Ctirad Pospíšil

Monografie Ctirada V. Pospíšila přináší podstatné rozšíření předchozích výzkumů v oblasti vztahů katolické teologie k poznatkům přírodních věd v minulém a předminulém století. V první části autor představuje poměr dobové teologie k astronomii a neshledává zde sebemenší konflikt. Druhá část pojednává o postoji teologie k evoluci v oblasti fauny a flóry. I zde se rýsuje značná otevřenost k faktu evoluce, nikoli však k jejímu materialistickému pojetí. Hlavní třecí plochou byla vize evolučního vzniku lidstva, která vyvolávala bouřlivé diskuse nejen v oblasti teologie, ale také mezi představiteli jiných vědních oborů. Autor zachycuje nejen postoje českých teologů, ale také těch, kdo tuto koncepci vzniku lidstva propojovali s křesťanskou teologií stvoření a antropologií již od posledních desetiletí 19. století a na počátku století dvacátého.br> V českém prostředí doposud zcela nezpracovaná tematika s řadou přínosů i na poli mezinárodního bádání dokládá, že postoj teologů nebyl zdaleka jednoznačně zamítavý a že již od dvacátých let minulého století bylo přijímání vzniku lidského těla evolucí vcelku běžným standardem katolické teologie stvoření zejména v německy mluvících zemích a ve spojitosti s tím i v Čechách a na Moravě.

Monografie Ctirada V. Pospíšila přináší podstatné rozšíření předchozích výzkumů v oblasti vztahů katolické teologie k poznatkům přírodních věd v minulém a předminulém století. V první části autor představuje poměr dobové teologie k astronomii a neshledává zde sebemenší konflikt. Druhá část pojednává o postoji teologie k evoluci v oblasti fauny a flóry. I zde se rýsuje značná otevřenost k faktu evoluce, nikoli však k jejímu materialistickému pojetí.Hlavní třecí plochou byla vize evolučního vzniku lidstva, která vyvolávala bouřlivé diskuse nejen v oblasti teologie, ale také mezi představiteli jiných vědních oborů. Autor zachycuje nejen postoje českých teologů, ale také těch, kdo tuto koncepci vzniku lidstva propojovali s křesťanskou teologií stvoření a antropologií již od posledních desetiletí 19. století a na počátku století dvacátého.V českém prostředí doposud zcela nezpracovaná tematika s řadou přínosů i na poli mezinárodního bádání dokládá, že postoj teologů nebyl zdaleka jednoznačně zamítavý a že již od dvacátých let minulého století bylo přijímání vzniku lidského těla evolucí vcelku běžným standardem katolické teologie stvoření zejména v německy mluvících zemích a ve spojitosti s tím i v Čechách a na Moravě.

Poslední kniha profesora Ctirada V. Pospíšila se zabývá naším mluvením a rozmlouváním o Bohu Otci, Synu a Duchu svatém. A také humorem, který souvisí s pojednáním o Duchu svatém. Autor zde, obdobně jako v jiných svých dílech, klade důraz na to, jaký význam má systematická teologie pro zdravou spiritualitu a životní praxi. Nejde mu tolik o to, abychom si rozšiřovali teoretické poznatky (byť ty mohou být cenné), jako spíše o to, abychom se nechali uchvátit, proměňovat a přetvářet mystériem trojjediného Boha. To se děje zejména otevíráním se Duchu svatému, který nás uvádí do vnitrobožského života Otce a Syna – do tajemství Trojice a vtěleného Slova. V knížce se propojují témata teologická a spirituální, zasazená do kulturního kontextu naší země. Čtivý, místy až strhující text je přístupný širšímu okruhu přemýšlivých čtenářů. Závěrečný oddíl a přílohy nás přesvědčují o tom, že humor je nakonec vrcholným projevem svobody Ducha svatého.

