Jiří Weil

Šestý svazek Spisů Jiřího Weila. Román Makanna, otec divů poprvé vyšel na přelomu zimy a jara 1946. Jiří Weil jej psal již v prvních letech okupace a Makanna měl vyjít v Jandově nakladatelství v roce 1941 pod jménem Weilova přítele Pavla Vyskočila. Konspirativní plán však zmařila nacistická správa: Vyskočil byl transportován do koncentračního tábora Mauthausen, kde byl poslední den roku 1941 zabit (když román vyšel, byl opatřen věnováním: „Památce Pavla Vyskočila ubitého v Mauthausenu, který chránil tuto knihu svým jménem“). Doslov pro první vydání napsal Pavel Eisner: „Viděl jsem tu knihu vznikat, byl jsem jeden z pěti šesti lidí, kteří věděli, kdo je jejím vlastním autorem, byl jsem svědkem, jak se v hrdinném tvůrčím náporu rodí z hladu, zimy, bídy, perzekuce, z úzkostí a trýzně, z životní opuštěnosti téměř naprosté. ¶ Ale přesto myslím, že nezkresluji svým úsudkem, když jí připisuji tolik kladů. Je to pořádný kus výpravné prózy, ukázněné, zvládnuté, sytě předmětné, plastické, s nejednou pasáží opravdu kutou. (...) Jeho výjevy ze středního asijského Orientu, přírodními sceneriemi počínajíc, mají vlastnost, která je povznáší nad ověření odborného znalce (ačkoli by, myslím, přitakal): přesvědčují. Z podkladu daného historickými zprávami o své postavě ústřední rozvinul autor dějovou fabuli volně, vždyť nešlo o žádnou biographie romancée. Pokud jde o tzv. prostředí, tedy to, čemu bych raději řekl nebe, vzduch, světlo, duše krajiny a krajin, dech a rytmus přírody, mohl se autor opřít o zážitky ze svého někdejšího pobytu ve středoasijské končině sovětského Ruska. Součtem toho všeho vznikl historický román orientální, nadaný velkou přitažlivostí obsahu, děje, podání. (...) Životní princip lži nelze obsáhnout rozumem. Proto není rozumového vysvětlení pro přepodivné zákruty, kterými probíhá cesta Makannova od dětských dnů ve vesnici Gaze u města Mervu až po ohnivou pec na hradě Sam. Tím nezahladitelněji se však vryjí v paměť závěrečné věty románu, ze kterých se ještě jednou, poslední postava za průvodem vyklizujícím scénu knihy, vynořuje zjev věčného otroka Fazla, ztělesněné zneužití člověka, ale i ztělesněná výstraha: Nejhorší způsob, jak čelit lži a zlu, je otroctví. ¶ Symfonií a epopejí lži vůdcovské bych nazval román Jiřího Weila.“ Román oceňovala i literární historička Růžena Grebeníčková, mj. napsala: „V románě Makanna, otec divů si Weil svou centrální otázku – jak rozlišit mezi klamným a neklamným, mezi iluzí, lží, podvodem, předstíráním, a mezi autentickou povahou věcí a lidí, když je pravé a falešné v normálním běžném zacházení přece k nerozeznání slito? – dosloví a, uvědomí, zformuluje a naplno otevře. Od té chvíle zůstane tematika svedení, pokušení, téma lžimesiášství latentně zázemím celé Weilovy tvorby. Problém falešného spasitelství, nepravé utopie, ideje, která svádí, zavádí, podrobuje si lidské životy, se nyní nadále neztrácí ani tam, kde ji autor modifikuje zdánlivě zcela jiným směrem. Ústřední téma se mu totiž stále prohlubuje a zřetelně přerůstá až k vydělení dvou sfér, v nichž se odvíjí život člověka, nebo též ke zjištění toho, co je vlastním lidským životem“ (Jiří Weil a normy české prózy po patnácti letech, Plamen č. 11/1963; přetištěno in R. G., Literatura a fiktivní světy I, ed. Michael Špirit, Praha, Český spisovatel 1995).

