Leila Slimani

FROM THE INTERNATIONAL BESTSELLING AUTHOR'Leila Slimani has a knack for breaking taboos.' TIMES'Slimani is a fearless writer.' EVENING STANDARDQ: If your house was burning down, what would you take with yo? : I'd take the fire. This is the story of two sisters, Mia and Inés. Two girls enveloped in love, trapped by the social conventions of Casablanca at the dawn of the twenty-first century and silenced by the political 'truths' that envelop their lives. Mia - the eldest, a warrior and a pariah, her sexuality a matter of scorn, something to be erased. Inés - the youngest, a woman trying to carve out an identity in a Paris that derides and erases her, with no way back to Morocco, a homeland to which her father has warned her never to return, for her own sake. As these sisters struggle to find a home - a place of safety and love that holds rather than binds - their lives as framed by their mothers and grandmothers before them will be a battle for their hearts and souls, and one they take on with every sinew of their being. 'We feel deeply for the family caught in the middle of the conflict of history.' SALMAN RUSHDIE, on The Country of Others

„Ale Mathilde sa nevzdala. Zmietla jeho odmietnutia zo stola. Rok čo rok sa k téme vracala. Každé leto, keď zafúkal chergui a spaľujúce horúčavy jej išli na nervy, znovu vyrukovala s nápadom na bazén, ktorý v ňom vzbudzoval odpor. Myslela si, že to nikdy nepochopí, on, ktorý nevedel plávať a bál sa vody. Zjemnela, štebotala, prosíkala ho. Nevnímala ako hanbu, že by ukázali, čo dosiahli. Nikomu tým neubližovali. Mali predsa právo užívať si život po tom všetkom, čomu obetovali svoje najkrajšie roky, najprv vojne a potom statku. Chcela bazén. Chcela ho ako náhradu za všetky obete, za samotu, za premrhanú mladosť.“ Píše sa rok 1968. Amin premenil neúrodné pole na prosperujúce hospodárstvo a stal sa súčasťou novej buržoázie, ktorá verí v pokrok, oslavuje život a s nádejou hľadí do budúcnosti. No krajina, ktorá si len nedávno vydobyla slobodu, ešte stále hľadá samu seba – rozpoltená medzi tradíciou a modernitou, medzi povrchnou ilúziou Západu a nevyrieknutou hanbou minulosti. Na tomto nestabilnom pozadí vyrastá nová generácia, ktorá sa odmieta prispôsobiť. Deti tých, ktorí bojovali o nezávislosť, sa samy musia rozhodnúť, akú cenu sú ochotné zaplatiť za slobodu, telom aj dušou. Román Dívajte sa, ako tancujeme pokračuje v pútavej rodinnej ságe, ktorú Leila Slimani začala románom Krajina iných – Vojna, vojna, vojna s rovnakou emocionálnou hĺbkou, nezabudnuteľnými postavami a nekompromisným pohľadom na spoločnosť, ktorá sa mení, no nie vždy vyvíja.

„Nevracaj sa. Reči o koreňoch nie sú nič iné než spôsob, ako ťa pribiť k zemi – a potom, na minulosti, dome, predmetoch, spomienkach nezáleží. Zapáľ veľký požiar a vezmi si oheň. Nepoviem ti dovidenia, miláčik, poviem ti zbohom. Postrčím ťa z útesu, pustím lano a budem sa dívať, ako plávaš. Láska moja, nerob kompromisy so slobodou, nedôveruj teplu vlastného domova.“ Tri ženy. Tri generácie. Jedna neúnavná túžba po slobode. Mia a Ines, tretia generácia rodiny Belhajovcov, prichádzajú na svet v osemdesiatych rokoch. Rovnako ako ich stará mama Mathilde, ich matka Aicha či teta Selma, aj ony túžia po slobode, no každá iným spôsobom: v exile, v samote, v zápase so svetom. Musia si vybojovať priestor pre seba, naučiť sa čítať nové pravidlá, prekračovať hranice medzi kultúrami a postaviť sa čelom k predsudkom, tichému vylúčeniu aj otvorenému rasizmu. V románe Vzal by som si oheň Leila Slimani veľkolepo uzatvára trilógiu Krajina iných, rodinnú ságu napísanú s výnimočnou citlivosťou a silou. Krajina iných je trojdielna freska o tom, čo znamená patriť – k rodine, krajine, sebe samej.

