Ivan Wernisch

Ivan Wernisch vypravuje dítkám i dospělejší české mládeži. Znalci Wernischova díla naleznou ve svérázném výběru samotného autora dnes již klasické básně a prózy, jako je Střelnice nebo Doupě latinářů, ale také zcela nové básně a texty. Autor u mnoha z nich, které už dříve publikoval jako překlady cizí poezie, přiznává nyní své autorství nebo jen inspiraci "překládaným" básníkem. S fotografem Jiřím Stachem, který důmyslnými kresbami a vystřihovánkami doprovodil poezii svého přítele, vysvětlují d ětem bez obalu, že život je skutečně těžký, ale chodit po provaze je snadné, jen kdo to neví, spadne.

Vochvorný pláskání, odřeč ta znechvuřená jako by něco připomínala. Jásujou sutmění slápavců v slájích? Slyšíte spílání, kňourání, hlahol a nářek? Vybavují se slova, jaká není radno vyslovovat ani zaznamenávat písmem? Odehrávají se zde snad nějaké ničemnosti? Dost možná. Vězte však, že to vše se ozývá a děje pouze ve vaší hlavě. Plop! Vyvrtil Žlahvout pšunt i chlpal liquére. Zdychtěný pampáš zvruknul v psálek.

Pernambuco zní jako zaklínadlo. Země z dávné dětské četby, daleká a znepokojivá. Když se to slovo rozkmitá, zaslechneme třeba Nabucco, trabuko V kouři doutníku se zjevují siluety z vybledlých fotografií, probleskují příběhy. Nebo to snad není kouř? V očích pálí velejemný písek: Ó Fato! Ó Morgano!Básnická sbírka roste z hloubi Wernischovy obraznosti a jeho svět se před vnitřním zrakem proměňuje: tragické se stává groteskním a naopak, přelud bolestnou vzpomínkou a naopak Tento pohyb je neustálý. Dobrodružství četby je zdá se nevyčerpatelné:Dívám se na kotvící lodě. Na zádi jedný z nich čtu jméno, který se mi líbí: Pernambuco.Zahazuju lampion a jdu si promluvit s kapitánem. Za chvíli jsem v podpalubí a hážu do kotle uhlí. Tak tedy Pernambuco! Ráno vyplouváme do Recife.

A Franz Kafka-díjas Ivan Wernisch (1942) az egyik legjelentősebb cseh költő. A kilencvenes években megújuló költészetében a költői szabadság és a függetlenség mellett tett hitet. Az Út Asgábádba című könyve ennek megfelelően változatos műfajokat vonultat fel: a kötet költői anekdoták, mondókák, abszurd prózaversek, kifordított történelmi parafrázisok virtuóz gyűjteménye, amiben a lehető legkülönbözőbb nyelvi rétegek, stílusok és korok idéződnek meg. Az Út Asgábádba költői légifelvétel egy pusztuló világról, ahol nem csak az országok, hanem a valóság és a képzelet határa is folyamatosan változik.

Sbírka představuje básníka Ivana Wernische v jeho nejlepší formě. Je marné chtít v krátkosti charakterizovat tohoto velkého autora, jenž obdržel všechny ceny, jež je možné za literární tvorbu v Čechách získat. A přece není kdesi v hloubce pod jeho svrchovanými a mnohotvárnými básněmi především hořká melancholie? Achilles skolí Penthesileu; když jí však sejme přilbici, zamiluje se do umírající tváře královny Amazonek. Tak příběh vyprávěli staří Řekové. A německý romantik Kleist nechává Penthesileu zabít milovaného Achilla, aby pak umřela žalem nad svým činem. Vzepětí i svár mužského a ženského principu, ale také svár uvnitř člověka samotného, veselí i žal se u Wernische ozývá v jiných než po staletí kanonizovaných moralistních tóninách. Nese je jeho svébytná, třaskavá obraznost a téměř hmatatelně materiální, dřevitá, sukovitá, a o to víc přesná, radostně či klidně praskající, hořící řeč.