Sedmý svazek Spisů Jiřího Weila (SJW) je vyhrazen povídkové tvorbě. Obsahuje prózy, které autor (6. 8. 1900 - 13. 12. 1959) zveřejnil ve třech knihách - Barvy (1946), Mír s podtitulem Povídky z let 1938-1948 (1949) a Vězeň chillonský (1957), přinášející redukovanou podobu Míru. Doplňujeme je texty, jež zůstaly mimo tyto knižně vypravené soubory a byly zveřejněny pouze časopisecky či ve sbornících nebo v posmrtně vydaném výboru Weilových povídek Hodina pravdy, hodina zkoušky (usp. Jiří Opelík, 1966). V komentáři otiskujeme též krátké prózy z Weilovy písemné pozůstalosti, uložené v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze. Tento svazek - s povídkami psanými od sklonku třicátých let do konce let padesátých - stojí v chronologicky koncipovaných třináctidílných Spisech zhruba uprostřed. Toto místo odpovídá vzniku próz v období mezi romány Moskva-hranice (1937, SJW 4), Makanna, otec divů (1945, sv. 6) a Život s hvězdou (1949, sv. 9), resp. mezi reportážemi Češi stavějí v zemi pětiletek (1937, in SJW 3) a sérií poválečných črt z Polska a Švýcarska z let 1946-1947 (in SJW 8), které za Weilova života sice nevyšly knižně, ale povídkovému žánru tvoří námětový protějšek. Genezí, časopiseckým a knižním zveřejněním představují povídky beletristický pandán k Weilově publicistice zařazené ve Spisech do svazku Stati a reportáže 1938-1959 (sv. 8). Můžeme se jen dohadovat, zda Weilův zájem o kratší prozaický žánr byl způsoben i stále se zužujícím životním a publikačním prostorem nejdříve během protektorátu (takto to podal i autor v krátkém úvodu k první knize povídek Barvy) a pak v zostřujících se politicko-společenských poměrech padesátých let, nebo zda povídky sloužily jako "přechodný" žánr mezi publicistikou, reportážemi a romány.

Obhajobou disertační práce Gogol a anglický román 18. století ukončil Jiří Weil (1900-1959) v roce 1928 studium slovanské filologie a srovnávacích dějin literatury na FF UK. Vedoucím práce byl Václav Tille, oponentem F. X. Šalda. Weil ve své disertaci - v souladu s proklamovaným komparatistickým zaměřením - usouvztažňuje vývoj anglického romanopisectví 18. století s vývojem díla Nikolaje Vasiljeviče Gogola. V interpretačních postupech, ve způsobu práce s konkrétními texty a ve vysoké míře citlivosti k jemným textovým nuancím se poodkrývají schopnosti, které Weil uplatnil později ve svých reportážích, v románech Moskva-hranice a Dřevěná lžíce a i v poválečných románech. Podrobným a poctivým uvažováním o Gogolově díle si Weil připravil půdu pro vlastní uměleckou tvorbu. Zpřístupnění textu Weilovy disertace tak umožňuje z nové perspektivy vnímat i Weilovo beletristické dílo. Zároveň některé poznatky a úvahy, jež se staly součástí disertace, Weil uplatnil ještě před jejím sepsáním v přehledových studiích o ruské literatuře, jež byly zveřejňovány v periodikách a jež jsou součástí svazků Spisů 1, 3 a 8. Edice je doplněna vydavatelským aparátem a rejstříky.

Sedmý svazek Spisů Jiřího Weila (SJW) je vyhrazen povídkové tvorbě. Obsahuje prózy, které autor (6. 8. 1900 – 13. 12. 1959) zveřejnil ve třech knihách – Barvy (1946), Mír s podtitulem Povídky z let 1938–1948 (1949) a Vězeň chillonský (1957), přinášející redukovanou podobu Míru. Doplňujeme je texty, jež zůstaly mimo tyto knižně vypravené soubory a byly zveřejněny pouze časopisecky či ve sbornících nebo v posmrtně vydaném výboru Weilových povídek Hodina pravdy, hodina zkoušky (usp. Jiří Opelík, 1966). V komentáři otiskujeme též krátké prózy z Weilovy písemné pozůstalosti, uložené v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze. Tento svazek – s povídkami psanými od sklonku třicátých let do konce let padesátých – stojí v chronologicky koncipovaných třináctidílných Spisech zhruba uprostřed. Toto místo odpovídá vzniku próz v období mezi romány Moskva-hranice (1937, SJW 4), Makanna, otec divů (1945, sv. 6) a Život s hvězdou (1949, sv. 9), resp. mezi reportážemi Češi stavějí v zemi pětiletek (1937, in SJW 3) a sérií poválečných črt z Polska a Švýcarska z let 1946–1947 (in SJW 8), které za Weilova života sice nevyšly knižně, ale povídkovému žánru tvoří námětový protějšek. Genezí, časopiseckým a knižním zveřejněním představují povídky beletristický pandán k Weilově publicistice zařazené ve Spisech do svazku Stati a reportáže 1938–1959 (sv. 8). Můžeme se jen dohadovat, zda Weilův zájem o kratší prozaický žánr byl způsoben i stále se zužujícím životním a publikačním prostorem nejdříve během protektorátu (takto to podal i autor v krátkém úvodu k první knize povídek Barvy) a pak v zostřujících se politicko-společenských poměrech padesátých let, nebo zda povídky sloužily jako „přechodný“ žánr mezi publicistikou, reportážemi a romány.