„Nevracaj sa. Reči o koreňoch nie sú nič iné než spôsob, ako ťa pribiť k zemi – a potom, na minulosti, dome, predmetoch, spomienkach nezáleží. Zapáľ veľký požiar a vezmi si oheň. Nepoviem ti dovidenia, miláčik, poviem ti zbohom. Postrčím ťa z útesu, pustím lano a budem sa dívať, ako plávaš. Láska moja, nerob kompromisy so slobodou, nedôveruj teplu vlastného domova.“ Tri ženy. Tri generácie. Jedna neúnavná túžba po slobode. Mia a Ines, tretia generácia rodiny Belhajovcov, prichádzajú na svet v osemdesiatych rokoch. Rovnako ako ich stará mama Mathilde, ich matka Aicha či teta Selma, aj ony túžia po slobode, no každá iným spôsobom: v exile, v samote, v zápase so svetom. Musia si vybojovať priestor pre seba, naučiť sa čítať nové pravidlá, prekračovať hranice medzi kultúrami a postaviť sa čelom k predsudkom, tichému vylúčeniu aj otvorenému rasizmu. V románe Vzal by som si oheň Leila Slimani veľkolepo uzatvára trilógiu Krajina iných, rodinnú ságu napísanú s výnimočnou citlivosťou a silou. Krajina iných je trojdielna freska o tom, čo znamená patriť – k rodine, krajine, sebe samej.

Pôsobivá trilógia jednej z najvýraznejších francúzskych autoriek súčasnosti zachytáva osud troch generácií rodiny Belhajovcov od 40. rokov 20. storočia až po začiatok 21. storočia. V prvom diele s názvom Vojna, vojna, vojna sledujeme mladú Francúzku Mathilde, ktorá po vojne odchádza so svojím marockým manželom Aminom budovať nový život na farme pri Meknese. V zápase s neúrodnou pôdou, tradíciami aj predsudkami sa odvíja dráma ženy, ktorá sa ocitla „v krajine iných“. Pokračovanie Dívajte sa, ako tancujeme prenáša príbeh do búrlivých šesťdesiatych rokov. Generácia detí – najmä Aicha a Selim – zápasí o vlastnú identitu, zmietajúc sa medzi túžbou po slobode a tlakom rodinných i spoločenských očakávaní. Maroko sa mení, ale rany minulosti sa nezahojili. Záverečný román Vzal by som si oheň predstavuje Miu a Ines, vnučky Mathilde a Amina. Vyrastajú v 80. a 90. rokoch medzi Rabatom a Parížom, vo svete poznačenom globalizáciou, násilím aj neustálym hľadaním seba samých. V ich príbehoch sa odráža krehkosť identity, moc túžby i ťarcha mlčania. Leila Slimani skladá veľkú rodinnú ságu – intímnu aj politickú, jemnú aj neúprosnú. Rozpráva o láske a odcudzení, o ženskom údele, o koloniálnej i postkoloniálnej skúsenosti. Jej trilógia je literárnym portrétom Maroka aj Európy, ale predovšetkým skúmaním človeka, ktorý sa nikdy necíti úplne doma. Krajina iných je príbeh o tom, ako sa dejiny vpisujú do tiel a pamätí a ako sa láska a sloboda musia vždy nanovo dobýjať.

