Juraj Šebo

Jedni propagovali šrotovné, iní sa na blogu hádali o post demokracii a biopotravinách. Tá mladšia iPodová generácia sedela za počítačmi facebookovali, twiterovali. Môžu nám, ale nové iPod a bio výrazy charakterizovať „o čo gou" v prvej dekáde 21. storočia? Ak ju niečo charakterizuje, tak najskôr rýchlosť, akou okolo nás preletela. Všetko sa deje rýchlejšie, nástojčivejšie: každý rok priniesol stovky nových modelov áut, technických hračičiek, reklám, filmov, seriálov, škandálov, pesničiek, liekov či objavov. Každá, aj lokálna katastrofa či nešťastie, sa nafúkli, vďaka satelitnej televízii a médiám, na globálne rozmery. Naše privatizačno-národovecké deväťdesiate roky majú s odstupom času svoju vôňu, takmer až ducha, ktorého majstrovsky vystihol Peter Pišťanek v Rivers of Babylon. Ale čo ostatní? Žiadna poézia. Napokon, koľko poézie je v Bushovi, Putinovi, Gašparovičovi, Dzurindovi a spol? Zomiera pápež Ján Pavol II. a do Bieleho domu neočakávane nastupuje prvý Afroameričan Barack Obama. Slovensko vstupilo do EÚ a NATO, schengenskej zóny a eurozóny a úspešne zakotvilo v západnej civilizácii. Momentálne sa máme v Európe asi najlepšie v dejinách, aj keď každý hovorí o kríze a všetci sú zadlžení. Vyzerá to tak, že finančný trh je len kasíno odtrhnuté od reálnej ekonomiky. Nerúticajú sa len veže v New Yorku. Postupne sa rúti pyramída finančného systému. Človek nemusí byť ani Miltonom Friedmanom, Keynesom alebo Počiatkom, aby pochopil, že sme na počiatku niečoho čo sa volá zmena. Pokiaľ ide o slovenskú kotlinu, tu naberá rútenie karikatúrnu podobu, ktorú si pamätám z detstva pri hraní karetovej hry, ktorá sa volá Hajzel. Aj v tejto hre sa stavala veža, následne sa vyťahovali karty spod nej, až spadla. Naši slovenskí politici budovali svoju vežu vyše 20 rokov, opretý o ekonomickú moc rôznych podnikateľských skupín a „bratrov v triku“ financujúcich ich politické strany. Veža sa začína pomaly kymácať a už sa len čaká na vytiahnutie poslednej karty, po ktorej sa ten hajzel zrúti presne ako domček z karát.

Malá obec Budmerice na úpätí Malých Karpát neďaleko Bratislavy má bohatú históriu. Obci dominuje pálffyovský kaštieľ, ktorý sa v druhej polovici 20. storočia navždy zapísal do našich kultúrnych dejín ako Domov slovenských spisovateľov. Niekoľko generácií spisovateľov tu vytvorilo svoje diela, stretávali sa na literárnych podujatiach s umelcami z celého sveta. Autor zozbieral množstvo fotografií, faksimilií rukopisov, ale najmä autentické spomienky spisovateľov a osobností. Z množstva detailov a spomienok na každodenný život v kaštieli sa autorovi podarilo zachytiť genius loci Budmeríc v časoch najväčšej slávy, keď tu ešte umelci tvorili svoje diela. Juraj Šebo (1943, Bratislava), napísal úspešnú sériu kníh mapujúcich dekády našej nedávnej minulosti: Budovateľské 50., Zlaté 60., Normálne 70., Reálne 80., Slobodné 90. a Turbo milénium. Napísal aj knihu Také bolo PKO – spomienku na genius loci jedného kultúrneho miesta. Spolupracoval na scenári o histórii STV v rokoch 1975 – 1989 Takí sme boli. V Česku mu vyšla kniha O socializme s láskou, Zlatá léta šedesátá a pripravuje sa vydanie jeho kníh mapujúcich dekády nášho života v českom jazyku. V roku 2011 získal cenu kritiky Zlaté pero za knihu Budovateľské 50. roky. Je na dôchodku a žije v Devínskej Novej Vsi.