Obhajobou disertační práce  Gogol a anglický román 18. století ukončil Jiří Weil (1900–1959) v roce 1928 studium slovanské filologie a srovnávacích dějin literatury na FF UK. Vedoucím práce byl Václav Tille, oponentem F. X. Šalda. ***** Weil ve své disertaci – v souladu s proklamovaným komparatistickým zaměřením – usouvztažňuje vývoj anglického romanopisectví 18. století s vývojem díla Nikolaje Vasiljeviče Gogola. V interpretačních postupech, ve způsobu práce s konkrétními texty a ve vysoké míře citlivosti k jemným textovým nuancím se poodkrývají schopnosti, které Weil uplatnil později ve svých reportážích, v románech Moskva-hranice a Dřevěná lžíce a i v poválečných románech. ***** Podrobným a poctivým uvažováním o Gogolově díle si Weil připravil půdu pro vlastní uměleckou tvorbu. Zpřístupnění textu Weilovy disertace tak umožňuje z nové perspektivy vnímat i Weilovo beletristické dílo. Zároveň některé poznatky a úvahy, jež se staly součástí disertace, Weil uplatnil ještě před jejím sepsáním v přehledových studiích o ruské literatuře, jež byly zveřejňovány v periodikách a jež jsou součástí svazků Spisů 1, 3 a 8. ***** Edice je doplněna vydavatelským aparátem a rejstříky. ***** K vydání připravili Markéta Kittlová a Jan M. Heller.

V letech protektorátu byl Jiří Weil personou non grata, vystoupil pod pseudonymem nebo šifrou jen ojediněle, k soustavné publicistice se mohl vrátit až po konci druhé světové války a do roku 1948 pravidelně přispíval zejména do týdeníku Kulturní politika a měsíčníku Literární noviny (jejž spoluredigoval). Po kampani proti jeho románu Život s hvězdou (1949) a po vyloučení ze Svazu československých spisovatelů (1951) publikoval sporadicky stati, které souvisely s jeho prací ve Státním židovském muzeu v Praze, kde našel zaměstnanecký a zřejmě i lidský azyl. Oproti prvnímu a druhému svazku publicistiky, jejichž stati tematizovaly takřka výhradně literaturu a kulturu Sovětského svazu, se autorův zájem rozšířil na písemnictví domácí a na překlady z dalších literatur. Reflexe sovětského písemnictví ovšem neustala ani po přerušení spolupráce s komunistickými tiskovinami (Rudé právo, Tvorba) a autor své pojetí revoluční literatury v zásadě neměnil. Uspořádal, k vydání připravil, ediční poznámku a komentáře napsal Michael Špirit.

Weilovy novinové reportáže a články pocházejí z doby mezi červencem 1933, kdy autor odjíždí na pracovní pobyt do SSSR, a koncem roku 1937, kdy publikuje román Moskva-hranice. Tehdy je dokonána roztržka s komunistickou stranou, která započala právě během pobytu v Sovětském svazu. Svazek obsahuje mj. titul z roku 1937 Češi stavějí v zemi pětiletek, v němž Weil heroizuje pracovní nasazení svých krajanů, kteří se rozhodli v SSSR žít a pracovat natrvalo.

