Richard Sobotka

Příběhy myslivců a jejich psích kamarádů Není pro myslivce krásnější chvíle, než se procházet ztichlým lesem ve společnosti jediného opravdového přítele – loveckého psa. Autor vypráví zejména příběhy zkušených loveckých psů, starých mazáků, kteří se vyznají v lese a v lovu. Příběhy psů s krví čistou jak křišťál, ale i těch, jejichž krev je naředěna všelijakými příměsemi psů obyčejných, přesto si na lovecké stezce nezadají. Jsou to i málo pravdě podobné příběhy o psech s očima ohnivýma a se srstí černou jako noc. Ne nadarmo se říká, že pes je nejlepším přítelem člověka. O to pevnější je vazba mezi loveckým psem a jeho pánem – myslivcem. Výraz pán není nejpříhodnější, spíš přítel. Jedno je jisté: pokud budou lovci a lovečtí psi, bude mezi nimi existovat obdivuhodné pouto přátelství. Kachny, polekané výstřelem, vytáčely ve vzduchu široký oblouk, rychle se dostávaly mimo střelecké pole. Viktor se musel za letkou pootočit. Zamířil, potáhl hlaveň po směru letu, stiskl kohoutek… Dřevo lávky, na které stál, bylo zpuchřelé. Střelec nedržel loveckou pušku příliš pevně, pažba ho tvrdě udeřila do čelisti, rána ho srazila do vody. Poslední, co viděl, bylo, jak se Lusy v mohutném skoku vzpíná nad hladinou rybníka. Voda jí z dlouhé srsti crčí jako napěněný závoj, slechy napřímené, tělo vypjaté do oblouku, mordu dychtivě rozevřenou okamžik předtím, než uchopí výstřelem sraženou kachnu. Voda byla nepříjemná, hrozně studená. Ten protivný pocit Viktor vnímal celým tělem. Nejhorší však bylo, že pod hladinou ztratil orientaci, kudy nejblíž ke břehu. Ztěžklé oblečení ho táhlo ke dnu. Takhle umřít jsem nechtěl, napadlo ho, takhle ne. Stále se nemohl dostat nad hladinu. Pak se přece odrazil od bahnitého dna. Konečně se jedna ruka, pak druhá dobývala nad hladinu, ale to už ho zase táhlo mokré oblečení ke dnu, nezadržitelně klesal níž. Když se napůl omráčený Viktor znovu přiblížil k hladině, ucítil, jak se mu cosi zahryzlo do límce. To byla Lusy. Nechala střelenou kachnu kachnou a přispěchala Viktorovi na pomoc…

Audiokniha Bezruký Frantík, kterou napsal Richard Sobotka. Důkaz, že když člověk chce, díky pozitivnímu náhledu na svět zvládne i naprostou nepřízeň osudu V předmluvě ke knize Richarda Sobotky, jež je předlohou této zvukové verze, píše Igor Orozovič, že jde o vyprávění o českém Forrestu Gumpovi, jehož 120. výročí narození letos oslavujeme. Jde o příběh skutečného hrdiny Františka Filipa z Jamného nad Orlicí, který, ač od narození byl bez obou rukou, dosáhl velkého životního úspěchu.

Velký milovník a znalec Beskyd Richard Sobotka vypráví o půvabu zdejší krajiny, kráse dřevěných kostelíků, rozhleden a zámků, ale také jak se na nich slastně žilo, nebo kde hledat nejhezčí místo pro poslední odpočinutí. Seznámí vás i s dávno zapomenutými řemesly a pověstmi o podivuhodných a nadpřirozených silách, které horaly provázejí odnepaměti. Z bájných pokladů, které jsou v hornatých Beskydech dodnes podle pověstí ukryty, patří ale k nejcennějším samotné hory a lidé, kteří v nich žijí.

Útulny, sruby, horské boudy a chaty vznikaly téměř od samého počátku turistiky. Byla to místa, kde turista daleko v horách a kolikrát v krajně nepřívětivém počasí našel v nouzi přístřeší a mnohdy také příjemné místo k pobytu, působící milým a klidným dojmem. Chataři byli pověstní svou přívětivostí a pohostinností, neváhali v nebezpečí vyrazit na pomoc postiženému a riskovat při záchraně třeba i vlastní život. Tak, jak do hor pronikali turisté, tak se tam za nimi stěhovaly i horské chaty a útulny. Původně skromný přístřešek se časem proměnil v přívětivou útulnu či horskou chatu a některé z nich se v novějších časech proměnily v horské hotely.

Přírodní léčba byla odpradávna součástí lidské existence. Když nepomohly léčivé byliny, přišla na řadu magie božců, bohyň, kouzelníků a čarodějů s čáry a zaříkáváním, s okuřováním, prapodivnými lektvary a nesrozumitelným mumláním modliteb, proseb i zaklínáním. Když ani to nepomohlo a vyložené karty napověděly, že chorý už nebude dlouho po zeleném trávníčku šlapat, pak zpravidla nastupoval se svým uměním studovaný doktor, mnohdy příliš pozdě. Od chorých a těch nejpotřebnějších kdesi na horských samotách byli lékaři zpravidla daleko a horalé na zaplacení doktorské rady a léků beztak peníze neměli. Většinou si pomáhali sami. Léčili se jak to šlo a také podle toho, co jim zůstalo v paměti po předcích