Máme tu novou sbírku Ivana Wernische, a samé nové básně! Básně ve verších, básně v próze a básně prozodicky hybridní. Experiment s formální realizací básní se poddává Wernischovu hravému géniu. A to znamená pro čtenáře čirou radost!Vzpomeňme něčeho opravdu velkého: představme si písčitý mořský břeh a na něm velrybí kostru, v níž deset harmonikářů hraje deseti hodovníkům pojídajícím deset pečených volů. A co deset! Dvacet harmonikářů si představme, a dvacet pečených volů!V zrcadle nad toaletním stolkem se vznášejí červené a černé rybičky. Don Čičo vychází do slunečného dne. Ve staré Liboci se cosi chystá. Don Čičo vychází do noci.

BYL JEDNOU JEDEN SVĚT. Anebo nebyl? Fotograf Petr Hruška a básník Ivan Wernisch si pohráli se sbírkou starých kabinetek a pohlednic, vybrali některé z nich a napsali k nim víc než stovku doprovodných textů. Vymysleli si řadu příběhů – bláznivých, veselých i smutných... Tak vznikla kniha ke koukání a ke čtení.

Kniha obsahuje nostalgické verše Ivana Wernische, dále pak rýmované i nerýmované básně Václava Rozehnala, kruté a zábavné písně divokých národů, sborový zpěv jihočeských badatelů, básně v řecko-římském stylu, nápodoby a padělky starovýchodní a staroněmecké lyriky, drobný kosmogonický žert o stařičkém Jauchlovi, jakož i několik dobře skrytých lunojasných naučení a filosofických výroků. Řada je zakončena osmi záhadnými experimenty a jejich podrobným rozborem od Michala Ajvaze.

Po třech letech od prvního vydání vychází tato básnická sbírka ve značně přepracované, sevřenější, a proto ještě uhrančivější podobě. Vzhledem k možnosti srovnání obou verzí vzbudí kniha zajisté pozornost i mezi literárními odborníky, ale prvotně a především po ní sáhnou milovníci vynikající poezie.

Ivan Wernisch (nar. 1942 v Praze) je autorem několika desítek básnických sbírek, z nichž ta první (Kam letí nebe) vyšla v roce 1961. Je také editorem šesti básnických antologií a překladatelem německé, vlámské a ruské poezie. Za celoživotní dílo mu byla v roce 2012 udělena Státní cena za literaturu. Jeho novou sbírku bude obeznámený čtenář právem vnímat jako jedno z básníkových vrcholných děl. Několik desítek formálně různorodých textů, od krátkých, úsečných básní přes celou řadu delších básní v próze až po zdánlivě rozverné finále, v němž tvůrce několika básněmi navazuje na své někdejší autorské alter ego Václava Rozehnala, nezaměnitelný smysl pro humor, groteskní aluze na staré časy, snová obrazivost, tušová lehkost a zenová bravura lyrických obrazů, ale také všeprostupující těžká melancholie a v neposlední řadě četné motivy životní rekapitulace a jemné, leč nepřeslechnutelné tóny loučení… to vše jsou cihly, z nichž je postaveno Wernischovo zcela jedinečné Tiché město.

Nová kniha Básníka, jehož první sbírka vyšla před šedesáti lety. Tentokrát s doslovem Jiřího Pelána a koláží samotného autora. Almara pěkná, fortelná, což o to, jenže ono z ní všecko tak nějak divně zní. Noční růže i Pochod gladiátorů. Mistr vyšel z domu, kouká na měsíc. Opeřené stromy a třaslavé přesličky svítí v pobořené hodovní síni, člun se slaměnou stříškou se vznáší nad potopeným městem. Před vetešnictvím doutná vycpaný šimpanz. Hasiči narážejí sud s pivem, opatrný lemur krade ovoce. Žena bez zavazadel potřebuje pomoc. Pusť ji a neslintej na ni! — zbláznil ses, Rupperte? Ó duchové nebes, vtělení v louskáčky!