Dokument z koncertu - Bratislava 2011

Jurajovi Šebovi sa podarilo vytvoriť originálny subžáner historickej koláže, kde sa akoby na smetisku alebo v nejakej truhlici prehrabávate v rozličných predmetoch a vytešujete sa, čo všetko – aké poklady – ste tam našli. Som rád, že priblížil našu históriu tak, ako to urobil. Zasvietil do jej kútov a skrytých miest tak, že si v nej môžeme listovať ako v albume, ktorý poteší, vyvolá mnoho spomienok a hlavne – nedeformuje. To je veľká devíza tejto populárnej, ale potrebnej literatúry. Kamil Peteraj Juraj Šebo (1943, Bratislava). Napísal úspešnú sériu kníh o (ne)dávnych rokoch: Vojnové 40., Budovateľské 50., Zlaté 60., Normálne 70., Reálne 80., Slobodné 90. a Turbo milénium. Vydal monografie Tehelné pole, Také bolo PKO a Budmerice. Spolupracoval na scenári o histórii STV v rokoch 1975 – 1989 Takí sme boli. V Čechách mu vyšla kniha O socializme s láskou a v súčasnosti sa pripravuje vydanie jeho kníh mapujúcich dekády 20. storočia v českom jazyku. Získal cenu kritiky Zlaté pero za knihu Budovateľské 50. roky. Je na dôchodku a žije v Devínskej Novej vsi.

Tridsiate roky. Z pohľadu udalostí dosť dramatická doba, poznačená svetovou krízou, predvojnovým stavom, ale i novými technologickými vymoženosťami ako rozhlas a film. Medzi médiami dominovali noviny a časopisy. Rád listujem v starých, zožltnutých novinách a časopisoch. Človek v nich nájde niečo, čo sa v učebniciach nikdy nedozvie. Na prvých stránkach sú väčšinou reakcie na hlavné udalosti v krajine a v meste, ale ďalej sa nájdu i stopy naozajstného života – škriepky, reakcie, inzeráty, kritika, skrátka veci, ktoré ľudí bežne v tej dobe trápili. Niekedy vznikne spolu s dobovými fotografiami celkom zaujímavý materiál. Juraj Šebo

Tentoraz sa autor spomienkových kníh zameral na Bratislavské korzo, čo bol voľakedy pojem. Nebola to len náhodná spleť niekoľkých na seba nadväzujúcich ulíc. Korzo – to bol fenomén. Korzo bolo spontánnym, živým spoločenským organizmom a preto bolo obľúbené. Čím bolo výnimočné? Korzo bolo vrcholom mnohouholníka, kde sa stretávali všetci. Večer čo večer sa priestory medzi Michalskou bránou a Hviezdoslavovým námestím a ďalej až k Dunaju zapĺňali stovkami mladých ľudí. Prechádzali sa tu - korzovali z jedného konca na druhý. Stretávali tu svojich známych, spoznávali sa, vytvárali sa dvojice, či hlúčky debatovali o všetkom možnom. Na blízku boli zaujímavé miesta spojené so zábavou, ale i kultúrou (krčmy, Divadlo na Korze, výstavy). Kniha Bratislavské korzo prináša atmosféru pohody, akéhosi pozitívneho vyžarovania, priestor na otvorenú výmenu názorov, čo bolo v tých čosi viac ako dnes nákupy v supermarketoch. Pôvab korza bol najmä v tom, že ste tam mohlo stretnúť priateľov rovnakej krvnej skupiny, že ste tam s nimi mohli diskutovať. Bolo vlastne prvou globalizovanou inštitúciou na našom území. Chodiť na korzo bol životný štýl, posun k väčšej slobode. U nás so zvláštnym nádychom spojeným so zákazmi, príkazmi a nariadeniami.

Čitateľsky atraktívna kniha s témou zachytávania, rozvíjania a vybrusovania myšlienok je určená pre tých, ktorí z plných pľúc vdychujú neradostnú atmosféru dneška, plnú negatívnych správ a joboviek. Je určená aj milovníkom obrazov. Stačí otvoriť knihu a budú v obraze. Autor, klon mr. Beana a Dostojevského Idiota, ponúka vyhranený, individuálny pohľad na zásadné otázky bežného života.

Arnošt Rosin, rodák zo Sniny, bol jedným z miliónov osvienčimských väzňov a jedným z tých, ktorým sa podaril útek z tábora smrti. Ušiel spolu s Poliakom Czieslawom Mordowiczom podobným spôsobom ako krátko pred nimi Alfréd Wetzler a Rudolf Vrba. Bol spoluautorom správy, ktorá ukázala svetu čo sa v skutočnosti v koncentračných táboroch deje.

