Alena Wagnerová

Víla Kamienka a jej syn boli pri tom, keď sa v dávnoveku vytváralo podzemné bohatstvo krajiny, ktorú raz nazvú Slovensko. Rozprávka si pamätá, ako dostali farbu a mená vzácne kamene kornelit, opál, celestín, ametyst, malachit, skôr ako nad nimi vyrástli Štiavnické, Veporské či Bukovské vrchy, Staré Hory, Ľubietová, Pukanec, Smolník, Kremnica... Víla pritom pomíňala všetky farby dúhy, zo šibala Viťúza vyrástol smelý hrdina... Skutočne vyberaná kolekcia rozprávok, takmer povestí, odhaľuje nadčasové tajomstvá drahokamov, i večného boja o krásu, dobro a lásku.

Pupo a Fazuľka sú úplne obyčajní škôlkari. Pupo nosí okuliare, má guľaté bruško a často sa bojí. Fazuľka je zase malá, hanblivá a rada trucuje. A predsa sú obaja skvelé deti – tak ako aj ty! Ich príbehy ti ukážu, ako sa popasovať s každodennými problémami, ako získať zdravé sebavedomie a ako sa tešiť z toho, že sme rôzni – veď práve vďaka tomu je každý z nás skvelý a jedinečný. Pre deti od 4 rokov Ilustrovala Alena Wagnerová

V knize pro děti zpracovala renomovaná spisovatelka Alena Wagnerová pro dnešní dobu velmi inspirativní provensálskou legendu o svaté Martě. V pohádkách a pověstech bývá boj s draky zpravidla záležitostí mužů, zmíněná legenda je v tomto ohledu výjimkou. Svatá Marta z Betánie byla i se svými sourozenci vyhnána z Palestiny a nový domov našla poblíž dnešní Marseille. Obyvatelé nedalekého městečka Nerluc sužoval už léta drak Tarasque, který požíral dobytek, koně i lidi, ničil pole a úrodu. Všechny pokusy jej přemoci skončily nezdarem. Bezradní Nerlučané se ve své tísni obrátili na svatou Martu s prosbou o pomoc. Světice se za drakem vypravila, na břehu Rhôny se usadila na kámen a začala zpívat. A co se nestalo? Tarasque vylezl na břeh, ulehl k nohám zpívající ženy a naslouchal jí, až usnul. V tu chvíli Marta navlékla netvorovi přes hlavu smyčku a vydala se s ním do Nerlucu. Když obyvatelé městečka uviděli světici, jak si vede Tarasqua na vodítku jako pejska, užasli. Pak v nich ale zvítězil vztek a začali po drakovi házet kamení. Jeden kámen ho zabil. Lidé obludě zkrátka nedokázali odpustit. Svatá Marta tak sice nad drakem bez užití násilí zvítězila, ale lidé jí přesto připravili trpkou porážku. Klasickou obrázkovou knihu ilustrovala Jitka Němečková. Příběh světice, která svým zpěvem porazila draka, v sobě ukrývá mnoho významů: Otevírá stále aktuální otázku, zda násilí je vždy tou nejlepší odpovědí na násilí. Protože co když drak Tarasque ve zpěvu svaté Marty pro sebe objevil sílu dobra? Osud tří sourozenců, kteří byli vyhnání z vlasti a vydali se na cestu, aby našli nový domov, zase rezonuje s dnešní situací běženců, kteří prchají do Evropy z válečných oblastí.

Cyklus povídek Cestou životem vznikal v průběhu autorčiny dosavadní literární a životní pouti s cílem zbavit zapomenuté lidské osudy pomíjejícnosti. V jistém smyslu jde také o autobiografický román v příbězích, ačkoli autorka sama zůstává v pozadí. Způsob jejího vyprávění nepostrádá esejistické rysy a někdy má charakter dokumentárního záznamu. Wagnerová klade důraz na vypjaté osobní situace, těžiště často leží v historických a společenských okolnostech. Existenciální rozměr autorčiny umělecké i lidské zkušenosti podtrhává vstupní a závěrečný text cyklu.

Bratia Ivan, Ondrej a Tomáš bývajú s rodičmi v mestečku, v ktorom skapal pes. Cez prázdniny sa Ivan a Ondrík sťahujú do Hrušian k babinke a trom dedkom. Pravý dedko Vilko - dednožko je najmladší z troch bratov. Je na vozíčku, lebo nemá nohy. Najstarší Vilkov brat je Vendelín, ale volajú ho dedočko. Má veľmi silné dioptrie, bez nich je vlastne takmer slepý. Tretí dedko, deduško Vinco, zasa veľmi slabo počuje. Do Hrušian sa chlapci sťahujú každé leto. To leto, o ktorom rozpráva táto knižka, bolo mimoriadne, hoci sa začalo jedným veľkým sklamaním.

