Martin Wihoda

Autor stírá nános národní mytologie spojené se Zlatou bulou sicilskou a přináší řadu informací a faktů, které o ní nejsou všeobecně známy. Zlatá bula sicilská je dnes vnímána jako nesporný doklad hlubokých kořenů české státnosti. Nebylo tomu tak ale vždy a kupříkladu ještě redakce Ottova slovníku nepovažovala za nutné přidělit tomuto privilegiu samostatné heslo. Přinejmenším rozpaky budí rovněž skutečnost, že Zlatou bulu sicilskou nepoužil jediný z vládnoucích Přemyslovců a že tato listina musela být „objevena“ českými stavy v roce 1306 a poprvé byla kodifikována teprve Karlem IV. Zlatá bula sicilská sama o sobě dokumentuje proměnu říše a říšských struktur na přelomu 12. a 13. století. Odtud také plyne soubor řešených otázek, které směřují k objasnění jejího vzniku, skutečného obsahu a jejímu místu v českých a středoevropských dějinách.

Další svazek edice Česká historie mapuje historii Moravy v epoše moravských údělů, které nemají v dějinách přemyslovského státu ten nejlepší zvuk. Spíš jsou vnímány jako odstředivý prvek ve struktuře přemyslovského státu, navíc česká historiografie pochybovala, že je skoro nemožné proniknout do složitého labyrintu českých dějin (řečeno slovy Václava Novotného). Mladý moravský historik se pokouší novým výkladem pramenů vyložit moravské dějiny v temném 10. století, následujícím po pádu Velké Moravy, několikeré připojení Moravy k k přemyslovskému státu, vznik údělů za knížete Břetislava I. i snahy moravských údělníků (většinou neúspěšné) zasednout na pražský knížecí stolec a později (v 12. století) získat větší nezávislost, což vyvrcholilo vznikem moravského markrabství. Kromě těchto „velkých" dějin se ovšem na Moravě odehrával stovky a tisíce menších a malých příběhů všedního dne (osudy olomouckého biskupství byly jedním z nich), jejichž hrdiny většinou neznáme, na jejichž konci však bylo utvoření středověké podoby země.

Prostor, který je dnes označován jako "středovýchodní Evropa", se utvářel v plynulém dialogu domácích předpokladů s proudem (zejména) západoevropských inovací v podstatě již od svých historických počátků. Výpověď pramenů dále naznačuje, že zhruba mezi léty 800 a 1300 došlo k velké modernizaci politických a mocenských struktur po obou stranách říšské hranice, během níž se državy arpádovských, piastovských a přemyslovských knížat změnily v dědičná království a sídla metropolitů. Tuto dlouhou a ve výsledku úspěšnou proměnu sleduje kolektivní monografie, do níž přispěli čeští, polští a slovenští medievisté mladé a střední generace. Strukturu práce rytmizují tři hlavní problémové okruhy: samotná geneze středovýchodní Evropy, proměna dědičných přemyslovských a piastovských držav v království a utváření oficiálních vzpomínek.

Tradice a zvyklosti jsou svorníkem státotvorného vývoje. Stačí si připomenout volby knížat, nalézání práva na sněmech Čechů i samo pojetí přemyslovské mytologie, jež definovala domácí pořádky a vztah vládnoucí dynastie k obci Čechů. Právě důraz na tradice a zemské zvyklosti ovlivnil veřejné mínění, které se stavělo ke královské hodnosti buď lhostejně, nebo ji vnímalo jako cizí, dílem přímo škodlivou novotu. Možná i proto dosud nebylo zcela zřejmé, jaká byla ideová a programová náplň prvních českých království, totiž Vratislavova a Vladislavova, a proč uspěl teprve koncept Přemysla Otakara I. Tento na komparaci hodnot knížecích a královských Čech založený výklad nabízí neotřelý pohled na dlouhý a obtížný zrod české státnosti v širším středoevropském kontextu.