„Ale Mathilde sa nevzdala. Zmietla jeho odmietnutia zo stola. Rok čo rok sa k téme vracala. Každé leto, keď zafúkal chergui a spaľujúce horúčavy jej išli na nervy, znovu vyrukovala s nápadom na bazén, ktorý v ňom vzbudzoval odpor. Myslela si, že to nikdy nepochopí, on, ktorý nevedel plávať a bál sa vody. Zjemnela, štebotala, prosíkala ho. Nevnímala ako hanbu, že by ukázali, čo dosiahli. Nikomu tým neubližovali. Mali predsa právo užívať si život po tom všetkom, čomu obetovali svoje najkrajšie roky, najprv vojne a potom statku. Chcela bazén. Chcela ho ako náhradu za všetky obete, za samotu, za premrhanú mladosť.“ Píše sa rok 1968. Amin premenil neúrodné pole na prosperujúce hospodárstvo a stal sa súčasťou novej buržoázie, ktorá verí v pokrok, oslavuje život a s nádejou hľadí do budúcnosti. No krajina, ktorá si len nedávno vydobyla slobodu, ešte stále hľadá samu seba – rozpoltená medzi tradíciou a modernitou, medzi povrchnou ilúziou Západu a nevyrieknutou hanbou minulosti. Na tomto nestabilnom pozadí vyrastá nová generácia, ktorá sa odmieta prispôsobiť. Deti tých, ktorí bojovali o nezávislosť, sa samy musia rozhodnúť, akú cenu sú ochotné zaplatiť za slobodu, telom aj dušou. Román Dívajte sa, ako tancujeme pokračuje v pútavej rodinnej ságe, ktorú Leila Slimani začala románom Krajina iných – Vojna, vojna, vojna s rovnakou emocionálnou hĺbkou, nezabudnuteľnými postavami a nekompromisným pohľadom na spoločnosť, ktorá sa mení, no nie vždy vyvíja.

A Mások országá-ban megismert hőseink immár kézépkorú emberként állnak előttünk a családtörténet második részében. Az 1960-as évek végére, amíg Mathilde a gyerekekkel, az otthonukkal és a helyiek gyógyításával foglalkozik, Amin évtizedek kőkemény és elszánt munkájával virágzó, gazdaságilag és társadalmilag is sikeres birtokot teremt a terméketlen sivatagban. Az immár független Marokkó új, sikeres nagypolgárságához tartoznak tehát, amely ugyanakkor nehezen találja helyét abban a társadalomban, amelynek az ősi tradíciók és a nyugati életszemlélet, életmód között kell választania, és amelynek hétköznapi kereteit a II. Hasszán király által kiépített, totális elnyomáson alapuló politikai rendszer alkotja. Ebben a zavaros korszakban teszi meg első lépéseit az az új generáció, amelyhez Amin és Mathilde két gyermeke is tartozik. Áisa Franciaországban tanul, és végzett orvosként hazatér Marokkóba, Szelim viszont otthagyja az iskolát, utazni kezd, európai hippikhez csatlakozik, hogy végül aztán álmai városában, New Yorkban kössön ki. Slimani varázslatos mesélő, a Nézd, hogyan táncolunk! pedig nem pusztán folytatja ezt a tanulságos, történelmileg és lélektanilag is hiteles, érzelemgazdag, hús-vér szereplőkkel benépesített családtörténetet, de egyre mélyebb, izgalmasabb színekkel árnyalja is azt.

FROM THE INTERNATIONAL BESTSELLING AUTHOR OF LULLABY Morocco, 1968. The air is electric. Anything feels possible, and Mathilde is determined to celebrate it. Doesn’t she have the right to enjoy life, after dedicating her best years to the war and then to this farm? Looking out at her elegant garden, Mathilde reflects on all she has achieved. Now in a newly independent country intoxicated by its own sense of freedom, she yearns for a radiant future. But her babies are now grown up, and Mathilde is about to learn that life can take wild and unexpected turns.

1944-ben az alig tizennyolc éves Mathilde beleszeret az elzászi falujukban állomásozó francia csapat marokkói tisztjébe, Amin Belhadzsba. Mathilde, aki úgy érzi, hogy a háború megfosztotta fiatalságától, unalmas, szürke életre kárhoztatta, a romantikus regényekből megismert szenvedélyre, érzéki örömökre, kalandokra vágyik. A felszabadulás után követi férjét a francia protektorátusba, Marokkóba, amely ábrándjaiban a felhőtlen kék ég, a ragyogó napsütés, az illatos virágok és zamatos gyümölcsök földje. Ám csalódnia kell, egészen másmilyen valóság vár rá, új hazája hamarosan az elveszett illúziók országává változik számára. A fiatal pár Mekneszben telepszik le, ahol a franciák lakta Újvárost láthatatlan, ám annál leküzdhetetlenebb határ választja el az araboknak otthont adó óvárostól. Míg Amin ádáz munkával igyekszik az örökül kapott terméketlen, köves földből virágzó majorságot teremteni, addig a pénztelenségtől, kirekesztettségtől és magánytól szenvedő Mathilde egyre elkeseredettebben próbálja megtalálni a helyét ebben az etnikai, társadalmi és vallási konfliktusokkal terhelt világban, ahol voltaképpen mindenki idegen, mindenki "mások országában" él: a francia telepesek éppúgy, mint a bennszülöttek, a katonák éppúgy, mint a földművesek. És mindenekelőtt a nők, akik az évszázados hagyományok, szokások, szabályok rabjaként élik az életüket a férfiak országában. A lázadás, a robbanás elkerülhetetlennek tűnik...

