Ludvík Vaculík strana 2 z 3

Román o vztahu muže k ženě mladší o celou generaci vzbudil mezi českými čtenáři rozruch. První část vypráví o tom, jak se chlapec dělá..., druhá o tom, jak se dělá, až se narodí a roste.

Román Ludvíka Vaculíka, který vyšel v den jeho 75. narozenin. K rukopisu počatému v roce 1969 se autor vrátil po jedenatřiceti letech. Zkušenější autorsky i mužsky pokračoval v líčení cesty Jana Špičky na Praděd. Hrdina s přáteli podnikne na koních a ve voze taženém koňmi cestu na Praděd. Během tvrdě romantické cesty Čechami a Moravou let 60. ožívají příběhy ze smolných knih, ve snových výpravách se hrdina vydává za milenkou.

Volné pokračování románu Jak se dělá chlapec. Starý spisovatel František se setkává s mladou ctitelkou, studentkou-pannou Kristýnou. Vzniká mezi nimi milostný vztah, Kristýna dozrává v ženu a chystá se vstoupit do kláštera.

Román-deník zachytil autorovy osudy občana-disidenta od ledna roku 1979 do února 1980. Páté vydání, v Atlantisu třetí. Kniha byla přeložena do němčiny, francouzštiny, švédštiny, maďarštiny... Autor doprovodil svazek svými fotografickými ilustracemi.

Úspěšný autobiografický román o hrdinově návratu do rodné vsi a rodinné minulosti vyšel poprvé v Čs. spisovateli v roce 1966. Nové vydání vychází v rámci autorových Spisů v nakladatelství Atlantis.

Jednou v zimě roku 1971 jsem seděl s panem Benešem v sauně, kde on se vždycky potil se zpožděním, a já jsem pravil, že bychom spolu mohli dopředu, hodně dopředu nachystat krásnou knížku: byly by v ní jeho obrazy a já bych ke každému napsal povídku nebo úvahu. Radostně řekl: Ano. A byla by to hodně drahá kniha. Asi za dvě stě padesát korun. To nám nevyšlo: nejprve jsem já neměl čas ani myšlenky na tak přepychové psaní do knížky za dvě stě padesát korun, a potom Vlastimil Beneš umřel (1919 1981). Co se tehdy dělo, je v této knížce, kterou jsem psal přerušovaně, a po částech ji ukrýval někam. Mínil jsem psát Paměti: jako účastník událostí roku 1967 1968, dneska tak vzpomínaných. Ale to, co se právě dělo, mne od toho odvádělo a žádalo si zápisu. Myslím, že moje Nepaměti jsou teď ještě lepším příspěvkem k těm slavným událostem: totiž jak to bylo dál A mladší pamětníci se budou možná divit.

Své osudy mají nejen lidé, ale i písně. O Ludvíku Vaculíkovi je známo, že rád a dobře zpívá. S pěsničkami se potkává celý život; v dětství doma na Valašsku, poté jako disident ve Zlíně, kam jezdil za přáteli mimo jiné si také zazpívat, později se s pěsničkami setkával u cimbálu Jana Rokyty a dodnes zpívá se spolkem Wlastenci, členy českého PEN klubu. Každá pěsnička má své noty, které jsou v knize jako faksimile, a také svůj text, který známý spisovatel často vylepšuje. Takhle vylepšil v roce 1989 například i vlastenecké písně K. H. Borovského. A každá z těch pěsniček, které autor za života potkal, má rovněž svůj příběh, v němž vystupují i přátelé, muzikanti, krajina atd. To vše je bohatě dokumentováno fotografickým materiálem.

O Ludvíku Vaculíkovi (1926) je známo, že rád a dobře zpívá. Zpěv patří k jeho životu, s pěsničkami se potkával od dětství na Valašsku (učil se hrát na housle), jako disident ve Zlíně, kam jezdil za přáteli kromě jiného si také zazpívat, později se s pěsničkami setkával u cimbálu Jana Rokyty, nazpíval s jeho kapelou dokonce kazetu, a dodnes zpívá s přáteli. Shromáždil rovněž mnoho zpěvníků, v nichž stále hledá a čerpá z nich. Je proslulý i tím, že pěsničky „polepšuje“, píše jim nové sloky, podle nálady a potřeby či politické situace. Jako disident takto po příkladu Karla Havlíčka Borovského psal na melodie lidových písní satirické politické texty, které v roce 1988 sám vydal. Dodnes se prý lidé po tom útlém samizdatovém zpěvníčku (v této knize třetí oddíl) shánějí. Nedávno ho napadlo, že by mohl o zpěvu napsat knihu o tom, jaký význam má v životě člověka: že mu otevírá jiná poznání, přináší jiné vztahy a události. A taky o tom, co přinesl zpěv do jeho vlastního života. A napsal knihu zvláštní, nevídanou, knihu-hru, kterou můžete číst od začátku do konce anebo v ní listovat z jednoho oddílu do druhého, vracet se v textu, srovnávat, ověřovat si, knihu, s níž si můžete zpívat, vzpomínat, dovídat se. Pěsničky také souvisejí s příběhy a osudy lidí: přátel i neznámých, muzikantů, spisovatelů, a vůbec umělců, stejně jako rodiny, a Ludvík Vaculík o nich i o sobě podle „své chuti“ píše a psané ilustruje fotografiemi, notami, texty pěsniček původními i polepšenými… Knihu doprovází CD, na němž uslyšíte „to nejlepší z Vaculíka“, pěsničky, které zpívá s muzikou Technik.

