Alena Wagnerová

Keď sa v rodine dvoch nezbedníkov Maťka a Braňa objaví novina o príchode sestričky, všetko sa obráti hore nohami – mama sa správa trochu inak a chlapci sa musia zmieriť s tým, že už nie sú stredobodom pozornosti. Majú obavy ako zapadne do ich „mušketierskej“ partie, rodinného chlapského klubu (Maťko, Braňo, otec, dedo), do ktorého nezapadajú ani babka a mama. Postupne však zisťujú, že príchod bábätka prináša nielen ťažkosti, ale aj veľa radosti, smiechu a nových zážitkov.Kniha s ľahkosťou a porozumením ukazuje, ako deti vnímajú zmeny v rodine, no najmä, ako si postupne nachádzajú cestu k novému členovi rodiny. Kniha bola ocenená slovenskou sekciou IBBY ako „Najkrajšia detská kniha jesene 2011“. Podľa knihy Čo baby nedokážu vznikla v r. 2022 monologická rozprávka Piata mušketierka, ktorá si z festivalu Zázračný oriešok v Piešťanoch odniesla Cenu odbornej poroty.

Sidonie Nádherná žije v povědomí české i evropské kulturní veřejnosti jako přítelkyně básníka Rainera M. Rilka a "nevěsta před Bohem" Karla Krause, pro kterého se její zámek ve Vrchotových Janovicích stal druhým domovem a oázou klidu v rozbouřeném světě. Alena Wagnerová ji ve své knize představuje jako neobyčejně zajímavou osobnost,jejíž život hluboce poznamenaly všechny proměny a pohromy, které ve dvacátém století postihly střední Evropu - od rozpadu Rakousko-Uherska přes nacistickou okupaci, kdy se Vrchotovy Janovice staly součástí cvičiště jednotek SS, až po odchod do exilu po komunistickém převratu v roce 1948 do Anglie, kde Sidonie Nádherná v roce 1950 umírá.

Sidonie Nádherná žije v povědomí české i evropské kulturní veřejnosti jako přítelkyně básníka Rainera M. Rilka a "nevěsta před Bohem" Karla Krause, pro kterého se její zámek ve Vrchotových Janovicích stal druhým domovem a oázou klidu v rozbouřeném světě. Alena Wagnerová ji ve své knize představuje jako neobyčejně zajímavou osobnost,jejíž život hluboce poznamenaly všechny proměny a pohromy, které ve dvacátém století postihly střední Evropu - od rozpadu Rakousko-Uherska přes nacistickou okupaci, kdy se Vrchotovy Janovice staly součástí cvičiště jednotek SS, až po odchod do exilu po komunistickém převratu v roce 1948 do Anglie, kde Sidonie Nádherná v roce 1950 umírá.

Kniha je překladem původní sociologické monografie z roku 1974, která analyzovala stav rovnoprávnosti žen v Československu ve srovnání se stavem v Německé spolkové republice. Jejím základem bylo zpracování a reflexe řady empirických studií a dotazování, která se uskutečnila v letech 1959 až 1972. Časový odstup, další vývoj řešení problému postavení ženy v moderní společnosti, stejně jako skutečnost, že kniha je teď určena českému, a ne německému čtenáři, si ovšem vyžádaly rozšíření v podobě vysvětlujících a doplňujících poznámek v textu a doplňky upozorňující na různé aspekty dalšího vývoje anebo skutečnosti neznámé české čtenářce či čtenáři. Přílohu a doplněk původního textu tvoří několik autorčiných studií z pozdější doby – například Emancipace a vlastnictví či Feministické zapomínání – poukazující na nové aspekty ženské otázky, jež na počátku sedmdesátých let ještě nebyly zřejmé, včetně textu autorky, který shrnuje vývoj druhého ženského hnutí ve Spolkové republice od jeho vzniku na konci šedesátých let do sjednocení Německa v roce 1990. Do knihy byl zařazen i text Jiřiny Šiklové Pár poznámek ke změnám v postavení žen v České republice po převratu v roce 1989 shrnující porevoluční vývoj postavení ženy v bývalém Československu.