Manželé Belhadžovi, Maročan Amin a Francouzka Mathilda, si splnili sen. Po letech tvrdé dřiny proměnili své hospodářství v prosperující a vzkvétající podnik. Teď už konečně patří mezi elitu země, užívají si svůj blahobyt a věří, že dál bude jenom lépe. Jenomže jejich soukromý život i veřejné dění mají do idyly velmi daleko. Stýkají se sice s bohatými Francouzi, ale jejich rovnost je jen zdánlivá a pohrdlivá samolibost bývalých kolonistů stále hmatatelná. Ani běžní, často živořící Maročané je nepovažují za jedny z nich. Také jejich vzájemný vztah není tím, co ukazují navenek. Útěchu jim přináší úspěchy nadané dcery Ajši, těžkou hlavu jim však dělá vzpurný syn Selim. Rodinný mikrokosmos odráží situaci v celé zemi. V Maroku se více než deset let po získání nezávislosti mezi povznesenými privilegovanými a zbytkem obyvatelstva nic nezměnilo.

Manželé Belhadžovi, Maročan Amin a Francouzka Mathilda, si splnili sen. Po letech tvrdé dřiny proměnili své hospodářství v prosperující a vzkvétající podnik. Teď už konečně patří mezi elitu země, užívají si svůj blahobyt a věří, že dál bude jenom lépe. Jenomže jejich soukromý život i veřejné dění mají do idyly velmi daleko. Stýkají se sice s bohatými Francouzi, ale jejich rovnost je jen zdánlivá a pohrdlivá samolibost bývalých kolonistů stále hmatatelná. Ani běžní, často živořící Maročané je nepovažují za jedny z nich. Také jejich vzájemný vztah není tím, co ukazují navenek. Útěchu jim přináší úspěchy nadané dcery Ajši, těžkou hlavu jim však dělá vzpurný syn Selim. Rodinný mikrokosmos odráží situaci v celé zemi. V Maroku se více než deset let po získání nezávislosti mezi povznesenými privilegovanými a zbytkem obyvatelstva nic nezměnilo.

Strhující životopis téměř zapomenuté hrdinky, jíž byla doktorka Suzanne Noëlová známá jako „madame Noël“, feministka usilující o volební právo žen a průkopnice rekonstrukční chirurgie. Nárok na studium medicíny si musela vyvzdorovat, protože dívkám na počátku 20. století automaticky nepříslušelo právo studovat. Během první světové války operovala spolu s profesorem Hippolytem Morestinem mnoho vojáků zraněných granáty. Oba vyvinuli převratné chirurgické postupy, zprvu zatracované, podceňované či vysmívané, a mnoha pacientům se znetvořeným obličejem tak pomohli získat zpět sebevědomí a důstojnost. Suzanne se ovšem nezastavila u léčení, prosadila se také na poli estetické chirurgie a v meziválečném období její klinika přitahovala známé osobnosti ze světa módy a z řad evropské aristokracie. Její osobní život byl ovšem velice pohnutý, poznamenaný ztrátami v období epidemie španělské chřipky i během světových válek. Bojovala nejen s mužským šovinismem, ale i se zarputilými feministkami, které ji obviňovaly, že estetická chirurgie příliš vychází vstříc mužskému pohledu na svět. Nikdy se však nevzdala cesty, po které se rozhodla vydat, a zejména mnoha ženám pomohla, když razila tezi, že každá žena má mít nejen právo volební, ale i právo vybrat si svůj osud a se svým tělem si dělat, co chce. Což je leckde a u leckoho stále ne zcela samozřejmý požadavek. „Příliš dlouho jsem se smiřovala s tím, že budu žít a pracovat pod dohledem svých manželů. Teď je mi 47 let a nikomu nic nedlužím. Společně povedeme životní bitvu: umožníme ženám být nezávislé a silné.“ Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Leila Slimani nerada opúšťa svoj domov a dáva prednosť samote pred rozptýlením. Prečo teda prijala návrh stráviť noc v Punta della Dogana v Benátkach, medzi umeleckými zbierkami Pinaultovej nadácie? Popri úvahách o písaní nám autorka počas jednej noci v Benátkach hovorí o sebe, o obmedzenosti, pohybe, cestovaní, intimite, identite, o priestore medzi Východom a Západom, v ktorom sa plaví ako mesto na koloch odsúdené na zánik a krásu, obohacujúce, mlčiace a rozprávajúce zároveň. Je to tiež intenzívna kniha, osvetlená zvnútra, o miznutí krásy, o naliehavosti tešiť sa z nej, z nádhery pominuteľnosti. V skorých ranných hodinách sa autorka vynorí z budovy ako zo sna a z noci nezostane nič okrem vône kvetov. A knihy. „Písanie je hra s mlčaním, ide o to vysloviť okľukou tajomstvá, ktoré sú v skutočnom živote nevysloviteľné.“

