Ludvík Vaculík

Dvousvazkové vydání kultovního Vaculíkova Českého snáře spolu s edicí Komentáře a hlasy k Českému snáři. Zatímco první svazek je vyhrazen Českému snáři jakožto jedinečnému uměleckému dílu, úkolem druhého je nabídnout oporu pro kontextualizované čtení, zdůrazňující dokumentární povahu této deníkové prózy. Kniha je uspořádána do tří oddílů. První je tvořen rejstříkem postav a osob v Českém snáři a vysvětlivkami, jež se snaží přemostit časový a kulturní rozestup mezi autorem a dnešním recipientem a rozšifrovat pro současné čtenáře některé z odkazů k realitě přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století. Druhý oddíl tvoří kritická edice sborníku Hlasy nad rukopisem Vaculíkova Českého snáře, shrnujícího diskusi vyvolanou samotným autorem ještě před samizdatovým vydáním románu. Třetí oddíl pak přináší podrobný výklad o historii textu románu, soupis jeho bohatého ohlasu a přehled dosavadních vydání.

Kultovní deníkový román z prostředí českého disentu — vychází i jako limitovaná dvousvazková edice Český snář (1981) můžeme číst jako autentickou výpověď o krizovém stavu české společnosti, deformované totalitními normami. Vaculík v Českém snáři přetváří formu pravidelných deníkových zápisů vedených od 22. ledna 1979 do 2. února 1980 do originálního románového tvaru, v němž hraje podstatnou roli napětí mezi faktografií a fikcí. Tematicky text zahrnuje každodenní život disidenta — jeho práci pro samizdatovou Edici Petlice, represe a výslechy StB, rodinné, přátelské i milostné vztahy, diskuse, odchody přátel ze země, pozorování přírody a úvahy o literatuře i reflexe vlastního dětství a mládí. Nejen po dokončení, ale dokonce již během vznikání Českého snáře o něm první čtenáři hojně diskutovali. Kritickou edici Českého snáře lze proto zakoupit v souboru s druhým, samostatně neprodejným svazkem, který objasňuje odkazy k realitě přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století a klade si za cíl uvést román i do celku autorova díla a dalších literárněhistorických kontextů. Komentářový svazek přibližuje složitou historii textu, jeho šíření i recepci a obsahuje rovněž nové vydání knihy prvních ohlasů na román Hlasy nad rukopisem Vaculíkova Českého snáře.

Pohádka z audioknihy Uzel pohádek. Nevšední soubor pohádek od současných českých autorů, které známe nejenom jako literáty, ale většinu z nich i z prostředí disentu. Jak autorský kolektiv napovídá, jedná se o pohádky rozličných stylů a velmi nekonformní povahy. Kniha byla původně napsaná pro děti německých emigrantů, ale své si v ní najdou i dospělí čtenáři – pohádky jsou plné humoru, ironie, kritiky a dobových narážek.

Audiokniha Uzel pohádek, nevšední soubor pohádek od současných českých autorů, které známe nejenom jako literáty, ale většinu z nich i z prostředí disentu. Jak autorský kolektiv napovídá, jedná se o pohádky rozličných stylů a velmi nekonformní povahy. Kniha byla původně napsaná pro děti německých emigrantů, ale své si v ní najdou i dospělí čtenáři – pohádky jsou plné humoru, ironie, kritiky a dobových narážek.

Audiokniha Radosti radosti Ludvíka Vaculíka. Komentář Ludvíka Vaculíka k původní audio kazetě 11 1863-4 "Ludvíka Vaculíka radosti radosti" vydané Supraphonem v roce 1993. Titul, ve kterém spisovatel Ludvík Vaculík čte své fejetony a zpívá valašské písničky, vychází nyní poprvé digitálně: Tímto názvem ustupuju vkusu laskavého vydavatele, jenž myslí, že takto kýčovitý je vkus laskavého posluchače.

Mravoličný příběh pro děti o tom, jak měnit svět k obrazu svému, což není vůbec nic nemožného i proti mínění starší generace — důležité je za všech okolností si trvat na svém. Jediná knížka pro děti od arciknížete české literatury Ludvíka Vaculíka, toho morousovitého svědomí národa (jak to o něm říkával Václav Havel), který se týden co týden ve svých fejetonech v Lidovkách neúnavně snažil vychovávat národ a jehož díla tvoří stěžejní pilíře moderní české literatury.

„Čtenáři moje psaní hodnotí různě dobře, ale nejčastěji slýchám, že Sekyra byla nejlepší. (...) Teď jsem si Sekyru musel přečíst v korektuře, a nechtělo se mi do toho. Čekal jsem nudu, jelikož to všecko přeci znám. Ale já jsem se divil! Já jsem to už zas neznal! A divil jsem se, jak velice dobře je to napsaná knížka. Je intenzivní a přesná. Realistická i fantaskní. Tu jsem mohl napsat jenom jednou. Ona je vždycky otázka, co autor napíše dál, když to hlavní napsal ve své první knížce...“ Ludvík Vaculík k novému vydání Sekyry v roce 2003 (první vydání 1966) Čte Jan Kačer. Délka mp3 nahrávky je 7 hodin 7 minut.

Čtenáři moje psaní hodnotí různě dobře, ale nejčastěji slýchám, že Sekyra byla nejlepší.

