Vojtěch Kessler

Předkládaný svazek přináší texty T. G. Masaryka z let 1907-1910, až už články, rozhovory, polemiky, brožury, tištěné projevy, recenze, společná prohlášení, či přednášky z tohoto období. Masarykova publikační činnost té doby byla zásadně ovlivněna jeho dvojí politickou kandidaturou a několika aférami, do kterých více či méně aktivně zasahoval. Jde především o tzv. Wahrmundovu aféru z roku 1908. Masaryk se v ní ujal intelektuální obhajoby suspendovaného profesora církevního práva. Mezinárodního ohlasu pak dosáhlo jeho angažmá v tzv. záhřebském a Friedjungově procesu. Na jednu stranu získal v očích světové veřejnosti punc nesmlouvavého obhájce a zastánce pravdy, na straně druhé jej jeho postoje v očích státního establishmentu diskreditovaly do budoucna. A jak se později ukázalo, některé příkopy již byly natolik hluboké, že je nebylo možno zahladit.

Publikace předkládá edici vybraných vzpomínek na dobu první světové války. Jejím základem je Databáze dějin všedního dne Historického ústavu Akademie věd České republiky, přičemž téma první světové války vykrystalizovalo jako výsledek prvotních rešerší uskutečněných v rámci této databáze. Editoři se snažili výběrem postihnout texty různé jazykové a literární úrovně, autory různých sociálních či věkových skupin a v neposlední řadě také obsáhnout co možná maximální množství prostředí a situací, s nimiž se mohli čeští účastníci první světové války setkat. Edice tedy obsahuje válečné vzpomínky devíti autorů, kteří pocházeli z různorodého prostředí, sociálně, profesně i geograficky, jejich společným jmenovatelem však je to, že se snažili žít své životy v čase první světové války. Jejich výpovědi tak mají potenciál ukázat ony různé tváře Velké války, jakkoliv jistě ne všechny. Ego-dokumenty a obecně vzpomínkové prameny představují cenný a oblíbený historický pramen. Jejich obrovskou předností je skutečnost, že při jejich vhodném čtení a porozumění lze rozklíčovat a postihnout mnohem více, než jen historická fakta. Tím jsou míněny rozsáhlé galerie obrazů vnímání daných událostí, druhých i sebe sama v daném čase a prostoru, obecně vzato komplexního žitého světa. V těchto obrazech se zrcadlí nejen autorovy znalosti a životní zkušenosti, ale i hodnotové žebříčky a psychologické reakce na dané situace. Také pomáhají zdůvodnit nebo vysvětlit smysl individuálních lidských jednání. A v neposlední řadě paměti a vzpomínky v konečném důsledku tvoří drobné přítoky, jež nakonec spoluvytvářejí hlavní proud velkých dějin. Mnohost válečných prožitků a z nich vycházejících vzpomínek, ale i mnohost možností jejich čtení odráží jak výběr editovaných textů, tak samotný názvem knihy Tváře války.

Kniha je symbolickým poděkováním autorům, kteří se v naději, že jejich záznamy mohou posloužit nejen rodinným příslušníkům, ale i dalším čtenářům, pustili v polovině 90. let do sepisování vzpomínek na své dětství ve Vídni. Publikace není vyčerpávající syntetickou rekonstrukcí života české vídeňské komunity. Spíše je třeba ji pojímat jako jakýsi symbolický výlet zpět v čase, ve vzpomínkách do míst, která již dávno v hmatatelném světě neexistují, nebo alespoň ne v podobě, jaká je zde předestřena. Nechceme popisovat Vídeň tak, jak ji zná běžný turista. Vídeň plnou památek, nádherných kostelů, paláců a muzeí. Budeme ji popisovat tak, jak v ní žili prostí lidé, naši pamětníci, jejich rodiče, příbuzní a známí. Bude se tak jednat o pomyslný imaginativní výlet – provoněný vídeňskou kávou a pečenými kaštany, důvěrně známou chutí gugelhupfu a leberkäsu, se zvuky cinkající tramvaje č. 48, která se na horním konci Panikengasse stáčela na Herbstrasse. Za průvodce nám poslouží třiadvacet pamětníků zmizelého světa specifické „české Vídně“, zvláštního mikrosvěta uprostřed velkoměsta. A právě do takovéhoto prostředí relativně uzavřené komunity se postupně rodily ony „děti křtěné Dunajem”, jež prožily v meziválečné Vídni své dětství, případně časy dospívání. Jde ovšem o vzpomínky vzniklé po mnoha desetiletích strávených mimo Vídeň. Mnohé je již zastřené, mnohé zapomenuté. Musíme proto zpovědi vídeňských Čechů vnímat jako obraz toho, jak si na českou Vídeň pamatují. Nikoli na město, jaké objektivně bylo, ale takové, jaké zůstalo v žitých vzpomínkách. Jde často o obrazy velmi specifické, možná trochu naivní, ale o to více bezprostřední, upřímné a hlavně lidské.