První nikajský koncil, konaný v roce 325, nám připomíná jádro křesťanské identity – identity, jež by měla být společná všem křesťanským církvím a denominacím. Můžeme tak v širokém ekumenickém rozměru obnovit víru v Ježíše Nazaretského jako Syna Božího i Syna člověka. Tato víra nás totiž vede k poznání a k okoušení vrcholného tajemství naší víry i našeho života, jímž je sám Bůh Otec, Syn a Duch svatý. Ctirad V. Pospíšil rozčlenil knihu do dvou částí. První tvoří jeho historicko-teologická studie o koncilu. Druhá je složena z antologie koncilních textů, svědectví o koncilu i o těžkostech, které jeho jednání provázely. Studium Nikajského koncilu je komplexní záležitost: poznáváme dějiny Římské říše, církve, filosofie a teologie. Poctivá teologická reflexe pak prozkoumává, co z koncilu je aktuální pro naši současnost. Publikace svojí hloubkou a zacílením zaujme teology, historiky i všechny, kdo chtějí svou křesťanskou víru prožívat nejen emotivně, ale i důstojně na rovině rozumu.

Detailní komentovaná bibliografie české trojiční teologie a pneumatologie z let 1800 až 2010 s rozborem vybraných textů katolických autorů od národního obrození do roku 1989.

Práce profesora Pospíšila je prvním systematickým zpracováním christologie a soteriologie, napsaným po 2. vatikánském koncilu v českém jazyce. Autor postupuje v souladu s koncilním požadavkem na metodu v dogmatické teologii. Začíná dějinami dogmatu a dospívá ke spekulativnímu prohloubení stěžejních témat. Nejprve jsme uvedeni do christologické metody a terminologie. V druhé kapitole probíráme různé přístupy k dějinnému Ježíši a biblické christologii. Třetí kapitola zpracovává myšlení o Ježíši Kristu v patristické epoše – u církevních otců i u jejich názorových oponentů a odpůrců. Čtvrtá kapitola pojednává do hloubky o rozličných aspektech vtělení Božího Syna. V páté se zabýváme tajemstvím Muže z Nazareta z hlediska jeho díla spásy. Vrcholem a svorníkem je zde událost kříže, Kristovo sebevydání a oběť za hřích světa. Pospíšilův přínos spočívá hlavně v úzkém propojování teologie a spirituality, teorie a praxe. Teologie zde není odtržena od života, ale pomáhá hlubšímu a celistvějšímu chápání naší víry a světa kolem nás. Autor se nevyhýbá odpovědím na obtížné otázky: Jaký je hlavní účel vtělení Božího Syna? Jak se rozvíjelo Ježíšovo vědomí a poznání? Jaký je poměr mezi Ježíšovými mesiášskými zkouškami a hloubkou jeho svobody? Jaká jsou nesprávná pojetí spásonosného významu Kristova kříže? V jakém smyslu je Muž z Nazareta spasitelem těch, kdo žili „před Kristem“? Od čeho nás Kristus vlastně osvobodil? Monografie slouží jako standardní učební text na našich teologických fakultách, ale oblíbili si ji i ti, kdo mají hlubší zájem o tajemství osoby a života Ježíše Krista. Páté vydání je důkladně revidováno, upraveno a rozšířeno.

Monografie je výsledkem mnohaleté badatelské práce, jejíž hlavní autor – renomovaný teolog prof. Ctirad Václav Pospíšil – přiznává, že sám musel projít dlouhou trnitou cestou od strachu ze zednářů k odhalení skutečného stavu věcí, tedy k určitému druhu osvobození. Spolu s kolegy Veronikou Řehákovou a Janem Sušerem nyní chtějí stejnou cestou provést i čtenáře. Jedná se o první takový počin v dějinách české katolické teologie a historiografie od obrození po současnost. Kniha vznikla na základě řady pilotních studií, a proto je rozčleněna do čtyř částí. V první se poprvé detailně mapuje Masarykův poměr k problematice evolučního vzniku člověka. Ve druhé kapitole se prezentuje postoj prvorepublikových zednářů k téže problematice. Pro mnohé bude překvapivé, že prezident Osvoboditel i zednáři jsou v dané oblasti velmi blízcí křesťanské recepci vzniku-stvoření člověka. Druhá část knihy pojednává o poměru T. G. Masaryka ke svobodným zednářům, a to v průběhu celého jeho života, což opět dosud nebylo tímto způsobem nikým zpracováno. V dalších kapitolách se následně rekonstruuje to, jak se k první hlavě našeho státu stavěli svobodní zednáři. Třetí část je věnována historickým postavám, které jsou na stránkách prvorepublikových zednářských periodik zmiňovány častěji než kdokoli jiný, totiž vnímání Jana Amose Komenského a Wolfganga Amadea Mozarta ze strany frekventantů lóžových prací. Po tomto trojím pohledu do duchovního a kulturního života svobodných zednářů následuje poslední, stěžejní partie, v níž se pojednává o dějinách vztahu instituce katolické církve ke svobodnému zednářství, a to především na základě církevních dokumentů a také řady partikulárních dialogů mezi katolíky a zednáři. Především ve dvacátém století došlo oboustranně k výraznému posunu směrem k dialogu. Jelikož zednářství má v každé zemi osobitou historii a následně také jiné charakteristiky, jednotlivé místní církve by měly své zednáře poznat a – pokud je to možné – vstoupit s nimi do dialogu. V kontextu názorového rozrůznění české společnosti je pravděpodobné, že kniha vyvolá široké spektrum kontrastních reakcí, ale pokud k ní čtenář přistoupí bez předsudků, zůstane pouze na něm, jaký si z předložených faktů vytvoří úsudek. Kniha má šanci zaujmout nejen ty, kdo se chtějí něco dozvědět o českém i světovém zednářství, ale i zájemce o studium historie a širší veřejnost.

