Jaroslav Seifert strana 4 z 4

Jaroslav Seifert, přední český básník a první nositel Nobelovy ceny za literaturu, ukončil svou alegorickou protiokupační tvorbu sbírkou Kamenný most ( 1944). Jedná se o pět romancí oslavující krásu Prahy.

BILINGVNÍ VYDÁNÍ výboru poezie nositele Nobelovy ceny za literaturu je výjimečné a ojedinělé vloženým CD, na němž Seifertovu poezii excelentně přednáší Ladislav Chudík, který s básníkovou poezií projel křížem krážem jak Česko, tak Slovensko. Hudba je z tvůrčí dílny francouzského skladatele Damiena Riby. O překlady básní se postarali Ewald Osers a Josef Tomáš.

Básnickou sbírku Deštník z Piccadilly napsal Jaroslav Seifert (1901–1986) v roce 1979, dva roky po podepsání Charty 1977. Sbírka se jmenuje podle jedné z básní, ve které Seifert vzpomíná, jak mu jeho syn, když se vracel z Anglie, koupil na londýnské Piccadilly vycházkový deštník. Tento deštník může posloužit jako vlastní malé nebe, pod kterým má tak dlouho hledanou svobodu. Mimořádnost jeho díla byla ve světě oceněna a jako jediný český básník obdržel v roce 1984 Nobelovu cenu za literaturu.

V roce 1955 vychází výbor z intimní a milostné lyriky Jaroslava Seiferta, jediného českého nositele Nobelovy ceny za literaturu, pod názvem Ty, lásko, pozdravena buď. Jedná se o průřez Seifertovy milostné poezie z několika sbírek, kupříkladu sbírky Jaro sbohem či Halleyova kometa a dalších děl.

Letos uplynulo třicet let od smrti jednoho z největších českých básníků Jaroslava Seiferta, jediného českého nositele Nobelovy ceny za literaturu. Připomínáme si jeho tvorbu jednou z nejkrásnějších sbírek Chlapec a hvězdy, jež hluboce ovlivnily zejména mladé čtenáře. Jaroslav Seifert se narodil v roce 1901 do nuzných poměrů a podstatnou část života prožil na pražském Žižkově, kde také studoval na gymnáziu. Ve dvacátých létech už byl považován za jednoho z význačných představitelů československé umělecké avantgardy. Posléze se kromě vlastní tvorby věnoval i novinařině, přičemž pracoval v nejrůznějších listech a časopisech, ovšem po roce 1949 se začal věnovat výhradně literatuře. Nejvýmluvněji o básníkově životní i tvůrčí cestě vypovídá jeho vzpomínková kniha Všecky krásy světa.

Půvabné vzpomínky na dětský svět a na maminku, která dokázala udělat domov krásným, oslovily nejednu generaci. Prosté a jednoduché verše (např. Maminčina kytice, Mlýnek na kávu, Všední den, Dědečkův pohřeb, Vijío, Krabice na čaj, Domov... ) opěvují nejen dětství, ale především dobrotu, krásu, práci i únavu maminky a mluví ústy básníka za mnohé z nás. Tentokrát je doprovázejí ilustrace Jany Kiselové-Sitekové.

Svazek soustřeďuje básníkovy poslední tři sbírky Morový sloup, Deštník z Piccadily a Býti básníkem. První z nich, která měla být jakýmsi rozloučením se čtenáři, patří k autorovým nejintimnějším sbírkám. V Deštníku z Piccadily autor naopak otevírá svět vzpomínek, zpovědí a prožitých příběhů, svět lásky, ale i smrti. Skutečným rozloučením se čtenáři se vlastně stala až poslední sbírka Býti básníkem, jejíž titul i motto převzaté z pomájovského básníka V. Šolce naznačuje, že v ní půjde o „sladké neštěstí býti básníkem. Svazek doplňuje přehled nejrůznějších samizdatových i pololegálních edic Seifertových veršů ze 70. a 80. let.

