Josef Vohryzek

První svazek publicistiky Jiřího Weila představuje práce od autorových počátků až po odjezd do Moskvy v létě 1933, kam byl Weil v pověření Komunistické strany Československa vyslán, aby tam pracoval jako překladatel a lektor základních děl marxismu-leninismu. Ve Spisech Jiřího Weila, které tímto svazkem zahajujeme, jsou publicistice vyhrazeny tři svazky. Svým záběrem usilují postihnout veškeré polohy původního autorství Weilova novinového působení. Stranou tohoto obsáhlého výboru zůstaly pouze texty, v nichž převažuje zřetel zpravodajský a referentský. Než Weil publikoval svůj první román, měl za sebou bezmála dvacet let rozsáhlé novinářské činnosti, která je svými tématy a v jistém výseku i tvárnými postupy s pozdější beletristickou tvorbou úzce propojena. V rozvrhu Spisů Jiřího Weila proto publicistiku nevydělujeme do samostatné divize, která následuje za pracemi beletristickými, jak to můžeme vidět na uspořádání celkových řad většiny spisovatelových vrstevníků (bratři Čapkové, Nezval, Poláček, Seifert, Weiner), ale tři knihy statí rozmisťujeme v číslování SJW mezi svazky beletristické, jako č. 1, 3 a 8 (podobně, jako to rozvrhli pořadatelé nedokončených spisů Neumannových z let 19621984). Jiří Weil ke knižně pořádané vlastní publicistice nikdy nepřikročil (jen v roce 1924 vydal dvě brožury a v roce 1937 k nim přibyla útlá kniha reportáží, přičemž dvě z těchto tří publikací zahrnovaly i předtím časopisecky otiskované články). Lze jen uhadovat, zda si takovou zdrženlivost uložil proto, že k nějaké dílčí sumě nebyl od třicátých let 20. století až do konce let padesátých vydavatelsky vlastně nikdy vhodný čas, anebo kvůli tomu, že své psaní pro noviny nepokládal za tak podstatné, aby je chtěl šířit knižně, resp. kvůli tomu, že od poloviny třicátých let směřoval víc a víc k osobitému projevu beletristickému. Uspořádal, k vydání připravil, ediční poznámku a komentáře napsal Michael Špirit.

Předkládaný výbor představuje literárního kritika a překladatele Josefa Vohryzka (1926–1998) jako kritického myslitele o povaze komunistického režimu, o české a slovenské společnosti ve společném státě a po jeho rozpadu, o vztahu silnějšího a slabšího, většiny a (romské a židovské) menšiny. Kniha je členěna do čtyř oddílů. První tvoří texty o společnosti a politice před rokem 1989 a po sesunu komunistického režimu. Úvodní esej přibližuje životní pocit nestraníka během pražského jara 1968, úvahy psané během tzv. normalizace pro samizdatové sborníky nebo periodika se zabývají faktickými možnostmi Charty 77, mechanikou soudního šikanování a významem nezávislých občanských iniciativ, a stati z první poloviny devadesátých let pojednávají o vztazích k nově se formující moci, o rozpadu federativní republiky, étosu nově vzniklého českého státu a chováním tzv. intelektuálních elit při všech těchto momentech. Druhý díl sestává z textů o rasové nesnášenlivosti. Polemika z roku 1968 ukazujemožné sociálních důsledky tehdy chystané federalizace československého státu, kterým se pak věnuje jeden z prvních dokumentů Charty 77 (z roku 1978), v němž je podrobně rozpracováno postavení Romů v tehdejším Československu. Josef Vohryzek připravil pojednání anonymně, text zveřejněný v samizdatu a v exilových publikacích vyšel s podpisy tehdejších mluvčích Charty 77. Úvahy, které na chartovní dokument navazují, pocházejí už z let 1990–1997 a zabývají se vztahem „bílé“ většiny k menšinám a zdroji rasismu, resp. rozdíly ve změnách vzájemných postojů u většinové a menšinové populace. Třetí část přináší texty o knihách, v jejichž prvním plánu figuruje téma politického („třídního“), národnostního a rasového napětí, nesouladu nebo nenávisti. Jsou zde shromážděny Vohryzkovy reflexe nad díly publicistickými (V. Mrštík), memoárovými (M. Bubeníčková-Kuthanová, S. Wiesenthal, G. Konrád) nebo beletristickými (A. Giňa, V. Třešňák, J. Fränkl, Ch. Potok, I. Ferková, I. B. Singer). Závěrečný oddíl zaujímají Vohryzkovy vzpomínky. Vznikly v roce 1991 pro dokumentační potřeby Židovského muzea v Praze, tiskem vyly vydány posmrtně z autorovy literární pozůstalosti v květnu 2000 v časopise Revolver Revue. Autor v nich podrobně vzpomíná na své dětství odvíjející se v pražské židovské neortodoxní rodině (otec byl advokát), na pobyt ve švédském exilu v letech 1940–1950, kam ho rodiče ještě stačili vyslat, než byly hranice pro židovské občany bývalého Československa definitivně uzavřeny, stejně jako na složitou repatriaci v komunistickém Československu padesátých let 20. století, kam se Vohryzek vrátil, zatímco již věděl, že jeho rodina během války zahynula v nacistických vyhlazovacích táborech.