Alena Wagnerová je známá jako orální historička a publicistka, jako autorka biografií kulturních osobností a povídek. Výjimečné místo v její tvorbě představuje novela Dvojitá kaple, neboť je intimní zpovědí o dětství, dospívání a zrání mladé ženy, přičemž osu vyprávění tvoří vztah rodičů a dětí. Novela vyniká především svou intenzitou. Přestože jde o introspektivní prózu, o proud vnitřních promluv, dialogů a vzpomínek hlavní hrdinky, odehrává se před očima čtenáře skutečné drama jednoho života, nebo spíše jedné rodiny. Je o to působivější, že většina z nás ho v určité podobě a míře sama zažila. Rodina je pro děti místem bezpečí a lásky, ale také vzdoru, odporu a někdy odcizení. Nároky a měřítka, které kladou rodiče na děti, bývají často v nesouladu s těmi, které uplatňují na sebe; to ovšem platí i pro děti. Působivá próza Wagnerové ústí v katarzi, kterou je pochopení, odpuštění a nalezení cesty k sobě. A to nikoli jako fráze, ale jako do poslední věty a slova prožité hledání. Zdánlivě i tak banální zjištění, že rodiče jsou v prvé řadě muž a žena, lidé se všemi slabostmi, osloví díky umělecké a lidské pravdivosti čtenáře s neobyčejnou silou.

V osudu české novinářky Mileny Jesenské (1896–1944) se takřka doslovně zrcadlí všechny proměny a zvraty, očekávání a zklamání první poloviny minulého století. Dcera známého pražského lékaře, absolventka Minervy, prvního dívčího gymnázia v monarchii, zažívá ve Vídni rozpad Rakouska-Uherska, po svém návratu do Prahy se stává souputnicí české meziválečné avantgardy a jako redaktorka Národních listů se zapojuje do úsilí o moderní životní styl. Ve třicátých letech se přiklání ke komunistické straně, brzy však o správnosti její ideologie začíná pochybovat a rozejde se s ní. Silné sociální cítění nicméně nadále zůstává výrazným rysem Mileniny osobnosti. Na stránkách slavné Peroutkovy Přítomnosti pak Jesenská dosahuje vrcholu své žurnalistické dráhy. Po „Mnichovu“ a během okupace pomáhá uprchlíkům a působí i v odboji. Umírá v koncentračním táboře Ravensbrück. Aktualizované a doplněné vydání knihy přední české socioložky a literátky doprovází bohatá obrazová příloha.

Kniha je překladem původní sociologické monografie z roku 1974, která analyzovala stav rovnoprávnosti žen v Československu ve srovnání se stavem v Německé spolkové republice. Jejím základem bylo zpracování a reflexe řady empirických studií a dotazování, která se uskutečnila v letech 1959 až 1972. Časový odstup, další vývoj řešení problému postavení ženy v moderní společnosti, stejně jako skutečnost, že kniha je teď určena českému, a ne německému čtenáři, si ovšem vyžádaly rozšíření v podobě vysvětlujících a doplňujících poznámek v textu a doplňky upozorňující na různé aspekty dalšího vývoje anebo skutečnosti neznámé české čtenářce či čtenáři. Přílohu a doplněk původního textu tvoří několik autorčiných studií z pozdější doby například Emancipace a vlastnictví či Feministické zapomínání poukazující na nové aspekty ženské otázky, jež na počátku sedmdesátých let ještě nebyly zřejmé, včetně textu autorky, který shrnuje vývoj druhého ženského hnutí ve Spolkové republice od jeho vzniku na konci šedesátých let do sjednocení Německa v roce 1990. Do knihy byl zařazen i text Jiřiny Šiklové Pár poznámek ke změnám v postavení žen v České republice po převratu v roce 1989 shrnující porevoluční vývoj postavení ženy v bývalém Československu.

V nové próze Aleny Wagnerové se čtenář setkává s řadou kulturně i duchovně významných historických osobností – světícím biskupem pražským a kunsthistorikem Antonínem Podlahou, spisovatelem Karlem Krausem, básníkem Reinerem Mariou Rilkem, malířem Maxem Švabinským a Johannesem a Sidonií Nádhernými. Nejde však o historický román, nýbrž o novelu v dopisech. Zvolená forma fiktivní korespondence mezi Antonínem Podlahou, Karlem Krausem a Johannesem Nádherným autorce umožňuje zachytit vnitřní život hlavních postav, proniknout do jejich vztahů a prožívání. Stáváme se svědky jejich hledání toho, co znamená blízkost druhého člověka nebo jeho, byť dočasná, ztráta, a především různých podob vztahu mezi mužem a ženou – od duchovních sympatií a platonického sblížení přes lásku neopětovanou a zavrženou až k intenzivnímu, téměř milostnému sourozeneckému vztahu.

