Věra Vlčková

Rukopis Pamětihodnosti panství Náchod sepsaný v roce 1842 dlouholetým panským důchodním Janem Müllerem (1773–1861), představuje mimořádné svědectví o životě na jednom z nejvýznamnějších východočeských panství přelomu 18. a 19. století. Autor, který působil ve službách náchodské vrchnosti více než půl století, zachytil hospodářský, správní i společenský život panství s přesností úředníka a vnímavostí pozorovatele své doby. Müllerovy zápisky odhalují nejen chod vrchnostenské kanceláře, ale i atmosféru společenských proměn a kulturního rozkvětu. Popisuje spory o piccolominské dědictví, dobu vlády Petra vévody Kuronského a jeho dcery Kateřiny vévodkyně Zaháňské, tajná jednání protinapoleonské koalice v Ratibořicích i uvedení Mozartovy opery Don Giovanni v náchodském zámeckém divadle. Vedle významných historických momentů zaznamenává i každodenní realitu úředníků, duchovních a učitelů, čímž podává plastický obraz života na panství v době mezi osvícenstvím a počátky moderní éry. Zásluhou Věry Vlčkové, která rukopis objevila, přeložila a opatřila rozsáhlým poznámkovým aparátem, se tento zajímavý dokument mohl znovu vrátit k čtenářům. Pamětihodnosti panství Náchod nejsou jen kronikou úředníka, ale živým svědectvím o době proměn, loajality a kultury, kdy se z venkovského panství stávalo jedno z kulturních a politických center východních Čech.

Děj knihy Cestami života se odehrává v období od konce 19. do poloviny 20. století. Líčí životní osudy rodiny Matěje Pokorného, vařiče piva a sklepmistra v někdejším knížecím pivovaru v České Skalici, kde se natrvalo usadil, po ztrátě své první ženy znovu oženil a prožil druhé, šťastné manželství s milovanou Fanynkou. Oba se těší z dětí, láskyplně budují společný domov. Život plný radostí i starostí tvrdě naruší první světová válka. Jako domobranec musel nakonec narukovat i padesátiletý Matěj. Z vojny si přivezl onemocnění, kvůli němuž musel opustit své milované pivovarnické řemeslo, a i přes obětavou starost rodiny následkům války po několika letech podlehl. Fanynka živila rodinu šitím prádla pro obchodníky, udržela rodinný dům, obětavě pomáhala dospívajícím dětem i přátelům. Rodinné osudy pokračují příběhem dcery Ludmily a syna Ladislava i jejich pozdějších partnerů. Dolehla na ně krize a hlavně druhá světová válka. Sílu a vzájemnou oporu nacházeli v zázemí vlastních rodin, ve spolupráci, lásce a obětavosti – v hodnotách, které poznali u rodičů. Autorka vypráví na základě historických faktů, získaných studiem pramenů a vzpomínek protagonistů, s jistou „básnickou“ invencí, čímž se kniha stává poutavou a čtivou. Příběh rodiny Pokorných se odehrává v konkrétní historických situacích a souvislostech, takže kniha může být čtena i jako kronika města a jeho společnosti.

Příběhy pěti žen, kterým osud přichystal nejkrutější životní zážitky. Mají společného jmenovatele – přežily nacistickou genocidu, ztratily nejbližší příbuzné. Vzpomínek na prožitá utrpení se nezbavily nikdy, ale až v pozdním věku byly schopny vypovídat o svém osudu i do těch nejcitlivějších detailů, stále s neskrývaným citovým vypětím. Uspořádání příběhů bylo podřízeno jednotnému kompozičnímu záměru: sledovat co největší autentičnost a konkrétnost vzpomínek, odvíjejících se od doby šťastného rodinného života mladých dívek, vlastně ještě dětí, a mladé matky, k pokořující krutosti při zařazení do „podřadné rasy“, prožitky nejistoty, ohrožení, následné deportace do neznámého a nepřátelského prostředí v těžko pochopitelném labyrintu koncentračních táborů i, duševní a fyzické utrpení s neustálou hrozbou smrti. Osvobození a další životní peripetie v sobě nesou nejen individuální, ale celospolečenský charakter následných roků. ----- Osudy žen, které se dopustily zločinu „neárijského“ původu, jak je zachytila Věra Vlčková, se velmi čestně zapíší do dnes už rozsáhlé literatury o Holocaustu. Autorka ponechala všechny výpovědi, tak jak je slyšela, nevylepšované, neuhlazované. Výsledek je syrové svědectví, které má punc autenticity a čtenářský dopad víc ohromující, než kdyby se Věra Vlčková uchýlila k literárním trikům. Kniha víc než pozoruhodná. Každému, kdo ji přečte, uvízne nadlouho v paměti. Josef Škvorecký

Pomníky, pamětní desky a kenotafy umístěné v našich obcích vyjadřují pietní vzpomínku na ty, kteří se do svých rodných domovů nevrátili a položili své životy ve Velké válce 19141918. Každé jméno na pomníku, pamětní desce a v kronikářském záznamu nese lidský příběh, připomíná bolest nad ztrátou života, je vzpomínkou na zemřelého, který měl své místo v rodině, obci, společnosti, ale nebylo mu dáno naplnit svůj životní osud. Padl, zemřel zachovejme v paměti jeho jméno. Cílem autorů této knihy bylo nalézt, zdokumentovat a popsat podobu, stav i historii vzniku všech pomníků a pamětních desek připomínajících první světovou válku na území současného okresu Náchod. Příprava knihy začala hledáním a shromažďování materiálů spolu se získáváním fotodokumentace jednotlivých pomníků, průzkumem obecních, školních, farních, spolkových i soukromých pamětních knih a kronik, dohledáváním archivních dokumentů. Stranou zájmu nezůstal ani život obyvatel v době vypuknutí války, ve válečných letech, a narůstající tragika celého válečného období. Vojenské stránce se věnují kapitoly popisující působení Východočechů v rakousko-uherské armádě, zejména v pěším pluku č. 18, a v československých legiích. Pro úplnost jsou připomenuti také tvůrci pomníků, podán rozbor pomníků z hlediska typologického a uměleckého.