Spisy Ludvíka Vaculíka pokračují dvěma komponovanými svazky. Na začátku roku 2009 vydáme svazek Tisíce slov. Obsahuje: autorův výběr z publicistických textů z let šedesátých, fejetonů z let sedmdesátých, kapitoly z dosud nepublikovaného románu Stará postel; dokumenty: Projev na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů, Dva tisíce slov, Deset bodů, Prohlášení Charty 77; korespondenci s ÚV KSČ, záznamy Státní bezpečnosti; dobové fotografie a karikatury; jmenný rejstřík.

Mravoličný příběh pro děti o tom, jak měnit svět k obrazu svému, což není vůbec nic nemožného i proti mínění starší generace - důležité je za všech okolností si trvat na svém. První knížka pro děti od arciknížete české literatury, Ludvíka Vaculíka, toho morousovitého svědomí národa (jak o něm říká Václav Havel), který se týden co týden ve svých fejetonech v Lidovkách neúnavně snaží vychovávat národ a jehož díla tvoří stěžejní pilíře moderní české literatury. Součástí prvního vydání je 100 výtisků autorem a výtvarnicí číslovaných a signovaných a CD s autorovým nezapomenutelným přednesem.

Román začal vznikat v době, kdy Vaculík pracoval jako vychovatel v ČKD. Když už měl dost neodborných zásahů do své práce, začal psát stížnost. Než ji dopsal, narůstala nová fakta, která také bylo nutno do stížnosti zahrnout. Nakonec se ukázalo, že ji není komu poslat, protože každá příslušná vyšší instance se aktivně podílela na deformacích, na něž stížnost poukazovala. Pak to pár let leželo. Až najednou si redaktor Vaculík znovu svou stížnost přečetl, znovu ho vzrušila fakta, která mu pila krev v jeho letech vychovatelských, uvědomil si, že stížnost je dosud aktuální, a rozhodl se předložit ji všem. Rušný dům je prozaický útvar na hranicích literatury faktu a beletrie. Je to v podstatě reportáž z pražského učňovského internátu ze začátku p adesátých let. Přijde tam mladý vychovatel Lysák, komunista, opravdový a zanícený. S tvrdošíjnou houževnatostí zkouší nové výchovné metody. Snaží se chlapce vyburcovat z lhostejnosti, rozvinout v nich schopnost samostatného myšlení, vypěstovat v nich nesobeckost ve vzájemném soužití a opravdový poměr k životu v socialistické společnosti. Zápasí přitom s vlastní nezkušeností, horkokrevností a nedočkavostí, která ho sráží do depresivních stavů. Ale hlavně se jeho rozběhy rozbíjejí o zeď byrokratic kých předpisů, o naprosté nepochopení smyslu výchovné práce a nezájem o skutečné výchovné výsledky, o formalismus a frazérství. Všechno to, co směřuje spíš k vytvoření umělé kulisy socialismu, než k socialistickému životu samotnému, zasahuje rušivě d o Lysákovy práce a působí neblaze na charakter učňů. Po marném úsilí prosadit a obhájit své poctivé úmysly Lysák rezignuje a z internátu odchází. Reportážní rysy v Rušném domě převládají. Scény internátního života mají dokumentárnost reportážních záb ěrů. Jsou řazeny volně, nevytvářejí souvislou fabuli. Postavy učňů jsou jen epizodické, nestanou se skutečnými literárními postavami. Toto volné pásmo scén je spojeno jen postavou vychovatele, který je sám vypravěčem. To dává vyprávění vzrušený polem ický tón. V kritických a provokujících polemikách, které míří přes problematiku výchovy učňů na deformace širší a obecnější, je vlastní jádro knihy.

Kniha významného současného autora Ludvíka Vaculíka obsahuje výběr povídek, fejetonů a vzpomínek z jeho bohaté tvorby jejíž nosným tématem v této knize jsou ženy.

Fejetony Ludvíka Vaculíka patří k nejpozoruhodnějším jevům současné české literatury a ne náhodou bývají přirovnávány k fejetonům Karla Čapka. Stejně jako Čapkovi slouží i Vaculíkovi tyto krátké literární útvary k tomu, aby se pravidelně vyslovoval k aktuálním událostem, aby promlouval k záležitostem zdánlivě nicotným i světodějným a aby mu záležitosti velké i malé, osobní i obecné byly záminkou k zamyšlení, k hlásání vlastní filozofie, vlastních názorů na společenské dění. V Lidových novinách vycházejí Ludvíku Vaculíkovi od roku 1989 každé úterý fejetony v rubrice Poslední slovo. V této knize pokračujeme výběrem těch nejlepších fejetonů z let 2008–2012.

Jsme v nebi je poslední kniha Ludvíka Vaculíka. Jeho fejetony patří k nejpozoruhodnějším jevům české literatury 20. století a ne náhodou bývají přirovnávány k fejetonům Karla Čapka. Stejně jako Čapkovi sloužily i Vaculíkovi tyto krátké literární útvary k tomu, aby se pravidelně vyslovoval k aktuálním událostem, aby promlouval k záležitostem zdánlivě nicotným i světodějným a aby mu záležitosti velké i malé, osobní i obecné byly záminkou k zamyšlení, k hlásání svých názorů na společenské dění. „S citlivostí, jíž bývá obdařena jen mimořádná osobnost, stručně, vtipně a zajímavě Vaculík ve svých fejetonech nachází a pojmenovává příčiny chorob, jež rozežírají tělo i duši naší společnosti, brilantním literárním stylem, který u nás od dob K. Čapka nemá obdoby, vede zápas o normálního člověka a jeho důstojný, smysluplný život,“ napsal kdysi výstižně Ivan Klíma a platí to dodnes. Vychází ve spolupráci s nakladatelstvím Jaroslava Jiskrová - Máj.