Cyklus povídek Cestou životem vznikal v průběhu autorčiny dosavadní literární a životní pouti s cílem zbavit zapomenuté lidské osudy jejich pomíjejícnosti. V jistém smyslu jde také o autobiografický román v příbězích, ačkoli autorka sama zůstává většinou v pozadí.Způsob jejího vyprávění nepostrádá esejistické rysy a někdy má i charakter dokumentárního záznamu, jako je tomu v povídce Dopravní přestupky Karla Baumanna či jiným způsobem v textu V zahradě se spisovateli. Někde klade Wagnerová důraz na určité vypjaté osobní situace, například v povídkách Příslib noci či Trpké jablko touhy, jinde leží těžiště v historických a společenských okolnostech, jako u Venkovské lékařky nebo Pomalého umírání monarchie v jejich poddaných.Existenciální rozměr autorčiny umělecké i lidské zkušenosti podtrhává vstupní a závěrečný text cyklu. V Potížích s usednutím pozoruhodným způsobem reflektuje na začátku své spisovatelské dráhy situaci píšící ženy a Půl roku na útěku před smrtí představuje působivou osobní konfrontací s faktem nevyhnutelného konce života psanou ve formě deníkových záznamů.

Alena Wagnerová se významnému žánru literární reportáže, kterému se dostává stále větší pozornosti, věnuje více než padesát let. Knižní výbor Literární reportáže nabízí to nejlepší z jejích textů z let 1965 až 2018. Jeho první část obsahuje články publikované ve druhé polovině šedesátých let v časopise Plamen, které se týkají jak tehdejší společensko-politické situace, tak české historie 20. století. Zde vynikají mj. texty zachycující nesmírně působivé vypravování vdov, jejichž manželé a synové padli v Pražském povstání, nebo mapující názorové tříbení a vnitřní život mladých českých intelektuálů, kteří za okupace založili odbojovou organizaci Předvoj. Dalším jejím tématem jsou dramatické peripetie česko-německého soužití v Sudetech nebo kolektivizace a její sociální a kulturní důsledky, například v podobě příběhu jihočeských vesnic tzv. selského baroka. Druhá část zahrnuje reportáže publikované později a autorka v nich mapuje místa a konkrétní lidské osudy. Konfrontuje v nich přítomnost s minulostí, například v reportážích o slovenských Košicích, Ravensbrücku, vile Tugendhat či belgických Yprách. Stranou její pozornosti nezůstalo ani to, jak se Německo vypořádávalo s tzv. uprchlickou krizí. Texty Aleny Wagnerové jsou neseny v duchu, který je autorce hluboce vlastní – v duchu lidskosti a pochopení pro slabší, opomíjené nebo zamlčované. Autorka neuhlazuje realitu nebo historické zločiny ani neglorifikuje menšiny; ve svých textech usiluje zprostředkovat poznání, dobrat se porozumění a nalézat to, co spojuje.

Odboj proti nacismu se může s odstupem téměř osmi dekád zdát jako známá a uzavřená kapitola. Kniha však přináší strhující a málo známý příběh mladých lidí ze Smíchova, jimž se do cesty životem postavila nacistická diktatura a oni se rozhodli proti ní bojovat. Kniha napsaná na základě deníků a dopisů hlavních aktérů a desítek rozhovorů s pamětníky a pamětnicemi tehdejších událostí nám dává nahlédnout do myšlení, pochyb, prožívání a jednání členů a členek odbojové skupiny Předvoj a na těžké zkoušky, kterým byli vystaveni. Mladí lidé, jejichž názory se zpočátku formovaly v evangelickém sboru Na Santošce na Smíchově, se postupně dostali k marxistickému pohledu na svět, ale bez kontaktu na tehdejší komunistickou stranu. Tato myšlenková a organizační nezávislost se stala v poúnorové době nepohodlnou. Nevyhovovala stalinskému dogmatismu, a proto mohla být tato kniha poprvé publikována až v roce 1968. Připomínat si hrdiny a hrdinky protifašistického odboje je ale dnes ještě důležitější než dříve, protože, jak se píše v doslovu, pravda se dá znásilňovat nejen falešnou interpretací, ale i tím, jak a o čem se mlčí.

Osud německých antifašistů - převážně sociálních demokratů, komunistů a katolíků - se dá shrnout do jedné věty: roku 1938 bojovali spolu s Čechy a Slováky proti většině svých soukmenovců za zachování Československa, v roce 1945 museli více či méně dobrovo