Jindra Tichá

Na podzim 1943 přijíždí do Prahy mladý Němec Erich. Byl jmenován profesorem formální logiky na pražské německé univerzitě. Ve světě probíhá už třetím rokem válka. Válečné štěstí se ale začíná obracet proti Německu, které ještě donedávna šlo od vítězství k vítězství. Erich toho ví o válce hodně, až do svého zranění byl kapitánem německé ponorky. Před válkou studoval na nejlepších německých univerzitách a proslavil se řadou odborných článků. V krásné, výstavné Praze je klid, město však zato zaplatilo nesmírnou cenu, vzalo na sebe jařmo kolaborace s Hitlerovou říší. Hrdinka románu Hana, která před válkou studovala s Erichem logiku na univerzitě v Göttingenu, vyčte Erichovi, že přijal místo na německé univerzitě v Praze v době, kdy nacisté zavřeli všechny české vysoké školy. Erich tvrdí, že nezáleží na tom, kde a za jakých podmínek bádání probíhá, důležité je, že pokračuje. Román z válečné Prahy je současně také reflexí nad postavením jedince ve válečném dramatu, v době velkých historických zlomů, reflexí celého údobí německé okupace Československa, působení protektorátní vlády v Praze pod vedením prezidenta Háchy, stejně jako exilové vlády dr. Edvarda Beneše v Londýně. Také sedmnáctá kniha této autorky nepochybně vzbudí zasloužený zájem čtenářů. -

Rozpad komunismu ve východní Evropě měl jeden nečekaný následek. Tisíce nemajetných žen živořily v Sovětském Svazu a ostatních zemích východní Evropy v bídě. Po pádu komunismu, kdy se otevřely hranice jejich vězení, dostaly životní šanci hledat lepší životní podmínky v zemích Západu. Nejjednodušší cesta, jak změnit svůj osud k lepšímu, byla najít na Západě osamělého muže, který je ochoten zaopatřit je na zbytek života výměnou za trochu lásky, nebo aspoň laskavosti, která by mu iluzi lásky poskytla. Tichá tyto muže, ani ženy nesoudí, nezajímá ji morální stránka těchto situací. Tyto ženy nejsou prostitutky, nejsou to ani dobrodružky. Jsou to spořádané vdovy nebo osamělé matky, které často nemají žádné vzdělání, s jehož pomocí by byly samy schopny si slušnou existenci vybudovat. Jejich ochránci nejsou klienti prostitutek, ale osamělí muži, kteří touží vytvořit si nový domov. Tichá vypráví příběh Alistaira a dvou žen. Angličanka Frances se za něho před lety vdala a následovala ho na Nový Zéland. Byla mu celý život oddaná a její láska skončila s její smrtí. Když Frances podlehla rakovině, její místo v rodině zaujala Irena, nevěsta z Východu, která se na Zéland přistěhovala z Ukrajiny. Poutavý příběh se odehrává v předvečer a během volební kampaně do novozélandského parlamentu v roce 2015, kdy současný ministerský předseda, konzervativec John Key, bojuje o znovuzvolení během neuvěřitelně špinavé volební kampaně, ve které se ho levice snaží zdiskreditovat. Ilustrace J. Velčovský.

Jedna z nejzdařilejších próz české autorky, žijící a působící od počátku 70. let v novozélandském Dunedinu, která se již dočkala překladu do angličtiny a řady dalších jazyků. Jen zčásti autobiografický příběh, vystavěný v působivém kontrastu počátku a konce jedné emigrace, J. Tiché posloužil k tomu, co zřejmě nejlépe ovládá. Totiž k nenásilnému zkoumání hodnot lidského života, neustále poměřovaných vším, co lidstvo ve svém vědění obsáhlo od antiky až po dnešek. Schopnost naplnit abstraktní filozofické pojmy konkrétními prožitky patří k silným zbraním této českonovozélandské autorky.