Před půlnocí se ozvalo výbojné volání, zakončené hlubokým mrmláním, pak znovu útočný a vyzývavý ryk. Jelen opustil zastíněný okraj lesa a vyšel na scénu, ozářenou měsíčním světlem. Byl to statný jelen s krásně vytvarovaným parožím, zakončeným korunou… To už na scénu, ozářenou měsíčním světlem, vykročil také sok. Rovněž statný jelen, svaly a síla, mohutné paroží a touha získat pro sebe stádečko laní. Z nozder šly dlouhé šlojíře bílé páry od vzrušeného dechu. Paroží rylo mech, trhalo celé drny trávy. Náznak útoku a couvnutí, čekání na vhodný okamžik napadnout protivníka… Hospodář mysliveckého sdružení Vladek Fryčka žije pro svěřený revír. Divoká příroda Beskyd je jeho pravým domovem. Pak nastalo něco, s čím Vladek nepočítal. Smrt přišla nečekaně. Hory osiřely. Zůstal šum větru v rozhoupaných větvích letitých smrků a vzrostlých buků se dřevem tvrdým na kámen.

Měl jsem svého prvního srnečka vyhlédnutého ve Šlahorkách. Vycházel pokaždé ráno a večer ve stejnou hodinu, jako kdyby ho provázkem k mladému bučku uvázal. Byl už tak uvyklý na poklid, že ani moc nedával pozor. Netušil, že ležím nedaleko v trávě, stačilo několik stébel poodhrnout a měl jsem ho na mušce, mohl jsem střílet. Ruce se mi třásly jako při zimnici, muška poskakovala po stromech, po obloze, ne a ne se usadit srnečkovi na komoře. Konečně jsem se vydýchal, získal trochu klidu. Měl jsem srnečka na šedesát kroků. Zadržel jsem dech, jedno oko přimhouřil, prst lehce posunul spoušť - Bááách! Konečně rána zahřměla. Hory si ji podávaly několikerou ozvěnou. Pažba pušky, jak jsem ji držel ledabyle po frajersky, mi málem vyrazila zuby, pořádně mne třískla do ramene. Srneček stal, díval se na mne ... Ani škrábnutý nebyl.Starý hajný Štěpán Lukašík, kdysi věhlasný pytlák, vypraví dramatické příběhy z malebných Beskyd o pytlácích, hajných, horách, údolích a divoké zvěři, kterou lovil i chránil.

Srnec, nepravidelný šesterák, vkročil na palouk. Uvyklý na klidné a bezpečné místo se ani příliš nerozhlížel, hned se začal pást. Jen čas od času zvedl hlavu a jistil. Nadlesní Baryška pozvolna zvedl zbraň do střelecké pozice. S prstem na spoušti hledal nejpříhodnější místo pro umístění střely. Srnec však z jakéhosi popudu náhle poodskočil. V té chvíli nadlesní s úlekem viděl, že míří přímo na člověka na protější straně mýtinky. Byl tam v pokleku pytlák, a když srnec odběhl, mířil přímo na nadlesního. V následujícím okamžiku se ti dva poznali. Nadlesní měl na mušce Vojtina Vlčka. Ten měl zase na mušce nadlesního. Kdo stiskne spoušť jako první? Nikdo by se nikdy nedozvěděl, co se v té chvíli odehrávalo těm dvěma v mysli. Živý by svědectví nevydal. A mrtvý, ukrytý kdesi v jámě, zaházený hlínou a roštím, ani ten by nikdy nepromluvil. Poutavé příběhy jsou zarámovány nekonečnou zelení lesů a hor Beskyd, obdivuhodnou přírodou, která si, stejně jako samotný příběh o věčném soupeření pytláků a myslivců, podmaní srdce čtenáře.

Malebné Beskydy, plné voňavých lesů, rozkvetlých luk a tichých samot jsou svědky drsných i úsměvných příběhů hajných a pytláků. Provází je legendární postava hajného Karla Macurka, zvaného „pytlácký hajný“, či „tata pytláků“. K onomu zvláštnímu přízvisku se dostal nejen pro cit k přírodě a živým tvorům, ale také k lidem. A není výjimkou, že kolikrát flintu, bez které neudělá krok, nemůže použít, protože v kapse vynošeného hubertusu nemá jediný náboj. Přesto neváhá zasáhnout, když se děje křivda lesu či zvěři, nebo i lidem. Tento pověstný hajný, který jeden čas musel oblékat zánovní hubertus, protože v kapse toho dobře vynošeného se mu uhnízdila červenka, nakonec dojde svého klidu v nebeském revíru. Malebné Beskydy zůstaly, ale díky moderní technice čas proměnil romantiku dávných pytláků v bezohledné lovce, kteří nedávají zvěři prakticky žádnou šanci.

Tři poetické novely, jejichž hrdinové žijí uprostřed nevlídné reality ve svých vnitřních světech. V novele Holubí pošta žije rodinka bezdomovců ve svém soukromém nebi v budově bývalého nádraží, než jejich groteskní idylu ukončí povodeň. Sólo na stéble trávy je hrabalovským vyprávěním o dělnících v gumárně, jejichž svět je plný dřiny a špíny, ale i zvláštních barev a svébytné poezie. Třetí novela se jmenuje Sklenice (čtenáře z Čech může zmást, že valašský autor tímto slovem míní láhev). Novela je originální metaforou osudu workoholika a snad i alkoholika, který ze své kanceláře, vestavěné do láhve od ginu, pozoruje vnější svět, s nímž ztratil veškeré kontakty.

V beskydském pohoří se odjakživa nemilosrdně křížily stezky hajných a pytláků. Co se tam na loveckých chodnících v minulosti vlastně všechno dělo a co se tam samozřejmě mnohem moderněji děje dodnes?