Leila Slimani nerada opúšťa svoj domov a dáva prednosť samote pred rozptýlením. Prečo teda prijala návrh stráviť noc v Punta della Dogana v Benátkach, medzi umeleckými zbierkami Pinaultovej nadácie? Popri úvahách o písaní nám autorka počas jednej noci v Benátkach hovorí o sebe, o obmedzenosti, pohybe, cestovaní, intimite, identite, o priestore medzi Východom a Západom, v ktorom sa plaví ako mesto na koloch odsúdené na zánik a krásu, obohacujúce, mlčiace a rozprávajúce zároveň. Je to tiež intenzívna kniha, osvetlená zvnútra, o miznutí krásy, o naliehavosti tešiť sa z nej, z nádhery pominuteľnosti. V skorých ranných hodinách sa autorka vynorí z budovy ako zo sna a z noci nezostane nič okrem vône kvetov. A knihy. „Písanie je hra s mlčaním, ide o to vysloviť okľukou tajomstvá, ktoré sú v skutočnom živote nevysloviteľné.“

V roce 1944 se Mathilda, mladá Alsasanka, zamiluje do Maročana Amina Belhadže, který bojuje ve francouzské armádě. Po osvobození se mladý pár odstěhuje do Maroka, do posádkového města Meknesu, kde žijí kolonisté z různých evropských zemí, především z Francie. Amin se snaží zúrodnit kamenité pozemky zemědělské usedlosti zděděné po otci, ale Mathildu v nové vlasti záhy začne dusit přísná mravnostní atmosféra. Se dvěma dětmi tráví osamělé dny na statku a trápí ji jak nedostatek peněz, tak nedůvěra, kterou jakožto cizinka vzbuzuje. Deset let žije v zemi pod francouzským protektorátem, v zemi, kde nezadržitelně stoupá napětí a množí se násilnosti, dokud Maroko nevyhlásí nezávislost na Francii. Žije v zemi těch druhých stejně jako další postavy románu: kolonisté, domorodci, vojáci, zemědělci i exulanti. A především ženy, které žijí v zemi mužů a musí neustále bojovat za svá práva. Po dvou románech chirurgicky ostrého stylu přichází Leîla Slimani s rozsáhlou freskou, výstižnou, empatickou i velice syrovou. Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky a Centre National du Livre.

Adele, a fiatal francia nő a társadalmi elvárásoknak megfelelően férjhez megy, gyereket szül, munkát vállal – pedig csak élni szeretne, és csodálatra vágyik. No meg arra, hogy kielégítsék a szexuális vágyait! Leila Slimani erotikától túlfűtött regénye nem csak egy nimfomániás nő szexuális kalandozásait beszéli el, Az ogre kertjében sokkal inkább a saját testének és vágyainak, valamint a patriarchális normáknak kiszolgáltatott NŐ szenvedéstörténete – mely félelmetes lélektani felismerésekkel jár.