Ludvík Vaculík strana 2 z 4

„Čtenáři moje psaní hodnotí různě dobře, ale nejčastěji slýchám, že Sekyra byla nejlepší. (...) Teď jsem si Sekyru musel přečíst v korektuře, a nechtělo se mi do toho. Čekal jsem nudu, jelikož to všecko přeci znám. Ale já jsem se divil! Já jsem to už zas neznal! A divil jsem se, jak velice dobře je to napsaná knížka. Je intenzivní a přesná. Realistická i fantaskní. Tu jsem mohl napsat jenom jednou. Ona je vždycky otázka, co autor napíše dál, když to hlavní napsal ve své první knížce...“ Ludvík Vaculík k novému vydání Sekyry v roce 2003 (první vydání 1966) Čte Jan Kačer. Délka mp3 nahrávky je 7 hodin 7 minut.

Fejetony Ludvíka Vaculíka patří k nejpozoruhodnějším jevům současné české literatury a ne náhodou bývají přirovnávány k fejetonům Karla Čapka. Stejně jako Čapkovi slouží i Vaculíkovi tyto krátké literární útvary k tomu, aby se pravidelně vyslovoval k aktuálním událostem, aby promlouval k záležitostem zdánlivě nicotným i světodějným a aby mu záležitosti velké i malé, osobní i obecné byly záminkou k zamyšlení, k hlásání vlastní filozofie, vlastních názorů na společenské dění. V Lidových novinách vycházejí Ludvíku Vaculíkovi od roku 1989 každé úterý fejetony v rubrice Poslední slovo. V této knize pokračujeme výběrem těch nejlepších fejetonů z let 2008–2012.

Kniha významného současného autora Ludvíka Vaculíka obsahuje výběr povídek, fejetonů a vzpomínek z jeho bohaté tvorby jejíž nosným tématem v této knize jsou ženy.

Román začal vznikat v době, kdy Vaculík pracoval jako vychovatel v ČKD. Když už měl dost neodborných zásahů do své práce, začal psát stížnost. Než ji dopsal, narůstala nová fakta, která také bylo nutno do stížnosti zahrnout. Nakonec se ukázalo, že ji není komu poslat, protože každá příslušná vyšší instance se aktivně podílela na deformacích, na něž stížnost poukazovala. Pak to pár let leželo. Až najednou si redaktor Vaculík znovu svou stížnost přečetl, znovu ho vzrušila fakta, která mu pila krev v jeho letech vychovatelských, uvědomil si, že stížnost je dosud aktuální, a rozhodl se předložit ji všem. Rušný dům je prozaický útvar na hranicích literatury faktu a beletrie. Je to v podstatě reportáž z pražského učňovského internátu ze začátku p adesátých let. Přijde tam mladý vychovatel Lysák, komunista, opravdový a zanícený. S tvrdošíjnou houževnatostí zkouší nové výchovné metody. Snaží se chlapce vyburcovat z lhostejnosti, rozvinout v nich schopnost samostatného myšlení, vypěstovat v nich nesobeckost ve vzájemném soužití a opravdový poměr k životu v socialistické společnosti. Zápasí přitom s vlastní nezkušeností, horkokrevností a nedočkavostí, která ho sráží do depresivních stavů. Ale hlavně se jeho rozběhy rozbíjejí o zeď byrokratic kých předpisů, o naprosté nepochopení smyslu výchovné práce a nezájem o skutečné výchovné výsledky, o formalismus a frazérství. Všechno to, co směřuje spíš k vytvoření umělé kulisy socialismu, než k socialistickému životu samotnému, zasahuje rušivě d o Lysákovy práce a působí neblaze na charakter učňů. Po marném úsilí prosadit a obhájit své poctivé úmysly Lysák rezignuje a z internátu odchází. Reportážní rysy v Rušném domě převládají. Scény internátního života mají dokumentárnost reportážních záb ěrů. Jsou řazeny volně, nevytvářejí souvislou fabuli. Postavy učňů jsou jen epizodické, nestanou se skutečnými literárními postavami. Toto volné pásmo scén je spojeno jen postavou vychovatele, který je sám vypravěčem. To dává vyprávění vzrušený polem ický tón. V kritických a provokujících polemikách, které míří přes problematiku výchovy učňů na deformace širší a obecnější, je vlastní jádro knihy.

