Martin Stohr

Nezpochybnitelnou hodnotou je v Rulfově světě – sama poezie. V ní je, musí být něco absolutně krásného, co vyvažuje a prosvěcuje strohou pravdu smrtelného života, zápolícího o svůj přesah s diktátem časovosti, utilitárního sebezapomnění i s bolestivým, smrdutým, izolujícím, nepřekročitelným ústrojím těla. Jiří Rulf je v zásadě básníkem vzpříčených slov a zaseklých otázek, nejbližším tvarem je mu hrana (nelze si nevšimnout, jak málo má rád obloučky rýmů), tíhne k volnému verši sloužícímu významové ose básně. Přesto však na všech rovinách jeho poetiky pozorujeme zároveň neméně silné činitele protikladného rodu. Připomínkou fundamentální duality pravdy a krásy a korektivem věcnosti může být melos po paralelách, rytmu či eufonii dokonale splynuvších veršů, strof a i celých básní otevřený tah imaginace, unášející s sebou momentální přímé pojmenování téma zatím sotva blikajícího, rozpačitého, ale k záři se přesto prodírajícího světla, naplněné a prozařující milostné a příbuzenské lásky… (Z doslovu Pavla Janáčka)

Tento svazek nabízí simultánně ke čtení cyklus básní a víc anekdotické záznamy skutečností, z nichž každá z nich vyrůstá mimo jiné tak chce připomenout, že básník je napřed prostý chodec. Od procházky po předměstí po návštěvu restaurace nebo přecházení mostu se texty soustředí na ty klíčové momenty našich výprav a přesunů, v nichž vnější událost přechází ve vnitřní dobrodružství: na okamžiky tichých závratí, kdy jako by se naše všední gesta náhle podílela na neznámém, ale podstatném rituálu a kreslila v okrajích světa šifru jeho tajemství.

Básnická sbírka, která je zpřítomněním naprosto jedinečného světa osobnosti, která vzdoruje — nemoci, osudu, sama sobě. Toulá se se psem po horách a svou samotu obydluje řečí poezie. Fantaskní, trýznivé, jurodivé i něžné.

Nová sbírka mladého básníka a překladatele. Milan Děžinský (nar. 1974) absolvoval na UJEP učitelství českého jazyka a angličtiny. Do literatury vstoupil v polovině devadesátých let v Ústí nad Labem, kde založil a spoluredigoval studentský časopis Okruh. Vydal sbírky Černá hodinka, Kašel mé milenky a Slovník noci. Jeho druhá sbírka se setkala s velmi dobrým ohlasem u kritiků. Za Slovník noci byl v roce 2004 nominován na cenu Magnesia Litera za poezii. Překládá z angličtiny (Dickinson, Norton, Dawe, Williams aj.). V současné době žije v Roudnici nad Labem. Novinka Přízraky, soustředěně navazuje a prohlubuje poetiku jeho poslední knihy Slovník noci.

Základním rysem Soukupových básní je formální jednoduchost, ale současně s ní také bohatá slovní zásoba, čistota a vybroušenost. Celkovému naladění sbírky se poněkud vymyká poslední oddíl nazvaný Berlín. Na rozdíl od oddílů předchozích, jejichž jádrem jsou výhradně lyrické verše, Berlín tvoří básně epické, z nichž každá je samostatným koncentrovaným mikropříběhem. Tak i v tomto oddílu, prosakuje na povrch pozitivní rys všech Soukupových básní – nevídaná jazyková i tematická preciznost a čistota.

Vyzrálá, uzrálá, dozrálá a zralá prvotina 66letého autora má veškeré vlastnosti nejlepšího archivního vína-poezie. Lehkým perem skicované nikterak lehké zde-bytí; mužný rmut z mlžné pomíjivosti lásek i života až k rovu; pastelově ztišená nostalgie; záhledy zákmitů nezjevných okamžiků, v nichž i vzduch se naježil a věci uvnitř se ve vánku tvého těla zachvěly.Ale pozor! Taky humor — brilantní situační i slovní komika, ironie, sebeironie, delikatesně naivní verše. A sem tam zpod dveří rozverné závany „starého dobrého světa“, kdy vše bývalo tak přehledné a jasné. Než slyšme vzápětí chechtavé pochyby: bylo vskutku?A konečně: kniha tvůrce, jenž předobře ví, jak málo jest nám věděti. A tedy výpověď-svědectví o básníkově Já ve skrznaskrz enigmatickém světě, kde jsou pod podlahou ale další podlahy, což vzbuzuje naději i úzkost. Nebo naopak?

Zdálo se, že nedávno vydaná první sbírka Petra Fabiana Dům mezi okny zůstane pouze jedním z řady více či méně zajímavých debutů. Výjimečnost Fabianovy poezie však prokázala už nominace v kategorii „objev roku“ prestižní soutěže Litera Magnesia. Sbírka Lomová pole potvrzuje, že autor svou poetiku ukázněně rozvíjí a cizeluje. Jsou to básně v dobrém smyslu tradiční, autor však není dalším z řady rurálních ornamentalistů. Pro jeho texty je typická hutnost smyslu i výrazu, snad také proto, že autor nepodlehl literární inspiraci v „obecném poetičnu“, ale klade důraz na konkrétní místa a krajiny. Tato základna pak tvoří nezbytný předpoklad pro básnické putování „krajinami duše“.

Střídmé verše z několika střídmých let a tři tematické okruhy. První: dotýkavý průzkum periferního městského prostoru: koutkem oka a okrajem věty zaznamenaná benzínka, semafor, rez, tramvaj, asfalt, potrubí zklamání, a prostor moře, nebe, slunce. Tápání kam s rukama? Druhý: spojení náhradního „knižního života“ (četba, dopisy, knihy, aluze, slovní hříčky) s intimitou a sexem. Třetí: hluboký strach z posledně zmíněného, z intimity, bolesti a samoty ve dvou. Noční krční hřídel. Chladná, hranatá, cizí slova plná tvrdých souhlásek se rozpouštějí v dialogu, upomínce, citovosti, v literárních ohlasech. Ale jen málokdy zcela důsledně. Takový je autorčin záměr. Psaní je dotýkání se hran, život neukončitelná léčba. Edice Poesie Host sv. 79.

Básnická sbírka.