Spomienky na štadión, ktorý bol mekkou nielen bratislavského, ale i československého a neskôr slovenského futbalu. Hrali tu najlepšie svetové mužstvá a známe futbalové hviezdy. Na Tehelné pole som začal chodiť s mamou. Otec príliš nefandil futbalu. Otec nikdy neprotestoval, akoby chcel dať najavo, že matkine nedeľné výlety chápe ako súčasť harmonického manželstva. Neskôr ako desaťročný som chodieval na Tehelné pole spolu s kamarátmi. V tej dobe televízia nebola, takže poriadny futbal sa dal pozerať len na Tehelnom poli. Pamätám si na ovešané električky i na jednotlivých hráčov. Boli to zlaté časy! Milan Lasica

Nacistickým koncentračním a vyhlazovacím táborem Osvětim (Auschwitz) prošlo během druhé světové války několik milionů lidí z celé Evropy. Nejméně 1,3 milionu z nich zde zemřelo. Z tohoto pekla na zemi se pokusilo utéct jen asi osm stovek vězňů. A pouze 144 z nich se to prokazatelně podařilo. Jedním z nich byl Arnošt Rosin, židovský rodák ze slovenské Sniny, který z Osvětimi uprchl dramatickým způsobem v květnu 1944 s polským židem Czeslawem Mordowiczem. Rosinovo jméno po válce upadlo v zapomenutí, přitom ale právě jeho a Mordowiczovo svědectví zásadním způsobem potvrdilo a doplnilo proslulou zprávu jejich předchůdců Vrby a Wetzlera o zločinech páchaných nacisty v koncentračních táborech. V této bohatě ilustrované knize zkušeného autora literatury faktu, který se s Arnoštem Rosinem osobně znal, se strhující příběh jednoho z neprávem zapomenutých hrdinů holocaustu dočkal vůbec prvního uceleného zpracování.

O leteckých esách, ktoré boli úspešné počas druhej svetovej vojny, sa popísalo veľa kníh. Väčšinou od nemeckých autorov. Ich hrdinovia nasadajú do lietadiel a mieria k nepriateľským zbrojovkám, opevneniam, mostom. O náletoch na miesta, kde nebola ani jedna zbrojovka, nestál žiadny muničný sklad či vojenský objekt, kde ale žilo niekoľko desiatok tisíc civilných obyvateľov nepísali. O protitankových strelcoch sa apoň môže povedať, že sa sústreďovali čisto na vojenské ciele. V priebehu druhej svetovej vojny hrali prím tankové jednotky. Na svetlo sveta tak priniesli nových hrdinov, protivníkov týchto hrozných zbraní, protitankových delostrelcov. Tí najúspešnejší boli považovaní za hrdinov len v okruhu svojich spolubojovníkov. Už na začiatku vojny sa ich vyprofilovalo niekoľko. Jedným z nich bol aj Gustáv Wendrinský, rodák z Bratislavy. Slúžil v rokoch 1940 až 1944 u Waffen-SS, konkrétne v 8. SS Kavallerie Division Florian Geyer. Behom nasledujúcich tvrdých ústupových bojov v Rusku zničil 45 tankov protivníka jediným kanónom ( 4 tanky pancierovou päsťou), čo je najvyšší počet tankov zničených jedným protitankovým delom počas druhej svetovej vojny (6 tankov T-34 za jeden deň!). Niektorí čitatelia môžu chápať túto knihu ako oslavu jednotiek Waffen-SS. Úmyslom autora však bolo ukázať, že vojaci so zlovestnými rúnami na výložkách síce spáchali strašné zločiny a zverstvá, ale boli súčasne aj najlepšími nemeckými vojakmi. Bolo medzi nimi aj tisíce mužov, ktorí v poľných jednotkách plnili svoje bojové úlohy po boku armády a na vojnových zločinoch sa nepodieľali. jedným z nich bol aj Gustáv Wendrinský. Či tak alobo onak, jeho meno zostane navždy synonymom pre protitankové eso.

Juraj Šebo zachytil atmosféru bratislavských kaviarní, krčiem, viech, vinární, reštaurácií a barov, čaro minulých časov, vôňu mladosti, keď do rána bolo ďaleko a noci boli bez konca. Kniha je oslavou kaviarenského a krčmového života, kde sa dalo hovoriť o literatúre, politike, ale aj o obyčajnom živote. Vedie nás po topografickej mape čarovných miest spätých s koloritom mesta: Kryštál bar, La Paloma, Štefánka, Zbrojnoš, Fajka, Mýtnik, Metropolka a ďalšie. Oživuje panoptikum štamgastov a postavičiek, čašníkov a čašníčiek, plyšové kreslá, cvengot pohárov a mramorové stolíky – kam sa to všetko podelo?

