Richard Sobotka

Kniha zachycuje skutečné události, které v roce 2000 vyvolal návrat medvěda do Beskyd. Šlo o jedince, který měl zřejmě zkušenosti s člověkem a nebál se jeho blízkosti. Medvědův pobyt v horách, vykrádání úlů, zabíjení ovcí a takzvané řádění vyvolávalo mezi lidmi paniku. Ochranáři přírody se ho sice snažili odchytit, ale dlouho marně. Když se jim to konečně podařilo, čekal „Míšu z Brodské“, jak se mu už začalo říkat, nezáviděníhodný osud.

Když prozradíme, že Miroslav Koutecký, hlavní vypravěč těchto rybářských dobrodružství na řekách i vodních nádržích, je opravdovým nestorem Petrova cechu, zpozorníte. Jde totiž o muže, o němž se říká, že mu jen podivným nedopatřením nenarostly ploutve. Vychoval celou generaci rybářů a všichni si ho s úctou připomínají coby jakousi ikonu rybářského dění na českých, moravských i slovenských vodách. A právě tohoto muže přizval autor této knížky, by mu vyprávěl o rybách a o lidech podél zčeřených hladin.

Životní příběh básnířky, lidové vypravěčky a výtvarnice Františky Pituchové je genezí jednoho rodu z údolí řeky Ostravice pod Lysou horou. Přesněji z rázovité obce Staré Hamry, která neúprosným náporem moderní doby byla z velké části zatopena údolní přehradou Šance-Řečice. Její historie však zůstala zachována v několika kusých dokumentech a v paměti starousedlíků.

Strážmistr Lukáš Oliva slouží mnoho let v zapadlé podhorské vsi. Na zácvik je mu přidělen jednoho léta mladý četník, praporčík Jindřich Patera. Spolu řeší obyčejné všednosti, hledají ztracené králíky, prožívají už odeznělé příběhy. Také oni se však j ednoho dne dostanou k opravdu velkému případu a napomohou k jeho objasnění. Vyprávění, doprovázené koloritem vesnických postav, živnostníků, sedláků, ale také všelijakých podvodníků, drobných zlodějů a pytláků, je zasazené do malebné krajiny podbesky dské hornatiny. I když Lukáš Oliva zpočátku pochybuje, že se může na vesnici od poněkud obstarožního četníka vůbec něčemu naučit, život to vyvrací.

Není krásnější podívané než na ohaře, který krouživými pohyby propátrává vysokou trávu, nízké křoviny, okraje rybníků, podmáčené doliny. Při navětření zvěře náhle znehybní. Srst se mu proti zapadajícímu slunci leskne, stojí-li s tělem napjatým a jedn ou přední nohou pokrčenou. Čeká na pokyn postoupit o krok, o dva nebo ještě nepatrně dál. Když je lovec připraven ke střelbě, zvedne pernatou na křídla. Pak sleduje, jakým směrem zbraň míří. Jakmile třeskne výstřel, dá se do pohybu. Střelená zvěř se při pádu sotva dotkne země a už ji ohař bere do mordy, přináší a v posedu podává, za což je mu odměnou pohlazení a polaskání. O loveckých psech se tradují celé legendy. O jejich pracovitosti, vytrvalosti, věrnosti. Není rozhodující, zda jde o ohaře, honiče, slídiče, barváře, jezevčíka, či teriéra, jak si je lovci podle svého zaměření a záliby pořídili. Během doby se mezi lovcem a jeho psem vytvoří vždy neopakovatelný vztah, jenž překonává všechny zkazky o tradičním přátelství psa a člověka. Jaký tedy div, odejde-li do nebeských lovišť myslivec, jeho pes někdy teskní tak, že ho v krátkém čase následuje.Ten vztah je oboustranný. Stačí vyslechnout myslivce, když hovoří o svých loveckých psech. Kolikrát zní vyprávění starých lovců jako neuvěřit elná pohádka.

Příběhy lidí z podhorské vesnice v poválečné době plné nadějí a odhodlání po lepším, novém a svobodném životě přerve v osmačtyřicátém roce uragán společenských a politických proměn. Jistoty jsou nezvratnou minulostí. Zemědělská půda, po staletí obdělávaná generacemi rolníků, jim najednou nepatří. Osudy lidí se od tohoto zlomu odvíjejí neméně dramaticky. Pod tlakem okolností lidé nakonec podléhají, je jen málo těch, kteří vytrvali. Nápravy po dlouhých desetiletích se dočkal jen málokterý z nich. Důležitá vazba člověka k půdě už byla zpřetrhána. Nezvratně se změnil kraj, příroda, lidé. Někdejší Boží políčko se neúprosným vanem času změnilo v nostalgickou vzpomínku na dobu, kdy lidé měli své kořeny pevně zakotveny v rodné hroudě.

Dlouhá cesta českosovenského letce plná bojů za vlast, cesta téměř bez vděku Hrdinou bez glorioly je československy letec Jaromír Václav Daněk. Po okupaci Československa se ihned zapojil do odboje. Po vyzrazení uprchl na Slovensko, odkud se chtěl dostat přes Maďarsko do Jugoslávie a k československé zahraniční vojenské jednotce v Palestině. Po dvojím nezdaru cesty přes Maďarsko zvolil útěk přes Polsko a dal do Sovětského svazu k formující se vojenské jednotce pod velením podplukovníka Ludvíka Svobody v Buzuluku. Odtud se mu podařilo dostat s několika dalšími československými vojáky do Palestiny. Zapojil se do bojů v Egyptě, Sýrii a v Libyi při obraně Tobruku. Na podzim roku 1943 se přihlásil do formující se československé letecké jednotky ve Velké Británii. Jako letec – navigátor absolvoval 432 operačních hodin při dálkových průzkumných a pátracích letech po německých ponorkách a jako doprovod lodních konvojů. Po skončení války se vrátil do Československa. Změna politického kurzu po únoru 1948 přiměla Jaromíra Daňka znovu k emigraci. Tajně opustil vlast, odcestoval za svou ženou nejprve do Anglie, pak do Kanady. Stále se toužil vrátit zpět do vlasti, ale jeho návštěvě v roce 1968 zabránila srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy. Domů do Československa se už nikdy nepodíval. V roce 1992 byl posmrtně povýšen do hodnosti podplukovníka v.v.