Krásno nehostí se jedině v bohatství, nemiluje přepychu, nehledá výsluní, ale jako fialka skrytá místečka si vyhledává. Krásno usídlí se tak rádo v prosté chaloupce stejně jako v nádherně zařízených bytech, ze kterých přečasto prchá a ustupuje nevkusu. Kdo si zamiloval krásno v přírodě, dovede si také v životě vykouzlit krásno v duši, v každém konání svém, a tím obšťastňuje sebe i jiných. A v krásnu duše zrcadlí se poté celý život náš. My cítíme ušlechtileji, vnímáme hlouběji a soudíme správněji.

Další z půvabných venkovských románů Vlasty Pittnerové o tom, co přineslo spojení dvou rodin jejím jednotlivým členům.

ěhy ze starých časů, ale především knížka dobrého počtení. Milostná próza Vlasty Pittnerové vedle vyprávění z doby krinolín, úsměvné historky Václava Kosmáka – a opět povídka o lásce od Karoliny Světlé. Na závěr sváteční, vánoční, humor Ignáta Herrmanna.

Soubor tří povídek – Ze závisti, Za ránu kamenem, Na milosti – z pera oblíbené autorky. Vlasta Pittnerová v těchto příbězích čtivým způsobem přibližuje osudy lidí na přelomu 19. a 20. století.

Dojemné příběhy oblíbených autorů první poloviny minulého století jsou sice plné smutku a zklamání, ale jsou také plné lásky, optimismu a životní moudrosti. Nenápadně nutí i k zamyšlení, jak hluboké kořeny může mít absence lásky, která nebyla dopřána už v dětství.

Příběhy obyčejných lidí, jejich omyly i úspěchy, smutky i radosti, marné i naplněné naděje, sobectví i ušlechtilost, a především touha každého člověka – nalézt spřízněnou duši, opětovat lásku a štěstí.

Pět povídek z pera oblíbené spisovatelky Vlasty Pittnerové tentokrát přibližuje radosti i starosti s dětmi, které provázely život našich předků ze Žďárských hor.

Vyšívání výbavy, to bývala kdysi jedna z hlavních prací panen, které se chystaly na svůj život v manželství. Bylo to za těch starých „zlatých“ časů, kdy se dívky vychovávaly jenom pro domácnost, jen za hospodyně a musely si zvykat na veškeré nepohodlí. Těšit se mohly jen tím, že až budou provdány a paními, vše si vynahradí. Co bylo ale platné, že jim matka den ze dne znovu počítala, jaké budou mít do výbavy třeba pěkné ručníky. Dva tucty obyčejných přízových kostkovaných ručníků pro denní potřebu, tucet damaškových pro hosty, tucet polorežných pro služku k utírání, tucet režných s modrými proužky k utírání hrnků, tucet bílých s červenými proužky na talíře, s modrými na sklenice a tucet kostkovaných se žlutými pruhy k utírání rukou v kuchyni. Osm tuctů! To si pak taková dívka musela říct, že si ty ručníky těmi tisíci a tisíci stehů, co na nich musí udělat, krvavě zaslouží. To bylo hodin šití! Také o tom píše ve své povídkové knize Panny oblíbená spisovatelka Vlasta Pittnerová.