Jedna z nejkrásnějších sbírek Jaroslava Seiferta, jež hluboce ovlivnila zejména mladé čtenáře.

Podobně jako u knihy-manifestu, Revolučního sborníku Devětsil, ze zimy roku 1922 uvádíme dva editory: Jaroslava Seiferta (1901-1986) a Karla Teiga (1900-1951), měli bychom i u sbírky Na vlnách TSF z počátku roku 1925 uvádět autorství obou čelných pro tagonistů meziválečné avantgardy a zakládajících členů Uměleckého sdružení Devětsil. Karel Teige upravil verše svého přítele Jaroslava Seiferta do podoby originálních typografických básní. Údajně přitom "vybral" snad všechny kasy s písmy, které v Obz inově tiskárně našel. Každopádně tak věrně naplnil nároky poetismu na svět a báseň: poezii pro více smyslů. Seifertovy všemi krásami světa okouzlené verše jsou uvedeny gaminsky převrácenou parafrází slov Karla Hynka Máchy: Na tváři lehký žal / hlubok ý v srdci smích. S bezdrátovou jednoduchostí nás přenášejí tu do Paříže (s Teigem ji Seifert navštívil 1924), tu k ananasům, do Austrálie, Marseille, New Yorku, opakovaně k moři i na vltavské nábřeží... Tak, jak to Télégraphie sans fil (doslova z fra ncouzštiny: telegrafie bez drátů) umožňuje. Vždyť největší starostí onoho lyricky zachmuřeného já jsou právě sladce jednoznačné cíle cest svatebních; když umírat, tak nejlépe láskou... V pozdějších vydáních vycházel Seifertův mladistvý manifest pod t itulem Svatební cesta (1938). Pochopitelně - jiný kontext české poezie stěží umožňoval podruhé vstupovat do stejné řeky, i tvůrčí cesty někdejších druhů se zčásti rozešly - Teige se stal mnohostranným výtvarným teoretikem a přiklonil se k surrealismu , Seifert po rozchodu s komunistickou stranou (1929) zakotvil jako sociální demokrat především u práce novinářské. První vydání Na vlnách TSF se postupně stalo vzácným tiskem, a tak jedině kouzlo reprintů nám dnes umožňuje sestoupit znovu k pramenům této vizuální a až hedonistické poezie. Jako reprint vychází sbírka popáté, tentokrát v nejvěrnější podobě a dvou samostatných mutacích - v původní české a v anglicko-české úpravě (remake) Zdeňka Trinkewitze v překladu Dany Loewy. Její překlad získal v USA několik cen, např. American Literary Translators Association Prize (1994).

Druhý svazek Díla Jaroslava Seiferta představuje patrně nejslavnější poetistickou sbírku Na vlnách TSF (1925), právem proslavenou básnicky typografickým podílem Karla Teiga. I proto bude přetištěna jednak jako reprint, jednak v Seifertově pozdější redakci jako sbírka Svatební cesta (1938). Přelomovou knihu veršů v Seifertově poetice představuje sbírka Slavík zpívá špatně (1926), zprvu pokračující v poetistickém veselí (původně zamýšlený název také byl Orfeus v baloně), v druhém oddíle ale reflektující i závažnější témata – první světovou válku, ruskou revoluci... Básně a libreta do sbírek nezařazené přinesou filmové opusy publikované v avantgardních revue (Disk, Pásmo), ale také dosud netištěný Návrh scény na II. Spartakiadu (1928). Neméně zajímavé budou Seifertovy překlady stojící ve znamení Guillauma Apollinairea: Prsy Tiresiovy (v roce překladu – 1926 – uvedeno v Osvobozeném divadle svazek přinese reprint Teigovy úpravy), Apollinairův román Zavražděný básník (přeloženo s M. Šramlem) a další drobné prózy z dobového tisku. Lahůdkou bude edice bibliofilského alba Paris, jež k Vánocům roku 1927 vydal dr. Štorch-Marien, a jež kromě antologie francouzské poezie vyniká jemnými, ručně kolorovanými lepty Josefa Šímy. V rámci Díla Jaroslava Seiferta půjde o výtvarně patrně nejbohatší svazek (dále např. Hoffmeister, Muzika), doprovozený v těchto spisech obvyklým různočtením, zachycujícím podobu jednotlivých Seifertových redakcí.