Prolog Janova evangelia (Jan 1,1–18) je jedním z klíčových textů křesťanské Bible. Vybroušené vyznání víry rané církve nám otevírá dveře k uchopení toho, kým skutečně je Ježíš z Nazareta. Kdo je autorem Prologu a jak souvisí s celkem Janova evangelia? Jaký význam má pro náš život a spiritualitu? Proč v Prologu nenajdeme zmínku o Kristově kříži a vzkříšení? Co nám říká o dějinách spásy před Kristem a o tajemství vztahu mezi Bohem Otcem a Slovem Synem? Ctirad V. Pospíšil propojuje přínos moderní biblické exegeze s geniální intuicí církevních otců, mistrů středověké teologie i učitelů křesťanské spirituality. Jde mu vposled o uvádění smyslu Prologu do života dnešních křesťanů, o službu věřícím, církvi a okolnímu světu.

Prolog Janova evangelia (Jan 1,1–18) je jedním z klíčových textů křesťanské Bible. Vybroušené vyznání víry rané církve nám otevírá dveře k uchopení toho, kým skutečně je Ježíš z Nazareta. Kdo je autorem Prologu a jak souvisí s celkem Janova evangelia? Jaký význam má pro náš život a spiritualitu? Proč v Prologu nenajdeme zmínku o Kristově kříži a vzkříšení? Co nám říká o dějinách spásy před Kristem a o tajemství vztahu mezi Bohem Otcem a Slovem Synem? Ctirad V. Pospíšil propojuje přínos moderní biblické exegeze s geniální intuicí církevních otců, mistrů středověké teologie i učitelů křesťanské spirituality. Jde mu vposled o uvádění smyslu Prologu do života dnešních křesťanů, o službu věřícím, církvi a okolnímu světu.

Duchovní, teologický a historický výklad Janových pašijí. Autor přibližuje hloubku a krásu klíčové události dějin spásy – utrpení a oslavení Ježíše Krista. Nejprve se zabýváme specifickým způsobem janovského myšlení a vyjadřování. Poté sledujeme jednotlivá zastavení na Ježíšově cestě – jak se vydává těm, kdo ho přicházejí zatknout, jak je vyslýchán, odsouzen, ukřižován i pohřben. Konečné slovo má ale Bůh – v Ježíšově vzkříšení a setkávání s učedníky. Janovy pašije jsou prozářeny světlem povelikonoční víry. Kde je kříž, tam je i vzkříšení. Kde je vzkříšení, tam jsou ti, kdo věří v Krista, milují ho, radují se z Pánových tajemství a prožívají je v prosté každodennosti.

Kniha vychází u příležitosti 650. výročí od narození velkého českého reformátora. Základy, na nichž je tato nová pomyslná stavba zbudována, se nacházejí v předchozím zpracování z roku 2015 (Husovská dilemata). Jedná se o první takto komplexní uvedení do husovské problematiky v celé její tematické šíři (dobový kontext, Viklefova filosofie a její česká recepce, Husův život a posmrtný odkaz, jeho pojetí eucharistie a církve, christologie, soteriologie, trojiční teologie, teologie stvoření, eschatologie a mariologie). Kniha má co říci teologům, ale také historikům a těm, jimž nepřestává ležet na srdci takzvaná česká otázka.