Weilovy novinové reportáže a články od července 1933 – tehdy autor odjel na dlouhodobější pobyt do SSSR, kde pracoval jako překladatel a lektor překladů základních děl tzv. klasiků marxismu-leninismu do češtiny, a s českými novinami spolupracoval na dálku z Moskvy – do konce roku 1937, kdy vychází autorův román Moskva-hranice a Weilova roztržka s komunistickou stranou, k níž došlo během jeho pobytu v SSSR v roce 1934, je dokonána. Spisy Jiřího Weila (1900–1959) Řídí Michael Špirit Reportáže a stati 1920–1933 Gogol a anglický román 18. století (1928) Reportáže a stati 1933–1937 Moskva-hranice (1937) Dřevěná lžíce (1938, 1992) Makanna, otec divů (1945) Povídky (Barvy, 1946, Mír, 1949) Stati a reportáže 1938–1956 Život s hvězdou (1949) Harfeník (1958) Žalozpěv za 77 297 obětí (1958) Na střeše je Mendelssohn (1960) Paralipomena

Dokumentární román Moskva-hranice narazil bezprostředně po svém vydání (1937) na dvojí neporozumění. Jeho styl záměrně překračoval hranice vytyčené pro tzv. vážnou literaturu tím, že přejímal prvky tzv. marginální literatury v míře tehdy neobvyklé. Toto nepochopení se dělo navíc v souladu s odsudky, které pramenily v politických zájmech komunistické strany. Nejznámějším se stal pro Weila zničující odsudek s názvem Pavlačový román a napsal jej na přímý pokyn Klementa Gottwalda Weilův blízký přítel Julius Fučík. Moskvu-hranici lze zjednodušeně označit za jednu z prvních kritik stalinismu. Plánované druhé vydání bylo roku 1969 zakázáno a kniha vyšla znovu až v roce 1991.

První svazek publicistiky Jiřího Weila představuje práce od autorových počátků až po odjezd do Moskvy v létě 1933, kam byl Weil v pověření Komunistické strany Československa vyslán, aby tam pracoval jako překladatel a lektor základních děl marxismu-leninismu. Ve Spisech Jiřího Weila, které tímto svazkem zahajujeme, jsou publicistice vyhrazeny tři svazky. Svým záběrem usilují postihnout veškeré polohy původního autorství Weilova novinového působení. Stranou tohoto obsáhlého výboru zůstaly pouze texty, v nichž převažuje zřetel zpravodajský a referentský.

Dokumentární román Moskva-hranice narazil bezprostředně po svém vydání (1937) na dvojí neporozumění. Jeho styl záměrně překračoval hranice vytyčené pro tzv. vážnou literaturu tím, že přejímal prvky tzv. marginální literatury v míře tehdy neobvyklé. Toto nepochopení se dělo navíc v souladu s odsudky, které pramenily v politických zájmech komunistické strany. Nejznámějším se stal pro Weila zničující odsudek s názvem Pavlačový román a napsal jej na přímý pokyn Klementa Gottwalda Weilův blízký přítel Julius Fučík. Moskvu-hranici lze zjednodušeně označit za jednu z prvních kritik stalinismu. Plánované druhé vydání bylo roku 1969 zakázáno a kniha vyšla znovu až v roce 1991. „Závěrečná zápletka má vše, co od vynalézavě zfabulované story očekáváme. Nicméně Jiří Weil si ji nevymyslel. Jenom ji dobře, koncizně a živě napsal. Celá zápletka, která tvoří vyústění a závěr knihy, je vnějškově a tradičně měřeno tou ,nejrománovější‘ složkou Moskvy-hranice, ale Weilovi se opravdu stala. Díky přímluvám Julia Fučíka Jiří Weil unikl nejhoršímu. Po XX. sjezdu KSSS, tedy v druhé polovině padesátých let, byl sovětskými místy rehabilitován, dokonce byl pozván do Moskvy a dočkal se plné satisfakce, zatímco v Československu zůstal trpěným spisovatelem v polovičním ústraní a román Moskva-hranice nesměl vyjít.“ Z recenze Josefa Vohryzka (Respekt, 23. 12. 1991) Spisy Jiřího Weila (1900–1959) Řídí Michael Špirit Reportáže a stati 1920–1933 Gogol a anglický román 18. století (1928) Reportáže a stati 1933–1937 Moskva-hranice (1937) Dřevěná lžíce (1938, 1992) Makanna, otec divů (1945) Povídky (Barvy, 1946, Mír, 1949) Stati a reportáže 1938–1956 Život s hvězdou (1949) Harfeník (1958) Žalozpěv za 77 297 obětí (1958) Na střeše je Mendelssohn (1960) Paralipomena