Básnická sbírka obsahuje verše z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Poprvé začaly verše kolovat v samizdatu v roce 1973. V sedmdesátých letech vyšla sbírka několikrát v zahraničí, v Čechách poprvé až v roce 1981. Doslov doc. Jiří Brabec.

O svých memoárových textech básník říkával, že nepíše paměti, ale vzpomínky rozdrobené „do malých příhod a příběhů, většinou rozmarných, ale i teskných a pochmurných“. Soubor krátkých próz Všecky krásy světa je poskládán z desítek takových malých příběhů; jejich záběr je široký – rodný Žižkov, milovaná Praha, Kralupy nad Vltavou, lidé známí od dětství i respektovaní v dospělosti, spolužáci, sousedé, a především umělci, s nimiž se básník během života setkal... Kniha prodělala nejen složitou cestu po nakladatelstvích, ale i neobyčejný vlastní vývoj. Na počátku sedmdesátých let požádal fotograf Oldřich Rakovec básníka, zda by jeho snímky nedoprovodil pro knižní vydání svým textem. Knihu tvůrci připravili, měla se jmenovat Co všechno zavál shníh a vyjít v nakladatelství Albatros. Záhy byl však rukopis vyřazen z edičního plánu. Básník přesto pokračoval v psaní – textů přibývalo a nabývaly na rozsahu. Před konečným tvarem knihy vznikaly tři verze, které se od podoby textů v knize někdy liší nejen názvem, pozměněným tématem, ale především rozsahem. V sedmdesátých letech u nás kniha vyjít nesměla, čtenáři však rukopis opisovali a v roce 1976 některé kapitoly představila Vlasta Chramostová ve svém Bytovém divadle (Nadace Charty 77 posléze poskytla podporu pro vydání gramofonové desky s výběrem tohoto čtení v nakladatelství Šafrán v Uppsale). Některé kapitoly vyšly strojopisně v „samizdatových“ edicích a pak v edicích Kvart a Česká expedice. Roku 1983 a 1985 vydal knihu Československý spisovatel, ovšem poznamenánu mnoha cenzurními zásahy. Necenzurované a doplněné vydání známe až z let 1993 a 1999. Předkládané vydání v řadě Díla, jímž celou řadu vlastního Seifertova díla uzavíráme, obsahuje tato doplněná vydání, ale též soubor Co všechno zavál sníh, který vyšel v Albatrosu roku 1992 a nyní je rozšířen o texty z verzí rukopisných, jež dosud nebyly nikde pojednány. Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR, Hlavního města Prahy, Nadace Český literární fond a Města Kralupy nad Vltavou.

Svazek soustřeďuje básníkovy poslední tři sbírky Morový sloup, Deštník z Piccadily a Býti básníkem. První z nich, která měla být jakýmsi rozloučením se čtenáři, patří k autorovým nejintimnějším sbírkám. V Deštníku z Piccadily autor naopak otevírá svět vzpomínek, zpovědí a prožitých příběhů, svět lásky, ale i smrti. Skutečným rozloučením se čtenáři se vlastně stala až poslední sbírka Býti básníkem, jejíž titul i motto převzaté z pomájovského básníka V. Šolce naznačuje, že v ní půjde o „sladké neštěstí býti básníkem. Svazek doplňuje přehled nejrůznějších samizdatových i pololegálních edic Seifertových veršů ze 70. a 80. let.