Už se neshledáme v tomto životě se odehrává v průběhu dvou měsíců, které následovaly po 17. listopadu 1989. Tak dlouhá totiž byla návštěva hlavní hrdinky Hany, která po nekonečných téměř dvaceti letech emigrace přijíždí do Čech, doslova pár dnů po listopadovém masakru na pražské Národní třídě. Konfrontace stavu české společnosti po konsolidačním martyriu s ostatním vyspělým světem je zdrcující. Oči emigrantky vidí i to, co již otupělý zrak zdejších občanů pomalu ani nevnímá. Většina Hančiných setkání s někdejšími kolegy a přáteli se točí právě kolem podílu každého z nich na daném stavu věcí. Čtenářsky poutavá analýza posledních hektických dnů komunistické totality, která je pro dnešní mladé lidí již historií, zůstává trvalým literárním obrazem událostí, které jsme si zvykli nazývat Listopadová revoluce.

Incest mezi blízce příbuznými osobami je ve většině etnik odsuzován. Přesto lidstvo provází již od egyptských panovnických dynastií ve starověku, všeobecné známosti se těší antická báje o Oidipovi, incest v příběhu Lotovy dcery zachycuje i bible, ve středověku dával svolení k takovým manželským svazkům z řad urozených panovnických kruhů sám papež. Přestože literárního zpracování tohoto tématu se ujali takoví velikáni, jako byli např. Sofokles, Seneca, Shakespeare či z moderních autorů Cocteau, v české literatuře příliš děl o incestu nenajdete. Určité tabu prolamuje svou prozaickou prací známá česko-novozélandská autorka novelou o neobvyklé lásce. Autorka zde hledá odpověď především na dvě otázky: je možné, aby člověk našel své alter ego, toho partnera, který jediný se k němu po všech stránkách hodí, právě v okruhu vlastní rodiny? Co se stane s milenci, kteří se z morálních ohledů své lásky vzdali? Čtenář se u jejich příběhu, zasazeném do padesátých a šedesátých let dvacátého století, může zamýšlet nad tím, co vlastně tvoří podstatu manželského soužití.

Nevšední cestopis česko-novozélandské autorky, působící několik desetiletí na novozélandské univerzitě v Dunedinu, je věnován kontinentu, který Jindra Tichá poznala za svého několikaletého pobytu v USA, respektive za svého pedagogického působení na tamních univerzitách. Beletristická erudice, kombinovaná s autorčiným postřehem, vytváří z četby působivé dobrodružství. Představuje Ameriku dnešních dnů, její každodenní život, poodkrývá kořeny vztahů mezi jejími černými a bílými obyvateli, putuje po místech, která představují milníky v historii této země. Druhé, rozšířené vydání autorka doplnila o poutavou kapitolu, věnovanou situaci ve Státech po nástupu Donalda Trumpa do prezidentského úřadu.

Na osudech žen tří generací Jindra Tichá sleduje proměny života u nás, jak se promítají nejen do širokých společenských souvislostí, ale i do nejintimnějšího mikrosvěta každého z nás. Čtenáři se zde setkají především s autorčinou babičkou Annou, jednou z mála někdejších podnikatelek, která na sklonku první světové války a zejména v nově vzniklém Československu vybudovala v Bratislavě úspěšný módní salon, inspirovaný proslulými návrháři a slavnými módními domy v Paříži, Římě či Vídni. Příběh její dcery pak rozkrývá situace, jež nastaly v důsledku obsazení Čech Hitlerem a zrodem Slovenského štátu. Další rovina románu přibližuje život v soudobých Čechách. S nevšedním realis-mem Jindra Tichá zaznamenává problémy stáří a nemocí v dnešní Praze a staví na pranýř lhostejnost, či dokonce krutost, s níž se zachází s umírajícími v léčebnách dlouhodobě nemocných. Nelze přejít ani autorčiny zdařilé postřehy na téma soužití Čechů a Slováků v různých fázích dvacátého století. Nebyla by to však Jindra Tichá, kdyby tak nečinila s nadhledem a hlubokým vnitřním zaujetím, na příbězích, jež čtenáře strhnou od první stránky.

