Vlastimil Podracký

Author, publicist, and political analyst in his philosophical-political analysis stems from the idea that due to human influence the world changed so profoundly that old social theories are no longer valid; and that it is desirable to take up a position called timeless humanism, which is the only way which leads mankind to a permanently sustainable and reproducible society. Published on May 2014 (inclusive of the electronic version in PDF format).

Úvod – „my jsme smrtelní, národ je věčný“ Heslo obrozenců vyjadřuje jejich víru a odhodlání, dnes však se zdá zbytečné, neboť podle názoru dnešních nihilistů, je národ konstrukt intelektuálů, kteří když chtějí, svůj výtvor zruší mávnutím ruky. Že se stala chyba, je více než zřetelné, že buď bude existovat emotivní vztah znamenající lásku ke svým přirozeným společenstvům včetně vlasti a od toho se odvíjející nezištné angažmá pro ně (pro rodinu, obec, vlast), nebo budeme stále zabředávat do další a další anomie chaoticky myslících jedinců, ztratíme představu skutečného mravního řádu a z nihilismu nám nepomůže ani další a další konzum, hromadění odpadů, ničení planety, požitek stíhající požitek, ale také ani neuvěřitelné množství nesourodých právních předpisů bez jednotícího morálního základu. Národ a národní stát jsou přirozeně rostlé útvary z původních rodů a kmenů. Postupně vznikem školství a rozvojem měst se přesunula identita z těchto malých společenstev na velkou společnost, která začala být chápána jako národ reprezentovaný svým jazykem, kulturou, společnou historií a ekonomikou státu. Historicky zažitý státní útvar se svými základními normami života a domovinou danou územně měl rozhodující vliv na utváření identity. Středověký český státní útvar, začínající Velkou Moravou a pokračující přemyslovskou tradicí, se stal základem české národní identity, víme, že nebylo možno takto pojatou identitu zrušit žádným dalším nadřízeným státním útvarem, je pouze možné uvolnit nějakou svrchní vrstvu identity třeba ke králi, císaři apod. My zde v této knize budeme sledovat vzor Masarykova vlastenectví humanistického, které není etnické, ale vztahující se ke kulturním aspektům. Toto vlastenectví není šovinismus, nesleduje expanzi, podrobení jiných. Přijímá podněty zvnějšku a kulturně se mění, ale základ si zachovává. Masaryk řekl, že všechno velké je světové, ale aby bylo světové, z národní půdy vyrůstá.

Ve svém novém díle Zkáza nebo zachování navazuje autor na svoje předcházející díla a upozorňuje na úpadek Západní civilizace, který na rozdíl od jiných autorů vidí především v úpadku přirozenosti, sounáležitosti a v pýše lidského rozumu. Je v souladu s jinými autory ohledně projevů dekadence, ale důvody vidí hlouběji a hledá esenciální příčinu dekonstrukce civilizace. Odloučení od přirozenosti nevidí jen rozchodem s přírodou živitelkou, ale i ztrátou přirozených instinktů rodinných a ztrátou identity s rodným společenstvem (s národem a státem). Výsledkem je člověk egocentrista zaměřený na uspokojování smyslových požitků a ekonomické zájmy, člověk ztrácející též kolektivní ctnosti (sounáležitost, věrnost, vděčnost, jednotu, úctu, solidaritu), které mizí jako nepotřebné s poklesem významu společenstev. Nastává anomie a neschopnost morálního nadhledu nutného k spravedlivému posouzení. Roli hrají jen osobní zájmy a účelová sdružení. Lidská práva se stávají pouze nástrojem organizovaných zájmů k omezení svobody jiných. Výsledkem jsou viditelně nesymetrické požadavky na lidská práva (pro někoho platí, pro jiného ne) a naprostá ztráta spravedlivého úsudku

Autor důsledně řeší otázku naléhavého fenoménu naší doby – virtualizace lidského života a stále častěji vyhledávaných úniků do „matrixových“ světů, umožňujících bez většího úsilí si plnit jakékoliv sny a představy. Strhující příběh ze 32. století ukazuje, kam až může dospět snaha dojít osobního blaha na úkor odpovědnosti za zachování existence lidského rodu na planetě Zemi...