Podobně jako u knihy-manifestu, Revolučního sborníku Devětsil, ze zimy roku 1922 uvádíme dva editory: Jaroslava Seiferta (1901-1986) a Karla Teiga (1900-1951), měli bychom i u sbírky Na vlnách TSF z počátku roku 1925 uvádět autorství obou čelných pro tagonistů meziválečné avantgardy a zakládajících členů Uměleckého sdružení Devětsil. Karel Teige upravil verše svého přítele Jaroslava Seiferta do podoby originálních typografických básní. Údajně přitom "vybral" snad všechny kasy s písmy, které v Obz inově tiskárně našel. Každopádně tak věrně naplnil nároky poetismu na svět a báseň: poezii pro více smyslů. Seifertovy všemi krásami světa okouzlené verše jsou uvedeny gaminsky převrácenou parafrází slov Karla Hynka Máchy: Na tváři lehký žal / hlubok ý v srdci smích. S bezdrátovou jednoduchostí nás přenášejí tu do Paříže (s Teigem ji Seifert navštívil 1924), tu k ananasům, do Austrálie, Marseille, New Yorku, opakovaně k moři i na vltavské nábřeží... Tak, jak to Télégraphie sans fil (doslova z fra ncouzštiny: telegrafie bez drátů) umožňuje. Vždyť největší starostí onoho lyricky zachmuřeného já jsou právě sladce jednoznačné cíle cest svatebních; když umírat, tak nejlépe láskou... V pozdějších vydáních vycházel Seifertův mladistvý manifest pod t itulem Svatební cesta (1938). Pochopitelně - jiný kontext české poezie stěží umožňoval podruhé vstupovat do stejné řeky, i tvůrčí cesty někdejších druhů se zčásti rozešly - Teige se stal mnohostranným výtvarným teoretikem a přiklonil se k surrealismu , Seifert po rozchodu s komunistickou stranou (1929) zakotvil jako sociální demokrat především u práce novinářské. První vydání Na vlnách TSF se postupně stalo vzácným tiskem, a tak jedině kouzlo reprintů nám dnes umožňuje sestoupit znovu k pramenům této vizuální a až hedonistické poezie. Jako reprint vychází sbírka popáté, tentokrát v nejvěrnější podobě a dvou samostatných mutacích - v původní české a v anglicko-české úpravě (remake) Zdeňka Trinkewitze v překladu Dany Loewy. Její překlad získal v USA několik cen, např. American Literary Translators Association Prize (1994).

Šestý svazek Díla J. Seiferta soustřeďuje jeho tři básnické knihy z válečných let: Vějíř Boženy Němcové, Světlem oděná a Kamenný most. První z nich, básnická skladba Vějíř Boženy Němcové z roku 1940, vyšla poprvé u příležitosti sto dvacátého výročí narození autorky Babičky. Ve skladbě Světlem oděná, vydané taktéž v roce 1940, a v pěti rozsáhlejších básních knihy Kamenný most z roku 1944 vzdal básník hold svému rodnému městu – Praze. Ediční aparát přináší různočtení, které zahrnuje nejen všechna knižní vydání, ale důsledně zpracuje i s otisky v periodickém tisku (např. v Lidových novinách, Národní práci, Panoramě). Obrazový doprovod vedle reprodukcí obálek a přebalů knižních vydání uvádí i ukázky z jejich výtvarného doprovodu (L. Jiřincová, E. Milén, K. Svolinský ad.). Editor: Jiří Flaišman

Rozmarné i teskné prózy a úvahy ze 70. let. V drobných vzpomínkách a příbězích Jaroslav Seifert evokuje dávno zmizelou atmosféru milované Prahy svého dětství a mládí, mladých umělců kolem Devětsilu, a vyznává se z přátelství k nim a z úcty a lásky k osobnostem generace starší. Ze vzpomínek básníka Jaroslava Seiferta v režii Hany Kofránkové čte Rudolf Hrušínský.