Rostislav Švácha

Publikace představuje 57 architektonicky významných či zajímavých skvostů rodinného bydlení, která vznikala od poloviny 19. století do současnosti na území Středočeského kraje. Publikace završuje ediční řadu Slavných vil krajů, která postupně představila architektonicky zajímavé objekty celé republiky. V uplynulých sto padesáti letech se ve středních Čechách zrodil neobyčejně početný a hodnotný soubor vilové architektury. Rovnocenný protějšek v jiných regionech České republiky nemají středočeské villegiatury. Do nových vil - "letohradů" - v těchto letoviscích začali od šedesátých let devatenáctého století zajíždět zámožnější Pražané - "vilaři". Kniha, vypráví o dějinách deseti významných villegiatur. Najdeme v ní Roztoky, Všenory, Dobřichovice, Černošice, Řevnice, Jevany, Nespeky, Nouzov u Unhoště, připojují se k nim Lidice a Vonoklasy jako méně obvyklé inovace starého tématu vilového sídla. Ať už stojí v letoviscích, anebo v zahradních čtvrtích větších středočeských měst, nabízejí nám vily z tohoto regionu atraktivní přehlídku obměn tohoto typu stavby v podání nejslavnějších architektů dvou posledních století. Nechybějí mezi nimi velikáni novorenesance a novogotiky - Josef Schulz, Antonín Wiehl, Josef Fanta, Kamil Hilbert -, zakladatel české moderní architektury Jan Kotěra se svými žáky Josefem Gočárem a Otakarem Novotným a se svými spolužáky z vídeňské akademie Josefem Hoffmannem, Bohumilem Hypšmanem a Františkem Roithem, průkopníci puristicko-funkcionalistické avantgardy Jiří Kroha a Jaroslav Fragner, romantik funkcionalismu Vladimír Grégr a poté například Josef Pleskot, Alena Šrámková, Jan Línek nebo Ladislav Lábus jako nejvýznamnější architekti dnešní české scény. Skvělé ukázky vilových staveb však po sobě ve Středočeském kraji zanechali i tvůrci méně zvučných jmen. Zásluhou všech těchto architektů nalezneme ve středních Čechách kolekci vilových staveb, které zastupují téměř všechny stylové proudy od devatenáctého do jednadvacátého století. O podobě vily, o jejím stylu, vnitřním uspořádání a zařízení, nerozhodovali jenom architekti, nýbrž i klienti, jejich představy o dobrém rodinném bydlení a jejich dobrý vkus. Autorský tým Slavných vil Středočeského kraje se u takových klientů vynasnažil zjistit, jací lidé to vlastně byli. Z hlubin zapomnění tak začaly vystupovat pozoruhodné osobnosti průmyslníků, právníků, lékařů, učitelů i jiných typických stavebníků kvalitní vilové architektury. A pokud jde o postavy známější, také u nich nám vědomosti o stylu jejich bydlení pomáhají dokreslit jejich lidský profil.

Sdružení inženýrů a architektů v Liberci (SIAL) se zapsalo do dějin české architektury 20. století kapitolou stejně významnou jako tvorba Jana Kotěry nebo práce českých kubistů a funkcionalistů. V létě roku 1968 je založil autor slavné věže na Ještědu Karel Hubáček spolu s Miroslavem Masákem a Otakarem Binarem. Brzy poté se k němu připojili nejnadanější absolventi pražských architektonických škol seskupení do Školky SIAL. Vzdor těžkým politickým podmínkám se SIAL dokázal prosadit doma i na západní architektonické scéně. Prestižní zahraniční časopisy mu věnovaly více pozornosti než jakémukoli jinému projevu moderní české architektury. Tato kniha se poprvé pokouší uchopit tvorbu libereckého sdružení v plné šíři. Její 24 členný autorský tým se při své práci opřel o archivní dokumenty i o zprávy v dobovém tisku. Po syntetizujících kapitolách o produkci SIALu v šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech následují rozbory pětadvaceti nejdůležitějších projektů a staveb a medailony patnácti nejpřednějších architektů SIALu, vše provázené téměř pěti stovkami reprodukcí.

Antologie tří editorů předkládá českým čtenářům překlady 161 textů významných architektů euroamerické sféry, a to převážně z období po druhé světové válce. Není strukturovaná podle témat, texty jsou v ní řazeny, jak šly za sebou v chronologickém pořádku. Antologie se také vyhýbá tomu, aby texty dále členila podle nějakých zvratů v architektonické debatě. Soustřeďuje se konečně jen na texty praktikujících architektů, nejsou v ní obsažené texty teoretiků a historiků architektury. Primárním kritériem výběru pro ni nebyl tolik význam textů, jako význam jejich autorů, předních osobností euroamerické architektonické scény posledních osmdesáti let. Cílem editorů bylo ukázat, jak a o čem tito architekti psali a jak přitom zdůvodňovali charakter svých prací.