Fejetony Ludvíka Vaculíka patří k nejpozoruhodnějším jevům současné české literatury a ne náhodou bývají přirovnávány k fejetonům Karla Čapka. Stejně jako Čapkovi slouží i Vaculíkovi tyto krátké literární útvary k tomu, aby se pravidelně vyslovoval k aktuálním událostem, aby promlouval k záležitostem zdánlivě nicotným i světodějným a aby mu záležitosti velké i malé, osobní i obecné byly záminkou k zamyšlení, k hlásání vlastní filozofie, vlastních názorů na společenské dění. V Lidových novinách vycházejí Ludvíku Vaculíkovi od roku 1989 každé úterý fejetony v rubrice Poslední slovo. Jejich výběr z let 1989-2001, který bezprostředně navazoval na svazky Jaro je tady a Srpnový rok (shrnující fejetony 1981-1989), vyšel pod stejnojmenným názvem v roce 2002, v této knize pokračujeme výběrem fejetonů z let 2002-2008.

Jednou v zimě roku 1971 jsem seděl s panem Benešem v sauně, kde on se vždycky potil se zpožděním, a já jsem pravil, že bychom spolu mohli dopředu, hodně dopředu nachystat krásnou knížku: byly by v ní jeho obrazy a já bych ke každému napsal povídku nebo úvahu. Radostně řekl: Ano. A byla by to hodně drahá kniha. Asi za dvě stě padesát korun. To nám nevyšlo: nejprve jsem já neměl čas ani myšlenky na tak přepychové psaní do knížky za dvě stě padesát korun, a potom Vlastimil Beneš umřel (1919 1981). Co se tehdy dělo, je v této knížce, kterou jsem psal přerušovaně, a po částech ji ukrýval někam. Mínil jsem psát Paměti: jako účastník událostí roku 1967 1968, dneska tak vzpomínaných. Ale to, co se právě dělo, mne od toho odvádělo a žádalo si zápisu. Myslím, že moje Nepaměti jsou teď ještě lepším příspěvkem k těm slavným událostem: totiž jak to bylo dál A mladší pamětníci se budou možná divit.

Jednou v zimě roku 1971 jsem seděl s panem Benešem v sauně, kde on se vždycky potil se zpožděním, a já jsem pravil, že bychom spolu mohli dopředu, hodně dopředu nachystat krásnou knížku: byly by v ní jeho obrazy a já bych ke každému napsal povídku nebo úvahu. Radostně řekl: Ano. A byla by to hodně drahá kniha. Asi za dvě stě padesát korun. To nám nevyšlo: nejprve jsem já neměl čas ani myšlenky na tak přepychové psaní do knížky za dvě stě padesát korun, a potom Vlastimil Beneš umřel (1919 1981). Co se tehdy dělo, je v této knížce, kterou jsem psal přerušovaně, a po částech ji ukrýval někam. Mínil jsem psát Paměti: jako účastník událostí roku 1967 1968, dneska tak vzpomínaných. Ale to, co se právě dělo, mne od toho odvádělo a žádalo si zápisu. Myslím, že moje Nepaměti jsou teď ještě lepším příspěvkem k těm slavným událostem: totiž jak to bylo dál A mladší pamětníci se budou možná divit.

Fejetony Ludvíka Vaculíka patří k nejpozoruhodnějším jevům současné české literatury a ne náhodou bývají přirovnávány k fejetonům Karla Čapka. Stejně jako Čapkovi slouží i Vaculíkovi tyto krátké literární útvary k tomu, aby se pravidelně vyslovoval k aktuálním událostem, aby promlouval k záležitostem zdánlivě nicotným i světodějným a aby mu záležitosti velké i malé, osobní i obecné byly záminkou k zamyšlení, k hlásání vlastní filozofie, vlastních názorů na společenské dění. V Lidových novinách vycházejí Ludvíku Vaculíkovi od roku 1989 každé úterý fejetony v rubrice Poslední slovo. Jejich výběr z let 1989-2001, který bezprostředně navazoval na svazky Jaro je tady a Srpnový rok (shrnující fejetony 1981-1989), vyšel pod stejnojmenným názvem v roce 2002, v této knize pokračujeme výběrem fejetonů z let 2002-2008.