Jindra Tichá přijela na Nový Zéland poprvé v září 1970 a objevila tu neznámý svět, který ji okouzlil. Ještě víc než podmanivě krásná novozélandská krajina, kterou ve své knize rovněž přibližuje, jí učarovali její obyvatelé. Kiwi, jak Novozélanďané sami sebe nazývají, jsou houževnatí, vynalézaví a hlavně nejlaskavější lidé na světě, kteří tento ostrov, jenž byl až do roku 1848 divočinou, přetvořili v bohatou zemi s jednou z nejvyšších životních úrovní na světě. Proces, který založil novozélandskou prosperitu, začal v Otagu, provincii na Jižním ostrově, kde Tichá dnes žije (většina čtenářů bude jeho scenérii znát z filmové trilogie Pán prstenů, která se zde natáčela). V sérii poutavě vyprávěných příběhů skutečných osob nás autorka seznámí s unikátní mentalitou lidí, kterým se podařilo z tohoto krásného koutu vytvořit místo, kde se v dnešním násilnickém, chaotickém a přelidněném světě žije nejpříjemněji. Kniha je také jakýmsi úvodem do psychologie podnikání. Zachycuje přerod chudého emigranta ze socialistické země, který přijel se dvěma zavazadly a bez haléře v kapse, a přibližuje fascinující svět těch, kteří se obchodováním s nemovitostmi zabývají. Druhé, doplněné vydání autorka obohatila o další kapitolu, v níž sleduje jak se v posledním desetiletí proměnila zdejší politická situace.

Psychologické prózy Jindry Tiché si již od devadesátých let získaly početnou čtenářskou obec. Přirozená linie ženského těla patří vedle Smrti a odpuštění (1997) či Sametového rozvodu (2002) k tomu nejlepšímu, co tato česko-novozélandská autorka v oblasti beletrie vytvořila. Na osudech žen tří generací Jindra Tichá sleduje proměny života u nás, jak se promítají nejen do širokých společenských souvislostí, ale i do nejintimnějšího mikrosvěta každého z nás. Citlivě zachycuje atmosféru první světové války, konce Rakousko-Uherska, první republiky, nacistické okupace i postkomunistické společnosti. Čtenáři se zde setkají s autorčinou babičkou Annou, jednou z mála tehdejších podnikatelek, která vybudovala v Bratislavě úspěšný módní salon, inspirovaný proslulými návrháři a slavnými módními domy v Paříži, Římě či Vídni. Část románu se odehrává v soudobých Čechách. Problémy stáří a nemoci v dnešní Praze jsou popsány s nevšedním realismem. Autorka staví na pranýř lhostejnost, dokonce krutost, s níž se zachází s umírajícími v léčebnách dlouhodobě nemocných. Zdroj filozofických a politických ideálů, které v dnešních Čechách převažují, nachází spisovatelka u myslitelů devatenáctého století. Nelze přejít ani zdařilé postřehy na téma soužití Čechů a Slováků v různých fázích dvacátého století. Nebyla by to však Jindra Tichá, kdyby tak i ve své již desáté knize nečinila s nadhledem a hlubokým vnitřním zaujetím, které čtenáře strhne od první stránky.

Románový esej Jindry Tiché vypráví příběh mladých lidí, kteří se do sebe zamilovali a připravují svatbu. Ta se nebude odehrávat v Čechách, ani v Evropě, ale na 45. jižní rovnoběžce, která probíhá Arrowtownem, v bývalé zlatokopecké osadě na jihu Novéh o Zélandu. Právě tam, v malebném prostředí ledovcových jezer a majestátních Jižních Alp, se snoubenci rozhodli vyměnit si slib věrnosti a lásky. Kniha se však snaží odpovědět i na některé složitější otázky. Proč vůbec svatba v dnešní době? Není to je n kolosální mrhání energií a penězi v době, která v manželství nevěří? Na svatbu se sjedou hosté z celého světa; jak se jim vydařilo manželské štěstí? Snoubenci musí vyřešit otázku: církevní obřad, nebo občanská slavnost? Hraje náboženství a církev j eště nějakou úlohu v naší cynické společnosti? Snoubenci však pevně věří v dream wedding, svatbu snů. Připravit takovou svatbu není jednoduché, její příprava zabere celý rok a doprovází ji množství nečekaných příhod, někdy komických, někdy k pláči.