Odboj proti nacismu se může s odstupem téměř osmi dekád zdát jako známá a uzavřená kapitola. Kniha však přináší strhující a málo známý příběh mladých lidí ze Smíchova, jimž se do cesty životem postavila nacistická diktatura a oni se rozhodli proti ní bojovat. Kniha napsaná na základě deníků a dopisů hlavních aktérů a desítek rozhovorů s pamětníky a pamětnicemi tehdejších událostí nám dává nahlédnout do myšlení, pochyb, prožívání a jednání členů a členek odbojové skupiny Předvoj a na těžké zkoušky, kterým byli vystaveni. Mladí lidé, jejichž názory se zpočátku formovaly v evangelickém sboru Na Santošce na Smíchově, se postupně dostali k marxistickému pohledu na svět, ale bez kontaktu na tehdejší komunistickou stranu. Tato myšlenková a organizační nezávislost se stala v poúnorové době nepohodlnou. Nevyhovovala stalinskému dogmatismu, a proto mohla být tato kniha poprvé publikována až v roce 1968. Připomínat si hrdiny a hrdinky protifašistického odboje je ale dnes ještě důležitější než dříve, protože, jak se píše v doslovu, pravda se dá znásilňovat nejen falešnou interpretací, ale i tím, jak a o čem se mlčí.

Alena Wagnerová se významnému žánru literární reportáže, kterému se dostává stále větší pozornosti, věnuje více než padesát let. Knižní výbor Literární reportáže nabízí to nejlepší z jejích textů z let 1965 až 2018. Jeho první část obsahuje články publikované ve druhé polovině šedesátých let v časopise Plamen, které se týkají jak tehdejší společensko-politické situace, tak české historie 20. století. Zde vynikají mj. texty zachycující nesmírně působivé vypravování vdov, jejichž manželé a synové padli v Pražském povstání, nebo mapující názorové tříbení a vnitřní život mladých českých intelektuálů, kteří za okupace založili odbojovou organizaci Předvoj. Dalším jejím tématem jsou dramatické peripetie česko-německého soužití v Sudetech nebo kolektivizace a její sociální a kulturní důsledky, například v podobě příběhu jihočeských vesnic tzv. selského baroka. Druhá část zahrnuje reportáže publikované později a autorka v nich mapuje místa a konkrétní lidské osudy. Konfrontuje v nich přítomnost s minulostí, například v reportážích o slovenských Košicích, Ravensbrücku, vile Tugendhat či belgických Yprách. Stranou její pozornosti nezůstalo ani to, jak se Německo vypořádávalo s tzv. uprchlickou krizí. Texty Aleny Wagnerové jsou neseny v duchu, který je autorce hluboce vlastní – v duchu lidskosti a pochopení pro slabší, opomíjené nebo zamlčované. Autorka neuhlazuje realitu nebo historické zločiny ani neglorifikuje menšiny; ve svých textech usiluje zprostředkovat poznání, dobrat se porozumění a nalézat to, co spojuje.

V nové próze Aleny Wagnerové se čtenář setkává s řadou kulturně i duchovně významných historických osobností – světícím biskupem pražským a kunsthistorikem Antonínem Podlahou, spisovatelem Karlem Krausem, básníkem Reinerem Mariou Rilkem, malířem Maxem Švabinským a Johannesem a Sidonií Nádhernými. Nejde však o historický román, nýbrž o novelu v dopisech. Zvolená forma fiktivní korespondence mezi Antonínem Podlahou, Karlem Krausem a Johannesem Nádherným autorce umožňuje zachytit vnitřní život hlavních postav, proniknout do jejich vztahů a prožívání. Stáváme se svědky jejich hledání toho, co znamená blízkost druhého člověka nebo jeho, byť dočasná, ztráta, a především různých podob vztahu mezi mužem a ženou – od duchovních sympatií a platonického sblížení přes lásku neopětovanou a zavrženou až k intenzivnímu, téměř milostnému sourozeneckému vztahu.

Alena Wagnerová je známá jako orální historička a publicistka, jako autorka biografií kulturních osobností a povídek. Výjimečné místo v její tvorbě představuje novela Dvojitá kaple, neboť je intimní zpovědí o dětství, dospívání a zrání mladé ženy, přičemž osu vyprávění tvoří vztah rodičů a dětí. Novela vyniká především svou intenzitou. Přestože jde o introspektivní prózu, o proud vnitřních promluv, dialogů a vzpomínek hlavní hrdinky, odehrává se před očima čtenáře skutečné drama jednoho života, nebo spíše jedné rodiny. Je o to působivější, že většina z nás ho v určité podobě a míře sama zažila. Rodina je pro děti místem bezpečí a lásky, ale také vzdoru, odporu a někdy odcizení. Nároky a měřítka, které kladou rodiče na děti, bývají často v nesouladu s těmi, které uplatňují na sebe; to ovšem platí i pro děti. Působivá próza Wagnerové ústí v katarzi, kterou je pochopení, odpuštění a nalezení cesty k sobě. A to nikoli jako fráze, ale jako do poslední věty a slova prožité hledání. Zdánlivě i tak banální zjištění, že rodiče jsou v prvé řadě muž a žena, lidé se všemi slabostmi, osloví díky umělecké a lidské pravdivosti čtenáře s neobyčejnou silou.

