Josef Šrámek

Bitva u Hradce Králové (nebo také u Sadové či na Chlumu) ze dne 3. července 1866 zaujímá v českém dějepisectví poněkud rozporuplné postavení. Na jedné straně bývá označována za druhou největší bitvu 19. století, resp. největší bitvu, která se odehrála na českém území, je v ní též spatřován začátek cesty, která dovedla Evropu k hrůzám první a druhé světové války. Na druhou stranu bývá válka z roku 1866 rámována jako „válka Němců s Němci“, válka, která se prohnala českými zeměmi a v níž Češi krváceli a umírali za cizí zájmy, aniž by se jim dostalo vděku, jehož se v podobě rakousko- -uherského vyrovnání dočkali Maďaři. Oficiálně se tak bitva u Hradce Králové nestala součástí českého dějinného příběhu, jak byl od sklonku 19. století vyprávěn. S tím však kontrastuje neutuchající zájem širokých občanských vrstev o dějiny válečného roku 1866 a památky tyto dějiny připomínající, který ve východních Čechách vyústil snad až ve formování jisté lokální identity. Autoři se pokusili pře vyprávět příběh královohradecké bitvy z 3. července 1866, a to v úzké vazbě na její reflexi a komemoraci v 19. až 21. století, aby tak doložili, že i toto datum náleží mezi dny, které tvořily české dějiny.

Existence závislých domů, proboštství, představuje v rámci benediktinského mnišství poměrně zásadní novum. Jedná se totiž o prvek, který původní řehole sv. Benedikta nereflektuje, neboť se zde počítá pouze s jednotlivými autonomními komunitami bez formálních hierarchických vazeb. Přesto během středověku ke vzniku expozitur mateřských opatství došlo a nejpozději od 13. století o jejich existenci vypovídají i české a moravské prameny. Cílem knihy je nastínit proměnu, kterou prošlo benediktinství od svých počátků v 6. století až na práh vrcholného středověku, a v tomto kontextu vysvětlit, jakou roli hrála proboštsví v rámci české středověké církve a jaké faktory vývoj sítě českých a moravských benediktinských klášterů utvářely.