Ve vojenských dějinách 20. století pravděpodobně nenajdeme mnoho témat, která by vzbuzovala takový zájem jako Himmlerovy Waffen-SS. Je sporné, zda je tento zájem vyvolán obdivem nebo hanbou. Waffen-SS zřejmě navždy budou zdrojem kontroverzí. Vyčítá se jim brutalita a oddanost nacistickému režimu. Na druhou stranu se však nezapomíná i na jejich pozitivní hodnoty, jako bylo vojenské kamarádství, statečnost nebo spolehlivost. Waffen-SS sloužily zločinnému režimu, jejich vysoká bojová hodnota je však skutečností. Do Waffen-SS bylo odvedeno 8200 občanů Slovenského státu, což není zanedbatelný počet. Jedním z nich byl Gustav Wendrinský. A nebyl to jen tak nějaký řadový voják. Jeho příběh je určen všem, kdo mají zájem se dozvědět něco o historii, jaká skutečně byla. O leteckých esech, mimořádně úspěšných bojových letcích z období druhé světové války, se napsalo mnoho knih. Většina z nich pochází od německých autorů. Jejich hrdinové nasedají do letadel a míří k nepřátelským zbrojovkám, pevnostem, mostům. V těchto knihách se nepíše o tom, že letadla neničila pouze zbrojovky, muniční sklady a jiné vojenské objekty, ale také města, kde žily desítky tisíc obyvatel. O protitankových střelcích se dá přinejmenším tvrdit, že se soustředili na čistě vojenské cíle. Ve druhé světové válce hrály prim tankové jednotky. Důsledkem toho bylo kromě jiného i to, že se objevili noví hrdinové, protivníci těchto děsivých zbraní: protitankoví dělostřelci. Ti nejúspěšnější byli považováni za hrdiny jen v úzkém okruhu svých spolubojovníků. Již na začátku války se objevilo několik mimořádných protitankových střelců. Jedním z nich byl i Gustav Wendrinský, rodák z Bratislavy. V letech 1940–1945 sloužil u Waffen-SS, konkrétně v 8. SS-Kavallerie-Division Florian Geyer. Během ústupových bojů v Rusku zničil 45 tanků protivníka jediným kanonem (čtyři tanky vyřadil pancéřovou pěstí), což je nejvyšší počet tanků zničených jedním protitankovým kanonem v druhé světové válce (v jediném dni si Wendrinský na své konto připsal šest tanků T-34!). Někteří čtenáři mohou tuto knihu chápat jako oslavu jednotek Waffen-SS. Záměrem autora však bylo ukázat, že muži se zlověstnými runami na výložkách, kteří páchali strašné zločiny a zvěrstva, byli současně nejlepšími německými vojáky. Byly mezi nimi i tisíce mužů, kteří u polních jednotek plnili své bojové úkoly po boku armády a na válečných zločinech se nepodíleli. Jedním z nich byl i Gustav Wendrinský. Jeho jméno navždy zůstane synonymem pro protitankové eso.

O leteckých esech, mimořádně úspěšných bojových letcích z období druhé světové války, se napsalo mnoho knih. Většina z nich pochází od německých autorů. Jejich hrdinové nasedají do letadel a míří k nepřátelským zbrojovkám, pevnostem, mostům. V těchto knihách se nepíše o tom, že letadla neničila pouze zbrojovky, muniční sklady a jiné vojenské objekty, ale také města, kde žily desítky tisíc obyvatel. O protitankových dělostřelcích se dá přinejmenším tvrdit, že se soustředili na čistě vojenské cíle. Ve druhé světové válce hrály prim tankové jednotky. Důsledkem toho bylo kromě jiného i to, že se objevili noví hrdinové, protivníci těchto děsivých zbraní: Protitankoví dělostřelci. Ti nejúspěšnější byli považováni za hrdiny jen v úzkém okruhu svých spolubojovníků. Jedním z nich byl i Gustav Wendrinský, rodák z Bratislavy. V letech 1940–1945 sloužil u Waffen-SS, konkrétně v 8. SS-Kavallerie-Division Florian Geyer. Během ústupových bojů na východní frontě zničil 45 tanků protivníka jediným kanonem (čtyři tanky vyřadil pancéřovou pěstí), což je nejvyšší počet tanků zničených jedním protitankovým kanonem v druhé světové válce (v jediném dni si Wendrinský na své konto připsal šest tanků T-34!). Někteří čtenáři mohou tuto knihu chápat jako oslavu jednotek Waffen-SS. Záměrem autora však bylo ukázat, že muži se zlověstnými runami na výložkách, kteří páchali strašné zločiny a zvěrstva, byli současně nejlepšími německými vojáky. Byly mezi nimi i tisíce mužů, kteří u polních jednotek plnily své bojové úkoly po boku armády a na válečných zločinech se nepodílely. Jedním z nich byl i Gustav Wendrinský. Jeho jméno navždy zůstane synonymem pro protitankové eso.