Cyklus povídek Cestou životem vznikal v průběhu autorčiny dosavadní literární a životní pouti s cílem zbavit zapomenuté lidské osudy jejich pomíjejícnosti. V jistém smyslu jde také o autobiografický román v příbězích, ačkoli autorka sama zůstává většinou v pozadí.Způsob jejího vyprávění nepostrádá esejistické rysy a někdy má i charakter dokumentárního záznamu, jako je tomu v povídce Dopravní přestupky Karla Baumanna či jiným způsobem v textu V zahradě se spisovateli. Někde klade Wagnerová důraz na určité vypjaté osobní situace, například v povídkách Příslib noci či Trpké jablko touhy, jinde leží těžiště v historických a společenských okolnostech, jako u Venkovské lékařky nebo Pomalého umírání monarchie v jejich poddaných.Existenciální rozměr autorčiny umělecké i lidské zkušenosti podtrhává vstupní a závěrečný text cyklu. V Potížích s usednutím pozoruhodným způsobem reflektuje na začátku své spisovatelské dráhy situaci píšící ženy a Půl roku na útěku před smrtí představuje působivou osobní konfrontací s faktem nevyhnutelného konce života psanou ve formě deníkových záznamů.

Cyklus povídek Cestou životem vznikal v průběhu autorčiny dosavadní literární a životní pouti s cílem zbavit zapomenuté lidské osudy pomíjejícnosti. V jistém smyslu jde také o autobiografický román v příbězích, ačkoli autorka sama zůstává v pozadí. Způsob jejího vyprávění nepostrádá esejistické rysy a někdy má charakter dokumentárního záznamu. Wagnerová klade důraz na vypjaté osobní situace, těžiště často leží v historických a společenských okolnostech. Existenciální rozměr autorčiny umělecké i lidské zkušenosti podtrhává vstupní a závěrečný text cyklu.

Bratia Ivan, Ondrej a Tomáš bývajú s rodičmi v mestečku, v ktorom skapal pes. Cez prázdniny sa Ivan a Ondrík sťahujú do Hrušian k babinke a trom dedkom. Pravý dedko Vilko - dednožko je najmladší z troch bratov. Je na vozíčku, lebo nemá nohy. Najstarší Vilkov brat je Vendelín, ale volajú ho dedočko. Má veľmi silné dioptrie, bez nich je vlastne takmer slepý. Tretí dedko, deduško Vinco, zasa veľmi slabo počuje. Do Hrušian sa chlapci sťahujú každé leto. To leto, o ktorom rozpráva táto knižka, bolo mimoriadne, hoci sa začalo jedným veľkým sklamaním.

Když Alena Wagnerová připravovala svoji knihu o Sidonii Nádherné (Argo, 2010), narazila v pozůstalosti Sidoniina staršího bratra Jana na unikátní konvolut několika desítek dopisů pražských lehkých žen a dívek z prvního desetiletí dvacátého století. Na jeho základě A. Wagnerová načrtla portrét Jana Nádherného, velmi zajímavé, výrazné osobnosti s bohatým společenským a kulturním životem a se silným sociálním cítěním projevujícím se mj. právě ve vztahu k služebnicím lásky. Na pozadí jeho styků s tímto polosvětem se nám tak otevírá autentický a svým způsobem jedinečný pohled do sociálního a pocitového světa příslušnic „nejstaršího řemesla“ s jejich radostmi, bolestmi, touhou po lásce i vypočítavostí. Součástí knihy je bohatý obrazový materiál a také esejisticky pojatá studie o pražské prostituci, jejím prostředí a podobách v prvním dvacetiletí dvacátého století z pera historičky Mileny Lenderové.

Víla Kamienka a jej syn boli pri tom, keď sa v dávnoveku vytváralo podzemné bohatstvo krajiny, ktorú raz nazvú Slovensko. Rozprávka si pamätá, ako dostali farbu a mená vzácne kamene kornelit, opál, celestín, ametyst, malachit, skôr ako nad nimi vyrástli Štiavnické, Veporské či Bukovské vrchy, Staré Hory, Ľubietová, Pukanec, Smolník, Kremnica... Víla pritom pomíňala všetky farby dúhy, zo šibala Viťúza vyrástol smelý hrdina... Skutočne vyberaná kolekcia rozprávok, takmer povestí, odhaľuje nadčasové tajomstvá drahokamov, i večného boja o krásu, dobro a lásku.