Václav Bůžek

Kniha o paměti v myšlení šlechty od 16. do 19. století je výsledkem badatelského úsilí několika historiků a historiků umění mladší a střední generace z Brna, Českých Budějovic, Innsbrucku a Pardubic. Hlavní téma knihy směřuje k představení rozmanitých prostředků, které sloužily šlechtě v symbolické komunikaci stavovsky uspořádané společnosti k vytváření, uchovávání a předávání paměti, v níž se zrcadlila hloubka urozenosti individua, jeho rodiny a rodu.

Kolektiv téměř dvou desítek autorů se na příkladu lidských typů a osudů ze 16. a 17. století pokusil překročit častá mlčení středověkých pramenů a prostřednictvím detailních, opět esejisticky pojatých sond vykreslit každodenní život raného novověku. Jednotliví autoři přitom sledují základní sociologické aspekty, jež odrážejí nejnovější historiografické představy a diskuse o předmoderním světě.

Jedná se o syntézu dějin společnosti českých zemí v 16.-18. století. Předmětem zkoumání týmu předních českých historiků se stal panovnický dvůr, šlechta, duchovenstvo, měšťané, venkované a okrajové společnosti. Čtenáři je tak předkládán obraz společnosti českých zemích v celé jeho pestré šíři, a nikoliv jen z pohledu jedné vrstvy.

Pestrá mozaika vztahů nejen v Království českém, ale i v celé Evropě. Kapitoly se zaměřují na intimní prostor Rožmberků za dveřmi soukromých komnat, na svět veřejný, na každodennost jejich šlechtických přátel i na život poddaných na jejich panství.

Kniha svým pojetím navazuje na práci Jan Zrinský ze Serynu - životní příběh synovce posledních Rožmberků (Praha 2009). Autoři věnují pozornost stavebním dějinám letohrádku Kratochvíle v oboře nedaleko Netolic, vnitřní skladbě a vybavení místností, jejich funkčnímu určení a především symbolické výzdobě. Stranou jejich zájmu nezůstane symbolický prostor renesanční zahrady s vodním příkopem a zděné ohrazení s obytnými a hospodářskými staveními, kostelem a jejich symbolická výzdoba. Převládající tematické okruhy v symbolické výzdobě interiérů letohrádku, k nimž patří především lovecké scény, motivy plodnosti a šťastného manželství, výjevy z římských dějin a ctnosti křesťanských rytířů pomohou autorům vstoupit do hodnotového a myšlenkového světa Viléma z Rožmberka, z jehož podnětu získala Kratochvíle v osmdesátých letech 16. století podle vzoru italských venkovských vil svou pozdně renesanční a manýristickou podobu. Po smrti Viléma z Rožmberka přijížděl na Kratochvíli Petr Vok a Jan Zrinský ze Serynu, proto je zajímavé sledovat, k jakým účelům sloužil letohrádek poslednímu rožmberskému vladaři a jeho synovci, kteří se těžko smiřovali s blížícím se zánikem rodu červené pětilisté růže. Knihu zakončí pohled na druhý život renesanční Kratochvíle v symbolické kultuře paměti posledních Rožmberků.

Kniha se zabývá průběhem nemocí Rudolfa II. (1552-1612), jeho smrtí a pohřby v Madridu, Bruselu, Antverpách, Florencii a Praze - a to zvláště na základě badatelsky dosud nevyužitých relací zahraničních vyslanců na císařském dvoře, rodinné korespondence Habsburků a pitevní zprávy. Smrt císaře urychlila nejen pokročilá syfilitická nákaza, ale jeho zdravotní stav výrazně ovlivnily choroby srdce, dýchacího a trávicího ústrojí. V souvislosti se šířením zpráv o úmrtí středoevropského vládce v průběhu roku 1612 se autoři zaměřili na poznání způsobu komunikace na císařském dvoře v Praze. Těžištěm knihy je výklad o symbolickém významu sociálního těla zesnulého císaře, jenž od vystavení mrtvoly po zádušní mše vstupoval do kolektivní paměti podle vzoru svých slavných předků z habsburské dynastie jako ctnostný panovník, křesťanský rytíř a bojovník za katolickou víru.

Autor věnuje v knize pozornost nemocem, umírání a pohřbům čtyř Habsburků, Ferdinanda I. a jeho synů, ve druhé polovině 16. století. Přestože nedosáhli stejných vladařských hodností, z hlediska použitých symbolů osobní a dynastické reprezentace se smuteční slavnosti po jejich smrti v Innsbrucku, Praze, Štýrském Hradci a Vídni podstatně nelišily. Vystavení jejich ostatků, pohřební průvody a zádušní mše patřily k závazným krokům rituálů posledních rozloučení s habsburskými vládci, kteří opouštěli pozemský svět s hodnostmi císařů, králů a rakouských arciknížat. Podle vzorů uplatněných při pohřbech Karla V. sloužily smuteční slavnosti především k reprezentaci katolické víry zesnulých Habsburků, rozsahu jejich územní vlády, politické moci a dynastické paměti. Z uvedených jevů se skládal symbolický obraz nesmrtelného sociálního těla panovníka, jehož jádro tvořily ctnosti křesťanského rytíře. Nepřetržitost víry, vlády a moci nebožtíka přecházela při posledním rozloučení na nejbližší mužské potomky, kteří kráčeli v pohřebním průvodu bezprostředně za márami s rakví a při zádušní mši měli nejblíže ke castru doloris s rakví zesnulého vládce.

Životní příběh synovce posledních Rožmberků historiků Václava Bůžka a Pavla Krále a historika umění Ondřeje Jakubce je netradičním pokusem o biografii šlechtice přelomu 16. a 17. století. Životní osudy i myšlenkový svět Jana Zrinského (1565-1612), syna je

Kniha představuje obsah politické komunikace mezi českými zeměmi a zahraničními mocenskými centry stoupenců stavovského povstání (16181620), jeho spíše neutrálních pozorovatelů i odpůrců. Hlavní pozornost autoři věnovali politické komunikaci českých nekatolických stavů s říšskými knížaty různého náboženského přesvědčení. Zatímco falčtí kurfiřti Fridrich IV. a Fridrich V. se hlásili ke kalvínství, saští kurfiřti Kristián II. a Jan Jiří I. patřili k luteránům. Naopak bavorský vévoda Maxmilián I. byl v Římsko-německé říši představitelem radikálního katolicismu. Vzhledem k rodinným vazbám Fridricha V. nebylo možné ponechat stranou výkladu politické kroky anglického krále Jakuba I. a jeho reflexi českého stavovského povstání. Za účelem přiblížení politické komunikace mezi představiteli nekatolických stavů v Království českém, falckou rezidencí v Heidelberku, saskou v Drážďanech, bavorskou v Mnichově a královským dvorem v Londýně autoři kriticky navázali na dosavadní výsledky bádání o mezinárodních souvislostech českého stavovského povstání a provedli výzkum nevydaných pramenů zvláště v německých a anglických archivech, jimž česká historická věda dosud nevěnovala významnější pozornost.

Kolektiv téměř dvou desítek autorů se na příkladu lidských typů a osudů ze 16. a 17. století pokusil překročit častá mlčení středověkých pramenů a prostřednictvím detailních, opět esejisticky pojatých sond vykreslit každodenní život raného novověku. Jednotliví autoři přitom sledují základní sociologické aspekty, jež odrážejí nejnovější historiografické představy a diskuse o předmoderním světě.