Úspěšný slovenský autor netradiční literatury faktu Juraj Šebo, který vtrhl na slovenský trh s publikacemi, které popisují jednotlivé dekády minulého století, napsal knihu, jež by měla být blízká i českému čtenáři. Už v knize Zlaté 60. roky, která se na Slovensku stala bestsellerem, autor čtivým, vtipným a lehce ironickým způsobem ukázal, v čem je jeho síla. Píše o životě v socialismu z pohledu obyčejného člověka. Jak sám říká, do mrtvého psa se nekope. Dá se o tom ale psát. Kniha O socialismu s láskou zahrnuje autorův pohled na 50. a 60. léta, která jako dospívající mladík částečně prožil v Praze. Vyprávění sice není uspořádáno podle dějepisných pravidel, ale určité fanfaronství faktů je úžasné. Ocitneme se přímo ve víru událostí, potkáváme typické postavy a postavičky našich mikrodějin, navštěvujeme staré pražské hospůdky, chodíme po Starém Městě, plaveme i bruslíme po Vltavě, hrajeme stolní fotbal, zažíváme rozhlasová nedělní rána, sovětské filmy, vzpomínáme na Karla Vlacha i na Kučerovce. Juraj Šebo je chlapík se skutečně výborným archivem paměti. Čtenáře zasvěceně provází po žebříku originálních vzpomínek, plném informací, dokumentárních, dobových i osobních a rodinných fotografií, novinových výstřižků, popisů a kratičkých úryvků vyprávění účastníků doby až k vrcholně absurdním osobním zážitkům. Autorova paměť a schopnost vytáhnout z ní to charakteristické pro popisovaný čas přináší vzpomínky nejen na zlobu, nespravedlnost a rizika, ale hlavně na drobné radosti, které zpestřovaly šedivý život, kde takřka všechno „zakázané“ a originální bylo dobré.

O leteckých esách, ktoré boli úspešné počas druhej svetovej vojny, sa popísalo veľa kníh. Väčšinou od nemeckých autorov. Ich hrdinovia nasadajú do lietadiel a mieria k nepriateľským zbrojovkám, opevneniam, mostom. O náletoch na miesta, kde nebola ani jedna zbrojovka, nestál žiadny muničný sklad či vojenský objekt, kde ale žilo niekoľko desiatok tisíc civilných obyvateľov nepísali. O protitankových strelcoch sa aspoň môže povedať, že sa sústreďovali čisto na vojenské ciele. V priebehu druhej svetovej vojny hrali prím tankové jednotky. Na svetlo sveta tak priniesli nových hrdinov, protivníkov týchto hrozných zbraní, protitankových delostrelcov. Tí najúspešnejší boli považovaní za hrdinov len v okruhu svojich spolubojovníkov. Už na začiatku vojny sa ich vyprofilovalo niekoľko. Jedným z nich bol aj Gustáv Wendrinský, rodák z Bratislavy. Slúžil v rokoch 1940 až 1944 u Waffen-SS, konkrétne v 8. SS Kavallerie Division Florian Geyer. Behom nasledujúcich tvrdých ústupových bojov v Rusku zničil 45 tankov protivníka jediným kanónom (4 tanky pancierovou päsťou), čo je najvyšší počet tankov zničených jedným protitankovým delom počas druhej svetovej vojny (6 tankov T-34 za jeden deň!). Niektorí čitatelia môžu chápať túto knihu ako oslavu jednotiek Waffen-SS. Úmyslom autora však bolo ukázať, že vojaci so zlovestnými rúnami na výložkách síce spáchali strašné zločiny a zverstvá, ale boli súčasne aj najlepšími nemeckými vojakmi. Bolo medzi nimi aj tisíce mužov, ktorí v poľných jednotkách plnili svoje bojové úlohy po boku armády a na vojnových zločinoch sa nepodieľali. jedným z nich bol aj Gustáv Wendrinský. Či tak alebo onak, jeho meno zostane navždy synonymom pre protitankové eso.