Fejetony Ludvíka Vaculíka patří k nejpozoruhodnějším jevům současné české literatury a ne náhodou bývají přirovnávány k fejetonům Karla Čapka. Stejně jako Čapkovi slouží i Vaculíkovi tyto krátké literární útvary k tomu, aby se pravidelně vyslovoval k aktuálním událostem, aby promlouval k záležitostem zdánlivě nicotným i světodějným a aby mu záležitosti velké i malé, osobní i obecné byly záminkou k zamyšlení, k hlásání vlastní filozofie, vlastních názorů na společenské dění. V Lidových novinách vycházejí Ludvíku Vaculíkovi od roku 1989 každé úterý fejetony v rubrice Poslední slovo. Jejich výběr z let 1989-2001, který bezprostředně navazoval na svazky Jaro je tady a Srpnový rok (shrnující fejetony 1981-1989), vyšel pod stejnojmenným názvem v roce 2002, v této knize pokračujeme výběrem fejetonů z let 2002-2008.

Fejetony Ludvíka Vaculíka patří k nejpozoruhodnějším jevům současné české literatury a ne náhodou bývají přirovnávány k fejetonům Karla Čapka. Stejně jako Čapkovi slouží i Vaculíkovi tyto krátké literární útvary k tomu, aby se pravidelně vyslovoval k aktuálním událostem, aby promlouval k záležitostem zdánlivě nicotným i světodějným a aby mu záležitosti velké i malé, osobní i obecné byly záminkou k zamyšlení, k hlásání vlastní filozofie, vlastních názorů na společenské dění. V Lidových novinách vycházejí Ludvíku Vaculíkovi od roku 1989 každé úterý fejetony v rubrice Poslední slovo. Jejich výběr z let 1989-2001, který bezprostředně navazoval na svazky Jaro je tady a Srpnový rok (shrnující fejetony 1981-1989), vyšel pod stejnojmenným názvem v roce 2002, v této knize pokračujeme výběrem fejetonů z let 2002-2008.

Na záložku autor napsal: „Pravívám, že normální a zdravý člověk nepíše, ale že psaní je jediný způsob, jak může zvítězit nad něčím, nad čím ve skutečnosti nemůže. Co jsem kdy napsal, bylo vždycky vítězstvím nad něčím takovým. Dále pravím, že žádná knížka nefunguje bez ženské postavy: ona tu krizi dělá. Tyto zápisy vznikly jinak: z podnětu v redakci Literárních novin, pro něž jsem je původně mínil. Ale pak jsem to pochopil jako příležitost napsat něco, k čemu mě zvenčí nenutí nic. Ale protože žádná knížka nefunguje bez ženské postavy, přistoupil jsem sostenuto k jejímu klavíru.“

Na záložku autor napsal: „Pravívám, že normální a zdravý člověk nepíše, ale že psaní je jediný způsob, jak může zvítězit nad něčím, nad čím ve skutečnosti nemůže. Co jsem kdy napsal, bylo vždycky vítězstvím nad něčím takovým. Dále pravím, že žádná knížka nefunguje bez ženské postavy: ona tu krizi dělá. Tyto zápisy vznikly jinak: z podnětu v redakci Literárních novin, pro něž jsem je původně mínil. Ale pak jsem to pochopil jako příležitost napsat něco, k čemu mě zvenčí nenutí nic. Ale protože žádná knížka nefunguje bez ženské postavy, přistoupil jsem sostenuto k jejímu klavíru.“

Volné pokračování románu Jak se dělá chlapec. Starý spisovatel František se setkává s mladou ctitelkou, studentkou-pannou Kristýnou. Vzniká mezi nimi milostný vztah, Kristýna dozrává v ženu a chystá se vstoupit do kláštera.

Román-deník zachytil autorovy osudy občana-disidenta od ledna roku 1979 do února 1980. Páté vydání, v Atlantisu třetí. Kniha byla přeložena do němčiny, francouzštiny, švédštiny, maďarštiny... Autor doprovodil svazek svými fotografickými ilustracemi.

Román-deník zachytil autorovy osudy občana-disidenta od ledna roku 1979 do února 1980. Páté vydání, v Atlantisu třetí. Kniha byla přeložena do němčiny, francouzštiny, švédštiny, maďarštiny... Autor doprovodil svazek svými fotografickými ilustracemi.

Román-deník zachytil autorovy osudy občana-disidenta od ledna roku 1979 do února 1980. Páté vydání, v Atlantisu třetí. Kniha byla přeložena do němčiny, francouzštiny, švédštiny, maďarštiny... Autor doprovodil svazek svými fotografickými ilustracemi.