Fejetony Ludvíka Vaculíka patří k nejpozoruhodnějším jevům současné české literatury a ne náhodou bývají přirovnávány k fejetonům Karla Čapka. Stejně jako Čapkovi slouží i Vaculíkovi tyto krátké literární útvary k tomu, aby se pravidelně vyslovoval k aktuálním událostem, aby promlouval k záležitostem zdánlivě nicotným i světodějným a aby mu záležitosti velké i malé, osobní i obecné byly záminkou k zamyšlení, k hlásání vlastní filozofie, vlastních názorů na společenské dění. V Lidových novinách vycházejí Ludvíku Vaculíkovi od roku 1989 každé úterý fejetony v rubrice Poslední slovo. Jejich výběr z let 1989-2001, který bezprostředně navazoval na svazky Jaro je tady a Srpnový rok (shrnující fejetony 1981-1989), vyšel pod stejnojmenným názvem v roce 2002, v této knize pokračujeme výběrem fejetonů z let 2002-2008.

Spisy Ludvíka Vaculíka pokračují románem Morčata, který autor dokončil v roce 1970. V Československu však knížka mohla oficiálně vyjít až v roce 1991 v Čs. spisovateli, s úvodním dopisem redakce: „(...) konečně můžeme nabídnout jednu z nejzajímavějších próz novodobé české literatury Morčata, která rovných dvacet let odpočívala v temnotách našeho archívu. (...)“ V jednom rozhovoru autor řekl: „Mně se líbil můj stav, v němž jsem psal Morčata. To si hraji se sebou a s lidmi a vyvádím jim žerty a špásy.“ Hrdinovo vyprávění o rodinném životě a práci v bance se však proměňuje: „Začal jsem tuto knihu psát ve své osobě, protože jsem myslel, že to bude kniha o tom, jak máme morčata, jak je pozorujeme a bavíme se jimi. Nikdo o vánocích netušil, kam to dospěje...“

Úspěšný autobiografický román o hrdinově návratu do rodné vsi a rodinné minulosti vyšel poprvé v Čs. spisovateli v roce 1966. Nové vydání vychází v rámci autorových Spisů v nakladatelství Atlantis.

Druhé vydání knihy fejetonů, které už od dob samizdatu vycházejí každé úterý v Lidových novinách. Kniha vyšla poprvé v roce 2002 a je dávno beznadějně vyprodaná. Před nedávnem vyšlo její pokračování, fejetony z let 2002?2008 s názvem Dřevěná mysl. "S citlivostí, jíž bývá obdařena jen mimořádná osobnost, stručně, vtipně a zajímavě Vaculík ve svých fejetonech nachází a pojmenovává příčiny chorob, jež rozežírají tělo i duši naší společnosti, brilantním literárním stylem, který u nás od dob K. Čapka nemá obdoby, vede zápas o normálního člověka a jeho důstojný, smysluplný život," napsal kdysi výstižně Ivan Klíma a platí to dodnes. Čteme-li Vaculíkovy fejetony zpětně v celku, zjistíme, že jsou nejen stále živé, třebaže se týkají věcí již minulých, ale zřetelněji také pocítíme především onu pro Vaculíka příslovečnou nekonvenčnost, originalitu myšlení.

O Ludvíku Vaculíkovi (1926) je známo, že rád a dobře zpívá. Zpěv patří k jeho životu, s pěsničkami se potkával od dětství na Valašsku (učil se hrát na housle), jako disident ve Zlíně, kam jezdil za přáteli kromě jiného si také zazpívat, později se s pěsničkami setkával u cimbálu Jana Rokyty, nazpíval s jeho kapelou dokonce kazetu, a dodnes zpívá s přáteli. Shromáždil rovněž mnoho zpěvníků, v nichž stále hledá a čerpá z nich. Je proslulý i tím, že pěsničky „polepšuje“, píše jim nové sloky, podle nálady a potřeby či politické situace. Jako disident takto po příkladu Karla Havlíčka Borovského psal na melodie lidových písní satirické politické texty, které v roce 1988 sám vydal. Dodnes se prý lidé po tom útlém samizdatovém zpěvníčku (v této knize třetí oddíl) shánějí. Nedávno ho napadlo, že by mohl o zpěvu napsat knihu o tom, jaký význam má v životě člověka: že mu otevírá jiná poznání, přináší jiné vztahy a události. A taky o tom, co přinesl zpěv do jeho vlastního života. A napsal knihu zvláštní, nevídanou, knihu-hru, kterou můžete číst od začátku do konce anebo v ní listovat z jednoho oddílu do druhého, vracet se v textu, srovnávat, ověřovat si, knihu, s níž si můžete zpívat, vzpomínat, dovídat se. Pěsničky také souvisejí s příběhy a osudy lidí: přátel i neznámých, muzikantů, spisovatelů, a vůbec umělců, stejně jako rodiny, a Ludvík Vaculík o nich i o sobě podle „své chuti“ píše a psané ilustruje fotografiemi, notami, texty pěsniček původními i polepšenými… Knihu doprovází CD, na němž uslyšíte „to nejlepší z Vaculíka“, pěsničky, které zpívá s muzikou Technik.

Své osudy mají nejen lidé, ale i písně. O Ludvíku Vaculíkovi je známo, že rád a dobře zpívá. S pěsničkami se potkává celý život; v dětství doma na Valašsku, poté jako disident ve Zlíně, kam jezdil za přáteli mimo jiné si také zazpívat, později se s pěsničkami setkával u cimbálu Jana Rokyty a dodnes zpívá se spolkem Wlastenci, členy českého PEN klubu. Každá pěsnička má své noty, které jsou v knize jako faksimile, a také svůj text, který známý spisovatel často vylepšuje. Takhle vylepšil v roce 1989 například i vlastenecké písně K. H. Borovského. A každá z těch pěsniček, které autor za života potkal, má rovněž svůj příběh, v němž vystupují i přátelé, muzikanti, krajina atd. To vše je bohatě dokumentováno fotografickým materiálem.