Michal Sklenář

V rámci osudů české intelektuální elity 20. století patří životní příběh Josefa Cibulky k nejpozoruhodnějším. Spojoval totiž dráhu římskokatolického kněze a špičkového akademika s evropským rozhledem, byl mimořádně plodným badatelem, oblíbeným pedagogem a charismatickým společníkem, pevně zakořeněným nejen v prvorepublikových intelektuálních kruzích. Zároveň představoval typ humanitního vzdělance, který si dokázal udržet renomé napříč několika politickými režimy, včetně dvou totalitních. Přestože se k odkazu Josefa Cibulky dodnes hlásí hned několik oborů, zůstává v povědomí o jeho životě a několik nejasných, až problematických momentů. Kolektivní monografie, na níž se podíleli autoři z řad historiků a historiků umění či církevních dějin, se pokouší některá z bílých míst doplnit. Připomíná témata z jeho dodnes platného odborného odkazu a podrobně se věnuje méně známým částem Cibulkova životního příběhu. Nevyhýbá se přitom ani těm vůbec nejspornějším tématům protektorátnímu působení Josefa Cibulky nebo jeho údajné spolupráci s komunistickou Státní bezpečností.

Monografie se věnuje vzniku nových římskokatolických sakrálních staveb v českých zemích v době komunistického totalitního panství mezi lety 1948 a 1989. Ve druhé polovině 20. století zůstávala v našem prostředí určující a zcela převažující tendencí devastace posvátných budov, hřbitovů a drobných sakrálních památek, cílená likvidace objektů a nezájem státních orgánů o jejich údržbu a opravy. V případě úsilí o stavbu, uskutečnění a konsekrací (benedikcí) několika kaplí a kostelů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku se tak jedná o anomálie a výjimky, které vycházejí ze specifických podmínek vnitrocírkevních, společenských a lokálních. Vlastnímu tématu realizací proto předchází zasazení do širšího kontextu příspěvků evropské historiografie, situace organizované teistické religiozity a sakrálního stavitelství ve vybraných zemích bývalého východního bloku, posunů spojených s II. vatikánským koncilem jakožto paradigmatické změny v církevních dějinách a vývoje české církevní politiky, především v době pražského jara. Četné exkurzy slouží pro představení souvisejících rámců a kontrastních příběhů s obdobnými výchozími podmínkami, ale neúspěšným výsledkem snah. Analýza stojí na pomezí sociálních dějin a dějin církevních, zvláštní důraz klade na mikrohistorické a místní souvislosti a využívá přístupů historické vědy a dalších humanitních disciplín, jakož i katolické teologie a zvlášť liturgiky. Kniha je prvním ucelenějším výzkumem problematiky v českém prostředí včetně návrhu typologie staveb.