Próza inspirovaná Sládkovou básní Stín pralesa. J.V. Sládek zobrazil emigranta, který se ocitl v cizí neznámé zemi, a jeho stesk po domově. Hlavním motivem knihy Jindry Tiché je rovněž trauma emigrace prožívané dvěma hrdinkami v rozpětí dvou století. Intelektuálka Hana emigrovala z Čech do Anglie a poté na Nový Zéland po ruské invazi v roce 1968. Lady Henrietta, farmářova žena, emigrovala z Anglie na Nový Zéland v šedesátých letech devatenáctého století, v době hospodářské krize. Obě ženy se musely naučit žít v zemi, která jim byla z počátku bytostně cizí, asimilovat nové zvyklosti, nové hodnoty, jinou tradici. Obě musely překonat touhu po staré vlasti, která je největší trýzní každého emigranta. Jindra Tichá zároveň evokuje dobu, ve které se příběhy odehrávají, šedesátá léta dvacátého století v Anglii, která byla poznamenána novodobou evropskou nemocí, záští vůči přistěhovalcům, a počátky státu na Novém Zélandu v šedesátých letech devatenáctého století. Autorka používá soudobé prameny, aby poutavě vylíčila těžký úděl prvních usedlíků, kteří z pustiny vybudovali zemi zaslíbenou, zemi, jež je podle nejnovějších statistik ve všech ohledech nejžádoucnější zemí, ve které možno žít v jednadvacátém století.

Českonovozélandská profesorka filozofie vnáší do svých příběhů citlivý přístup ke světu, jako filozof vnímá život na širokém myšlenkovém pozadí a jako nezvykle zcestovalá spisovatelka nezapře touhu po poznání člověka. Autorčina čtvrtá kniha přináší vše, co je pro její psaní podstatné. V složité románové skladbě sledujeme matku s dcerou při cestě Tunisem, hrdinčiny reminiscence na dětství, léta před– a emigrantská, aluze na literaturu, slavný příběh Hanibalův... To vše čtivě a osobitě. Knihu s ilustracemi J. Velčovského uvádí spisovatel Pavel Kohout.

Ve svých svěžích vzpomínkách se spisovatelka Jindra Tichá (85) vrací k československé realitě padesátých a šedesátých let, cestě do anglického exilu na počátku husákovské normalizace, k následující plavbě k protinožcům a dále ve svých vzpomínkách pokračuje i úspěšnou univerzitní kariérou, kterou si vybudovala v novozélandském Dunedinu.

Jindra Tichá přijela na Nový Zéland poprvé v září 1970 a objevila tu neznámý svět, který ji okouzlil. Ještě víc než podmanivě krásná novozélandská krajina, kterou ve své knize rovněž přibližuje, jí učarovali její obyvatelé. Kiwi, jak Novozélanďané sami sebe nazývají, jsou houževnatí, vynalézaví a hlavně nejlaskavější lidé na světě, kteří tento ostrov, jenž byl až do roku 1848 divočinou, přetvořili v bohatou zemi s jednou z nejvyšších životních úrovní na světě. Proces, který založil novozélandskou prosperitu, začal v Otagu, provincii na Jižním ostrově, kde Tichá dnes žije (většina čtenářů bude jeho scenérii znát z filmové trilogie Pán prstenů, která se zde natáčela). V sérii poutavě vyprávěných příběhů skutečných osob nás autorka seznámí s unikátní mentalitou lidí, kterým se podařilo z tohoto krásného koutu vytvořit místo, kde se v dnešním násilnickém, chaotickém a přelidněném světě žije nejpříjemněji. Kniha je také jakýmsi úvodem do psychologie podnikání. Zachycuje přerod chudého emigranta ze socialistické země, který přijel se dvěma zavazadly a bez haléře v kapse, a přibližuje fascinující svět těch, kteří se obchodováním s nemovitostmi zabývají.

Jaro klamných iluzí je v komorní rovině příběh životního rozčarování jedince, v obecnější rovině příběh ztráty iluzí celé generace. Hrdinka knihy žije poměrně spokojenou existenci v milované Praze, dosáhla Kristových let, je šťastně vdaná, má povolání, které jí vyhovuje, navíc společnost kolem ní se začala měnit k lepšímu. Pražské jaro 1968 začíná příslibem, že po dvaceti letech šikanování a tyranie nastává stříbrný věk prosperity a porozumění socialismu s lidskou tváří. Rok, který následuje, zboří všechny její iluze a nakonec ji přinutí opustit všechno, co dosud milovala, vyměnit svůj spořádaný život za nejistou existenci emigranta. Vedle komorního příběhu jedné lásky a jedné nevěry je román J. Tiché také ne-smlouvavým pohledem na tehdejší společnost, její nemorálnost, její nesmyslné iluze o poli-tické realitě