Odhalené základy sakrálního objektu na severovýchodním předhradí Pohanska, třetího nejvýznamnějšího velkomoravského centra, který vznikl někdy ve druhé polovině 9. století a plnil svou funkci i v prvních dekádách věku následujícího, a zejména nález náčelnického hrobu H 153, obrátily pozornost badatelů opět k staronové a stále nezodpovězené otázce náhlého zániku mojmírovského státu a také jeho charakteru. Sedmička archeologů, historiků a přírodovědec (David Kalhous, Pavel Kouřil, Jiří Macháček, Vladimír Sládek, Ivo Štefan, Martin Wihoda a Roman Zehetmayer) se nyní pokouší zasadit tento pozoruhodný objev do širších mocenských, sociálních a kulturních souřadnic, aby dospěla k některým až překvapivým závěrům.

Soubor pěti studií o Zlaté bule sicilské, vydané roku 1212 římským a sicilským králem Fridrichem II. pro českého krále Přemysla Otakara I., z pera nejpřednějších odborníků na danou problematiku. Zabývají se okolnostmi vzniku tohoto dokumentu, politickou situací v Evropě na počátku druhého desetiletí 13. století i diplomatickým pozadím (jak její písemnosti vznikly a kdo se podílel na jejich vzniku), recepcí Zlaté buly v dalších etapách vývoje českého státu, zejména v době Karla IV., který na ni státoprávně navázal, a rovněž osudy dokumentu v dalších stoletích, jeho archivním uchováním, editováním i zpřístupněním.

Přestože nejmladší syn druhého českého krále Vladislava a jeho manželky Judity Durynské nepatří mezi nejznámější osobnosti českého středověku, nelze přehlédnout, že stál u zrodu královských Čech a že jsou s jeho vládou na Moravě (1197–1222) spojeny reformy, které daly vzniknout zemsky definovanému markrabství. Vladislav Jindřich přitom vystoupil z ústraní jen několikrát, čemuž odpovídá skromná pramenná základna. Odtud také otázka, jak vyprávět jeho příběh a čemu připsat mimořádně úspěšnou proměnu Moravy. Autor zvolil kombinaci chronologického výkladu činů markraběte Vladislava Jindřicha s analýzou jeho výrazných zásahů do dějin Čech a Moravy na konci 12. a v prvních desetiletích 13. století. Kniha představuje přepracované vydání původní edice, připravené Maticí moravskou v roce 2006. Před třemi lety se knize dostalo i anglického vydání pod názvem Vladislaus Henry. The Formation of Moravian Identity. East Central and Eastern Europe in the Middle Ages 450–1450. Vydání knihy podpořilo hlavní město Praha.

Životní příběh synovce posledních Rožmberků historiků Václava Bůžka a Pavla Krále a historika umění Ondřeje Jakubce je netradičním pokusem o biografii šlechtice přelomu 16. a 17. století. Životní osudy i myšlenkový svět Jana Zrinského (1565-1612), syna je

Autor stírá nános národní mytologie spojené se Zlatou bulou sicilskou a přináší řadu informací a faktů, které o ní nejsou všeobecně známy. Zlatá bula sicilská je dnes vnímána jako nesporný doklad hlubokých kořenů české státnosti. Nebylo tomu tak ale vždy a kupříkladu ještě redakce Ottova slovníku nepovažovala za nutné přidělit tomuto privilegiu samostatné heslo. Přinejmenším rozpaky budí rovněž skutečnost, že Zlatou bulu sicilskou nepoužil jediný z vládnoucích Přemyslovců a že tato listina musela být „objevena“ českými stavy v roce 1306 a poprvé byla kodifikována teprve Karlem IV. Zlatá bula sicilská sama o sobě dokumentuje proměnu říše a říšských struktur na přelomu 12. a 13. století. Odtud také plyne soubor řešených otázek, které směřují k objasnění jejího vzniku, skutečného obsahu a jejímu místu v českých a středoevropských dějinách.

Modernizace dědičných přemyslovských držav v průběhu dlouhého 13. století na sebe vzala mnoho podob a jedna z nich, proměna Moravy knížecí v markrabskou, přivedla na sklonku léta 2022 do louckého kláštera ve Znojmě archeology a historiky z českých zemí, Německa a Rakouska. Společně si chtěli připomenout památku moravského markraběte Vladislava Jindřicha, za jehož vlády (1198–1222) byla Morava vtažena do hlavního proudu inovačních změn a začala se přetvářet ve svébytné, zemskými hodnotami definované markrabství. Pronesené příspěvky a průběžně vedená rozprava se propletly v nápaditém mezioborovém dialogu, jehož výtěžek se podařilo převést do nyní předkládané, písemné podoby.