Duchovní, teologický a historický výklad Janových pašijí. Autor přibližuje hloubku a krásu klíčové události dějin spásy – utrpení a oslavení Ježíše Krista. Nejprve se zabýváme specifickým způsobem janovského myšlení a vyjadřování. Poté sledujeme jednotlivá zastavení na Ježíšově cestě – jak se vydává těm, kdo ho přicházejí zatknout, jak je vyslýchán, odsouzen, ukřižován i pohřben. Konečné slovo má ale Bůh – v Ježíšově vzkříšení a setkávání s učedníky. Janovy pašije jsou prozářeny světlem povelikonoční víry. Kde je kříž, tam je i vzkříšení. Kde je vzkříšení, tam jsou ti, kdo věří v Krista, milují ho, radují se z Pánových tajemství a prožívají je v prosté každodennosti.

Monografie I řekl Bůh zaceluje velkou mezeru v díle českých teologů, protože opravdu současná, původní, kompletní teologie stvoření v našem jazyce po mnoho desetiletí nebyla k dispozici. Důsledné promýšlení všech témat klasického pojednání o stvoření a také řady otázek teologické antropologie ve světle tajemství Boha Otce, Syna a Ducha svatého dává tomuto zpracování zcela originální ráz i vzhledem k tomu, co v této věci nabízí mezinárodní scéna. Hlavním společným jmenovatelem úvah o trojičním prazákladu veškerého bytí je svoboda a důstojnost nejenom osob Trojice, ale především člověka. Dílo je adresováno v první řadě těm, kdo se věnují křesťanské teologii, ať už jako přednášející, nebo posluchači, případně mají o danou formu racionality hlubší zájem.

Hymnus z listu Filipanům (Flp 2,6–11) je dobře známý čtenářům Nového zákona i těm, kdo se modlí breviář a účastní se liturgie. Krásná a hutná výpověď o tom, kdo je Boží Syn, nás přivádí k jádru opravdu křesťanského života. Jakou mentalitu má podle autora Ježíš Kristus? Boží Syn je pokorný a skutečně svobodný, nepovyšuje se nad druhé a zároveň je zcela poslušný Bohu Otci v lásce. Sám na sobě ukazuje, že k nezměrné Boží slávě můžeme dojít výlučně skrze cestu kříže. Srozumitelné a velmi podnětné dílo se může stát východiskem osobní reflexe i společných duchovních cvičení.

Monografie I řekl Bůh zaceluje velkou mezeru v díle českých teologů, protože opravdu současná, původní, kompletní teologie stvoření v našem jazyce po mnoho desetiletí nebyla k dispozici. Důsledné promýšlení všech témat klasického pojednání o stvoření a také řady otázek teologické antropologie ve světle tajemství Boha Otce, Syna a Ducha svatého dává tomuto zpracování zcela originální ráz i vzhledem k tomu, co v této věci nabízí mezinárodní scéna. Hlavním společným jmenovatelem úvah o trojičním prazákladu veškerého bytí je svoboda a důstojnost nejenom osob Trojice, ale především člověka. Dílo je adresováno v první řadě těm, kdo se věnují křesťanské teologii, ať už jako přednášející, nebo posluchači, případně mají o danou formu racionality hlubší zájem.

Monografie je i na mezinárodní rovině první prací, která odhaluje základní obrysy dramatických počátků prosazování evolučního paradigmatu vzniku-stvoření člověka v rámci katolické církve. S několika odvážnými zastánci evoluce se setkáváme již v sedmdesátých letech 19. století, zlomovými se však stávají až léta devadesátá, kdy se navzdory postojům vatikánského centra v řadě západních zemí i v naší vlasti objevuje nemálo úctyhodných průkopníků nového pohledu na stvoření člověka. Katoličtí zastánci teistické interpretace evolučního původu lidstva po roce 1910 představovali významnou a početně stále rostoucí názorovou skupinu, Vatikán se začal novému paradigmatu otevírat až na počátku druhé poloviny minulého století. Kniha by měla vzbudit zájem nejen mezi teology, ale také u odborníků na dějiny vědy a u každého, koho fascinuje původ lidstva a dějiny paleoantropologie.