Veronika Řeháková

Matěj Procházka (18111889) prožil v Brně dlouhých 60 let, během nichž se mnohostranně angažoval ve vlasteneckém a náboženském životě. Jako kněz a učitel ovlivnil a inspiroval generace hochů studujících na brněnském c. k. gymnáziu, tedy budoucí inteligenci jak českého, tak německého jazyka, mezi něž patřil mj. i Tomáš G. Masaryk. Jako lingvista, národní buditel a spisovatel organizoval Matěj Procházka spolkový život a vzdělával svou publikační činností, čímž výrazně překračoval hranice brněnské diecéze a Moravy a spolu s dalšími utvářel naši českou národní identitu. V jeho četných oblastech literární činnosti vyniká zvláště jeho zájem o dělnickou otázku v kontextu moravského Manchesteru (Brna) a dále jeho dialog s přírodními vědami, který otevřeně a kriticky zpracovával jak z hlediska vědeckého, tak z hlediska víry. Předkládaná kniha představuje vůbec první rozsáhlou a moderní biografii o Matěji Procházkovi. Autorka v ní dále poprvé zpracovává tzv. Procházkův druhý život, tedy recepci jeho osobnosti a úctu k ní po smrti, a také zde poprvé představuje komplexně a co nejkompletněji jeho širokospektré dílo. Monografie může přispět k hlubšímu povědomí o našich kořenech a inspirovat a posilovat v zápasech současnosti. Na význam Procházkovy osobnosti ukazuje např. fakt, že hrob, který na brněnském ústředním hřbitově sdílí s knězem Františkem Sušilem, byl v roce 1927 vyhlášen za čestný a město Brno jej převzalo do vlastní správy. Žel se od té doby Procházkova osobnost a dílo staly opomíjenými a nedoceněnými. Je až s podivem, že jména jiných postav z tzv. družiny Sušilovy, k níž Procházka patřil, označují dodnes ulice v rámci města Brna (od Františka Sušila přes Jana E. Bílého, Beneše M. Kuldu, Pavla Křížkovského, Jana N. Soukopa až k Františku C. Kampelíkovi). V Brně-Židenicích nesla jedna ulice jeho jméno, ale roku 1967 byla přejmenována na Taussigovu, což se ani po sametové revoluci nezměnilo. S tímto konstatováním se pojí i prosba návrh pojmenovat ulici po tomto muži.

Monografie je výsledkem mnohaleté badatelské práce, jejíž hlavní autor – renomovaný teolog prof. Ctirad Václav Pospíšil – přiznává, že sám musel projít dlouhou trnitou cestou od strachu ze zednářů k odhalení skutečného stavu věcí, tedy k určitému druhu osvobození. Spolu s kolegy Veronikou Řehákovou a Janem Sušerem nyní chtějí stejnou cestou provést i čtenáře. Jedná se o první takový počin v dějinách české katolické teologie a historiografie od obrození po současnost. Kniha vznikla na základě řady pilotních studií, a proto je rozčleněna do čtyř částí. V první se poprvé detailně mapuje Masarykův poměr k problematice evolučního vzniku člověka. Ve druhé kapitole se prezentuje postoj prvorepublikových zednářů k téže problematice. Pro mnohé bude překvapivé, že prezident Osvoboditel i zednáři jsou v dané oblasti velmi blízcí křesťanské recepci vzniku-stvoření člověka. Druhá část knihy pojednává o poměru T. G. Masaryka ke svobodným zednářům, a to v průběhu celého jeho života, což opět dosud nebylo tímto způsobem nikým zpracováno. V dalších kapitolách se následně rekonstruuje to, jak se k první hlavě našeho státu stavěli svobodní zednáři. Třetí část je věnována historickým postavám, které jsou na stránkách prvorepublikových zednářských periodik zmiňovány častěji než kdokoli jiný, totiž vnímání Jana Amose Komenského a Wolfganga Amadea Mozarta ze strany frekventantů lóžových prací. Po tomto trojím pohledu do duchovního a kulturního života svobodných zednářů následuje poslední, stěžejní partie, v níž se pojednává o dějinách vztahu instituce katolické církve ke svobodnému zednářství, a to především na základě církevních dokumentů a také řady partikulárních dialogů mezi katolíky a zednáři. Především ve dvacátém století došlo oboustranně k výraznému posunu směrem k dialogu. Jelikož zednářství má v každé zemi osobitou historii a následně také jiné charakteristiky, jednotlivé místní církve by měly své zednáře poznat a – pokud je to možné – vstoupit s nimi do dialogu. V kontextu názorového rozrůznění české společnosti je pravděpodobné, že kniha vyvolá široké spektrum kontrastních reakcí, ale pokud k ní čtenář přistoupí bez předsudků, zůstane pouze na něm, jaký si z předložených faktů vytvoří úsudek. Kniha má šanci zaujmout nejen ty, kdo se chtějí něco dozvědět o českém i světovém zednářství, ale i zájemce o studium historie a širší veřejnost.