První svazek publicistiky Jiřího Weila představuje práce od autorových počátků až po odjezd do Moskvy v létě 1933, kam byl Weil v pověření Komunistické strany Československa vyslán, aby tam pracoval jako překladatel a lektor základních děl marxismu-leninismu. Ve Spisech Jiřího Weila, které tímto svazkem zahajujeme, jsou publicistice vyhrazeny tři svazky. Svým záběrem usilují postihnout veškeré polohy původního autorství Weilova novinového působení. Stranou tohoto obsáhlého výboru zůstaly pouze texty, v nichž převažuje zřetel zpravodajský a referentský. Než Weil publikoval svůj první román, měl za sebou bezmála dvacet let rozsáhlé novinářské činnosti, která je svými tématy a v jistém výseku i tvárnými postupy s pozdější beletristickou tvorbou úzce propojena. V rozvrhu Spisů Jiřího Weila proto publicistiku nevydělujeme do samostatné divize, která následuje za pracemi beletristickými, jak to můžeme vidět na uspořádání celkových řad většiny spisovatelových vrstevníků (bratři Čapkové, Nezval, Poláček, Seifert, Weiner), ale tři knihy statí rozmisťujeme v číslování SJW mezi svazky beletristické, jako č. 1, 3 a 8 (podobně, jako to rozvrhli pořadatelé nedokončených spisů Neumannových z let 19621984). Jiří Weil ke knižně pořádané vlastní publicistice nikdy nepřikročil (jen v roce 1924 vydal dvě brožury a v roce 1937 k nim přibyla útlá kniha reportáží, přičemž dvě z těchto tří publikací zahrnovaly i předtím časopisecky otiskované články). Lze jen uhadovat, zda si takovou zdrženlivost uložil proto, že k nějaké dílčí sumě nebyl od třicátých let 20. století až do konce let padesátých vydavatelsky vlastně nikdy vhodný čas, anebo kvůli tomu, že své psaní pro noviny nepokládal za tak podstatné, aby je chtěl šířit knižně, resp. kvůli tomu, že od poloviny třicátých let směřoval víc a víc k osobitému projevu beletristickému. Uspořádal, k vydání připravil, ediční poznámku a komentáře napsal Michael Špirit.

„Az ország csak annak ad, aki megérdemli. Aki nem vet, nem is arat, ilyen ennek az országnak az igazsága, aki nem dolgozik, ne is egyék."  Ritkán fordult elő a cseh irodalomban, hogy egy könyvnek ilyen különös sorsa legyen, mint a Moszkva - A határ című regénynek. Ebben a sorsban részesült maga a szerző is - száműzés, publikációs tilalom, tűrés, majd üstökösszerű újjászületés. Amikor 1937-ben Prágában megjelent, a regény dühös megbotránkozást keltett a cseh kommunisták körében, nem kisebb személyiség, mint Julius Fučik mondott ki rá éles ítéletet, polgári idealistának, a nép ellenségének bélyegezve meg Weilt - és a következő években, mindahányszor félre akarták állítani a szerzőt, ehhez az ítélethez nyúltak vissza. A háborút követően a Moszkvához hű államban a könyv évtizedekre eltűnt a könyvesboltok és könyvtárak polcairól.  Akkoriban csak kevesen ismerték fel, talán nem is akarták felismerni, milyen profetikusan ábrázolta Weil a harmincas évek Moszkváját, ahol akkoriban tört ki a lázas „tisztogatás". A Moszkva - A határ egy izgalmas, már-már krimiszerű történetbe csomagolt kulcsregény, az egyik legautentikusabb tanúvallomás az első szocialista ország politikai légköréről. Jelentősége André Gide Visszatérés a Szovjetunióból és Arthur Koestler Sötétség délben című művéhez fogható.

Hatágú a sárga csillag, a közepéről görnyedt, púpos, idegen nyelvű felirat vigyorog. Josef Roubíček kabátjára ölti a csillag ágait, és bal oldalon, pontosan a szíve fölött hordja, egy centivel se lejjebb vagy följebb. Erre szigorú előírások vonatkoznak. Próbálja megszokni, hogy viszonylag szabályosan verő szíve fölött ezzel a jelvénnyel jár-kel-oson Prága utcáin. Mert villamosra többé nem szállhat. Egyedül marad az emberek között, egyes-egyedül, mert mindenki kitér az útjából. Többé nem tartozik senkihez. Mindennap új szabályok lépnek életbe, és új deportálási listák készülnek. Képzeletben leveleket fogalmaz hajdani kedveséhez, aki még időben elmenekül a városból, később, amikor már alig emlékszik rá, egy mellé szegődött macskához beszél. Regisztrálja az élet apró-cseprő dolgait, így nem veszti el kapcsolatát a valósággal. Az életével. És így menekül meg.